Elizabeth

Na hodinách právě odbila pátá hodina. Paní Mayerová, jako každý den touto dobou, seděla v houpacím křesle u krbu a upíjela teplý čaj. Byla to necelá hodina, co se vrátila z léčebny, kam chodila navštěvovat svoji malou dcerku. Jmenovala se Elizabeth. Měla dlouhé rusé vlasy, které jí v pramenech splývaly až k loktům. Z její alabastrové pleti zářili zelené oči, ze kterých se již netřpytila touha po životě, ale byly vyhaslé a prázdné. Jsou to právě tři roky, co paní Mayerové zemřel ve válce muž. Toto období se pro ni stalo nejtěžším v životě, ale po několika měsících truchlení se znovu postavila na vlastní nohy a rozhodla se jít dál. Zato pro Elizabeth se smrt jejího tatínka stala nepřekonatelnou záležitostí, se kterou se nedokázala vyrovnat. První měsíc téměř nejedla, nespala a s nikým nemluvila. Uzavřela se do sebe a v hlavě se díky její živé a bujné fantazii začal vytvářet nový svět, do kterého se zcela ponořila a nechala se jím pohltit. „Dobrou noc, holčičko moje,“ přála paní Mayerová své dcerce. Žádné odpovědi se jí však nedostalo, pouze tiché zavzlykání. Když políbila Elizabethinu tvář, cítila, jak po lících stékají vroucí slzy. Téže noci malá Elizabeth vstala z postele, a když se ujistila, že maminka spí, šla si sednout do malého křesílka ke krbu. Za okamžik se jí po celém těle rozlil pocit horkosti, cítila žár, který vystupoval přímo ze srdce. Poté vycítila, že není sama, že jakési skryté zraky pozorují každý její pohyb. Celá se chvěla. Zvedla se a chtěla utéci zpět do svého pokoje, jenže nohy měla natolik těžké, že je nedokázala ani nadzvednout. Vše se začalo točit, stěny pokoje ji míjely neuvěřitelnou rychlostí a již se nedokázala udržet na nohou. Kolena se jí podlomila a Elizabeth se sesunula na podlahu. Probudila se, až když slyšela čím dál víc hlasitější štěbetání. Promnula si oči, pomalu je otevřela a začala se rozhlížet kolem sebe. Uviděla malou vílu s křídly. Měla drobnou postavu, jako mívají mladé dívky. Dlouhé světlé vlasy, něžná ústa a tvář, ale v očích měla cosi ďábelského. Celé tělo se jí zlatavě třpytilo a křídla měla protkané stříbrnou nití, stejně jako mají pavouci protkané své sítě. „Když tvůj tatínek zemřel, uzamkla jsi své srdce a už jsi do něj nikoho nepustila. Zůstala jsi sama se svým trápením,“ řekla víla. „V mém světě, kde neznají zármutek, neštěstí a samotu by ti bylo lépe. V zahradě, kde jsou klíče ode všech uzamčených dětských srdcí, jsem našla jeden neobyčejně nešťastný. Starý a zrezivělý. Ten tvůj. Rozhodla jsem se, že tě najdu a odvedu k nám,“ pokračovala. Elizabeth ji pozorovala a nedokázala ze sebe vydat ani hlásku. Všimla si, že víla v ruce drží klíč a podává jí ho. Byl to přesně takový klíč, jaký popisovala. Chvíli váhala, jestli si ho má vzít k sobě, ale nakonec nastavila ruku a čekala, až ho víla vloží do její dlaně. Když ho pevně stiskla v ruce, najednou se po celé místnosti rozzářilo oslňující světlo, že nebylo vidět ani na krok. Elizabeth se najednou ocitla na naprosto jiném místě. Byla to obrovská louka se spoustou rozkvetlých květin, slunce už bylo skoro zapadlé a na obloze se rozjiskřily první hvězdy. V dálce bylo slyšet šumění vodopádu a ševelení stromů. Na louce pobíhali zvláštní tvorové. Byla tam spousta stejných víl, jako byla ta, která přišla pro Elizabeth. Létaly vysoko ve vzduchu, vznášely se a tančily. V trávě se procházeli různí skřítci a další tvorečci. Nejblíže byla jakási kočka, která měla místo kočičího čumáčku slonní chobot, a v něm kolébala svoje děťátko. Všichni vypadali spokojení a šťastní. Elizabeth zapomněla na věci, které ji doteď skličovaly a už necítila žádnou tíseň a úzkost. Paní Mayerová měla opět namířeno za svou milou dcerou. Jako každý den se k ní posadila a pozorovala, jak se drží za kolena, kolébá se, na tváři má úsměv a brouká si neznámou píseň. Ani nevnímala, když se k ní někdo přiblížil nebo když někdo odešel. Nevěděla, co se kolem děje. Její maminka u ní byla každý den, ale ona to nejspíš ani nevěděla. Sedávala vedle ní na posteli a hladila její dlouhé vlasy...

---