Zdá se vám, že jste staří? Štípněte se! Štípněte si! - fejeton

    Byv upozorněn jednou z náruživých čtenářek, že téma připravované do prosincového fejetonu jsem obšírně podal již před dvěma lety, zpanikařil jsem. Kde při mém zápecnickém způsobu života hledat stále nové, dosud nezpracované náměty? Mé pisatelské nápady i postupy se začínají zřejmě opakovat, přestože literárně (zdůrazňuji - LITERÁRNĚ) nejsem příliš potentní.  Zapomínám, nevzpomínám. Například včera jsem dlouhé minuty bezútěšně dumal, kterak pojmenovat lehký stavební materiál sloužící ke stavbě příček či obložení. Ten, do něhož se dá při prudším pohybu prorazit nechtěný otvor. Přece ten, jak se dobře řeže. Ten… Sádrokarton! Že si nepamatuji obličeje, je všeobecně známo; po novu zapomínám i jména osob. Nejen těch dlouho neviděných, ale též spatřených i zcela nedávno … 

  Následné pochyby o dataci bitvy u Las Navas de Tolosa už mně jakožto historikovi způsobily nervový otřes. Neschopnost udržet v hlavě podrobnosti ozbrojené vřavy u Vilémova, kde Poděbradský Jiří vypráskal Uhra Matyáše, pak jen stvrdila tušené – jsem starej! Úlevně jsem vydechl. Raději truchlivá jistota, než lživé růžové brýle!

   A plíživé příznaky víc než vyššího věku lze čím dál častěji pozorovat nejen na duchu, ale i na těle. Ačkoliv mě letos při štípání většiny dubových špalků zastoupil syn, nebyla moje pravice téměř dva dny schopna přesnějších pohybů a jemnější práce. Otočit klíčem bylo vyloučeno. Copak domů – to jsem se dozvonil či dobouchal, ale jak nastartovat vůz? Noha nešikovná, zuby paradentózní… Okolnostmi jsem byl přinucen objevit v sobě improvizační talent a přestal se bát překvapivých řešení. Startoval jsem obouruč. Během nezbytné hygieny se ze mě stal zarytý levičák. A že chvějící se ruka neudržela sklenku? Nevadí! Křečovitě jsem zaťal prsty do lahve, všema deseti přitiskl k ústům a popíjel stylem ostřílených sunarových batolat.  

   Poselství opakujících se příznaků jsem pochopil zcela jasně a na zpracování následující fůry dříví zakoupil robustní štípačku. Jelikož stručnému návodu psaného kostrbatou sudetskou češtinou nikdo z nás neporozuměl, ujal se montáže podpůrného stojanu technicky nejzdatnější člen nastoupeného oddílu - můj otec. Syn a vnuk plnili roli sil nekvalifikovaných, pomocných, většinou spíše překážejících. Těsně před uvedením štípačky do zkušebního provozu otec dotčeně odmítl pracovní rukavice, ochranné brýle i bezpečnostní motocyklovou přilbu. Jeho bezstarostnost mi začala dělat starosti...

  Zahnal nás za roh, s dychtivě rozzářenýma očima se postavil ke stroji a odhodlaně stisknul tlačítka. Šlo to jako po másle, šikovnější mašinku si lze těžko představit. Prvních pár polen sice štípačku opustilo s odskokem dospělého klokaního samce, ale správný pracovní postup a optimální tempo bylo rychle nalezeno a zúčastnění se nestačili divit síle šestitunového přítlaku.

    Dnes dřevorubecká sekyra plní roli pouhé chlapácké dekorace v garážové Síni zašlé slávy. Nejenže s ní byla dřina, ale občas (mrcha!) ťala do živého. Vyhazovat ji ale nebudu - co kdyby? Ruční práce je pořád ruční práce!