III – Bohové dávných časů

„Psal se rok 1532. Bylo to těžké období… Všichni cítili, že se něco děje, že se svět mění, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, jaké hrůzy nás doopravdy čekají. Do naší krásné země vtrhli cizinci a ačkoli to zprvu vypadalo jako důležitý milník v naší historii, který nám pomůže v rozkvětu, dopadlo vše zcela opačně. Otec mě poslal do pevnosti na vrcholcích And. Měla jsem tam být v bezpečí, spolu s dalšími, ale smrt si nás našla i tak vysoko v horách.“

Mladý muž s krátkými černými vlasy a snědou barvou pleti, oblečený jen do bederní roušky odhrnul rohož a vyšel ze svého stroze vybaveného a jednoduše postaveného příbytku z kamene a rákosu. Jeho tvář osvítily paprsky slunce a on pohlédl do dáli. Nad zelenavými pahorky And právě svítalo. Vysoko na jasné obloze kroužil kondor. Jeho občasný křik se rozléhal okolo jako ozvěna. Mladík pohlédl na horu vpravo - Huayna Picchu se nazývala. Tyčila se nad okolím jako nějaký strážce, podobně jako druhá hora na opačné straně. Kolem obou hor se líně ploužily husté mlžné opary. Muž nasál do plic čerstvý čistý vzduch a po schodišti sestoupil na nižší terasu pokrytou nízkou jasně zelenou travou. U útesu kousek před sebou spatřil dívku a okamžitě se přiblížil k ní. Byla překrásná, ostatně tak jako vždy. Její tělo kryla jen barevná tunika sepnutá jehlicí. Na nohou měla sandály z agáve. Jemně se dotkl jejích ramen a ucítil, jak se mu zrychlil tep. Otočila se k němu a usmála se. Na malou chvilku sledoval její krásné plné rty a bílé zářivé zuby. Poté úsměv povadl a on byl rád, že v situaci jaká je tato se přeci jen dokázala na něj usmát. Její tmavě hnědé oči byly jako dvě hluboké studny a ty krásné rozpuštěné vlasy… pohrával si s nimi jemný vánek. Stála zde jako nějaká éterická bytost z historek, jež si lidé vyprávějí u ohně. Byla úžasná a on byl šťastný, že spolu můžou být. Škoda že dnes je to naposledy, neboť večer… raději na to ani nemyslel.
„Neměl bys na mě tak koukat, Taipi,“ řekla a on uznal, že má pravdu.
„Já vím. Je konec, ale… stále si to jen těžko připouštím.“
„To nejsi sám.“
„Virakoča od nás odvrátil svoji tvář.“
„Takhle nemluv, ačkoli… možná na tom něco bude. Proč by jinak náš stvořitel měl usilovat o naši zkázu? Proti bohům se ale člověk postavit nemůže a tak je jediná možnost zkusit bohy udobřit. Snad se Virakoča a jeho sluhové nechají obměkčit.“
„Co když to nezabere? Můžeme s tím ještě něco udělat?“
„Pokud nepomůže tohle, tak už zřejmě nic. Kněží odmítají hledat jiné řešení, ale myslím, že sami nevěří v úspěch ani teď.“
„A ty v něj věříš?“
„Pro svůj lid udělám vše, co bude v mých silách. Pořád je tu naděje a já to nevzdám.“
„Smrt je příliš velká cena a navíc nikdo přesně neví, jestli pomůže.“
„Chmm, já vím, že je to hrozné, ale už jsem se rozhodla.“
„Curo, vždyť to k ničemu nebude! Je pravda, že lidé věří tomu, že tvá oběť pomůže, ale nikdo si nic nedovolí udělat proti vůli tvého otce. Drží nad tebou ochrannou ruku a bude i nadále. Všechno je jen na tobě, tak si to prosím ještě nech projít hlavou.“
„Otec je teď ale daleko a oba víme, že proti bílým je i jeho nekonečná moc příliš malá. Možná to jsou bohové, jak tvrdí mnozí, ale zlí bohové. Naše město umírá, lidé slábnou a umírají na podivné nemoci a nikdo neví, co bude zítra, až ptáci vylétnou vysoko na oblohu. Možná že náš lid už bude ztracen. Kondoři vzlétnou ke slunci a rozhlédnou se po kraji. Nenajdou však nikoho, neboť náš národ zahyne. Utopí se v krvi a žalu. Dlouhá léta obýváme tyto překrásné hory a údolí, jenže se blíží konec. Časy, ve kterých žijeme, jsou bezpochyby zkouškou našeho národa, a když neobstojíme, zahyneme. Pokud se věří, že má oběť pomůže, jsem ochotna ji podstoupit. Můj život nemá jiný význam.“
„Pro mne ano.“
„Pak bychom měli využít posledních hodin, které máme. Se západem slunce se naše cesty rozejdou.“

