U jezera Michigan

U jezera Michigan

 Lucie dřepěla na bobku na dřevěné terase před chatou a krmila mývaly. Mývalí rodinka už byla navyklá chodit kolem půl páté odpoledne na předvečerní „lunch“. Ten jim Lucka připravovala ze zbytků z táborové kuchyně. Očividně je to všechny bavilo. Lucku i ty mývaly. Mývalové dostali i jména. Matka byla Harry a tři mývalata, to byli Dempsey, Čip a Dejl. A slyšeli na to. Lucka k nim neustále něco promlouvala a mývali odpovídali spokojeným mlaskáním. Každý měl svou misku, ale Lucka je často krmila i z ruky.

Vedoucí tábora je všechny varoval před nějakým bližším kontaktem právě s mývaly, že jsou nevyzpytatelní, zvlášť matka, když má mladé. Když se cítí ohrožená, může ukousnout i prst. Nebo dva. Všichni - to je celá osádka chatky: Čtyři Češky (Lucie, Kamila, Andrea a Monika), dvě Polky, dvě Slovenky, jeden Ir a jeden Američan. Ta chatka - to byl vlastně malý, bíle omítnutý zděný domek, který měl pět pokojů a jednu společnou místnost s kuchyní.

Všichni dobrou radu vedoucího respektovali, kromě Lucky. Ta měla už odmalička velice kladný vztah ke zvířátkům všeho druhu, zvlášť k těm chlupatým, i když právě na chlupy byla alergická. A měla nějaký zvláštní dar se vcítit do fyziologických pochodů a potřeb zvířátka, takže se pak často potýkala s problémem, aby se jí ten tvor necpal domů.

Teď jim právě něco povídala o tom jak je jezero Michigan veliké (samozřejmě anglicky, vždyť to byli mývalové severoameričtí), když se ve dveřích objevila její spolubydlící Kamila.

„Luci, zvoní ti mobil!“

„Tak ho zvedni a řekni, že nemám čas, že právě krmím!“

A Kamča zase zalezla, protože měla vlasy plné mydlinek šamponu. Kamča měla krásné vlasy a taky jim věnovala patřičnou péči. A líbila se Irovi, ale ten se zase nelíbil jí. Typický Ir - nazrzlý, hubený, s pihovatou bílou pletí, duchem dost často nepřítomný. Jmenoval se Sean. Bydlel na pokoji s Američanem Johnym. To byla jiná třída. Sportovní typ, veselý a dost ukecaný.

Všichni byli zaměstnáni v kempu. Kemp byl celý oplocený a k jezeru od brány bylo necelých deset minut. Byl to vlastně typický americký skautský tábor pro rodiny s dětmi. Skauti mají svá pravidla, která striktně dodržují. A to dokonce i jejich děti. Je to věcí jejich cti.

Domek, kde bydleli brigádníci, byl mimo kemp, asi pět minut procházkou bujnou zelení a lučními květy všeho druhu. Většinu z nich nedovedl rozpoznat a pojmenovat ani John, bydlel totiž v New Yorku.

Kemp byl na okraji městečka New Buffalo, na pravém břehu jezera v jeho jižním výběžku. Na druhé straně jezera bylo vidět v dálce Chicago. Večer, než se začalo stmívat a jezero změnilo barvu z modré na tmavě červenou, byl na Chicago úchvatný pohled, když se postupně začínalo objevovat osvětlení mrakodrapů, kterým vévodil ten nejvyšší - Tower Willis.

Naše společnost deseti studentů začínala pracovat o půl deváté a končili, když měli hotovo. Většinou tak kolem druhé odpoledne. Hlavní pracovní náplní byl běžný úklid. Lucka, kromě lásky ke zvířatům, měla ještě dar průbojnosti, což se vždycky hodí.

Při nástupu měl vedoucí tábora dotaz: „Má z vás někdo řidičský průkaz?“

A ten měla právě jenom Lucka. A to mezinárodní. Vedle kanceláře vedoucího stál malý náklaďáček - elektromobil. „A uměla by jsi s tím jezdit?“

„Samozřejmě!“ vyhrkla Lucka. Chopila se příležitosti a už ji nepustila.

