Tři ženy

Tři ženy. A já kuře voňavé a křehké. S okousanými rty. Stále tak trochu kolem. Tady to dobře znám. A u baru sedí přítelkyně. Tři ženy střepy bezčasí. Střepy skla na srdci. Ale ony se smějí, povídají si a vůně perníků. Rty lesklé lojem a řasenku. Opilému něhou a tetování. Žádné argumenty. Prázdno a chvění. Teplo domova a na zdi vycpanou kozu. Pravda je, brýle a úsměvy. Kouř z cigaret rtěnku a bílé zuby. A když odejdou. A ty můžeš hádat jejich věk. A i jejich stíny odejdou. Jsi jedna z nich, jednou z těch. A sklopit hlavu a zrychlit krok. Lokál u přístavu. Chvění noční proud. Černá černá barva vody. Černá barva barva nebe. A stále jsem to já. Sotva jsem začal, už abych skončil. Myšlenky na konec světa. A až si oči vyškrábu, že krví je mám podlité. Je toho tolik co nedokážu. A přes řeku vede most. Tak tady a teď. Tiše se rozplynout zmizet jako luna v mlžném oparu. Přece je ráno. To je ten okamžik, kdy se z naivity stává ctnost. Baret kord a boty. Vlajka s křížem. Jedna z hvězd. Že mi jednou dveře neotevře, když zazvoním. My se ještě neznáme. Že svět podobá se hořícímu domu. To velké pod povrchem to malé v monumentu. Tak pomalu, to jsi mi vždycky říkala. Ta moje zběsilost. Zběsilost výjimečného bytí. Jako té mouchy tady na skle. Světloplachost, pigmentová skvrna. Růže, zaklínadlo, prst na spoušti. Nebyl jsem nevěřící. Volám a vzývám Tě. Ta zkřehlá slova, že právě Tebe. Ty jedna. Že je to dětské hřiště pro dav cikánů a strašidel. Víno červené a hukot lokálu. A zítra zas a zítra zas a zítra zas. To křečovité opakování. To opakováním rutina dělá mistra. Ty všední dny. Najednou jsou jen ty všední. Můžu a nemusím. Básník ticho hlad a tma. Pohoří marnosti. Ne já, ale jak Ty chceš. Souznít.

---