Vztah církevních věrouk k absolutní Pravdě

Kdo se chce dobrat k Pravdě, musí mít v první řadě odvahu. Odvahu nezaujatě zkoumat učení vlastního vyznání a také odvahu konfrontovat ho i s naukami jiných náboženství.

Takové hluboké zkoumání je založeno na tom, že pokud to, co vlastním je opravdu absolutní Pravdou, není se vůbec třeba bát žádné konfrontace. Naopak, podobnou konfrontací se může moje přesvědčení pouze utvrdit a moje víra pouze posílit.

 

Pokud ale nestranná konfrontace s jinými názory otřese tím, co jsem považoval za absolutní Pravdu, třeba si pak odvážně přiznat, že moje domněnka byla nesprávná a že skutečnou Pravdu je nutné teprve najít.

 

Zkusme se nyní z tohoto úhlu pohledu podívat na křesťanské církve. Ve svých začátcích stálo křesťanství v Pravdě a bylo skutečně světlem a požehnáním pro celou zem. Žel časem začalo být světlé jádro křesťanského učení stále více obalované různými lidskými názory a vylepšeními, až nakonec během staletí, to lidské téměř úplně potlačilo ono původně zdravé a správné.

 

Něco podobného se už jednou v dějinách stalo. Stalo se to s Mojžíšovým Zákonem, představujícím Boží Vůli, podle níž měl povolaný židovský národ žít.

 

Když totiž o několik staletí přišel na Zem Syn Boží, to původní zdravé a správně bylo již natolik překryté lidským, že tehdejší nejvyšší církevní představitelé už nebyli schopni poznat v Kristově nauce onu původní Pravdu, kterou jim kdysi dávno přinesl Mojžíš.

 

No a žel, přesně totéž udělali lidé i s učením Ježíše Krista. Člověk by proto měl být na velkém pozoru a měl by se snažit důsledně rozlišovat mezi původním Kristovým učením a různými církevními pravidly, dogmaty a nařízeními, které jsou pouze naukami lidskými. Takové důsledně rozlišování je velmi potřebné obzvláště proto, že to církevní paradoxně nejednou přímo popírá onu původní, čistou Pravdu, přinesenou Mojžíšem a později i Ježíšem.

 

Žel, nauky církví a skutečná Pravda jsou tedy mnohdy dvě naprosto rozdílné věci. Abychom si to dokázali, uveďme si konkrétní příklad:

 

Druhé přikázání říká: Nevezmeš jméno svého Pána nadarmo! To znamená, že pokud budeme někdy vyslovovat toto jméno, mělo by to být vždy s tou největší úctou a vroucností, s tím největším citovým zanícením, jakého jsme schopni. Takové vroucně citové vzplanutí, byť třeba jen krátké, může pak v síle vroucího citu vystoupit až k Božímu trůnu.

 

Jako protipól si však vezměme modlitbu růžence, ve kterém se Otec i Syn vzpomíná několik desítek krát za sebou v domnění, že čím více, tím lépe. Takový způsob modlitby je však sám o sobě nesprávný, protože při podobném, častém opakování jména Nejvyššího není člověku jednoduše možné vložit do každého z nich požadovanou vroucnost. Taková modlitba se pak zvrhává v mechanické, bezmyšlenkovité odříkávání, zbavené jakéhokoli citu.

 

Podobný druh modlitby bez citového zaujetí se tedy přímo příčí druhému přikázání, jakož i slovům Ježíše Krista: "Když se modlíte, neříkejte hodně jako pohané. Myslí si, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nenapodobujte je! "

 

Co tedy dodat na závěr? Absolutní Pravda souvisí s křesťanstvím a to s původní, čistou Kristovou naukou. I současné křesťanství má k této Pravdě nejblíže ze všech světových náboženství. Tato Pravda však není totožná se stanovisky a učením žádné z mnoha křesťanských denominací.

 

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

---