Obraz

Obraz

Místnost, ve které jsem se právě octl, působila dojmem, že ji před chvílí někdo opustil. Postel byla rozestlaná a na nočním stolku ležela nedotčená snídaně.

       Začal jsem systematicky prohledávat zásuvky v psacím stole. Nic. Rozhlédl jsem se po pokoji: ,,Kde to sakra může být?" řekl jsem si a můj pohled upoutala velmi stará almara. Okamžitě jsem se k ní roběhl a jako šílený ji začal prohledávat. Náhle jsem cítil v zádech něčí pohled. Strnul jsem a zeptal se: ,,Je tady někdo?" Odpovědí mi bylo jenom hrobové ticho. Asi se mi to jenom zdálo, řekl jsem si a pokračoval v hledání. Teď! Teď jsem to zase cítil. Znáte ten pocit, když cítíte, že se na vás někdo dívá, ale okolo nikdo není?

Tak přesně tan pocit jsem měl i já. Začal jsem se rozhlížet po místnosti.

       To je krása... Jak to, že  jsem si ho hned nevšiml?

¨Na protější stěně visel obraz nádherné ženy. Podél překrásné tváře jí vlály vlasy, štíhlou postavu lemoval průsvitný šat.  Nejzvláštnější na ní byly oči. Tmavé a hluboké. Když se do nich člověk zadíval nemohl se už odtrhnout.

          Nevím jak dlouho jsem tam jen tak stál a pozoroval ji, ale jistě několik hodin. Koutkem oka jsem totiž zahlédl, jak se snáší soumrak a slunce pomalu zapadá. Když jsem ji pozoroval nemyslel jsem vůbec na nic. Nemyslel jsem na to, proč jsem tady, ani nato, že dům, ve kterém se právě nacházím, leží v Transilvánii. Nemyslel jsem vůbec na nic.

         Náhle jsem si všiml, že se dívka na obraze slabě zasmála. Nevím jestli je to sen, ale zdá se mi, že vystupuje z obrazu. Blíží se ke mně a já vidím jak se jí mezi překrásnými rudými rty blýsknou dva lesklé špičáky.

Nemyslím na nic. Je mi krásně. Nemyslím na nic.  Slunce právě zapadlo....