II – Vítejte ve Venezuele

 

Edward Walker

Zápisky z výpravy do Venezuely

 

Den 1.

S Denise jsme přiletěli do Caracasu. Cesta z Londýna byla zdlouhavá, ale přesto velice zajímavá. Ještě nikdy jsem neletěl první třídou! Netušil jsem, jak pohodlná a příjemná může cesta být, navíc s pohlednou letuškou poblíž. Let zpříjemňovala klimatizace a podávané pití. Přistáli jsme na letišti v Caracasu a hned zamířili do hotelu Palacio de Bolívar. Pan Gordon nám poskytnul dostatek peněz, ale přesto jsme si vybrali jeden z nejlevnějších pokojů. Nechtěli jsme jeho štědrosti zbytečně využívat. Plánovali jsme, co podnikneme zítra. Denise navrhla návštěvu univerzitního města v San Pedru. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že zajdeme i do muzea, zabývajícího se historií vzniku Caracasu. Dnes večer už nemáme energii na žádný program a tak půjdeme brzy spát.

 

Den 2.

Caracas se jeví jako typické moderní město s dlouholetou historií. Je to zvláštní svět plný protikladů. Stojí tu vysoké prosklené mrakodrapy, mnohaproudové dálnice a obchodní centra s neonovými nápisy – čili samé moderní stavby, a pak, hned poblíž tu jsou chudé slumy, staré kostely a pamětihodnosti. Jakoby se najednou vedení města rozhodlo za každou cenu vše zmodernizovat a přiblížit se tak světovým metropolím. Nevím, jestli je to třeba v Bogotě, Sao Paulu, či Limě podobné, ale musím přiznat, že z toho nejsem kdovíjak nadšený. V centru je nebývale rušno a i zbytek města se mi zdá živější než třeba Manchester, kde jsem vyrůstal. Taky se už ukázalo, jak vhodná je znalost Španělštiny. Štěstí, že jsem se ji na univerzitě učil, ale Denise takovou možnost neměla a tak si tu někdy připadá jako na jiné planetě.
Univerzitní město je úžasné a jsem rád, že mě sem Denise vytáhla, ačkoli na mě padly vzpomínky na Penny a na můj univerzitní život, který skončil dříve než pořádně začal. Netrvalo dlouho a mrzutost ze mě opadla, neboť tak obrovskou univerzitu jsem ještě nikdy neviděl. Měli jsme možnost projít si i knihovnu a laboratoře. Vše je moderní a dokonale čisté. Univerzitní město se rozkládá skoro na 2km čtverečných a je tu vše na co si může student vzpomenout – učebny, ubytovny, zábavní podniky, restaurace, parky, hřiště,… Rád bych na univerzitě jako je tato studoval.

 

Den 3.

Odpoledne jsme navštívili muzeum historie. Bylo to poučné a doufám, že jsem si stihl zapsat vše podstatné:
Město bylo založeno asi roku 1560 cestovatelem Franciscem Fajardem, který objevil údolí, ve kterém dnes Caracas leží. Fajardo založil osadu San Francisco, jenže ta byla brzy pod útoky indiánů a až Španělský guvernér o šest let později dal rozkaz k tomu, aby vojáci indiány vyhnali. Téměř zdevastované San Francisco bylo obnoveno a přejmenováno na Santiago de León de Caracas. Už roku 1577 se Caracas stal hlavním městem Venezuely. Následovaly však útoky pirátů a dílo zkázy dokončilo silné zemětřesení. Ani po tom všem však nebylo město zcela zničeno. Venezuela si cení především dvou mužů – bratrů, kteří dokázali vybojovat nezávislost na Španělské koruně. První byl Francisco Miranda a druhý Simon Bolívar. Miranda zřídil v Caracasu nezávislou administrativu, ovšem byl po pár letech zajat španěly. Miranda ve vězení zemřel, ale revoluci nadále vedl Bolívar. Ten však neměl velké šance a byl zahnán nejprve do Kolumbie a poté až na Jamajku. Později využil konce Napoleonských válek, jež pustošily Evropu, a naverboval na pět tisíc Britských vojáků. Poté se postavil Španělům a zvítězil, čímž zajistil nezávislost jak pro Venezuelu, tak i pro Kolumbii. Bolívar však neustal a brzy osvobodil i Ekvádor, Peru a Bolívii. Později se pokusil o spojení Kolumbie, Venezuely a Ekvádoru, aby vytvořil tzv. Velkou Kolumbii, ale tento stát byl po deseti letech fungování rozdělen na tři samostatné země. Bolívar skončil ve vyhnanství a zemřel roku 1830. Zatímco Bolívarovy ostatky mají čestné místo v Caracaském pantheonu, tak jeho bratr skončil v masovém hrobě, kdesi ve Španělsku. Nicméně Bolívar je nejen ve Venezuele brán za národního hrdinu a lidé jsou pyšní na to, co dokázal.

