Bondyovky

 

 

Za komoušů, homoušů, životem se prokoušu.

Mám raději ty kurvy Čechy než nějaký zazobaný západní Němce nebo Američany.

V Nerudovce bylo 49 hospod - ad výtečník pan Lopatka.

Čím je putyka horší, tím líp se tam pracuje (nosím s sebou pořád bloček a co nemám v pytlíku, to mám v hlavě)

Pod cizojazyčnou zvukovou kulisou arabů nebo cikánů se pracuje lépe než u plkání českých pracujících o chatách

a o nedostatkových motoristických součástkách.

Poetika monstrózní ošklivost sídlišť nabyde svého estetického vyjádření, lidi tu nemají kam chodit, společenský život se odehrává

na chodníku.

I v týhle zakopaný prdeli člověk občas potká přízračnou estetiku: nějakýho feťáka, motiv zavřených dveří, ...

Kolem Prahy byl hustý řetěz zahradních hospod, jak perliček navlečených na nitce.

V létě je potřeba válet se na plovárně, jinak by nebyl život životem - Občanská plovárna je nejstarší plovárna světa na řece.

Já mám ale něco jiné starosti než se válet, mým cílem života je zbohatnout, ne ale prací, ale mágií - invokací ďábla.

Ani to slunce není k zahození, ač na plovárně není domovem poezie.

Ale shodou okolností se tu vynašel člověk, který již v roce 1947 řekl, že Egon Bondy je básník, čemuž on zůstal věrný.

Neúprosný Chronos, i na tebe, Bondy, dojde!

Stříbropěnná Vltava, poněkud zapáchající, odpočívá v podvečerní idyle, labutě, bez Lohengrína, event. s Lohengrínem ...

Praha je odedávna městem básníků, bylo jich tu vždycky dost - například Fanda Pánek, i děti si budou říkat např. tuto báseň:

V kosmické lodi vesmírem letěl náš občan Remek, Kukala přitom zašili znova, ani nemek.

Básníci spolu nemusí moc mluvit, chytnou se za ruce a jdou do světa. Cesta není nikdy jednotvárná. Jednoduše feťák všude bratry má.

Na každé dlažební kostce se mi tu něco přihodilo, před každou hospodou.

Kafka, ten by se tu s námi teprve teď cítil doma.

Hradní stráž mi tu obvykle vzdává k mé poctě poctu. Pražský hrad totiž patří k mému záhumenku. I na svatém Vítu můžeme ledacos zjistit, ale český občan to většinou neví.

O Praze psal taky ledackdo, třeba Kafka, nebo Bondy, Werfel, Hašek. Prolíná se tu mnohé, milé i drastické, pitomé i zajímavé.

Praha se rozkládá podobně jako Řím na mnoha kopcích, z čehož mě jímá závrať. Po schodech se teda jeden naběhá. Praha je atrakcí téměř horolezeckou. Z toho prospívají mozkové závity básníkovy. Není potřeba stát na hlavě v šíršásaně. Duch se vzpruží, cévy se rozpohybují. Schody z Úvozu, schody z Nerudovky nahoru, z Jánského vršku, schody - Staré zámecké, Nové zámecké, schody, kterým není nikdy konce. Kdybych nebyl z Prahy, tak bych z těch schodů měl hrůzu a nikdy bych sem nejel. A tady jsem se na schodech přerazil!

Tudy procházejí tuny našinců i vašinců, to je konec! Honem na grog! Zaplaťpánbů dolů.

Evropským Židům se Praha jevila jako jejich hlavní duchovní centrum. A dnes tu pobíhá kdekdo, i ten, který si to nezaslouží.

A tady jsou Pompeje, to je to, co z Prahy zůstane. Pověstné bourání! Zanikly původní předměstské čtvrti, zanikly staré Holešovice, Podolí, Břevnov, Bráník, Libeň! Místa, která měla mnoho poezie. No, a zde staví Metrostav. Libeň byla předměstím, které mělo svoji duši, svého genia loci, ale to už končí. Včetně ulice Na hrázi, kde v čísle 24 na začátku 50. let spolu bydleli Hrabal, Boudník a Bondy. Tady žili něžní barbaři. A dnes je z toho jen atrakce pro západní turisty. Tady, kde dějiny probíhaly vždy tragicky. Tady je domovem tíže, zármutek, strach, stísněnost. Vše to, co známe z poezie tolika pražských básníků. Kupříkladu Bondyho:

 

https://www.youtube.com/watch?v=w8UARDgB1wk

 

 

 

---