Divadlo, část druhá (ovšem ne poslední)

   Když jdete do divadla, připravte se na tři věci. Za prvé, s popcornem Vás tam nepustí. Za druhé, jako ve škole, čůrat se chodí jen o přestávkách. Za třetí, to, že jste připraveni na krajany v džínách neznamená, že jste připraveni na všechno. Ještě, než nám uvaděčka odtrhla lístek, jsem napočítala dvoje džíny (zřejmě má někdo dojem, že tmavá džínovina se rovná společenský oděv), několikatery tenisky (ne, ani tmavá džínovina, ani černé tkaničky na šedých keckách se do divadla nenosí), jednu slečnu, co si k mému překvapení nesundala v šatně své UGGčka a nepřezula se do něčeho, z čeho by dýchalo trochu více kulturnosti. Co kulturnosti, prostě něco, v čem by nevypadala, jako když jde do rumunskýho chlíva kydat hnůj prasatům.

   Hned, co projdete odbavovací halou – šatnou, se Vám naskytne tak malebný pohled, že jestli jste si nevzali kapesníček, budete muset slzy smutku a znechucení utírat do rukávu. Člověk zjistí, že Quelle a Bonprix nezkrachovali, jak jste si posledních patnáct let mylně mysleli. Halenkošatotrička verze fuchsiový sen jsou „vkusně“ sladěné s nachovými zvonovými manšestrovými jakoby kalhotami. Outfit doplňuje lesklá kabelka s flitrovou aplikací a bílé silonové punčošky čouhající z neméně atraktivních sandálků. Jedna, dva, tři, čtyři … U pětky jsem přestala počítat stoupenkyně Quelle katalogů. Nu, což? Špatný roh předsálí. Otočíme hlavu mírně vpravo, projedeme druhý roh. Dobrý, hezký, slušný, ne, co, dobrý, blééé, hnus, vážně? Asi takto jsem si zhodnotila páry z druhého rohu.

   Inu čas na toaletu. Jak nejrychleji najdete dámské WC? Najděte tu nejdelší frontu! Naivní je v tomto momentě si myslet, že s narůstajícím počtem pater bude ubývat i fronty. Omyl. Hrubý omyl. Jelikož kdybyste v původní frontě zaujali pozici, tak ne jenomže byste si mohli na baru objednat decku bílýho, jelikož je fronta natolik dlouhá, že dosahuje až k barovému pultíku na druhé straně místnosti. Ale hlavně byste už nejmíň mohli namotávat toaletní papír z univerzálního stojánku hned prvními dveřmi. Bohužel, takto si tedy rezignovaně stoupnete do té ve třetím patře, páč, když už jste sem vyšla, tak … Tak se tady taky vyčůráte. Samozřejmě vzápětí na to, se vzbudí starý pán Murphy a rozjede kolotoč svejch „zákonů“. Pět minut stojíte ve vnější frontě (to je ta, která stojí tak daleko od toalet, že si do ní většina lidí stoupne jen proto, že si myslí, že je to fronta do kinosálu nebo na něco zdarma, jako správný Čech). Mezitím Vás minimálně pětkrát drknou, šťouchnout kabelkou, nebo Vám rtěnkou štrejchnou o rukáv. Když konečně postoupíte do toaletního „předsálí“, tj. za prvními dveřmi. Ano, tam co je toaleťák. Zjistíte, že jsou tam čtyři kabinky. Z toho je ovšem jedna mimo provoz, druhá se ucpe čtyři lidi před Vámi, třetí má pokálenej „prstenec“ (prkýnko) a tu jedinou funkční blokuje ta paní, co vypadala, že si taky dala čočku. Fronta za Vámi jakoby tím momentem zmizela, jelikož tam eště vnitřní hlas sebeúcty dovolí, abyste se vyprdli na frontu a šli to radši „zasedět“. Jenomže Vy už jste tak blízko. Tak blízko svému cíli, kterému jste obětovali půlku svého času v divadle. Takže to dostojíte za třema extra, ale fakt extra pomalejma čůrajícíma. Konečně! Dovnitř, ven, hotovo. Minuta? Maximálně minuta patnáct. Co tam všichni tak dlouho dělali?!

   Záchod odškrtnut, pojďme se věnovat tomu, proč jsme sem přišli. Očumovat ostatní ...