 

Den 4.

Opustili jsme Caracas a vydali se na dlouhou cestu džípem do vnitrozemí. Průvodce nám dělá jakýsi starý Peruánec, na kterého jsme narazili v jedné restauraci ještě v Caracasu. Dalo by se říct, že se nám vnutil, aby nás mohl provázet, ale to mě vůbec nevadí. Často vypráví o zdejších krajích, kde dle jeho slov prožil svá nejlepší léta života. Je to zážitek opustit metropoli a vrhnout se do bujné přírody. Míříme do oblasti Guayanské vysočiny. Cíl cesty je vodopád Salto Angel – největší vodopád světa s výškou témě tisíc metrů. Vsadím se, že z toho Denise bude unešená, takže doufám, že se dostaneme až k němu.

 

Den 7.

Dnes začínáme dlouhou pouť na cestě proti proudu po středním toku Orinoka. Peruánec Pedro nás vzal na svoji loď a ještě nám poskytnul značnou slevu. Jeho přednáška o Orinoku byla zajímavá, ačkoli Denise u toho usínala. Já jsem ale za nové informace rád a už vím, že Orinoko patří se svojí délkou toku, jež činí cca 2 300 km, k nejdelším řekám Jižní Ameriky. Ústí do Atlantského oceánu, přičemž vytváří deltu. Orinoko pramení právě v oblasti Guayanské vysočiny, kam míříme. Právě v této době, čili v únoru, je hladina vody vcelku nízká a bude nadále klesat až do března či dubna. Doufám tedy, že nám to nezpůsobí potíže a že se bez problémů dostaneme do Ciudad de Bolívar, odkud budeme pokračovat po souši.

 

Den 8.

Škoda, že typická Orinocká fauna se nám zatím úspěšně vyhýbá. Podle Pedra už byla šance zahlédnout minimálně Delfínovce Amazonského, ale jeho přirozené prostředí jsou tmavé kalné vody a tak je velmi mizivá šance…

 

„Edwarde, pojď sem rychle,“ křičela Denise do podpalubí, kde její milenec zapisoval poznámky do deníku. Rychle knihu zavřel a uložil do batohu, načež ve spěchu vyběhl nahoru. Na přídi už stála Denise, opírala se o zábradlí a s úžasem hleděla k pravému břehu. „Viděla jsem krokodýly. Je jich tam spousta. Támhle mezi těmi popadanými stromy.“
„Počkej chvilku.“ Edward zaběhl na záď a po schodech vystoupal nahoru ke kapitánskému můstku. U kormidla stál asi šedesátiletý snědý muž a viditelně si jízdy užíval. „Pedro, nemáte tu dalekohled?“
„Jo… koukni se tady do bedny.“ Pedro ukázal na plechovou krabici, připevněnou tak, aby se ani nehnula. Z kapsy vytáhl klíček a podal ho Edwardovi. Ten otevřel a prohrabal se několika věcmi. Byly tu záchranné vesty, signální pistole, bedna s nářadím, mačeta a také dalekohled, který ho zajímal nejvíce. „Výborně, díky Pedro.“
„Není zač. Loď jste si pronajal, takže všechno co tu je, je momentálně vaše. Jo a řekněte slečince, že za pár hodin dorazíme do přístaviště.“
„Jo, jasně.“ Edward se vrátil na pravobok a dalekohledem pátral po krokodýlech. Ještě nikdy je neviděl v jejich přirozeném prostředí a tohle navíc byl krokodýl orinocký – ohrožený a vzácný druh.

