Znovu v tom

Protože mi jeden rošťák nestačí ..... :-)

Ten druhý mnou manipuluje zatím jen přes hormony :-)

 

 

Opět v tom

 

Znovu mi nastalo roztržité období, období lesní včely, zmatků a chaosu.

Jsem znovu těhotná.

Do práce odjíždím jeden den bez notebooku, další den bez mobilu. Parkuju a couvám jako ženy z youtubu, včetně těch dotyků do sousedního auta ….

Existuje nějaký návod, jak srovnat hormony? Jak se srovnat se sama se sebou a nenechat se vším rozhodit? Nějak na sebe nedokážu napasovat žádný návod ...

ZASE jsem zapomněla mobil doma. Měly jsme s kamarádkou dohodnutý sraz jen obecně – v Praze, na hlaváku, v deset.

Totálně rozhozená už jenom tím, že vlak byl plný a sedadlo špinavé, jsem pobíhala po nádražní hale a hledala telefonní budku.

Dýchej, říkej si, že se přece nic tak strašného neděje …

Dýchám a říkám si, že nic tak strašného neděje. Opravdu se snažím využít všech rad. Ale marně. Jsem náladová, hysterická těhule. Rošťák č.2 do mě uvnitř břicha kope.

Na to, jak jsem vyváděla, jsem telefon našla docela rychle. Problém nastal, když jsem si ji prohlížela a přemýšlela, kam se vlastně hází mince. Má nervozita ještě vzrostla. Drobné mi padaly z rukou, odrážely se od dlažby a kutálely se kolem. Pustila jsem sluchátko, houpalo se ze strany na stranu, naráželo do automatu, a pak se zase zhouplo do prostoru. Přes své obrovské břicho – sedm týdnů do porodu - jsem se snažila shýbnout a posbírat je. Když jsem mince konečně posbírala a nacpala do automatu a sluchátko už zase měla v ruce, uvědomila jsem si, že číslo na kamarádku neznám.....

*

*

*

Jak může mít věčně nejistá matka tak sebevědomé dítě?!?!?

„Mami, přijde dneska Mikuláš?“ Jenom dnes jsem tu otázku slyšela už posedmé. Kája měl za sebou dopolední Mikulášskou ve školce, teď se těšil na Mikuláše, který chodí večer k dětem domů.

„Ano, dneska přijde Mikuláš.“

„A odnese mě čert?“

„Odnese, zlobíš.“ Odpověděla jsem mu škodolibě. Však se mě celý rok nazlobil, tak snad neuškodí, trochu ho vystrašit, ne?

„To nevadí. Z pekla uteču. Hlavně, aby mi Mikuláš přinesl dárek.“ A měla jsem po radosti. Nachytat našeho chytráčka ... Pche! To se hned tak nepovede.

Na Mikuláše jsme nemuseli dlouho čekat, snad se rozhodl, že letos budeme první, koho navštíví. Věděl všechno. Že Kája nerad uklízí hračky, že nechce jíst ….

Čerti, byli hned tři, rachotili řetězy, a rošťák číslo dvě se v mém břiše neklidně vrtěl. Byla jsem víc vystrašená než Kája.

Mikuláš četl z moudré knihy: „Kájo, Ty neuklízíš! Budeš uklízet?“ Naklonil se ke Kájovi.

„Budu.“ Špitl Kája. Čerti se k němu přiblížili. „Proč máš ten pytel?“ Zeptal se Kája jednoho z nich.

„Můžu tě v něm odnést do pekla.“

Znovu promluvil Mikuláš. „A taky nejíš. Slíbíš mi, že budeš hodně jíst? Jinak tě bude muset odnést čert.“

Kája se jen otočil a utekl. Když ho velký Karel přivedl zpátky, byl sice trochu nervózní, ale ta chvilka mu stačila, aby si na rozdíl ode mě (panebože, co když bude brečet?!?!? Co budeme dělat?!?!) srovnal myšlenky.

„Budu uklízet a budu jíst.“ Řekl.

„Tak ruku na to.“ Zaskřehotal čert. Kája mu ji bez váhání podal.

„Chceš slyšet písničku?“ Zeptal se, když viděl, že má vyhráno, že mu Mikuláš podává obrovský koš plný dobrot.

„Ano.“

A tak Kája na závěr ještě zazpíval. Upravenou verzi Mik,miku,Mikuláš. Kdyby mi Rošťák č.2 dalším kopancem nepřipomněl, že jsem těhotná, dala bych si toho panáka, co ho do sebe hodil Mikuláš s čerty venku za dveřmi, taky.

 

 

---