Trošku fantaskní vyprávění

Trhací kalendář prosí o milost, ale maminka dělá, že neslyší. Jeden z posledních okvětních lístků oškubaného torza padá k zemi a káže ponuré poselství : končí listopad roku 1943, ale nekončí celým světem vibrující válka. Tatínek nese skromný příděl drsnými časy okoralého chleba, abychom měli s bráškou Lukáškem co snídat.
Překrásná vesnička uprostřed přírody, v níž po nekonečná léta s rodiči žijeme, už zdaleka tolik nesálá klidem a spokojeností jako v dávných, ne zcela zapomenutých, dobách. To jsme však ani já, ani bráška, a dokonce ani žádný jiný chlapec nebo dívka z dědiny nevnímali. Ovšem, každý si dokázal představit mnohem pestřejší obědy a měkčí postele, jenže po půlroce snídání o krajíci chleba a sklenici vody netoužíte po kaviáru a lahvi prvotřídního šampaňského. Brali jsme vše, co nám laskavý život naservíroval, neplakali nedostatkem a neškytali z hladu.
Toho rána nás probudilo doslova úchvatné počasí. Jasná kopí slunečních paprsků oslňovala při dopadu na křišťálově čistou krustu čerstvého, přes noc namrholeného sněhu explozí celé škály barev, pohádkově zimním kaleidoskopem pozitivní nálady a příjemného procitnutí. Vábivá vůně za okenicemi volala po hodinách prohánění se a koulování, což se zjevně domníval i můj čiperný druh, před několika okamžiky ležící a spánkem zpomaleně oddychující kousek od mé hlavy, protože se už už snažil prosmýknout kolem taťky ve dveřích, k čemuž by také došlo, kdyby ho maminka svým zvučným hlasem nezastavila, nepřikovala k židli u vetchého jídelního stolu a důsledně mu nevysvětlila, jak důležité je na prvním místě posnídat a navštívit kostel.
Návštěvy kostela pro nás znamenaly vždy nová a vzrušující dobrodružství - kličkování mezi lavicemi, žasnutí nad uchvacujícími obrazy svatých a olejomalbami biblických výjevů, často poutavé kázání faráře v legračním kostýmu a především uklidňující atmosféra, jež vám svojí načechranou důstojností nedovolí promluvit nahlas.
Při návratu z kostela se s bratříčkem provokujeme k hrám, v nichž hlavní roli hraje nádherná, zářivě bílá pokrývka svahu, který se tyčí za hájenkou jako obrovitý golem. Celé dopoledne i odpoledne jsme v rozverné náladě skotačili v oblacích prašného sněhu, jež se za námi zvedal jako důkaz naší zaslepené radosti. Když se rozpálený balón všech míčových her, které nás provázely dnem, zakutálel za kopec, pomalu začala opadat hustá mlha euforie a my si se zděšením uvědomili, že nemáme nejmenší ponětí, kam až jsme to doskákali, doběhli, dováleli sudy a dolétli. Smrákání postupovalo rychleji a rychleji, obzor se zatemnil a pichlavé jehličky paniky nám pomalu vháněly slané slzy bezmoci do očí. A co bylo nejhorší - z nedalekého lesa vycházely prazvláštní nepřirozené zvuky.
Chladný nabroušený vzduch se začal plnit nepříjemným zápachem a i z poměrně velké vzdálenosti bylo vidět, jak se po lese rozlévá ostře mléčné světlo, které nemůže mít na svědomí ani ta největší svíčka na světě. Jas nás oslňoval a jen umocňoval paniku, jež už v této chvíli neznala mezí. Jak dýky z lesa řídkým vzduchem létaly výkřiky postav, jejichž temné a nepřirozené obrysy dotlačily naše vystrašené vědomí k omdlení. Co se dělo dál? Nevíme. Bráška skočil do vysvobozujícího bazénu bezvědomí ještě rychleji než já.
S východem slunce se otevřela i má stále vyděšená očka a těkavými pohyby, jako jehla gramofonu, zjišťovala, co se vlastně přihodilo. Lukášek stihl upozornit, že ležíme jen pár krůčků pd vesnice, zato nejbližší les je nám vzdálen přes kilometr. Ba co víc, po mé pravé straně si pochrupoval kožený cestovní kufr, o jehož obsahu jsme se mohli jen dohadovat. Naštěstí máme maminku milující, a proto se ani nedalo přes tolik vrstev oblečení nachladit. Po několika minutách intenzivního skuhrání probralo se i tělo, a tak jsme pelášili domů za rodiči, už abychom byli v teple. Rodiče se vrátili domů několik okamžiků po nás, vyčerpaní po celonočním hledání svých jediných dvou synů a doslova výskali radostí, že své beznadějné pátrání zakončili úspěšně doma. Když vyprávění o našem bloudění a strašidlech uzavřelo poslední slovo a když už kárání o nezodpovědnosti bylo až nad hlavu, šli tatínek s maminkou zkontrolovat našeho nového kamaráda - záhadný hnědý kufr.
Po chvíli přiběhli s výrazem šílené radosti v obličeji a v náručí nesli zavazadlo, zavazadlo plné potravin a nemalé finanční částky.
Ještě dnes, když slavím své sedmdesáté narozeniny, mám hlavu plnou otázek ohledně té záhadné noci. Spousta spekulací byla vyřčena, ale jaká je pravda, nikdo neví. Některé věci asi mají zůstat nevyřešeny.