Poesie a mrdání

Poesie a mrdání

 

Básníci jsou na hovno. Neumí totiž pořádně mrdat. A o to víc se to týká jejich pohlavních protějšků.

Básníci neumí mrdat hlavně proto, že nemají dostatek pohlavního styku. A když už, tak s partnerkami, jež se universálně zvou Znouzecnost.

Já sám měl v životě několik Znouzecností a to nejsem básník! Takový vztah je zpočátku jen o mrdání a později se mění v nudný a nekreativní stereotyp.

Žena, s níž jste jenom proto, že má díru, je žena, kterou nemilujete, a takový vztah by se měl trestat smrtí. No, možná by ještě před popravou nebylo špatné ušmiknout prcáka. A dost možná, že každý genitál zaslouží vykrvácet.

Lidé by bez lásky mrdat vůbec neměli! Plyne z toho zhoubná kauzalita a nepředstavitelná závislost na iluzi skutečnosti. Už třeba jenom proto, že sexualita neexistuje. Páření je v hlavě a je to tudíž představa, z níž však mohou vzejít fyzičtí potomci.

Trojjediný Tomáš chtěl ženu na píchání a kvůli inspiraci. No a ona mu drze a neprozíravě porodila dítě!

Roztomile se na ni usmál a dal jí docela nové kopačky a k nim svoji debutovou sbírku poesie, kterou mu nikdo nechtěl vydat a tak si ji financoval.

Čtenáři si jeho tvorbu hledali tak, že jim ji vnucoval. Jezdil po republice a pořádal si čtení. Na jednom takovém jsem byl.

Nechápu, proč se něco takového odehrává a už vůbec nechápu protagonisty, kteří jsou vesměs bez talentu, avšak s chorobně nutkavou potřebou to vykřičet celému světu.

I Trojjediný Tomáš nakonec pochopil, že aby sbalil holku, která se mu nejen líbí, ale především ho přitahuje animálně, nezbývá než přistoupit ke klasice a notoricky osvědčenému způsobu a to totiž tomu pravěkému.

Tento pravzor je stále platný už jenom proto, že ženy dodnes přitahují především hajzlové. Ženy jsou chodící kundy, které si myslí, že jsou lidi. Ale není tomu tak. Ženy jsou bohyně, ale takových žen je na světě sakra málo. Jenomže ještě míň je na světě skutečných šulínů.

To, že se vám postaví, ještě neznamená, že jste doopravdy čurák, jak se patří!

Ve Vagíně je Čurák. Ten hudební klub mu patří. Každý chlap, který si nechá říkat Čurák je nefalšovaný kokot.

Trojjediný Tomáš zašel za Čurákem a povídá mu:

„Chci tu uspořádat čtení, Pičičko!“

„Jsem Čurák, mrdko!“ reagoval Čurák a nalepil si knír, aby vypadal jako debil. Trojjediný Tomáš se však nenechal zastrašit, natožpak otrávit ostentativní mentální onanií a bodl ho pořádným kuchyňským nožem, který si přinesl sebou v kožené brašně, kde ještě kromě něj měl plakáty upozorňující na poetickou akci, jíž se zde chystá už za pár dní uspořádat.

Čurák nevykrvácel. Kokoti jsou nesmrtelní. Nicméně aspoň dočasně splaskl. Mohla za to především obrovská ztráta krve, kterou utrpěl.

Musel jsem se k tomu humusu sehnout a nabrat ho na prsty. Fakt močka! Olízl jsem to a poblil Čuráka od hlavy až k patě. To mu ostatně zachránilo život. Mé zvratky mu zacelily ošklivou ránu a on se tak mohl odplazit do Prdele, kde bydlel.

Chlap, který si nechá říkat Čurák ani nikde jinde než v konečníku bydlet nemůže. Nikdy jsem v takovém bytě nebyl a ani o to nemám zájem. Ale předpokládám, že takový interiér musí doslova přetékat hemeroidy nateklými k prasknutí.

---