Jde to a nejde

Těžké to je, protože to nedokážeš cítit. A všecky ty elektrické kytary. Když stojím tam, na stejném místě, tam co jsi stála tehdy Ty. Tak jakože je stání protikladem pohybu. Tak i já, ten tentýž sám. Hledám po kapsách čím zaplatím. Byl jsem tu a nebyl. Pomalu obcházím pomníky všednosti. Zhasni a ocitneme se v pekle. Dnes pro nemoc zavřeno, a ta nemoc nejde vyléčit. Z té nemoci se nejde uzdravit. Jedna z tvých tváří, samota. Jde to a nejde, je to a taky vlastně stále stejně není. Dvě strany mince. Tak zapři sám sebe. Není boha kromě jediného. Není boha kromě tebe, a Ty si dáváš záležet. Tak na čem záleží, zeptáš se... Na tvé kráse? Přece nic z toho není. Žil jsem pár dní večerů. Ty hvězdné noci, ta hluboká rána. Jizva nejistoty. Všecko to někam vyšumí, proč se trápit. Dělám to jen pro tuto chvíli, ani víc nemám. A jen tak lehce, aby jedna navazovala na druhou. Letmý dotek, hlasitá hudba. Cinkání příborů. Všecko to odezní do nikam. Zmizí, ztratí se. A nápisy ve zvětralém kamení. Nůž na hrdle. Láska a popel, chuť hlíny. Tolik krásy, že ji nikdo neposbírá. Tolik lásky, že ji nikdo neobejme. Kolem hvězdy, tak kolem všech těch hvězd. K čemu to blouznění a myšlenky zabité-utopené. Obtiskuje se do mé tváře. A černý holub zešedlým nebem. A noc zůstává sama nenaplněná v malém městě. A děje se jen tak sama sebou-unášena. Někam do větru. A marně. A marně, vstříc noci-večeru. Neboj se, tak neboj se. Šeptá mi. Pohladit tě po křídlech, domov vprostřed pustiny našeho ostrova. A odpustit. Vrátit se. Ale zatímco Ty, žiješ někde v loňském roce. Tak pověz mi, kdo Tě učil krákat, moje milá.

---