Sněženění

A snažil jsem se zaslechnout kroky 
to ráno mi bylo jak bez sněhu 
a přitom stopy mé vedly do všech cest
vešel jsem v obraz 
na plátno bílé jako nemocniční pokoje 
a chvíli jsem počítal vločky 
kterých bylo více než mých vteřin 
a pak nastavil tvář nebi 
cítil jsem jak tají 
cítil jsem jak taji 
abych dokázal unést tmu 
a smilovat se nad soumraky 
které přicházejí z nás 
jako minulost z ran
či leden z očí 
a byl jsem jako pták letící proti sklu 
s ještě nezlomeným vazem 
ale již přesto trochu mrtvý 
stejně jako o minulé noci 
s tebou
snad tvé polibky již včera
chutnaly po dnešním sněhu 
a já maloval tvé tělo jako bílou krajinu 
jejíž ticho 
umí vyslovit jen zima 
a pak
zasyčel plyn jako had 
a zavoněla voda
„bojím se nesněhu“ 
řekl jsem k horkému čaji 
a tichý jako sněžení 
se objetím ještě snažil napodobit větvoví 
nebo korunu stromu
s jehož listy 
mám společnou krev