„A už jsi někdy něco takového řídila?“   …   „Samozřejmě!“ A možná že to byla i pravda. Kdo ví. Tak měla od ostatních o něco čistší práci. Objížděla bungalovy a měnila prádlo. Ručníky a povlečení. Bungalovy se nezamykaly, skauti přece nekradou a jiní než ubytovaní neměli do kempu přístup. Prádlo se neměnilo každý den. Fungovalo to asi tak, že pokud v předsíňce bungalovu bylo v plachtě svázáno použité povlečení, tak ho prostě vyměnila. A stejný postup i s ručníky. Pokud tam nebylo nic, popojela k dalšímu obydlí. Občas ji vedoucí poslal něco dovézt z městečka. Zkraje s ní jezdil jako navigátor správce Charlie. Měl určitě přes šedesát, a byl to všeuměl a chodící legenda. Jestli se opravdu jmenoval Charlie, nikdo neví, ale všichni mu tak říkali. Lucka byla s prací většinou hotová dříve než ostatní, tak jim pomohla i s úklidem.

Teď však prováděla každodenní rituál - krmila mývaly. Mývalové dostali přísný zákaz vstupu do domku, i když byly dveře otevřené. Ale oni neměli důvod ke vstupu, svou porci vždycky dostali. A když měli pocit, že už jsou nakrmení dost, hrdě odkráčeli. Asi se šli umýt.

Už během dne se partička domlouvala, co se bude dít odpoledne, či večer. Podle počasí. Ale většinou bylo pořád hezky. Dnes ani moc nefoukalo, tak se rozhodli, že si půjdou zaplavat a večer znovu k jezeru čekat na západ slunce. Teplota vody nic moc, ale zkraje pláže byla docela přijatelná. Pláž byla písečná, a než se dostali zpět ke svému domečku, museli přejít přes písečné duny. Taky asi deset minut, nic obtížného, sem tam křovina, ale byla přes ně vyšlapaná pěšinka.

A navečer se koupila láhev whisky (Jack Daniels, ale byly i levnější), musela se vložit do většího papírového sáčku, a jde se znovu na pláž. Podle amerických zákonů je zakázáno pít na veřejnosti. Ovšem těch skupinek s větším papírovým sáčkem tam bylo víc. A pozorovali jsme, jak na břehu přibývá rybářů a ve vodě ubývá otužilců. (Správce Charlie nám říkal, že by tady ryby nikdy nechytal, že jsou kontaminované.)

Plocha jezera se zdála být nekonečná. Směrem na sever mezi hladinou a tmavším obzorem bylo zřetelně vidět zaoblení naší zeměkoule. A někde v dálce mezi tím obzorem a Chicagem se rýsovaly namodralé hory. A ještě více vlevo od Chicaga v moři blikal maják. Bez ustání - ve dne, v noci. Dnes bylo nádherné počasí. Slunce pomalu zkrvavělo a kolem půl desáté zapadalo do jezera. Pak se začaly objevovat hvězdičky, nakonec jich byly tisíce. Je čas jít spát.

…………………………….

Během týdne se všichni sblížili již natolik, že se shodli na tom, že si vlastně docela vyhovují, a naše milé Slovanky začaly rychle bourat jazykovou bariéru. Porozuměli si i s vedoucím a správcem, takže vše probíhalo v naprosté pohodě. Prostě dokonalá idylka - i díky prostředí, ve kterém se ocitli. Někdy večer si udělali ohníček, a tady už nemuseli flašku schovávat v pytlíku.

Johny měl s sebou kytaru, na kterou uměl docela slušně hrát, se zpěvem to už bylo trochu horší. Na kytaru ještě hrála Polka Alicia, ta sice uměla asi pět akordů, ale pěkně zpívala.  A tak se anglicky hovořící hoši (ale i ostatní) učili zpívat v polštině. Největším hitem se stala piosénka „Jadum vozy kolorowe taborami…“ od Maryly Rodowicz. Pěkně zpívala i Kamča, Lucka měla se zpěvem trošku problém, ale to bylo asi tak jediné, co jí moc nešlo. To ale plně vynahradila vtipem a stále novými nápady.

