Záříš

Zuřivá hledí Strašlivého obra,
jež bez přestání slídí mi v patách,
čekají, hlídají,
až udělám tu chybu, aby mohli opustit stíny
a proklít má záda otrávenou dýkou.
Odříznout hlavu.
Vydloubnout oči
a ty sníst.
Půda se třese očekáváním,
klestím zdobí chodníky,
po nichž se musím trmácet.
Kouty prázdnot dávajících dohromady
jedno velké prázdno,
prázdno plné čokoládových figurek,
okolí bez naděje, listoví artisti
skotačí na vlnách větru beznaděje.
A ten smrad...

Vím, že záříš.
Jak perníkuchtivého Jeníčka nutíš mě
lézt do těch nejvyšších korun stromů,
abych spatřil Tvůj vzdálený,
rozmazaný obraz.
Vím, že záříš
a že Tvá záře je všeobjímající,
že chůze Tvými zahradami je měkká,
příjemná a jistá.
Tvá tráva je zelená a Tvé květy barevné.
Vánek jako okořeněný skořicí
jemně šimrá nosem,
rozhání zašedlá oblaka mlhy, odkrývá horizont
pestrý barvami i představami.
Záříš,
krásou svou vlastní, nepřirovnatelnou,
energií slabě světélkující ve vesmíru,
Ty přímo sáláš.

Vydávám se na pouť, za Tebou,
do země zaslíbené.

Až čas se ohne a Strašlivý obr odvrátí svůj pohled,
až pukne samotnou závistí,
to já najdu si cestu ke štěstí.
K Tobě.