K večeru ukotvili v přístavišti nevelkého městečka. Pedro na nějaký čas zmizel z lodi, aby nakoupil zásoby. Edward s Denise tak zůstali v podpalubí sami.
„Tak jak se ti náš výlet líbí?“ zeptal se Edward.
„Úžasný. Kdybychom ovšem nebyli spolu, nebylo by to ani z poloviny tak krásné.“ Denise dala Edwardovi pusu a poté oba ulehli ke spánku. „Pověz mi, jak dlouho ještě poplujeme?“
„Určitě ještě několik dní.“
„To je dobře. Tady na lodi je tak útulno… a jsme tu v podstatě sami!“
„A co Pedro?“
„Ach, ten starý bručoun. Stejně mu vůbec nerozumím.“
„Pár španělských slovíček jsi ale už určitě pochytila, ne?“
„To jo, ale stejně myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se všude po světě, na všech školách vyučovala jen angličtina. Vždyť tou už teď mluví nejvíce lidí na světě.“
„Tak v tom se pleteš.“
„Cože?“ podivila se Denise. „Edwarde, nedělej si ze mě legraci. Vsadím se, o co chceš, že angličtinou mluví nejvíce lidí světa.“
„Není o co se vsázet a navíc nechci, abys na mě byla naštvaná. Každopádně říká ti něco Čína? Víš kolik asi tak má obyvatel?“
„Nevím tak… na sto milionů?“
„Asi miliardu, Denise.“
„Co? To musí být hrůza.“
„Proč? Myslíš kvůli přelidnění? V některých oblastech to je opravdu noha na noze abych tak řekl, ale jinde je vcelku klid. Rád bych se tam někdy podíval.“
„Jo? Neříkej, že umíš taky čínsky.“
„Neumím. Ale Kasumi by třeba mohla znát alespoň jednodušší verzi a možná by mě to mohla naučit. Od pana Samuela vím, že umí Japonsky, Thajsky, Rusky, Anglicky i Španělsky. “
„O ní se teď bavit nebudeme.“
„Proč? Vadí ti, že je tak snaživá a umí tolik jazyků? Nežárlíš, že ne?“
„Ne, jen mám Kasumi plné zuby. Na zámku to je hrůza, vždyť se stačí podívat na Samuela, jak je neustále mrzutý a smutný. Chodí po zámku jak tělo bez duše. To, že ho nechala být jen dokazuje, že jí na něm nezáleží, a i když se jednou vrátí, je otázkou, na jak dlouho to bude. Ona není člověk schopný žít v klidu a míru, bez násilí.“ Z paluby se právě ozvaly něčí kroky. „Pedro?“ podivila se Denise „myslela jsem, že přijde pozdě v noci a opilý.“
„Třeba si tu zapomněl peněženku. Půjdu se podívat.“ Edward vylezl po schůdcích na palubu a ihned si všiml krásné mladé ženy. Měla dlouhé hnědé rozpuštěné vlasy, výrazné oči a plné rudé rty. Oblečena byla do lehkých dlouhých kalhot a zelené vesty. U pasu měla zastrčený ostrý nůž. Edward si všiml i přicházejícího Pedra. Žena si podala s Edwardem ruku.
„Dobrý večer,“ řekla a nespouštěla z Edwarda oči. Její široký úsměv nedokázal zastřít nervozitu.
„Promiňte, ale tahle loď je obsazena. Pronajali jsme si ji jen my dva, čili já a moje přítelkyně.“
„Ano, Pedro mi to už řekl. Pane Edwarde, musíme si zcela vážně promluvit.“
„Tak tedy mluvte.“
„Ehh, víte čekala jsem na tuhle chvíli celou věčnost a teď jaksi nevím, kde začít.“
„Počkat, jak celou věčnost? A vůbec - odkud o mně víte?“
„Pojďte do podpalubí. Tam je dost místa na sezení. Probereme všechno až tam.“ Edward nechápal, o co jde, ale měl zájem o to se to co nejdříve dozvědět. Následoval tedy ženu do podpalubí, kde na posteli seděla téměř nahá Denise. Jakmile zahlédla cizinku, urychleně si zakryla odhalená ňadra dekou.
„Omlouvám se, slečno Taylorová. Počkám, až se oblečete.“ Žena se vzdálila a otočila. Edward zůstal s Denise o samotě a tiše si povídali.
„Rozumíš tomu?“ zeptala se Denise.
„Vůbec ne. Chce si s námi promluvit o něčem důležitém, tak se raději obleč. Sám jsem zvědav, o co jde.“
„Árgh,“ ozval se zoufalý výkřik z horní paluby.
„Pedro!“ vykřikla žena a vyběhla nahoru tak rychle jak jen mohla. Na zádi spatřila ležícího Pedra. Přiběhla k němu, ale už mu nebylo pomoci. Kolem krku měl šrám, jež značil škrcení hrubým ohebným drátkem – patrně strunou. U hlavy ženy cvaknul kohoutek pistole.
„Ale, ale, ale…“ řekl medovým hlasem čtyřicátník s hustými černými vlasy a bradkou. „Rosalinda de la Cruz, ha, ha. Tak se zase setkáváme, kočičko.“ Muž si všiml, jak se Rosalinda snaží nenápadně uchopit nůž a předběhl ji. „Tohle potřebovat nebudeš.“
„Proč jsi ho musel zabít? Nic ti neudělal, Silvio!“
„Pane Vargasi,“ zakřičel Silvio k muži, jež stál nahoře u kormidla a prohlížel bedny, „vyrážíme, tak pospěšte. Už teď mě jaksi svrbí prst na spoušti a nechtěl bych, aby tu došlo ke střelbě. Přeci jen jsme pořád v přístavu, že? Jsou tu lidi.“ Vargas – vysoký hubený muž s vlasy sčesanými dozadu poslechl a vyběhl na molo, aby odvázal lana. Silvio ukázal na dalšího muže, jež si pohrával s nožem. „Victore, běž zklidnit ty pitomce dole, ale žádnej rámus, jasný. Alespoň ne dokud nebudeme na míle daleko.“
„Ano, pane,“ řekl Victor a ztratil se v podpalubí. Po molu kráčela na první pohled značně sebevědomá žena s hlubokou, téměř svislou jizvou na levé tváři. Zasahovala i přes oční důlek. Ten byl již prázdný a kůže srostlá. Naskočila do lodi a v rukou nesla veliký placatý kufr.
„Viděla jsem venku Vargase – to vypadá, že se mnou nepočítáš, Silvio,“ řekla žena svým typickým tichým a chraplavým hlasem.
„Zdržela ses. Měli jsme už odplout, ale je fajn, že jsi tu. Ještě kdyby ses mi neukazovala s tou tváří. Nasaď si pásku Paolo a běž si vyložit nářadíčko.“
„Jaké nářadíčko?“ ptala se s obavami v hlase Rosalinda. Silvio jí chytil jednou rukou pod krkem, ale nepřestával jí mířit pistolí na hlavu.
„To jen pro případ, že nám neřekneš, co chceme vědět. Paoliny hračky ti jazyk rozvážou, to se neboj. Ale možná, že jsi od minula zmoudřela, tak co kdybychom to zkusili vyřešit rychle a po dobrém? Pověz mi Rosalindo jaké je tajemství nesmrtelnosti.“
„Jednoduché – stačí se vyhýbat smrti.“ Silvio se hlasitě zasmál a pak přirazil Rosalindě pistoli přímo ke hlavě.
„Ohromně vtipné. Ale mám pocit, že tenhle tvůj recept už dlouho fungovat nebude.“ Vargas se vrátil a prošel kolem, přičemž vypustil jen jednu suchou větu: „Měli jsme toho starce nechat žít, a použít ho jako páku.“
„Děkuji za radu, pane Vargasi,“ poznamenal jízlivě Silvio, „jenže když tu máme prvotřídní mučitelku, tak na co by nám byl ten dědek?“