Tak se Lucka postupně stala nepsanou mluvčí a vedoucí skupinky brigádníků. Někdy si také vypůjčila  nákaďáček a všichni si zajeli do městečka na diskotéku, nebo někde na vínko. Pan vedoucí proti tomu nic nenamítal. Prostě byl se všemi spokojen, tak proč ne. A nuda nehrozila. Stále bylo co vymýšlet a podnikat.

Pracovní povolení měli na dva měsíce, do 14. září. A pak ještě dva měsíce pobytu na cestování. Během těch dvou měsíců brigády snad jen čtyřikrát zapršelo, ale to stačilo k tomu, aby se okamžitě vegetace zase rozbujela. Krásné prostředí, milí lidé, úchvatné jezero, čistý vzduch, dobrá práce, jídlo a ubytování zdarma - co víc by ještě potřebovali k dokonalé spokojenosti? Snad jenom nějaké to vzrůšo, ať neupadnou do stereotypu. A dočkali se ho.

Nedaleko jejich domečku stál starý, dávno opuštěný vodní mlýn, který se tak napůl schovával za vzrostlými duby. Párkrát prošli kolem, ale nepřipadal jim ničím zajímavý. Vodní náhon už byl dávno vyschlý a zarůstal křovinami. Také dřevěné lopatky už byly zpola rozpadlé.

Asi po měsíci pobytu zůstaly odpoledne ty čtyři kočky české v domečku, z důvodu výkonu asanace prostředí i sebe sama. Lucka už měla krmení odbyto, a právě si myla hlavu, Kamča už měla ten proces za sebou. Ostatní šestice šla na průzkum okolí, s tím, že se tak do osmé vrátí. O.K.

Mohlo být kolem šesté večer, když Lucka zpozorněla. Přerušila drbání hlavy, a naslouchala. Slyšela jak někdo hraje na klavír. Zdá se jí to? Ne - nezdá. Slyší hrát klavír, nějakou vážnou hudbu. A krásnou - snad něco od Chopina. Říká si sama pro sebe: „To je divné… hoši sice mají na pokoji magneťák, ale ti jsou pryč, a kromě toho si pouštějí tak akorát heavy-metal.“

Když si vytírala hlavu ručníkem, přiběhla Kamča: „Luci, slyšela jsi to, co já? Hrát na klavír?“

„Jo, slyšela, jakoby zdálky, ale docela zřetelně…“

Načež se šly zeptat těch zbylých dvou - Andrey a Monči, ale ty se věnují úklidu, v kapse walkmana a na uších sluchátka. Takže slyšely akorát to svoje. Když jim Kamča s Luckou sdělily svůj nevšední zážitek, prohlásily: „Ha ha ha, to jste si právě vymyslely. Vám to připadá legrační?“

„Právě že vůbec ne!“ říká Kamča.    --  „Slyšely jsme hrát na klavír, a to jsme byly každá v jiné místnosti…“ dodává Lucka. A tak zatím zůstalo při tom, že všechny mají svou pravdu. Jedny slyšely, ty druhé neslyšely.

Když se vrátila kolem osmé skupinka průzkumníků, vyslechli si, co se stalo, načež Johny prohlásil: „Jediné vysvětlení je, že jste to mohly slyšet z toho starého mlýna.“

„Jo, to je možné, asi to tak bude. Ale je to dost divné…“ připustila Lucka.

A Johny rezolutně prohlásil : „Dnes už nebudeme podnikat nic, necháme si to do zítřka projít hlavou, ale každopádně se tam půjdeme podívat.“ Lucku potěšilo, že se jí dostalo zastání a pomyslela si: „Johny má postřeh a dovede rozpoznat, kdy si dělám legraci a kdy mluvím vážně“. Každopádně dnes večer bylo poprvé po dlouhé době po idylce.

