I.

       Gangrenickou tkání ospalého ticha se probouzí nehlasná ozvěna světa. Tenký, tíživý bzukot. Otevírá okolo mě trhlinu bezmocnosti, věnec nepravdivostí. Proniká dovnitř a rozprostírá celou svou planinu prázdnoty. Ta všeprostupná blízkost smrti rozeznívá erozivní záchvěv v srdeční komoře. Blíží se bouře. Černá mohutnost oblak se sráží a jiskří jako dva křemeny. Hromový dopad tlumeného šerosvitu tone pod zavírajícími se víčky. Oči už ztěží rozeznávají bolestnou tmu nitra od tmy vnější. Panoptikum obludnosti rozehrává svůj alegorický průvod. Pod náporem tancujících výstředností se obzor přetváří v nakloněnou rovinu. Rytmus srdce přestává odpovídat na nároky nehybné skutečnosti. Jeho tamtamické burácení ovládá svíravá děsivost předtuch. Přechod do snů ztrácí na obyčejnosti. Kosmická závrať uniká vysvětlení. Ta nekonečná slabost. To mizení významu obrysů ve tmě. Rušivá nemohoucnost strachu. Sopečný vztek proudící krve naráží na cévní stěny s nevraživostí padajícího dravce. A mysl jako by se opuštěla, zavírá svá stavidla, obličej bledne. Ta hrůzná svázanost se sebou samým, neochvějná podlost hemžící se neskutečnosti. A přece se nakonec mlha tříští a párá. Odkudsi zavane průvan a na svých bělavých křídlech donese první slova, která se vydávají všanc vlastnímu zničení. Jako štír zahnaný do koutů nevyhnutelnosti. Ale mrtvolný pach, který zůstává po jejich odeznění je skutečností, která se stává čitelnou. Síla se navrací se železnou pravidelností. A já děkuji, ale bez slz a bez pokory. Naděje mě opět propouští, ale už dávno mě nechává chladným.

                               Usínám

                                               Škvírou ve zdi

                                                               Zkrz okení tabuli

                                                                              Nese na hřbetu chapadel vesmíru

                                                                              Noc svojí vyprahlou samotu.