Dole v podpalubí stáli u zdi s rukama nahoře Edward a Denise. Na oba mířil pistolí Victor. Paola si položila svůj kufřík na stůl a otevřela ho. Bylo tu několik nožů různých velikostí a tvarů, dále elektrický paralyzér, ostrá jehlice, kleště, hák a malá pilka. Motory lodi naběhly a již brzy plula dál po proudu Orinoka.
„Co s námi bude?“ hlesla vyděšená Denise.
„Victore, strhni jí oděv a přiveď ji blíž,“ řekla Paola a uchopila dlouhou jehlici. Victor poslechl i přes nesouhlasné výkřiky Edwarda a Denisiny prosby. Brzy stála před Paolou, které sahala sotva po ramena. Paola se nahnula blíž a jemně napíchla jehlicí Denisinu bradavku. „Tímhle ti ji propíchnu a pak jednoduše ukroutím.“ Denise byla už teď na pokraji omdlení.
„Nechte ji na pokoji!“ vykřikl Edward „Ona s tím nemá nic společného!“
„To my víme,“ řekl Victor, „ale Silvio slíbil, že si s vámi Paola může pohrát, jak bude chtít. Věř mi, že v celé latinské Americe bys těžko hledal schopnější mučitelku. Kdysi pracovala v drogovém kartelu v Kolumbii. Prý se tam dost naučila a to samé pan Vargas. Víš, na co tu má Paola támhlety věci? Nejprve ti nožem ufikne nos, pak ti upiluje ruku a nohu, následně usekne ptáka i s koulema a pak ti rozpáře břicho, vyndá střeva a ještě zaživa tě s nimi uškrtí.“ Edward byl už teď bledý jako stěna a měl co dělat, aby se tu nepozvracel. Denise s hrůzou zírala na Paolinu jehlici a klepala se strachy. Byla čím dál tím neklidnější až nakonec začala křičet hrůzou, jak smyslu zbavená. Silvio to samozřejmě zaslechl také. Ohlédl se a zakřičel do podpalubí.
„Kurva co to děláš Pao…“ Rosalinda neváhala a strčila Silvia ramenem. Okamžitě mu zkroutila ruku s pistolí. Zazněl výstřel a hned poté další. Oba směřovaly do vzduchu. Rosalinda palcem šťouchla Silvia do oka. Ten zařval bolestí a povolil stisk pistole. Rosalinda vystřelila a Silvio se skácel mrtvý k zemi s dírou v hrudi. Z podpalubí už vybíhala Paola, kterou Rosalinda střelila do ramene. Vargas se nahnul přes zábradlí a začal po Rosalindě pálit ze svého samopalu. Rosalinda sprintovala na příď lodi, kde se kotoulem dostala do bezpečí pod můstkem. Vargas na ni odsud neviděl a musel proto sejít na záď. Victor, který slyšel střelbu, urychleně vyběhl nahoru. Na schodech narazil na Paolu, která se držela za krvácející rameno.
„Ty pitomče!“ vykřikla, „dole jsou ty nože!“ Victor si uvědomil, že dal Edwardovi a Denise šanci se bránit a seběhl zase dolů. Edward ale stále stál u zdi a Denise s vytřeštěnýma očima zírala na kufřík. Victor přistoupil k Edwardovi. „Začíná se to srát, takže adios, blbečku,“ řekl a vytasil pistoli. Edward v okamžiku využil paralyzér, který svíral za zády, přirazil ho k Victorovi. Zajiskřilo to a Victor poodstoupil dál.
„Ha, ha, měl jsi tam dát víc šťávy, parchante,“ řekl a namířil pistoli na Edwarda. Denise vyjíkla hrůzou, popadla jeden z nožů z kufříku a bodla ho Victorovi mezi lopatky. Ten zařval bolestí, otočil se a okamžitě chytil Denise za vlasy. Zvrátil jí hlavu dozadu a přirazil ji pistoli k hlavě.
„Ne, ne, néé,“ křičel Edward. „Nechte ji být.“ Victor se usmál a ozval se výstřel. Edward se zděšením sledoval Denise, jak se kácí s prostřelenou lebkou k zemi. Edward zařval plný nenávisti, popadl hák, který byl v Paolině soupravě a vší silou ho zabořil Victorovi do čela. Ten padl k zemi a Edward se sklonil ke své milované. Nedýchala – byla mrtvá.