……………………….

Druhý den ani ráno, ani v práci o tom sice nemluvili, ale všichni to měli v sobě. Bylo jasné, že John, Kamila a Lucie tomu věří, ostatní o tom stále ještě pochybovali. Po návratu z kempu po krátké poradě se rozhodli. A Lucka dodala: „Půjdeme se do toho mlýna podívat, ale až po tom, co nakrmím mývaly. Co když to bude naposledy?“

Krmení skončilo, a tak šli. Lépe řečeno - šlo jich šest. Polky a Slovenky neměly chuť pokoušet osud. K mlýnu to měli ani ne pět minut. Před mlýnem se povalovaly nějaké staré zrezivělé krámy. Před dveřmi byly tři kamenné schůdky. Dveře byly kvalitní, dubové, nebyly zamčeny. Výpravu vedl Johny. Vzal za kliku, dveře se s hlasitým vrznutím otevřely a byli uvnitř. Nechali je otevřeny. Velká, téměř prázdná místnost, na zemi a vlastně všude vrstva prachu, která se tady musela usazovat hodně let. Okna špinavá a v nich pavučiny. Z místnosti vedly schody do prvního patra. S každým našlápnutím vířili prach. V patře byla zřejmě kdysi sýpka, tady už nějaké věci byly, opět ukryté pod nánosem prachu. Ovšem nikdo nebyl schopen poznat, k čemu vlastně sloužily.

Z místnosti vedly další, už menší schůdky do podkroví. Tady byly dveře opět zavřeny. Johny vzal za kliku, dveře kupodivu nevrzly a všichni zůstali stát jak u zjevení. Místnost byla čistá, i dvě okýnka ve štítu vypadala jako umytá. V rohu místnosti stůl a jedna židle. Na stole prázdná vázička. Ovšem uprostřed místnosti bylo to, kvůli čemu přišli. Na čistém červeném koberečku stál… klavír! Velký klavír - černé leštěné křídlo. A u klaviatury otočná židle.

Když to všichni rozdýchali a vrátily se jim zpět do očí vytřeštěné bulvy, zeptala se nejistým hláskem Lucka: „Johny, dovedl bys na to něco zahrát, ať máme jistotu, že to, co jsme slyšeli, byl opravdu tento klavír?“

Johny odpověděl dost podrážděně: „Snad dovedl. Ale to ti nestačí - to co vidíš? A kromě toho je tu čisto, nechci nic pošlapat. A klaviatura je zavřená, nemám moc chuti na to sahat.“

Ještě dobrou chvíli na to všechno doslova zírali. Pak někdo vyslovil dosud nevyřčenou otázku: „Ale jak se tady může někdo dostat? Zvenčí po žebříku? To by musel být hodně dlouhý žebřík.“ Pak ještě někdo dodal: „No jo, ale jaký vlastně by měl důvod nejít po schodech?“

Takže se zase pomalu po těch zaprášených schodech vraceli, v hlavách zmatek. Ale aspoň viděli to, co viděli a nevěřící uvěřili. Ovšem jeden velký problém zůstal. Odhalili pouze následek, ale ne příčinu. Když vyšli na čerstvý vzduch, jako by ze všech spadla tíseň. Johny se ukázal jako logicky uvažující člověk: Vchodové dveře několikrát otevřel a zavřel, ať tak nevržou, a pak je nechal nedovřené. Pak se jal kolem domu hledat něco, co by se podobalo žebříku. Nenašel nic.

Po návratu do svého domečku to vylíčili těm Polkám a Slovenkám. Ty se jenom pokřižovaly a vypadaly ještě více zmateně, než předtím. Pak mezi šestou a sedmou naslouchali, jestli náhodou neuslyší klavír. Samozřejmě neslyšeli nic. Večer všichni seděli u ohně, popíjeli whisky na kuráž, ale ta se nedostavovala. A všichni (aniž by chtěli) oči upřené na ten záhadný mlýn, i když se vlastně dívali pouze do tmy.