Taipi se vrátil s Curou k domu. Ještě než vešel dovnitř, neubránil se pohledu na zdi krásného města Machu Picchu ukrytého na vrcholcích And. Mnohé terasy spojené schodišti, chrámy i obyčejné domy. Kdysi to tu bylo plné života a dnes… jen občasné nářky a bolestivé steny vycházející z domů. Lidé jsou povětšinou zavřeni ve svých domovech a bojí se vyjít ven. Co dělat, když národ trpí a umírá? Snad nám bohové odpustí a pomohou… pomyslel si mladík a vstoupil do svého obydlí. Kromě rohoží tvořících postel a police s pár věcmi tu prakticky nic jiného nebylo. Na lůžku už ležela Cura. Byla svlečená a čekala na svého milého. Taipi si sundal roušku a společně se oddali milostným hrátkám. Bylo to, jakoby se ocitli v jiném světě, kde neexistují problémy a nebezpečí. Tohle byla šance jak na čas zapomenout a uvolnit se. Oba to uvítali obzvláště v těchto krušných časech.
„Jaký je sex s dcerou Inky?“ zeptala se s úsměvem Cura, zatímco jejich pohlavní styk dospíval k vyvrcholení.
„Rozhodně lepší… než… s mými ženami. Uff.“ Taipi si lehl vedle Cury a unaveně oddechoval. „Je dobře, že jsi neskončila v chrámu.“
„Nebýt toho, co se stalo, zcela určitě bych tam putovala a možná že bych už nikdy v životě nespatřila jediného muže.“
„Hmm, do Cuzca to je jen pár dnů cesty. Unesl bych tě odtamtud, protože nechat někoho jako jsi ty sloužit v chrámu jako panna Slunce by byl hřích.“
„Přeháníš to, Taipi. Něco takového by rozhněvalo bohy.“
„Ti už rozhněvaní jsou a nemyslím, že je večerní oběti uklidní. Navíc, nemyslíš, že jim to přijde nepřípustné obětovat tak krásné stvoření jako jsi ty?“ Taipi se otočil k Cuře a políbil ji. „Už vím, co uděláme, Curo. Utečeme odsud. Půjdeme podél Urubamby a to tak dlouho, dokud nenajdeme vhodné místo pro nás dva. Nebudeme rušeni nikým a ničím. Necháme všechny starosti daleko vzadu a přestaneme se starat o to, co s námi bude dál. Budeme tam v bezpečí jen my dva.“
„Taipi! Co to povídáš?! Tady jsme v největším bezpečí. Proto mne otec poslal sem.“
„Vážně si to myslíš? Pevnost v Cuzcu je nedobytná, to tam bys byla v bezpečí. Inka s tebou není spokojen, Curo. Klášter pro panny Slunce je pro dceru boha nízký post, nemyslíš?“
„Kdyby tě někdo slyšel…“
„Já vím. Byl by to můj konec, jenže ten přijde stejně. Jak dlouho potrvá, než se nákaza rozšíří a pak na tu nemoc zemřu?“ Cura vstala a oblékla se. "Tyhle řeči se mě vůbec nelíbí, Taipi. Půjdu."
„Ale no tak… nechtěl jsem tě rozhněvat. Mám tu trochu koky, chceš?“ řekl Taipi a z poličky vzal malý kožený váček se směsí listů koky a popela z rostlin.
„Ne, Taipi, uvidíme se večer.“
„Ale… Curo! Večer budeš společně s dalšími obětovaná. To vidět nechci.“ Cura ale už nereagovala. Vyšla z domu a pokračovala vlevo po terase až ke schodišti, jež vedlo nahoru.  