Rosalinda klečela zády ke stěně co nejblíže rohu a v rukou svírala pistoli. Věděla, že Vargas je známý zabiják, který se nezastaví před ničím. Společně s Paolou byli nejnebezpečnější ze všech. Opatrně se nahnula za roh, aby viděla, co se děje a hned ucukla stranou, to když Vargas vypálil dávku ze svého samopalu. Nebylo mu to nic platné, a protože se nemohl přiblížit k Rosalindě, jelikož se nebylo za co krýt, rozhodl se pro jiné řešení. Do rukou vzal granát, jež měl až doteď připnutý na vestě. Paola, která již stála vedle něj a držela se za rameno, si toho všimla.
„Zbláznil ses? Zabiješ nás všechny. Navíc my ji potřebujeme živou.“
„Chci ji zabít.“
„Pitomče. Je to jen vyděšená holka, nic víc. Nech mě s ní promluvit.“ Paola se pomalým krokem začala přibližovat k zádi. Po levé ruce měla stěnu a po pravé okraj lodi, krytý zábradlím, takže nebylo kam ustoupit. „Nemám zbraň,“ řekla nahlas, „můžeme se domluvit, Rosalindo. Já nejsem jako Silvio. Víš, že se odsud živá nedostaneš, tak uděláme obchod. Slibuju, že ti neublížím, pokud nám dáš to tajemství.“

