Prohraná výhra

Prohraná výhra

 

Herbert tiše seděl na svém koni. Stejně jako všichni ostatní vojáci. Byli tiše a pevně seřazeni. Sem tam zařehtal nějaký kůň, cinknul meč či někdo zakašlal. Za chvíli to mělo přijít. Útok. Jen ten povel. Všichni už jej chtěli slyšet, ale nejraději by byli doma. V teple u svých rodin, se svými dětmi. Nikdo nechtěl sedět na koni v poli, mrznout z pozdního podzimu a bojovat. Herbert svěsil hlavu a viděl, že se mu ruce v bílých rukavicích chvějí, a proto o to více sevřel opratě. Snad to ani nebylo z té zimy. Naopak, bylo mu teplo, jen ten strach z nadcházejícího. Očima sjel po malé šavli, zkontroloval výstroj. Těžké, kožené jezdecké boty byly pevně v třmenech, černé kalhoty objímaly tělo koně, červený kabátec lemovaný dvěma řadami mosazných knoflíčků a černá, matná přílba. Pohlédl před sebe. Kapitán objížděl řadu.

                „Připravte se.“ táhlo se vzduchem. Herbert levou rukou pevně sevřel opratě, v druhé vztyčil jezdecké kopí.  Pomyslel na svou Marii a v tom kapitán vyjel drže vzpřímeně šavli. Země se chvěla pod tolika koňmi. Všichni nahlas pokřikovali a hnali své oře vpřed. Herbert viděl, jak daleko před nimi modří panáčci utíkají do svých pozic. Čekal rány. Rány děl, které je měly uvítat. Pobídl koně a koleny se zaryl do žeber koně. Ten jakoby nabral druhý dech a zrychlil. V tom vyšla první rána a doletěla nedaleko. Pár koní se svalilo. „Hej, hej!“ pobídl koně. Už jasně začínal rozeznávat vojáky naproti. Stříleli, až kouř skryl slunce. Dělové koule dopadaly všude kolem. Všude byl cítit střelný prach. „Připravte útok, připravte útok!“ křičel. Herbert svěsil kopí a dlouhou tyč namířil dolů před sebe. V tom odněkud přilétla střela a zaryla se před něj a vymrštila hlínu vysoko nad zem. Koule se od země odrazila a urazila koni nohy. Herbert jen cítil, jak tvrdě dopadá na zem a z rukou pouští kopí. Rychle otevřel oči. Viděl koně, jak běží přes něj, a proto se stočil do klubíčka a doufal, že přes něj nepřejede žádný s koní jedoucí za ním. Už byl blízko, slyšel řinčení zbraní, výkřiky, výstřely pušek a děl. Pomalu se zvedl a promnul si oči od hlíny. Tasil šavli a utíkal za zvuky. Všude kolem něj se vznášel inkoustový kouř z těch všech děl. Sem tam z něj vylétl voják. Snažil se zorientovat. Země duněla a třásla se. Všude křičeli ranění vojáci a trpící koně. Ten hrůzný vysoký řehot koní, kteří umírali. Otočil se. Nechtěl to vidět. Před ním se nyní vynořilo dělo. Vběhl směrem k němu a s kouře vyběhl  voják v modrém mundůru. Herbert prudce zrychlil a výpadem prudce probodl onoho vojáka. Ten, jakoby nevěřil, pevně svíral Herbertovu šavli, která jím procházela naskrz. Díval se Herbertovi do očí a divoce svíral ústa, až se mu z nich valila krev. Herbert šavlí nemohl hýbat, a tak se rychle pravou nohou zapřel za vojákovu hruď a trhl. Mrtvý Francouz jen tiše sklouzl na zem. Herbert se rychle otočil, ale cosi ho udeřilo do tváře. Svalil se na zem, křičel a držel se za tvář. Svíjel se a bílá rukavice se pomalu zbarvovala do ruda. Pořád křičel, pak chroptil, až omdlel.

 

                Probudil se pozdě v noci. Probudil jej nářek ostatních. Otočil se a chtěl vstát, ale kdosi jej znovu chytil a položil. Byl to doktor. Už začínal vnímat. Byl v obrovském stanu a ležel na zemi.