Probírali to ze všech stran, až nakonec dospěli k závěru. Zatím to v kempu nikomu neřeknou, a zítra večer, nejlépe až někdy k půlnoci ti nejodvážnější tam půjdou znovu. Když už máme co do činění s něčím nadpřirozeným, s něčím co přesahuje náš obzor chápání, pokusíme se tomu přijít na kloub. Za každou cenu - ať to stojí co to stojí. Bylo celkem jasné, kdo tam půjde.

………………………

Den třetí. Dnes se buď uvidí, nebo neuvidí. Hned po návratu z kempu Johny začal posilovat a běhat kolem chaty jako smyslů zbavený. Lucka začala cvičit jógu. Pak si Johny šel dát horkou sprchu a Lucka se jala krmit medvídky mývaly. Pak jim Kamča  uvařila meduňkový čaj. Mezi šestou a sedmou se opět nedělo nic. Ohníček zažehli ten večer až o půl desáté, ať ten mlýn mají co jak nejmíň na očích. A vzali si s sebou baterku.

Opět popíjeli Jack Daniels - ale střídmě. Snažili se bavit o všem možném, ale bylo to jen takové plácání. Ve třičtvtě na dvanáct se ozval Johny. „Je čas jít“.

A tak se pomalu zvedli, ostatní jim pokynuli. Pak rozsvítili baterku a pomalu šli. Před vchodem do mlýna Johny prohlásil: „Ještě máme možnost si to rozmyslet.“ Lucka nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Máme odvahu, máme kuráž…“ a zalomili si palce. Otevřeli již od včerejška pootevřené dveře a vešli dovnitř. Světlo baterky obkroužilo a olízlo celou místnost. Pár kroků ke schodům a baterka začala poblikávat. Když zdolali asi pět schodů do patra, zhasla. Po opakovaném  zatřepání ještě párkrát blikla a pak zhasla docela. Johny musel zapálit zapalovač. Postupovali nahoru zvolna, pomalu. Stěny mlýnu v chabém, mihotavém osvětlení plamínkem ze zapalovače nepůsobily zrovna přívětivě.

Na úrovni sýpky, před schody do podkroví Johny na chvíli zapalovač zhasil a chladil ho v dlaních. Když ho znovu zapálil, podíval se na hodinky. Byla právě půlnoc. Vyšli nahoru a otevřeli dveře do pokojíku s klavírem. Zdálo se jim, že poklop klaviatury je otevřený. Ovšem při tom slabém světle plamínku… Dále než dva kroky do místnosti se neodvážili. Mnohem více s nimi cloumal nepříjemný pocit, který se jich zmocnil. On je tady. A tak tiše spustili připravenou řeč:

„Dobrý večer duchu, nepřišli jsme ani náhodou se zlými úmysly, přišli jsme ti jen popřát dobrý večer. Nechceme ti ublížit, a ani ty neublížíš nám. Víme, že nejsi žádný poltergeist, ale že jsi hodný duch.“  Zdálo se jim, že se něco za klavírem pohnulo. Ale možná jen zdálo. Oči vytřeštěné do přítmí, srdce rozbušené a doslova vtíravý pocit, že tady nejsou sami.

„Duchu, děkujeme, že jsi nás laskavě přijal, už tě opravdu nebudeme rušit a už zase půjdeme zpátky. Přejeme ti klid a mír…“ Potom se pomalu otočili a začali po schodech opatrně slézat dolů. Schody byly příkřejší, než by chtěli. John samozřejmě první a Lucka se ho křečovitě držela za ruku. Zapalovač ho pálil do ruky. A pak se to stalo.

Lucka rozechvělým hlasem šeptla: „Johny, já mám pocit, že těsně za mnou někdo jde…“

„Já mám stejný pocit“ odpověděl Johny. Vtom ucítili mírný závan větru a zapalovač zhasl. Museli se zastavit a ocitli se v naprosté tmě. Johny ještě párkrát škrtl, ale zapalovač ukončil svou službu. Definitivně. Co teď?

