Potmě a zmaru

Najíst se za chůze. Tak tiše definováni vlastní vírou. Krásní tiší usebraní. Pevní v rozhodnutích. Když začalo to výkřikem. Vysoká hora. Rozhlížím se kolem. U stolů objímají se milenci. A já přízrak z dávných dob. V útrobách, na dně. V temnotě vlastního bytí. Nahota divadlo prázdnoty. Nepřetržitý sled okamžiků. V kole tance v proudu času. Je vrcholením snoubením. Velkým zrozováním. Samotnou smrtí. Rozfoukám popel. Dívat se do plamenů. Spánek co ruší svítání. Pokaždé se děje něco malého. Vlastně stále jen to malé. Vytrvale vpřed. Nádhero malichernosti. Tak tady a teď. Nahému v trní. A přece nikam jsem neodešel. Přibitý na dřevě. Že svět je v plamenech, v jednom kole. Hoří a točí se. A holubice míru. Ticho katedrál. Jsem ten, co nosí kamení. Hvězdné lodi. Stále přítomný monument boží přítomnosti. A velikosti. Ten majestát klenby nebe. V útrobách draka. Ve tmě jeskyní. V záři televizních obrazovek. To místo v těle, kde ožívají tajemství. Tam kde je domov nás všech. Pamatuj na smrt. A žít svůj den. Tak pomalu jen tak-lehce. A jakože nic, o nic nejde. Jako japonský turista, nechat se vyfotit s tvým portrétem, panno. A vše tak důvěrně známé zní mi cize. A já svatozář nad hlavou. A já s klíčem od kostela. A já sedící na schodech s vínem v krabici. Nahmatej místo, tam kde se mě dotýká. Na vše neustále sedá prach. A barvy, které šednou. A já Tvé jméno, hvězdo, do noci volající. Když obklopenému malými nestálými věcmi. Jejich mořem. Je to velké a modré, nekončící. Když mě, volajícímu, se zjevuješ v Brně. Na Botanické ulici před hospodou U Havrana. Vidět naslouchat mlčet. A pak ještě jedno zjevení v tramvaji v tramvaji. A nebát se. Věřím tomu, co je. Jen tomu skutečnému, často jsou to sny. A to velké světlo, cítíš, stoupá nad obzor. To velké a celé. Když my v kruhu a bylo nás pět. Vůně která mi něco připomíná. V prázdném baru. Potmě a zmaru. Stále Ti zbývá tisíce jmen, prázdnýma očima.

---