Prošla kolem monumentálního chrámu Slunce, kde měla dnes večer její životní cesta v tomto světě skončit a minula i královský palác, který byl jejím domovem. V současné době v něm však kromě strážných a pár sloužících nebyl nikdo. Ani vlastně nevěděla, kde její otec Atahualpa je. Poslal ji sem do hor, zatímco většina jeho dcer a žen zůstala v Cuzcu. Možná to bylo opravdu kvůli tomu, že ji neměl rád, ostatně její matka byla za všech Inkových žen ta nekrásnější, a když zemřela při porodu, patrně ho to rozhněvalo. Cura pokračovala dál přes náměstí, kde se pohybovalo mnoho lidí a lam. Bylo tu tržiště, kde mnozí vyměňovali své věci za jiné. Něco jako peníze zde nikdo neznal a tak se obchodovalo s věcmi. Cura věděla, že některé vybrané věci, třeba sůl, se používaly jako obecné platidlo. Chvíli si prohlížela zboží. Byla tu spousta kukuřice, brambor, bylinek, koky, vlny, bobulí juky, paprik a dalších potravin. V době, jako byla tato, se ale nikomu moc nechtělo nakupovat jídlo. Většina místních se snažila si potravu obstarat sama. Zdejší ruch Cuře nedělal moc dobře a tak pokračovala až k nedalekému hlavnímu chrámu, kam měla namířeno. Vystoupala po schodišti a ocitla se v sálu. Na velkých miskách zde hořely ohně. Pohlédla vzhůru na stále jasnou oblohu. Střecha tu totiž nebyla, to aby mohli kněží pozorovat Intiho, Mama Quillu a další bohy jež putují po obloze. Nejvyšší kněz, kterého Cura hledala, byl ve vedlejší místnosti u prostého stolku a vázal uzly na kipu, což byl provázek, na který se vázaly další a další. Každý měl jinou barvu a jiný význam.  
„Nezlobte se, že ruším, když počítáte, ale je to naléhavé.“ Velekněz vstal a Cura si mohla prohlédnout staršího muže v honosném pozlaceném rouchu s čelenkou na hlavě.
„Jen mluvte, Nusta-Curo.“
„Rozhodla jsem se vykonat, co je třeba. Je moji povinností pomáhat svému lidu. Jestliže se věří, že má oběť přinese uzdravení našim lidem, podstoupím ji.“
„Ani já vám nemohu něco takového rozmlouvat. Vaše přání je pro mne stěžejní. Budete tedy za soumraku obětována s dalšími a díky tomu naše město opět povstane. Závoj smrti odeženeme jednou provždy.“
„Kolik lidí bude dnes obětováno Intimu?“
„Na dvě desítky. Stráže je sem zanedlouho přivedou, chcete je vidět?“
„Počkám, ano. Beztak netuším, co jiného dělat.“ Velekněz se opět vrátil ke svým uzlům a Cura ho pozorovala. Nezdálo se jí, že by byl jejím rozhodnutím jakkoli zaskočen. Spíše ho to těšilo. „Mohu vědět, na čem pracujete?“
„Populace našeho města stále nezadržitelně klesá. Musím mít přehled o počtu mrtvých a nakažených.“
„Hmm, myslíte, že je nějaký důvod, proč si nemoc vybírá dané osoby?“
„Nemyslím. Není to ani dva dny, co onemocněla většina kněží z chrámu Slunce. Nejvíce jsou ale postiženi domovy prostých lidí na jihovýchodě města. Na těle většiny z nich jsou ohavné skvrny. Jejich kůže jakoby nabobtnala a mám pocit, že do pár týdnů se to rozšíří i sem k nám. Nemocní jsou v izolaci, ale přesto nelze nemoc zastavit.“
„Víte o tom víc?“
„Nejsme jediné město, které toto postihlo. Snad za to může nedostatek úcty, kterou prokazujeme služebníkům Virakoči.“ Cura tomu nevěřila, vždyť bílým byla dána taková pocta, jakou nikdo nikdy neměl. Co je třeba udělat víc, aby se bozi nehněvali? V čem to všechno vězí a opravdu jsou na vině bohové? Cura sama sobě pokládala otázky a nedokázala nalézt odpovědi. Vše se zdálo mlhavé a nejisté.
„Co bude, když oběti nic nezmění?“
„Změní princezno, tím jsem si jistý.“
„Třeba se pletete.“
Do pracovny přiběhl voják s kopím. Poklekl na zem a sklopil zrak.
„Oběti jsou připraveny,“ řekl.
„Výborně,“ řekl velekněz a společně s Curou odešel do hlavního sálu. Dlouhým provazem tu k sobě byly připoutány děti. Bylo jich téměř dvě desítky a věkově žádné z nich nepřesahovalo patnáct let. Některé z nich měly protáhlou hlavu téměř až do špičata. To byl důsledek procesu, který se v některých rodinách prováděl už od raného dětství. Omotávání hlavy látkou a utahování vedlo k deformaci lebky.
„Je správné obětovat děti?“ zeptala se Cura.
„Ano, to je. Dětská oběť boha Slunce potěší a to obzvlášť, když je mu dítě podobné.“
„Co já? Nebude na překážku, že jsem starší?“
„Pouze o pár let. Takto mladá Nusta Intiho zcela jistě nadchne a on pro vás uroní slzu a tak se náš lid uzdraví.“ Cura přemýšlela nad tím, proč je tak těžké bohy udobřit. 'Proč se nespokojí s kukuřicí, která živí lid? Proč jim nestačí krev zvířat nebo nepřátel, proč chtějí nás?' ptala se sama sebe. 'Je těžké se zavděčit bohům.'