 Najednou se nad schodištěm začala pomalu rozsvěcet jediná žárovka až někde u stropu. Neuvěřitelné, nepochopitelné, ale spásné. Johnovi blesklo hlavou: vypínače vytrhané a přívod elektřiny do domu je dávno vypnutý… Světlo. Žárovka poskytovala spíš slabé, načervenalé světlo, ale mohli opět sestupovat dolů. Lucka už ruku Johnovi přímo drtila.

„Děkujeme ti, duchu, jsi moc laskavý, moc, moc… děkujeme“. Lucka neměla snahu a už vůbec ne odvahu jenom potočit hlavu (ať už jsme rychle venku!). Ovšem čekalo je ještě jedno schodiště. Teď byli v úrovni prvního patra. A nad horním schodištěm světlo pomalu pohaslo a zase chvíli byli v naprosté tmě.

 Tma a ticho. V něm slyšeli navzájem svůj dech. Potom se začalo pomalu rozsvěcovat světlo i nad spodním schodištěm. Tak mohli nakonec sestoupit dolů - zdálo se jim to nekonečné. Nějak už  doklopýtali do přízemí a žárovka začala pomalu zhasínat. Ale to už byli u otevřených vchodových dveří a konečně se osmělili otočit se. Ovšem v té tmě opět neviděli nic. Zato něco uslyšeli. Takový zvláštní vrzavý zvuk, který zněl, jako když v tom prachu baletka na piškotkách vytáčí piruety. Snad to nemohlo být ani nic jiného.

Opět zdvořile poděkovali, a pak zaslechli tichounké „Well,well (dobře, dobře)…“ Nebo se jim to zase jenom zdálo? „Dobrou noc, duchu, my už odcházíme, a už tě nikdy nebudeme obtěžovat, buď tady v klidu a míru“ . Když se opět otočili ke schodišti, znovu zaslechli tichounký dívčí hlásek: „Well, well…“  Ne, nezdálo se jim to.

Když slezli ty tři kamenné schůdky, Lucka se konečně pustila a Johnovi se pomalu začala vracet krev do prstů. John vytáhl baterku a zkusil rozsvítit. Baterka normálně svítila. Asi tři sta metrů od nich viděli hořet ohníček. Takový uklidňující pohled… Šli pomalu, ale srdce jim stále ještě bušilo v krku a kolena se jim podlamovala.

Když je pak spatřila osádka od ohně, všichni vyskočili. „Tak co? Co jste viděli? Co se dělo?“

John s úlevou dosedl a odpověděl: „Nic, celkem nic…“, ale jeho pohled vyjadřoval něco jiného. Automaticky sáhl do kapsy, vytáhl cigaretu zapálil si. Zapalovač fungoval bez problémů. „No a co ty Lucko, taky jsi nic neviděla?“ Lucka pokývala hlavou: „Počkejte až to vydýchám, pak vám to řeknu.“ Čekali snad deset minut, než spustila. Zprvu zvolna, pak přidávala na tempu. V očích se jí zračilo, jak to všechno prožívá znovu.

Spát šli až ve tři ráno. Ještě že zítra je neděle.

……………………….

Do ukončení brigády zbývaly tři dny. Ráno když přišli do kempu, potkali správce Charlieho. Iniciátorka Lucka říká: „Charlie, rádi bychom si s tebou o něčem popovídali…“

„A o čem jako by to mělo být?“

„Věděl bys něco o tom starém opuštěném mlýnu, který je kousek od nás?“

„To víte, že o tom něco vím, ale to je na delší hovor. Něco se vám na něm nezdá?“ se zájmem se ptá Charlie.

