přítomnější prázdno

Jsou knihy, které Vás svým obsahem rozdělí na dvě znesvářené poloviny a jsou jiné, kam chodíte spíš domů. Takovou, zdá se, může být i nenápadný soubor esejů Uvnitř světa, učitele komparatistiky Josefa Hrdličky.
 „Všechny myšlenky, které mne provázejí se mění v lehký závan, atmosféru chvíle. Ale rád bych se přece jen dobral onoho středu, kolem kterého se vše točí, který tuším ve všem kolem sebe a který mi něco slibuje…//..Není to jen má věc. Někdy cítíme touhu dotknout se srdce. Chcete-li, srdce světa.“

V esejích jsou v jádru prostá témata jako vzduch, hora, pohyb, tvář, noc,  rozvíjena s širokou znalostí  jejich významových a literárních kontextů. Zajímavě otevřené jsou zde i jejich filozofické vazby. Dotýkání se země, tu skrze ně nabývá svého hmotného charakteru,  zároveň už docela specificky obohaceného o vědomí celku.
V prvním modu se vnitřní zkušenost formuje jako poutnictví. Tu autor, jako jeden ze znalců a vykladačů díla a života Máchova, představuje zemi co by materii mateřskou i přízračnou, ale zejména jako horizont ke kterému se mnohé vztahuje a který nelze vnějškem překročit. A představuje tak kráčejícího nejen romantickou ikonografií C. D. Fridricha nebo religiozní minimálností zenu, ale pro mne současně racionalitou Neubauerovou, který tak rád, sám se ustanovujíc potulným rytířem, formuluje své krajní perspektivy se zkušeností putujícího učence-alchymisty.

„Pravá chůze je prodyšnost, vanutí.“ Pokud tu půjdu po fyziologii formování postav ať již citovaných Rodinových soch, Goyových obrazů, ve stopách Šlejharových či Weinerových  nesnadných poutníků, vybaví se mi autorův kolega Josef Vojvodík a jeho formulace holanovského neobaroka jakožto neviditelného pohybu mezi  nocí a dnem, dvěma světy, v nichž kráčející a jeho dech je jakýmsi okamžitým /smrtelným/ prostředníkem. Tragickým hrdinou.

A vzduch jako dech či prázdno jako výrazový obsah, je druhým tématem, které je do souboru zařazeno v charakteru  esence vnitřní zkušenosti světa. Ať již Höderlinovské pojetí zemské polarity jako Étherické kosmologie nebo R. M. Rilkeho poněkud vzletná a slovy neohraničitelná metafyzika „Tichý příteli dálek, ciť, kterak tvůj dech dále prostor zmnožuje. V trámech zvonic nech, se za večera rozeznít.“ Či čínští básníci, dokládající zde zkušenost světa v podobě rezonujícího prostoru. I jejím prostřednictvím autor formuluje „../není zřejmé kdo dýchá. Já? Anebo dýchá svět? Vlévá vzduch do všech bytostí a zase jej vtahuje, jako by v něm bylo všechno sjednoceno?“ a obohacen touto zkušeností dál zkoumá hranice takovéto sémantiky „..//tím vzduch hraničí s řečí a věci se stávají slovy tohoto světa.“ Závěrem cituje Ernsta Jüngera „potom jako by nám spadly šupiny z očí – a my náhle vše chápali, věci vystoupily tak, jak žijí v básních, v lesku své nezničitelnosti.“ Současně tím odhaluje původně barokní závěs  a na  ideál je možné pohlédnout kriticky přímo. Poněkud parafrázováno, lze jeho slovy mimo jiné říci.  „Já, který poslouchám báseň, propůjčuji svůj hlas společné přítomnosti. Snad to je cílem cesty, sledujeme-li její vzdušnou linii.“