Taipi zůstával ve svém domě po většinu dne. Nechtěl ve stavu, jaký tu panoval, zbytečně vycházet z domu a stýkat se s dalšími lidmi. Ne snad, že by se bál smrti, ale nechtěl, aby jeho ženy přišly o muže. Žvýkal koku a snažil se přijít na to, co způsobilo všechno to zlo. Počítal s tím, že za to mohou bohové, to ano, ale co je přimělo zasáhnout a trestat právě v tuto dobu? Co spustilo všechny ty nemoci a šílenství, které ve městě panuje? Sotva hodinu po odchodu Cury za ním přišly jeho ženy Anas a Marca. Nebyly tak krásné jako Cura, ale měly ho rády. Přinesly trochu kukuřičné kaše z tržiště a pár rajských jablek. Po chvilce všichni tři usedli na obdélníkové kusy látky na podlaze a dali se do jídla.
„Jaké je to venku?“ zeptal se Taipi, „je tam hodně nemocných?“
„Většina už byla odvedena do ústraní,“ řekla Marca. Anas se k tomu vůbec nevyjádřila až to Taipiho překvapilo. Dnes se zdála uzavřenější, než bylo obvyklé. Do života se Taipimu nikdy moc nehodila, ale byla mnohem pohlednější než Marca a tak měl pohlavní styk výhradně s ní. Mrzelo ho, že je dnes tak jiná. Odhrnul její dlouhé vlasy a políbil ji na čelo.
„Pověz mi, co se s tebou děje? Stalo se něco?“
„Já… to nic není. Jen si tu připadám jako v hrobce. Jen čekáme na smrt a ta jistojistě přijde. Měli bychom odejít.“
„Máš pravdu,“ řekla Marca, „pokud rituál nezabere, musíme s ostatními opustit město. Proslýchá se, že úředníci a někteří kněží naléhají na vedení města a chtějí se vrátit do Cuzca.“
„Nikdo nás tam nepustí, když budou vědět, proč jsme odešli,“ řekl Taipi, „a to oni už vědí. Posel se zprávou odešel do Cuzca, když zemřeli první lidé.“
„Ale… proč nám nepomohou? Proč nepošlou lékaře?“
„Sama víš, kde to jsme, Marco. Naši nepřátelé se nesmějí dozvědět, že tato pevnost vůbec existuje. Čím méně spojitostí mezi tímto místem a světem okolo bude, tím lépe pro nás. Jsme tu dokonale krytí před útoky bílých.“
„Jenže k čemu to, když smrt už tu řádí? Možná, že jejich oštěpy sem nedolétnout a že jejich meče si neproklestí cestu přes hradby, ale oni mají jiné zbraně.“
Taipi zpozorněl. „Myslím, že ti nerozumím. Jak to myslíš?“
„Šušká se, že poklady, které naši bojovníci nalezli a přitáhli sem do města, jsou napuštěné temnými démony.“ Taipimu to konečně došlo. Vyběhl ven, aniž by cokoli řekl a pospíchal do chrámu za veleknězem. Lidé na ulicích se podivovali, když ho viděli, jak utíká nehledě na ostatní.

Velekněz a Cura si v chrámu právě prohlíželi děti připravené na obětování, když dovnitř vtrhl Taipi.
„Tady nemáte co dělat!“ vykřikl velekněz.
„Musím s vámi mluvit,“ odvětil Taipi.
„Stráže!“ zařval z plných plic velekněz. Několik mužů s oštěpy obstoupili Taipiho a namířili na něj své zbraně.
„Počkat, nechte ho být,“ řekla Cura.
„Proč, princezno? Vy toho muže znáte?“
„Ano, je to přece šlechtic. Sice nízkého postavení, ale přece. Určitě tu není jen tak, takže ho alespoň vyslechněme.“
„Dobrá, tedy mluvte,“ řekl velekněz a Taipi se dal do řeči.
„Už vím, proč se to děje. Vím, proč lidé umírají.“
„O čem to blábolíte?“
„Můžou za to nalezené cennosti od bílých. Ten průzkum, co před pár týdny nalezl skupinu mrtvých. Jejich zbraně, oblečení a další věci skončili zde na Machu Picchu. Musíme se jich nějak zbavit. Spálit je.“
„O čem to mluvíte? Vy jste snad zešílel. Ty předměty patři poslům Virakoči. Chcete, aby nás stihnul ještě horší trest?!“ Taipi se zhrozením zjistil, že bojovníci jsou celí nedočkaví, aby mu mohli prošpikovat tělo oštěpy.
„Poslyšte… nejsem sám, kdo si to myslí. Mluví o tom i další lidé, ale bojí se to říci nahlas.“
„Zřejmě jste se měl jimi řídit a také mlčet než vypustit z úst takový nesmysl. Možná vám ta nemoc zatemnila mysl nebo jste se snad dočista pomátl. To, co tvrdíte je urážka bohů a to je neodpustitelný hřích!“
„I když obětujete celé město, tak to nepomůže, slyšíte, co říkám? Zamyslete se nad tím – bílí tu byli už dlouho předtím, než město onemocnělo, ale teprve až nyní se jejich artefakty dostaly do našich rukou. Vraťme je zpět nebo je zničme. Věřím, že pak se všichni uzdraví!“
„Neví, co mluví. Zabijte ho!“ vykřikl velekněz.
Cura se propletla mezi vojáky a postavila se před Taipiho. „Ne,“ řekla, „do obětování by neměla být prolita krev. Nemyslíte, že to bohy urazí?“
„Pravda. Vy dva,“ ukázal velekněz na vybrané bojovníky, „odveďte ho do jeho domu a hlídejte ho. Nikdo nesmí dovnitř a ani ven.“ Strážní poslechli a Cura se s veleknězem vrátila do pracovny. Bylo jí Taipiho líto a o to víc, že má možná pravdu, ale teď už to nic nezmění. Přestože je Nusta neboli princezna, nemá takové pravomoci, aby nakazovala nejvyšším správcům města, co mají dělat.
„Mohu vědět, jak s tím mužem bude naloženo?“ zeptala se Cura.
„Ještě nevím, ale zítra za rozbřesku bude zcela jistě popraven a jeho ženy též. Nejspíše bude sražen z útesu, neboť jeho slova jsou urážkou bohů a jeho přítomnost zde by mohla bohy ještě více rozhněvat.“