 „Jste v pořádku, uklidněte se!“ lomcoval s ním doktor. Herbert chtěl odpovědět, ale nic z něj nevycházelo.

 „Máte štěstí, že žijete vojáku. Když vás sem dovezli, nevypadal jste dobře.“ pokračoval. „Člověče, vždyť vám spodní čelist úplně plandala. Museli jsme ji vzít a znovu vám ji přidrátovat, ale půlku jsme stejně nezachránili. Kulka prošla lícní kostí a vyšla druhou tváří ven. Víc jsme udělat nemohli.“ dokončil. Herbert si pohladil tvář, ale cítil jen obvaz.

 

 

***

 

Seděl v kočáře a těšil se, že uvidí svou Marii. Ještě z Belgie ji psal dopis, ale nyní je ten den. Konečně. Nechce meškat. Vzal si vycházkovou uniformu, která se doslova leskla. Knoflíčky jen odrážely pochmurný Londýn, který se mihotal za okny kočáru. Je to půl roku, co ji neviděl. Půl roku co odejel bojovat do Belgie. Je to půl roku, co jej léčili. Je to pryč. Seděl zpříma, hrdě a šťasten, že žije. Za chvíli to přijde. Tam je ten podnik, kde ji zase spatří.

Pomalu sestoupil tři schůdky z kočáru, až se jeho vyleštěná holínka dotknula země. Portýr mu otevřel dveře a pustil jej dovnitř. Nemohl z Herberta ale spustit oči. Nevšímal si toho. Už si zvykl. Nechal se usadit a objednat víno. V tom vešla. Nádherná, vysoká a štíhlá postava proplouvala mezi stoly. Černý pás kolem pasu ji dělal ještě štíhlejší. Dlouhé bílé šaty lemovaly se od pasu rozšiřovaly a elegantní klobouček prozrazoval, že je to ona. Vždycky jej nosila na stranu. Pojednou ale zvolnila, až se téměř zastavila. Jejím obličejem projelo cosi podivného. Cosi, co Herbert na ni neznal. Vstal a pokynul číšníkovi, aby ji pomohl usadit. Zmateně se posadila před něj a prohlížela si jej. Sedl si i Herbert a usmál se na ni.

„Nevěděla jsem, že to je až tak moc.“ vyhrkla ze sebe.

„Prosím?“

„Vypadáš...“ snažila se něco říct.

„No, jak vypadám?“ pobídl ji.

„Jinak, Herberte. Jinak, než si tě pamatuji.“ řekla pojednou. Herbert se otočil vpravo a pohlédl do obrovského vyřezávaného zrcadla. Zahleděl se na svůj odraz. Levou líci měl nepřirozeně propadlou dovnitř, a celou čelist posunutou doprava. Spíše půlku čelisti, než celou. Pohlédl zpět na ni a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a uvědomil si, jak moc potřebuje její objetí. Její dotek, polibek. Marie z něj nespustila oči. Herbert k ní natáhl ruku, ale ona se svou cukla. Po tvářích ji tekly slzy.

„Promiň!“ vykřikla a s pláčem utíkala pryč. Slyšel jen, jak se zabouchly dveře a kočár se hlasitě odkodrcal pryč. Pohlédl do klína. V kapesníčku měl zabalený prstýnek. Zlatý s kamínkem. Chvíli si s ním pohrával a pak jej vložil zpátky do své náprsní kapsy. Ještě jednou pohlédl z okna a hluboce se nadechl.

 

***

 

Seděl ve svém křesle a už po několikáté četl dopis. Marie v něm žádala ukončení vztahu. Již dva měsíce o ni neměl zprávu a nyní tohle. Naštvaně vstal a přecházel po pokoji. Podíval se na sebe do zrcadla stojícího na krbu. Rukou si přejel po propadlé tváři. Poohlédl se zpět ke křeslu a zlostí hodil skleničkou s koňakem, jež se o zem roztříštila na miliony kousků. Musil se posadit na opěrku pohovky. Hlasitě oddechoval. Najednou zprudka vstal a vyběhl ven na ulici. Venku se již smrákalo. Byl podvečer a každou chvíli mělo začít pršet. Zavolal si drožku.

