Jen tak pro radost

Kdo nepíše jen tak pro radost, má v duši kedlubnu

Co všechno dal bych za tvou duši smaragdovou,

kdybys jen náznakem, vdechla mě mízu novou,

norkový kožich , z nutrií čapku,

mongolského mezka, vontského ježka,

za tvoji duši smaragdovou.

 

Co všechno dal bych, za tvý oči, momentálně šedý.

snad půlku života, snad-možná,

to po první noci, těžko se pozná.

Opilec žijící střízlivým životem,

málo se cítí okolím pochopen,

když poslední lok,

do trávy vyleje za plotem.

 

Krásná je představa , jak ranní únava,

po bezesně probdělé noci,

rozhrne oponu nového dne,

nového rána,

v hotelu bez jména,

Otvírají se z rána nového dne vrata.

Rezavé panty bolestně skřípají.

Malými dvířky paprsek slunce proniká,

do srdce bodá,

poslední lásky spiťar už opustil hospodu.

 

Soví hrad už zahaluje den,

ten zvědavej měsíc nebyl tak nemožnej,

slunce mu podalo slepeckou hůl,

soví hrad  už zahalil den.

 

Do čmeláčího hnízda padla kapka rosy.

Ospalý bzundibár vyhlíží nejbližší květ.

Procitl ze spánku , vzbudila se i jeho rodina,

zmačkaná křídla už dostala tvar,

vylétly první pyloví lovci

a my jdem teprv spát.

Je mi to k smíchu a musím se smát,

jak snadné udělat si z reality výlet.

Jen trochu přivřít oči a bradu zvednout výš,

jak snadné je,

udělat si výlet.

Je mi to k smíchu a musím se tomu smát.

Co vlastně stane se probdělým životem,

přesto že k lásce on, vždycky byl ochoten,

uběhla noc, plameny svíček už zhasly.

Co stane se vlastně s probdělým životem.

 

Toporně ustrnul noční pták.

Sova, co nesnívá .

Sova co za noci kořistí přežívá,

sova co šedou a vystrašenou myš ,

nad ránem,

pozřela zaživa,

aby pak ve sluneční tmě,

přečkala ten zatracenej den.

---