Když Cura odcházela z chrámu, měla ještě horší náladu než předtím. Zachránila Taipimu život, ale jen na pár hodin. Všechno se jí hroutilo před očima. Ani pořádně nevnímala okolí, když se vrátila domů do paláce. V hlavním sálu už čekal spoře oděný udýchaný muž.
„Zpráva pro Nusta-Curu.“ řekl posel a vytáhl z koženého vaku několik úzkých dřevěných tyček s vyrytými symboly a barevnými značkami. Písmo používané jen Inkou a vyšší šlechtou. Pro drtivou většinu bylo naprosto neznámé, a tudíž se podobné zprávy mohly bezpečně dostat skutečně jen do vybraných rukou. Cura zašla do svého pokoje, který se co do vybavení zase tak moc nelišil od Taipiho domu. Jen zde bylo mnoho šperků, zlatých ozdob, oblečení a také obsidiánové zrcadlo. Usedla na lůžko a zprávu si přečetla.

Curo, jsi teď naše jediná naděje na spásu. Doufám, že se na tebe mohu spolehnout, neboť nevím o nikom jiném. Zmýlil jsem se a draze za to zaplatil. Španělé, jak se bílí lidé nazývají, jsou zlí, intrikánští a touží jen a jen po bohatství. Krásy naší skvostné říše jim jsou ukradené, přestože jejich ústa mluvila jinak. Nejsou to poslové bohů, ale obyčejní zloději a podvodníci. V Cajamarce mě chtěl uvítat jejich pán, jež sám sebe nazývá Pizzaro. Místo něj jsem se nejprve setkal s divným mužem neobvyklého vzezření. Přiblížil se ke mně držíc v jedné ruce kříž a v druhé zvláštní předmět, jež ještě nikdo z nás neviděl. Tlumočník překládal jeho podivná slova a já jen stěží porozuměl. Mluvil o jakémsi spasiteli, jež zahynul na kříží a o muži zvaném papež, který prý dal Španělským králům část naší země. Jaká opovážlivost! Chtěl, abych slíbil dávat poplatky jejich prapodivnému vládci výměnou za ochranu od jejich zkřiveného a špinavého boha, kterého nazývali tím jediným pravým a uctívání hodným. Tvrdil, že jejich bůh vystupuje ve třech podobách, což je zvláštní, neboť tři bohové a jeden další jsou čtyři bohové, ne snad? Legrační muž mi poté ukázal svůj podivný předmět. Předal mi ho a já v něm nalezl mnohé černé skvrny. Tvrdil, že skrze tuto věc k nim jejich bůh promlouvá, ale ať jsem se snažil sebevíc, nezaslechl jsem ani jediného slova. Vztekle jsem předmět hodil na zem, neboť si ze mne muž bezesporu dělal legraci. Krátce poté ovšem začali moji lidé padat k zemi vinou dalších bílých. Oni disponují kouzly, proti kterým není možné se bránit. Jejich podivuhodné zbraně vypadají jako dlouhé dřevené hole. Vždy zazní ohlušující rány a život našich lidí pohasne. Mají strašlivé mohutné tvory, které ochočili a tak jim věrně slouží a dokonce na nich jezdí! Jejich vůdce mne před masakrem uchránil a já snad myslel, že je to můj přítel za jakého se považoval, avšak je tomu jinak. Chce zlato. Obrovské hromady zlata a drahých kamenů. Jakoby snad měly nějaký význam a přitom to není víc než pěkná ozdoba. Oni jsou však schopní pro zlato zabíjet. Snad za to může jejich krvelačný bůh, kdoví. Dostanou tolik zlata, kolik budou chtít. Dám jim vše, abych uchránil svůj lid, ale nevím, jestli to nasytí jejich zjevně bezedné hladové krky. Jediný, kdo nám může opravdu pomoci je Mama Quilla – bohyně jež po nocích brázdí oblohou. Do chrámu Měsíce v horách poblíž místa, kde nyní jsi, jsem nechal už před mnoha dny dopravit artefakt, skrze který je možné s Matkou promlouvat. Musíš ji požádat o radu, jenže to nepůjde jinde než na Místě úsvitu. Jedno z nich je v Cuzcu, ale jediné, co otevře cestu k němu je klíč, který je nyní v rukou Španělů. Musíš najít jiné Místo úsvitu, odkud naši lidé před dávnými časy vzešli, a nejbližší je mnoho týdnů cesty na severovýchod. Daleko v neprostupných končinách, kam se odváží jen málo hrdinných bojovníků. Velekněz chrámu Měsíce ti dá přesnou mapu a ty to místo musíš objevit! Nezklam mě, dcero moje. Nezklam svůj národ.