„Gulliano Street“ řekl suše.

                Před ním stál velký dům. Již se setmělo, a tak lucernička nad vstupem více vynikala. Pohupovala se a světlo mihotalo. Herbert směle vyšel vstříc Mariina domu. Uchopil zvonidlo ve tvaru medvědí tlapky a čekal. Téměř okamžitě, a jakoby jej čekala, mu otevřela hospodyňka.

                „Dobrý večer, pane Dollingtone, jdete za Marií, viďte.“ usmála se na něj stará komorná. Znal ji léta.

                „Paní Patmorová, znám ji. Určitě je doma. Vím to.“ opětoval ji úsměv.

                „Pane, víte, že mi to řekla. Pro nikoho tady není. Tedy ani pro vás.“

                „Vím, tak kde je?“ důrazně pokračoval a paní Patmorová jen zdvihla obočí vzhůru. Herbert ji rukou odsunul a rychle přešel po místnosti. Pružně vyšel schody a zahnul doleva. Prudce vzal za kliku a otevřel dveře Mariiny ložnice. Marie odskočila od nějakého muže. Ten ulekaně také. Po chvilce ticha se onen muž napřímil, důrazně a povýšeně pronesl k Herbertovi.

                „Víte vůbec, co si to dovolujete, pane?“ prohlédl Herberta od hlavy až k patě. Herbert jen divoce a nahlas dýchal. Dýchalo se mu špatně přes to zranění. Tak pokřivený nos měl. Rychle přistoupil k muži a zblízka se mu podíval do očí. Pořád hluboce dýchal. Muž byl zaskočen Herbertovým zjevem, ale snažil se překvapení skrýt. Nedařilo se mu to. Herbert si svlékl rukavičky a vnější stranou uštědřil muži letmou facku. 

                „Zítra v šest v Trafalgaru. A buďte přesný. Zbraně jsou na vás.“ řekl Herbert s upřeným pohledem na muže. Marie vybuchla v pláč.

                „To je satisfakce?“ podivil se muž.

                „Ano, to je.“  odpověděl Herbert a nečekaje na odpověď rychle odešel. Minul hospodyňku zpoza dveří, která vše slyšela. Jen se letmo usmála na Herberta, ale spíše hned nato letěla k Marii. Herbert věděl, že ať muž vybere pistole nebo meče, pořád mu to bude nic platné. Jako důstojník Herbert dobře uměl s oběma zbraněmi zacházet. Byl si jist, že vyhraje.

 

                Oba muži stáli na palouku se zelenou trávou. I když byla půlka léta, byla zima. Nad zelenou plochou se vznášela ranní mlha. Bylo brzy. Muž vybral meče, a tak zde teď stojí, s meči podél těla a probodávají se očima. V kočáru zahlédl Herbert Marii. Sevřel pevně svůj meč a vybídl muže k boji. Ten ustoupil krok zpět a pozvedl svoji zbraň. Herbert ji měl pořád svěšenou. Pohlédl na Marii, pak na svého nepřítele a mrkl na něj. Ten s výkřikem prudce máchl k Herbertovi, ale ten jej jen plácnutím srazil k zemi. Muž rychle vstal. Udělal prudký výpad, přičemž Herbert ustoupil krok v bok a vší silou plácl soka mečem po zadku. Muž se rychle otočil a celý rozčílený, že jej ponížil, zuřivě máchal mečem kolem sebe, ale Herbert jen malými pohyby zápěstím jeho rány kryl. Po chvíli ho Herbert ostrým pohybem udeřil pěstí do obličeje a žduchnutím jej srazil na zem. Stoupnul mu jednou nohou na hruď a ostrý hrot meče mu přitisknul na hrdlo. Tak silně, až vykřikl. Více ale vykřikla Marie, která okamžitě vyskočila z kočáru.

                „Vždyť jej zabiješ!“ křičela na Herberta.

                „Tak s tímhle chceš ode mne odejít, ano? Podívej se, jak se klepe strachy. Ani meč neumí používat!“ vyhrkl Herbert, a protože se muž na zemi zmítal, přitlačil svou těžkou botu na jeho hruď tak, až zachraptěl.