Navazující téma noc je obtížné říci – podotýká autor. Chceme-li se dotknout nejen vnějších znaků. Nejen obvyklých znaků. A nejspíše také proto, že věci podvědomí prostě nelze exaktně „vyndavat“ na světlo. I poklad braný z jeskyně, ráno změní v suché listí apod. Pokud ne rovnou ve zmatení, šílenství. Denní účelnost věcí tu najednou nemá smysl. Tady symbol obdrží klíčovou funkci, jako prostředník, v osobním kontextu. Francouzský psycholog E. Minkowský analyticky zaznamenává hranici přechodu světlo/tma, myšlenky/věci. Autor tu čerpá např. ze svého překladu Minkowského knihy Vstříc Kosmologii a všímá si tentokrát mnoha odstínů intimní geometrie těla-nádoby /nebo těla- lodi/ této nádoby tmy, která spánkem upadá do sebe jakýmsi vnitřním i vnějším zaokrouhlením. V tomto svinutém světě se opět sjednocuje.

Hora. Co tu znamená. Dívat se na něco, co známe tak, že si toho nevšímáme. Podoba hory se mění podle vzdálenosti. Vždy mne u hory napadne téma čínské malby a také symbolika prvků. Autor ale záměrně vrací téma domácím měřítkům. Hora prolamující horizont. Svádí k cestě. Čínští mudrci ve svých horských svatyních.. jistě. Ale Hrdlička cituje i Roberta Frosta „Jak bych se tvářil? Šel bych v modrákách se sukovicí, jako když mi krávy nesejdou do ohrady před dojením?“ Hora jako výzva  v mnohých podobách a citacích..  současně i hora jako fragment - kámen z ní donesený a hora jako vzdalování se.  Vzdalování se velikosti. Analogie nadhledu. Výstup.

"pojal jsem plán, past
na skutečnost, která ještě není
a couval jsem v ní až tam,
kde začínaly stopy jiných"

Les. Autorem nahlížený jako Krátká procházka. nebo Opět místo přechodu. Rozhraní. Nositel jiné hodnoty. Hercynské hvozdy. Dantovo Peklo. Baudelairovy „živé pilíře chrámu“. Místo chaosu neuspořádanosti, temnoty, mytologie. Podrost. Spletitá tkáň pocitů. Ale zejména světlo. „..//les umí světlo takřka zhmotnit.“ Podobně jako katedrála.  Les jako ornament. Vracíme se však zpátky k Máchovi. Příroda lesa ve vztahu k člověku jako horizont se kterým lze trvaleji splynout pouze tragicky. „Protože místa jsou spojena s chvílí a z míst i chvil se vracíme.“

Poslední dvě témata esejů: Tvář a Oslovování světa. Tvář pro autora znamená, mimo jiné, něčí přítomnost, očekávání, otázku osobní percepce. A také je součástí oslovení světa. Vztahu. Formování. Vytváření. Křehkosti. Výrazu. Stvoření. Pomezím viditelného. Identifikací. Identitou. Ikonou. Hrdlička tu zmiňuje také text Jana Zahradníčka v souvislosti s maskou světa nebo antropomorfní obraznost pasáží z Eddy a starých náboženství, vnímajících vesmír jako lidské tělo a jeho části v nekonečných obměnách a symbolice s přísnou strukturovaností. Zajímavé je jeho zamyšlení nad tváří krajiny, nad silou jejích míst. Nad zvláštní povahou této dvojjediné spjatosti tvorby krajiny a jejího tvůrce. Svět v jeho podání odpovídá na oslovení. Cennější je pro něj nakonec „druhý“ způsob oslovování světa. „Tehdy se může otevřít „zázračná stránka světa“, kterou přirovnává nebo spíše vztahuje k moderní poezii. Ve smyslu hledání více skrytého, živelnějšího „….//.. „básni už nestačí jen okamžik lyrického vzrušení, jeho nutným doplňkem, možná i tím důležitějším prvkem, je nepřítomnost ,mlčení, neshoda, zápor. Jako ticho lákající hlas, jako výdech připravující cestu dechu.“