Edward neměl čas truchlit pro svoji milou, neboť mu stále hrozilo smrtelné nebezpečí. Věděl, že není žádný hrdina, ale musel něco udělat. Samozřejmě slyšel zvenčí střelbu a netušil, co se přesně stalo, takže velice pomalu s Victorovou pistolí stoupal po schodech. Byl už téměř nahoře, když zaslechl, jak Paola promlouvá k Rosalindě. Opatrně vykouknul zpoza rohu, načež dostal pěstí přímo mezi oči. Vargas totiž předpokládal, že se s Victorem stalo něco vážného, když se stále ještě nevrátil nahoru. Edward skončil na zemi a pistole mu vyklouzla z rukou. Rychle se zase zvedal, ale jakmile to učinil, Vargas provedl působivý kop z otočky a udeřil Edwarda přímo do hlavy, čímž ho poslal znovu k zemi. Poté ho chytil za vlasy a hlavu mu zvrátil dozadu.
„Další pitomec, který se domníval, že vyřídí pana Vargase,“ zašeptal mu do ucha Vargas. Edwardovi bylo jasné, že nemá naději na přežití a tak se uchýlil k zoufalému řešení. Vargasovi ztuhl výraz ve tváři, když mu Edward ukázal pojistku od granátu. Vargas okamžitě Edwarda pustil a snažil se odepnout odjištěný granát, kterému zbývalo do exploze pár sekund. Muž byl šíleně nervózní a ječel hrůzou. Edward se zvedl a v posledních vteřinách skočil do vody a ponořil se. Vargas vítězoslavně odepnul granát a chystal se ho hodit co nejdál, když mu explodoval v ruce. Po výbuchu granátu následovala mnohem větší exploze motorů, která celou loď takřka roztrhala na kusy. Ohnivé peklo muselo být vidět z ohromné dálky. Edward byl pod vodou a snažil se doplavat co nejdál od místa výbuchu. Z lodi šlehaly plameny a hustý černý kouř se zvedal vysoko na oblohu. Když už mu docházel dech, nezbylo než vyplavat na hladinu. Žár z lodi byl stále velice silný. Edward se rozhlížel kolem sebe ve snaze najít další přeživší.
„Rosalindo!“ zakřičel z plných plic, „jste tu někde?!“ Edward v dálce před sebou zahlédl pohyb. Plaval tím směrem a doufal, že jde o Rosalindu. Stále vůbec nechápal, k čemu všemu tu došlo a hlavně proč, ale bylo mu jasné, právě Rosalinda mu může dát odpovědi. Po chvilce plavání ucítil, jak se ho někdo snaží stáhnout pod hladinu. Dotyčnému se to povedlo a Edwardovi se kolem krku sevřely Paoliny prsty. I pod vodou bylo jasně patrné, že je vzteky bez sebe a vší silou se ho snaží zabít. Z její rány prýštila krev, ale to ji v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Edward zabořil prsty do Paoliny rány na rameni. Z jejích úst vyšly bublinky. Bolest ji překvapila a docházel jí dech, proto Edwarda pustila a mířila na hladinu. Edward se jí snažil uplavat ke břehu. Přestože nebyl nijak zvlášť dobrý plavec, dařilo se mu od Paoly vzdalovat. Všiml si, že na břehu již čeká celá zmáčená Rosalinda. Pomohla Edwardovi na břeh a poté oba sledovali Paolu.
„Štěstí, že je sucho a břehy nejsou rozbahněné,“ řekla Rosalinda.
„Neměli bychom jí utéct?“ Rosalinda neodpověděla, neboť se zděšením sledovala, jak se pod hladinou začíná hemžit hejno piraň. Paola si toho všimla také a začala zoufale prosit o pomoc. S prostřeleným ramenem se jí plavalo čím dál hůře, a zatímco Edward stál nehnutě na břehu, Rosalinda se skutečně pokoušela Paole pomoci. Popadla jednu z mnoha popadaných větví, které kolem byly a natáhla jí k vodě, co nejdál mohla. Paola se zachytila a Rosalinda se ji snažila vytáhnout. Paola vykřikla bolestí jak smyslu zbavená, to když se jí jedna z piraň zakousla do lýtka a utrhla kus masa. Paola však byla již dostatečně blízko, aby jí Rosalinda vytáhla na břeh. Paola s hrůzou zírala na svoji zakrvácenou nohu, na které na některých místech dokonce prosvítala kost. Edward stále nereagoval, neboť k Paole necítil víc než nenávist.
„Ona se mě pokusila zabít!“ vykřikl „vlastně ne jen mě, ale nás všechny! Kdyby jí nebylo, možná by moje přítelkyně ještě žila.“
„Nechte toho Edwarde a pomozte mi. Musíme jí tu nohu ovázat.“
„Posloucháte mě vůbec?“
„Já jsem taky ztratila blízkého člověka! Dokonce vlastního syna, ale nejsem necitelná zrůda. Nenechám ji tu trpět a umřít.“
„A co ona? Také by se snažila vám pomoci? Nechala by vás umřít a ještě by se u toho skvěle bavila, tak je to.“
„Možná… tak ale dokažte, že nejste jako ona.“ Edward se přeci jen nechal obměkčit a pomohl Paole ovázat zranění kusy látky. Ona však upadala do bezvědomí.
„Neděláme dobře,“ řekl Edward „Jste ještě moc mladá a máte mylné iluze o životě, lidech a jejich vděčnosti.“
„Já že jsem mladá? Pane Edwarde, za svůj život jsem viděla věci, které by vás ani ve snu nenapadly. Viděla jsem spoustu lidské zloby a nenávisti, ale pořád věřím, že se lidé mohou změnit k lepšímu. Brzy mi bude čtyři sta osmdesát let, tak mi netvrďte, že o životě nic nevím!“ Edward zůstal stát s otevřenými ústy a první co ho napadlo, bylo, že si z něj Rosalinda dělá legraci, avšak její vážnost tomu vůbec neodpovídala. „Zpátky k městečku je to jen pár kilometrů. Musíme ji odnést.“ Edwardovi tedy nezbylo než společně s Rosalindou vzít Paolu, jež byla již v bezvědomí, a vyrazit po břehu směrem k přístavu.

