Pohádková

Vybral jsem si ze špalíčku pohádek

jednu dlouhou větu, král ji řekl

moudrý, protože král nikdy nemůže mlčet

jako mlčím já, když píši tento žvást

nebo vy, když ráno před snídaní

marně zkoušíte dát smysl otázce

proč znovu bez ptaní vyšlo slunce

a ranní káva je opět černější než včera.

Pravil král, že neví už, čí vlastně je jeho dcera

prohrál ji, propil, sliboval ji za odměnu

mnohokrát, tolikrát již musela princezna z domu

že připomíná spíše kurvu, ale není

má víru v Boha a stádo bílých koní

také šaty bílé a tváře pobledlé.

Slyšíte jen vzlyky vzrušené

když pláče a ona pláče neustále

protože dusí se životem, moudrého krále

slova jí svírají hrdlo, drahý pane

komu se mám klanět, když mi srdce kamení

každou noc zmírá blahem v jiné posteli.

Já mlčím na ni, jen se hloupě usmívám

nemám co říct, proto ji líbat zkouším

cáry své duše drtím v dlaních

abych z nich radu vyždímal

pro princeznu, která slastně zírá

na nového svého pána

vyhlíží noc.

Má káva je dnes stále stejně černočerná

jen studenější, já nemám žel tu moc

aby bolest chutnala jak limonáda.