Náhrobní pocitróny

Ulevilo se mi když

se proti mému smutku

vzepjal vítr a kromě

bílého popela odnesl

také mou námořní čapku.

 

Vyděsilo mě když

přestala krása fungovat

jako projímadlo

mé budoucí lidskosti

a stala se z ní štíhlá

bílá laň která 

mezi náhrobky kouří trávu.

 

Rozradostnilo mě když

přijela včas tramvaj a v okně

si někdo zapomněl dítě.

Smálo se opačným směrem

než rackové párali oblohu

a neměl jsem srdce

na něj zavolat

že také skončí jak brambora.

 

Kroutil jsem se tedy štěstím

ale bylo mi s ním smutno

v celé rakvi tak osamělý

přestože byla zjevně navržena

pro dvě osoby.

---