„Myslím, že je nejvyšší čas si promluvit, Rosalindo,“ řekl Edward a byl celý netrpělivý.
„Mrzí mě vaše ztráta, Edwarde, a cítím za ni vinu.“
„Ale ne. Nemohla jste tušit, co se stane, nebo snad ano?“
„Silvio a jeho lidé po mě jdou už dlouho. Zajímá je tajemství mé dlouhověkosti.“
„Takže… vy jste opravdu na světě již skoro pět set let? A vůbec nestárnete?“
„Ne. Souvisí to s tím, proč jsem vás vyhledala. Můj syn Pedro na vás dával pozor, a protože ode mne věděl, že přiletíte do Caracasu, nalezl vás celkem snadno a dopravil až sem ke mně.“
„Ale jak to, vždyť jsme sem vůbec nemuseli chtít jet?“
„Ale ano. Věděla jsem dopředu, co uděláte a kam pojedete. Věděla jsem, že do Venezuely přijedete, věděla jsem kdy a jak. Vím, kdo jste, Edwarde a také odkud jste přijel. Čekala jsem na vás celou tu dobu. Nemůžu vám teď říct víc, neboť nevím, zdali nás Paola nebude poslouchat, ale jakmile budeme sami dozvíte se všechno. Potřebuji vaši pomoc a klidně si před vámi kleknu na kolena a budu prosit, abyste mi ji poskytnul.“
„Hmm, věděla jste i to, že moje Denise zemře? Protože pokud ano, mohla jste ji alespoň varovat.“
„Ne, Edwarde. Úplně vše nevím. Teď už ale nemluvme, ať se zbytečně nevysilujeme. Čeká nás ještě dlouhá cesta.“