                „Co si myslíš, Herberte! Že se mi vrátíš po půl roce a vypadáš...“

                „Jako zrůda?!“ dořekl za ni Herbert. Mohl jsem taky být mrtvý, Marie!“

                „Podívej se na sebe, Herberte. Všechny kolem sebe svým zjevem jen strašíš. I mne!“ vydechla.

                „Tak?“ podivil se Herbert. Hned nato zvedl tenký meč a švihl s ním muži přes obličej. Z něj se okamžitě vyvalila krev. Herbert povolil a od muže odstoupil. Ten s výkřikem vytáhl kapesník a tiskl si jej na tvář. Ve stejném okamžiku Marie znovu propukla v pláč a skočila k muži.

                „Co jsi to udělal?! Co jsi to jen udělal?“ žalostivě lkala.

                „Nezabil jsem jej. Tak jak sis přála.“ ukončil debatu a na podpatku se otočil. Cestou si projel ostřím meče po rukávu, aby setřel kapky krve. Poté jej pohodil na trávu, vyskočil na koně a odjel pryč.

 

                Den na to k němu domů vtrhla policie. Zmatený Herbert jen zíral, jak mu nasazují pouta a vlečou do černého vozu. Cestou do vězení zjistil, že onen muž byl jedním ze tří synů ministerského předsedy. Herbertovi bylo vše jasné. Odvedli jej hned do velké kobky, kde byl spolu s ostatními dvaceti vězni. Všichni ztichli při pohledu na Herbertovu tvář. Po pár dnech se konal soud. Odvedli jej do síně jako nejhoršího vraha. S okovy na nohou a rukou se musel dívat na Marii a toho muže, kteří seděli v první řadě. I když měl muž ovázaný obličej, nešel přehlédnout jeho úsměv, když se sálem nesla ta dvě slova. „Smrt oběšením...“ Mělo to být další den ráno v pět hodin. Herberta odvedli zpátky do kobky Londýnského vězení. Jen svěsil hlavu a požádal o pero a papír. Věděl, že přijde. Musí.

                Celou noc oka nezamhouřil. Přežil na válečném poli daleko od domova, ale zákeřnou lest ne. Jako důstojník měl trest horší. Jen tupě zíral před sebe a čekal, až přijdou. Po chvíli spolu s vojáky přišla i Marie. Herbert se postavil a zvedl těžkou ruku s okovy k ní. Chtěl ji pohladit. Pohladit po tváři. Ta ale opět cuknula. Herbert se kousl do znetvořeného rtu a poukázal na svou hruď, kde měl v kapse vyčnívající dopis. Marie jej vzala a mlčky odešla. Vojáci jej obestoupili a se zbraněmi při těle jej doprovázeli ven na dvůr. Byla zima. Herbertovi projel mráz po zádech. Snad se zimy a snad i z šibenice, která stála osamocena u zdi. Bylo to pár kroků. Herbert se pomalu, těžce a drnčivě sunul s okovy k ní. Vojáci jej požduchli. Teď se šoural ještě pomaleji. Nechtěl tam přijít. Pár kroků. Těch pár kroků k dvěma trámům s provazem. Nechtěl to vidět, a proto svěsil hlavu dívaje se na těžké okovy u nohou, které pomalu sunul po dlažbě. Zhluboka se nadechl a promítal si dopis:

 

                „Drahá Marie,

                nemohl jsem Tě milovat více. Byla jsi mi vším a vším mi také budeš. Ty jsi mne udržovala při životě, když jsem bojoval. Ty jsi mi pomáhala vstát, byl-li jsem sražen na zem. Ty jsi byla v mých vzpomínkách a představách, když jsem umíral. Drahá Marie, mysli na mne prosím. Mysli na mne a na naše životy před mým zraněním.  Uchovej si mne tak. To je mým posledním přáním. Já myslím na Tebe. A poslední vteřinu mého života věnuji Tobě. Miluji Tě, nejdražší Marie.“

 

                                                                                                                                             -Herbert Dollington-

---