„Zdá se nám, že se tam děje občas něco divného.“  …Jo, tak se sejdem ve dvě PM po práci…

Dnes bylo opět krásně a horko. Ve dvě odpoledne jsme se sešli všichni pod obrovskou borovicí, krásně voněla. Došoural se k nám Charlie: „Tak co děti, co se vám přihodilo?“

„Napřed ty Charlie - pověz nám něco k tomu mlýnu.“

Chvilku se zamyslel, zapálil si a začal: „To mohlo být tak asi v roce 1935. Žil tam mlynář s mlynářkou a měli jedinou dceru. Mlynář byl opravdu pracovitý, ale tvrdá nátura. Dařilo se jim dobře, mlít k němu jezdili všichni sedláci z okolí. Vlastně ne ti sedláci, ale jejich pacholci a čeledíni. Jeden z čeledínů se do mlynářovy dcery zakoukal. A ona do něho. Láska na první pohled. Když to mlynář zjistil, začal okamžitě zuřit. Jeho dcera přece není pro nějakého hej počkej. Přece musí být zachována stavovská čest. Dostala přísný zákaz se s ním stýkat. Ale lásce se nedá poručit. Tajně se s tím čeledínem stýkala dál. Otec mlynář to tušil, a vyhrožoval, že ještě jednou, a oba je zabije. Ale matka ji kryla. Došlo to tak daleko, že po čase dcerka s čeledínem přišla do jiného stavu.

Nějakou dobu to skrývala, ale pak už musela s pravdou ven. Mlynář začal zuřit, až byl nepříčetný: „Svatbu vám nepovolím, a tak budu mít v domě svobodnou matku. Taková ostuda! Co na to řeknou sedláci - dyť ke mně přestanou jezdit mlít! Už nebudu pro ně partner, ale plebs! A to je

náš konec!“ To už sípal, žíly naběhlé, oči zalité krví. Moc nepřemýšlel (vlastně vůbec nepřemýšlel), popadl sekyru a začal do dcerky mlátit a sekat hlava nehlava a nepřestal dokud ji neumlátil. Život z ní nadobro vyprchal. A vlastně i život nenarozeného dítěte. Matka neměla šanci něco podniknout, to by mohlo těch mrtvých být víc… Se zoufalým křikem a nářkem se jen dívala, jak dcerka leží bezvládně v tratolišti krve. Matka vyběhla ven a s vytřeštěnýma očima ještě stačila třesoucím se hlasem sousedům říct, co se stalo. Pak někam zmizela. Ti sousedé snad bydleli v tom domku, co teď jste ubytováni. Otec zůstal sedět na místě a tupě zíral na nebohou a na kaluž krve. Až si pro něho přišli četníci. Zavřeli ho - dostal doživotí, i když si všichni mysleli, že dostane provaz. O matce dlouho nikdo nic nevěděl, až ji později objevili v blázinci. A tak se vyplnila mlynářova předpověď. Do toho mlýna už opravdu nikdy nikdo nepřišel mlít.“

Charlie se zamyslel a zeptal se: „A co se vám vlastně přihodilo?“

Řekli jsme mu, že jsme občas zaslechli, jako by v tom mlýně někdo hrál na klavír. Ostatní jsme si nechali pro sebe. Ještě by to rozkecal a někdo by si pomyslel, že nejsme normální.

„Jo, jo, slyšel jsem, že se tam občas dějou divné věci. Ale kdo pozná, co je výmysl a co je pravda? Ale ano, málem bych zapomněl - ještě jsem měl k tomu říct: Byla to krásná dívka. A prý nádherně hrála na klavír. A taky tančila. Jako by do toho mlýnu ani nepatřila.“

……………...........

Ano, zřejmě tam opravdu nepatřila. Ale - ona tam pořád ještě je. Už šedesát let. Její duše nenalezla klidu. A my jsme k tomu určitě moc nepřispěli.

O půl páté šla Lucka nakrmit mývaly…

O půl sedmé se ze mlýna začal ozývat klavír. Krásná, teskná hudba.

Ale to už naše skupinka nemohla slyšet. Oni totiž nasedli na náklaďáček a jeli do města   vyventilovat napětí. Dnes to bylo opravdu těžce stravitelné, ale vlastně to zapadalo do toho, co zažili. Vrátili se až po půlnoci.

Tři dny nato jim brigáda skončila. Nejzajímavější, nejtajemnější, ale zároveň i nejkrásnější  brigáda, jakou může študák zažít.