Cura byla z toho všeho zaskočená. Jak jen mohli ti… Španělé zajmout Inku? Jen těžko se tomu dalo uvěřit. Jenže co teď? Co dělat dál? Věděla, že se nemůže nechat obětovat, to jistě ne, ale sama na tak dlouhou a nebezpečnou cestu jít nemůže. Příliš velká skupina by zase mohla přilákat nechtěnou pozornost. Vyšla z domu a zašla za Taipim. Před jeho domem stáli dva muži s oštěpy.
„Chci jít dovnitř. Ustupte,“ řekla Cura.
„Dle nařízení nesmí nikdo dovnitř a ani ven.“
„Mám vám připomenout, kdo jsem? To poslední, co chcete je, aby se na vás obrátil hněv bohů.“ Muže to evidentně polekalo a tak přeci jen odstoupili. „Chci být s Taipim o samotě.“
„Odpusťte, ale to opravdu není možné, velekněz…“
„Velekněz by se mnou jistě souhlasil. Mám mu povědět, že odmítáte uposlechnout mé rozkazy?“
„Rozkazy přijímáme jen od velekněze a výše postavené osoby. Už takhle vám ustupujeme, přestože bychom neměli.“
„Nuže dobrá.“ Cura vstoupila dovnitř a nalezla Taipiho, jak sedí na zemi a opět žvýká koku. Pomáhalo mu to se uklidnit.
„Myslel jsem, že už tě neuvidím,“ řekl, když Curu zahlédl.
„Věci se změnily. Nemám čas na vysvětlování.“
„Co chceš dělat?“
„Utečeš odsud. S moji pomocí.“
„To je nemožné. Venku jsou dva muži.“
„Já vím.“ Cura vyběhla ven z domu a divoce rozhazovala rukama. „Rychle utečte. Ten muž je nemocný. Je odsouzen k smrti. Musíte pryč!“ křičela na strážce. Ti se skutečně polekali. „Odvedu ho mezi ostatní,“ řekla Cura.
„Ale to přeci nemůžete,“ řekl jeden ze strážných, přestože by byl mnohem raději, aby se tak skutečně stalo.
„Za pár hodin budu obětována Slunečnímu bohu. Pokud se nakazím nemocí, nic to nezmění.“ Cura se vrátila do domu pro Taipiho. „Rychle pojď se mnou a tvař se, že ti něco je.“ Taipi dobře slyšel křik zvenčí, takže chápal o co Cuře jde. Vypotácel se z domu, přičemž se držel jednou rukou za břicho a druhou si zakrýval tvář. Malátným pohybem následoval Curu ke schodišti.

Sešli až dolů k hradbám a podél nich procházeli cestou k hlavní bráně. Když už byli z dohledu strážných, Taipi se narovnal a začal se vyptávat.
„Můžeš mi vysvětlit, o co tu jde? Jistě chápeš, že právě míříme k východu z města a tam budou další stráže.“
„To ano.“ Cura vytáhla z pod tuniky krátkou dýku a předala ji Taipimu. „Kdyby byly problémy, musíš je zabít.“
„Zbláznila ses?!“ vykřikl Taipi a dýku jednoznačně odmítl.
„Jen se snažím zachránit svůj lid!“
„Co chceš dělat?“ řekl Taipi a stále nechápal, co se kolem něj děje.
„Jdeme z města, Taipi, a pochybuji, že se sem kdy vrátíme.“
„Jakže? Mám tady ženy, chápeš, co to znamená?“
„Kde vůbec jsou?“
„Anas se na těle objevily ty skvrny, ta nemoc. Odvedli ji a Marcu také.“
Cura se zarazila a vyděšeně pohlédla na Taipiho. „Chceš říct, že jsi pravděpodobně také nemocný?“
„Nevím, já… vlastně bych si přál, aby ano. Už nemám pro co žít.“
„Žiješ pro své bohy a svůj národ, Taipi. Přestaň už s těmihle řečmi. A navíc, utíkáme z města tak jak sis přál a to jen my dva. No ale teď už se blížíme k bráně. Tak buď tiše a nech mě mluvit.“ Dřevěná vrata, skrze která prostupovala úzká stezka, byla otevřené a u nich postávali strážní. Byli vybaveni oštěpy a o něčem si povídali. Cura schovala dýku pod svoji tuniku a byla připravená ji použít, kdyby to bylo zapotřebí. Pak přistoupila ke strážným.
„Mohu vědět, kam máte namířeno, princezno? Neměla byste odcházet z města,“ řekl jeden strážný.
„Jdu se jen napít dolů k řece. A tady můj sluha mě ochrání, nebojte se.“
„Odpusťte, ale pro vodu přece můžete někoho poslat. Já tam klidně dojdu. Pro vaši bezpečnost udělám cokoli.“
„Ne. Kde mám jistotu, že bude voda opravdu v pořádku? Chci říct, že nemoci se nezadržitelně šíří a kdoví… třeba zrovna vy za pár hodin zemřete v strašlivých horečkách. Nechci riskovat, že můžete, samozřejmě nechtěně, vodu otrávit nebo mne jednoduše nakazit. Bezpečnost, chápete, ne?“
„Ano, rozumím. Ale půjdu alespoň s vámi, jako doprovod.“
„Ne! Už jsem řekla. V mojí přítomnosti budou jen ti, kterým to dovolím.“