Zhruba o půlnoci Rosalinda přišla i s Edwardem do svého domu. Paola byla u místního léčitele a dle jeho slov měla značné šance na přežití.
„Tequillu?“ zeptala se Rosalinda Edwarda a na stůl položila plnou lahev alkoholu.
„Ano, dám si.“ Rosalinda nalila do dvou sklenek a usedla ke stolu naproti Edwardovi.
„Tohle bude dlouhá noc, ovšem jestli se chcete vyspat, odložíme to na ráno.“
„Ne, na spánek nemám ani pomyšlení,“ řekl Edward a napil se Tequilly. Doufal, že mu to pomůže zapomenout na tu hrůzu a uklidnit mysl. Rosalinda se opřela lokty o stůl a pohlédla Edwardovi do očí. Viděla v nich smutek a žal.
„Můj příběh není nic než hrůza a utrpení. Povězte mi Edwarde, stalo se vám někdy, že všechno v co jste po celý život věřil, se rozpadlo během pár okamžiků v prach?“
„Ne, nemyslím.“
„Před mnoha lety jsem takto dopadla a jediné, co mne stále drží naživu je naděje. Naděje, že jednoho dne dosáhnu svého životního cíle a naplním svůj osud. Ten den se blíží, ale vezměme to popořadě. Abyste všemu dokonale porozuměl, povím vám ten příběh celý a bez příkras. Dobře poslouchejte…

---