III.

 

Zhůry se bortí

věž mojí samoty

 

V jejích ruinách

nacházím odřezky

prastarých kůží

jejichž pach mě obětuje

vlnám prostopášnosti

do nichž se drolí

věčná budoucnost

mých nezdarů

 

Její ostré skály střeží

oázu malátnosti

vlhkost jejího lůna

se pře o můj strach

 

Ta věž zahleděná do dálek

Její vyčerpanost

Tíha jejích korálů

Prožraná hniloba jejích trámů

Ztrhaná deštěm

V pohřebním hávu

tak slavnostní

tak zpupná

Zvrácí se

ňadrama k oblakům

 

A šeptá:

„Jak zoufale je krásná

má tichá marnost.“

---