Stráž už dále nic nenamítala a tak Cura s Taipim pomalu slézali po hrbolaté stezce dolů do údolí, kterým protékala řeka Urubamba. Byla to dlouhá cesta až do údolí, obzvláště když svahy Machu Picchu byly strmé a úzké. Když došli až k zurčící křišťálově čisté Urubambě, už se stmívalo. „Můžeš mi už konečně vysvětlit, co se to s tebou stalo?“ ptal se Taipi a přitom se shýbnul a napil z řeky. Voda byla výborná.
„Musíme do chrámu Měsíce.“
„Ten je na Huyana Picchu a to dost vysoko. Blíží se noc a… podívej, to není zase tak dobrý nápad. Navíc mě i tebe budou co nevidět hledat a až se tak stane, mě zabijí, protože si budou myslet, že jsem tě unesl, a tebe odvedou do paláce.“
„Dobře, uděláme to jinak. Do chrámu půjdu sama a ty zatím pokračuj po proudu Urubamby. Moc nespěchej, ať tě pak doženu, ano?“
„Ale pospěš si. Čím déle budeme v okolí Machu Picchu, tím nebezpečnější to pro nás bude.“ Zatímco Taipi se vydal pomalým krokem houštinou a držel se poblíž řeky, Cura pospíchala po cestě k chrámu Měsíce. Výstup po Huayaně pro ni byl vyčerpávající. Byla ráda, že cíl její cesty nestojí až na samém vrcholku jako chrám Slunce a chrám Kondora. I přesto ale procházela přes hrbolaté stezky plné balvanů, keřů a trav. Tu a tam se cesta zužovala natolik, že se musela doslova přitisknout ke skále, aby mohla pokračovat dál. Stíny brzy zahalily celé údolí a stoupaly po vrcholcích hor vzhůru.

Cura konečně dorazila k chrámu Měsíce. Byla to vysoká stavba z velkých kamenných bloků. Dovnitř vedl jediný vchod, ale bylo tu také pár menších otvorů – okna. Celý chrám stál pod skalním převisem a podél něj stoupala stezka vzhůru. Cura déle neváhala a vstoupila do chrámu.

