La fée verte

 La fée verte, zelená víla, inspirace umělců, múza polibků, taková nosím jména. Jsem absintem, jsem milenkou, jsem láskou, jsem zradou a smrtí. Se mnou se všechno mění v inspiraci, v houpačku, kdy jsi jednou dole a jednou nahoře. Ale přesto si žádáš stále víc a víc. Nedokážeš už beze mě žít, jen existuješ. Místo krve ti teď v žilách koluju já a alkoholově zamlžená inspirace, která mizí každé bolestně střízlivé ráno. Potrhanými záclonami se dere světlo a tebe to probouzí. Už rukou poslepu tápeš po další lahvi, otevíráš jí a v momentě cítíš na jazyku hořkou chuť pelyňku. Saháš po štětci a zelená krev za tebe dělá první tahy na plátno. Jsi jen loutkou v rukou okřídleného zla, ukrývajícího se v té proklaté tekutině, na přežití. Ujišťuješ sám sebe, že takhle je to v pořádku, že takhle to má být a že nejsi sám ve své závislosti, už léta si se nepodíval do zrcadla…bojíš se snad toho, co bys tam viděl? Jen běž, podívej se na toho unaveného starce, kterému je sotva dvacet let. Nejistými kroky míříš ke střepům, které zbyly v rámu po jedné z nocí v mé společnosti. Pamatuješ si? Rozbil si to nevinné zrcadlo za to, že ukázalo pravdu. Sbíráš ze země střep odrážející tvé unavené oči. Kdysi byly modré, teď už mají mou barvu. Teď už patříš jen mě, rozbij si lahví, kolik chceš, já se vždycky vrátím.