Stěny v hlavním sále chrámu byly z kusů kamenů a ty pokrývaly zlaté desky. Na podlaze bylo několik koberců. Cura musela ocenit jejich opravdu výborné a pečlivé provedení. Výroba jednoho jediného koberce byla záležitost dlouhých týdnů dřiny a tady jich byly desítky. Během okamžiku sem z vedlejšího sálu, odkud se obvykle pozorovala nebeská tělesa, přišel velekněz. Kdyby ho Cura neznala, možná by si ho spletla s obyčejnými kněžími, neboť nebyl nijak honosně oblečen a neměl ani žádné šperky.
„Nusta Cura… jaké překvapení. Čemu mohu vděčit za vaši návštěvu?“
„Je nadmíru důležité, abyste mi sdělil vše, co víte o naší Bohyni Měsíce a abyste mne pokud možno zavedl na místo, odkud je možné k ní promlouvat.“
„Odpusťte, princezno, ale takové privilegium vám nepřísluší. Nejste hodna setkání s naší bohyní. To může pouze náš všemocný Inka.“
„Ten se sem ale nemůže dostavit.“
„Eh, jak to můžete vůbec tvrdit?“
„Je v zajetí. V zajetí těch, které nazýváme posly Virakoči.“
„Vskutku? To ale… ne to… to je lež a nejen lež, vždyť to je zrada! Jak můžete něco takového vůbec vyslovit? Copak vás rozum opustil?“
„Dobře, takže když vy mi nic neřeknete… no nevadí.“ Cura vystoupala po schodech a zamířila do pracovny velekněze. Ten ji pochopitelně následoval, neboť byl jejím chováním pobouřen. „Odpusťte princezno, ale zde není vaše místo.“ zdůraznil vylekněz a doufal, že odsud princezna co nejdříve odejde.
„Až zachráním náš lid, budete mluvit jinak,“ odvětila Cura a v pracovně se porozhlédla po kipu, které by jí mohlo prozradit to, co velekněz zatajuje, jenže nic podstatného tu nebylo.
„Hledáte marně, Nusto. Neexistuje jediný záznam o místu, kde se nalézá naše Matka. Zpráva o tom se předává pouze ústy a přijímá jen ušima vybraných. Abyste tomu rozuměla – velekněz svému nástupci vždy sdělí, co je třeba.“
„Já to ale musím vědět! Pochopte to!“
„Ne!“ řekl zcela rozhodně velekněz. Cura sklopila zrak a hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Litovala toho, že si ze svého paláce nevzala otcův vzkaz, ale vůbec by jí nenapadlo, že velekněz ji odmítne pomoct. Zprvu ji problesklo hlavou, že se vrátí do paláce, ale došlo jí, že velekněz dost možná ani písmo nezná, takže to celé bude k ničemu. Měla strach, že pokud odsud rychle nezmizí, najdou ji stráže a dovedou ji možná až k oltáři, kde by měla být obětována. Co pak? Co se asi stane, když všem sdělí, že obětována být nechce, že si to rozmyslela? Dovolí jí vůbec odejít, nebo si pomůžou násilím, aby přeci jen její život pohasl a oni tak snad obměkčili bohy? Věděla, že zpátky do pevnosti nesmí a ani zde se nemůže moc dlouho zdržovat. Hrála nyní o čas. „Pro svůj lid udělám vše, abych ho zachránila,“ řekla a vytasila dýku.
„To nemůžete myslet vážně! Já nezradím vůli všemocného Inky. Toho tajemství nejste hodna!“ Cura okamžitě bodla velekněze do břicha, ale nemířila nijak hluboko. Nechtěla ho zabít. Velekněz se zapotácel a upadl. Cura se sklonila k němu.
„Mluvte a rychle, nebo chcete, aby to tajemství odešlo s vámi navždy? To přece nedopustíte!“ Velekněz cítil, že slábne a že ho život pozvolna opouští. Chvíli jen tak zíral na princeznu a nedokázal pochopit její čin. Poté řekl: „Musíš… musíš si vzít ten artefakt… mám… mám ho tady u sebe.“ Velekněz ze svého váčku, jež měl u pasu, vytáhl černý obsidián. Byl to obdélníkový předmět, v jehož středu byl svítící tmavě modrý drahokam. „Použij to… v Cuzku… na Místě Úsvitu v hlavním chrámu…“
„Ne, do Cuzka nemůžu. Jen můj otec má klíč a ten je v zajetí. Musí být jiné Místo Úsvitu.“
„Ano… existuje, ale… je…“ Veleknězův stav se začal povážlivě zhoršovat. Přerývaně dýchal a třásl se. Curu to vyděsilo, neboť si uvědomila, že veleknězi zřejmě způsobila příliš vážné zranění.
„No tak, mluvte prosím!“
„To místo… je… na severovýchod…“
„Měla by tu být mapa. Máte ji?“
„Mapa… v mé hlavě… je mapa… ale, ale… já nemohu… nemohu ji nakreslit… už… nemohu… odpusťte, princezno…“ Velekněz vydechl naposledy a Cura začala propadat zoufalství. Nevěděla co si počít. To, co právě teď provedla, možná nebyla záchrana národa, ale jeho zničení. Do pracovny přišli další dva kněží, aby se poradili s veleknězem v jisté záležitosti. Jakmile zahlédli nehybné tělo velekněze, jejich výrazy ve tváři ztuhly překvapením. Cura na nic nečekala a vyběhla z místnosti. Nevěděla, jestli se jí kněží pokusí zadržet, až se vzpamatují, ale rozhodně neměla v plánu to zjišťovat. Utíkala ven a poté dolů do údolí. V ruce křečovitě svírala obsidián.

Dole u řeky očekávala Taipiho, ale ten tu nikde nebyl. Patrně ji poslechl vyrazil napřed. Cura rychlým krokem postupovala dál, směrem po proudu Urubamby. Ani křišťálově čistá voda a ani svěží vánek jí nemohly zvednout náladu. Taipiho skutečně objevila asi půl kilometru od místa, kde se rozešli. Seděl ve stínu u řeky a hleděl zpět k Machu Picchu.
„Jsem rád, že jsi zpět, Curo. Jen stále nechápu, o co jde.“
„Nezlob se, nemohu ti to teď všechno vysvětlovat. Bohužel nám nezbývá než vyrazit do Cajamarcy.“
„A důvod té cesty mi také nepovíš?“
„Ale ano. Musím se sejít se svým otcem.“

"Udělala jsem chybu, která stála život váženého a mocného muže. V ten okamžik jsem ale nebyla plná výčitek, neboť moje svědomí zastiňovala jedna věc – snaha spasit svůj národ. Vážně jsem měla za to, že jsem dost možná jediná, kdo může pomoci a že na mých bedrech spočívá osud Incké říše. Jsem na jednu stranu ráda, že kostky byly vrženy už dávno před mojí cestou za Místem Úsvitu a že si díky tomu nemusím neustále vyčítat to, že jsem ve výsledku stejně nic nedokázala. Incká říše padla, jak jistě víte, a ten můj příběh upadl v zapomnění, neboť si nic jiného ani nezasloužil. Jen zklamání a žal... Ale nepředbíhejme. Možná vás bude zajímat, pane Edwarde, co se v pevnosti doopravdy stalo a proč lidé trpěli a umírali. Šlo o obyčejnou nemoc, přesněji o neštovice, které sem Evropané zavlekli. Naši lidé nic takového neznali a nebyli na to připraveni. Dnes by se to myslím nazvalo... biologická zbraň. Byla to jedna z mnoha věcí, díky kterým se cizinci mohli prezentovat jako nadlidé a my indiáni tomu věřili. Jak by to asi dopadlo, kdybychom už tehdy věděli, že Španělé nejsou víc než sprostí lupiči a násilníci?"