Úsvit temnoty

Ahoj všem! :) Stále žiju a úvodem se omlouvám všem důsledným milovníkům řecké mytologie, kterou jsem mohl následujícími řádky snad i lehce znectít ... snad mi odpustí :).

Země se opět mocně zatřásla. Obrovská puklina ne nepodobná obludně znetvořeným ústům samotné smrti se za mohutného lomozu drcené horniny a padajících kamenů, rozevřela až k úpatí nedaleké hory. Její vrcholek byl  zahalen v nyní temně černých mracích, které chvíli co chvíli protínaly za hromového burácení modrobílé žilky blesků. Na okraji svahu se nově vzniklá propast přestala rozchlipovat tak náhle, jako by  neviděná síla hory uchopila její okraje a přitiskla zpátky k sobě. Našel-li by se někdo dost šílený nato, aby přišel k okraji propasti a nahlédl přes ni, nespatřil by temnotu země či rudou lávu, jak by asi očekával. Jeho pohled by snad jako první lidský  patřil podivnému mihotajícímu se nic na dně propasti. Změť prvků beztvárné prahmoty v bezmezné temnotě. Spatřil by víření prvopočátečního chaosu z doby dávno před tím, než z něho povstala věčná tma Erebos a daleko dříve než bohyně země Gaia sama ze sebe zrodila tento svět. Okolí  hory vřelo jakoby samo peklo vneslo svůj chaos do světa smrtelníků. Rudé paprsky zapadajícího slunce probleskujíce mezi shlukujícími se mračny, splývaly s ohnivými jazyky plamenů šlehajících z okolních vesnic, lesů a polí. S ohněm nikdo nebojoval. Lidé, kterým se jakousi šťastnou náhodou podařilo ještě zůstat naživu, povětšinou zmítáni šílenstvím pobíhali sem a tam neschopni pochopit příčiny tak totální apokalypsy, natož obstát před jejím běsněním.  Těch posledních pár stovek prchajících utíkalo jen proto, aby o několik okamžiků později padli s krví podlitýma očima a pěnou u úst k zemi rvouce si vlastníma rukama maso z tváří. Prchající zvířata, díky svým smyslům již vzdálena od epicentra katastrofy na tom však nebyla o mnoho lépe. Smrt a zmar.

Na potemnělé obloze se objevili dvě bílé, rychle se zvětšující zlověstné tečky. S děsivou rychlostí a smrtelným sykotem tuctů hadích hlav se oba planoucí meteority blížili k bouřícímu vrcholku hory, který snad jakoby v očekávání ještě více potemněl. Oba meteory mířily přímo na něj, zanechávající na temně rudé obloze ohon z ohně a kouře. Toto však  nad veškerou pochybnost nebyl obyčejný kopec. Z mraků obklopujících jeho vrcholek vyrazily kroutící se pletence blesků, jak stovky chapadel, která se pokouší oba obří kameny zachytit. Ty však jen neznatelně zpomalily, načež za ohlušujícího výbuchu zalily celou horu ohnivou tříští pekelného příboje. Samotný děj nárazu byl naprosto neuvěřitelný. Kdy šlo o člověka a ne o horu, dalo by se říci, že zakolísal, udělal krok zpět a pak se znovu napřímil. Toto však byl kopec z hlíny a kamenů, ne živá bytost. Nebo snad ano?

„Bohové,“ vydechl velitel Kekropos s vytřeštěnýma očima. Oštěp do něhož měl křečovitě zabořené prsty a krátký rovný meč v pochvě bijící do jeho okované suknice, mu přišly jako neuvěřitelně nicotné zbraně. Ohlédl se na své muže. Dobrá polovina byla již mrtva, zbytek se vyděšeně tiskl k zemi, snažíce se krýt před dopadající sutí. Všechno to byli bitvami zocelení a zkušení válečníci, ale každý jeden z nich byl nyní polomrtvý strachy, včetně Kekropa. Nikdo z nich již neutíkal. Již jednou co nejdál od hory a té neznámé síly, která se ji snažila rozdrtit. Zpět k hoře se obrátili, když na horizontu spatřili obrysy Titánů, kráčející směrem k Olympu. Cestou tato obrovská monstra ničila vše co jim v ní stálo. Tolik smrti a zkázy Kekropos, ani žádný z jeho mužů nikdy nespatřil. A den ještě zdaleka neměl být u konce. Zvířený prach, kusy zeminy a kouř nyní zcela zakryly pohled na Olymp. Viditelnost se po chvíli zlepšila jen proto, aby se v zorném poli bojovníků objevili tři nelidské postavy blížící se s křikem směrem k nim. „Kúréti!!!“ Zařval jeden z Keropových mužů sahajíce pro svůj oštěp. Jeho křik zněl v okolním burácení živlů jako šumění listí ve vánku. „K boji!!!“ Zavelel Keropos a namáhavě se postavil na nohy.

„Na smrt!“ Ozvalo se za jeho zády. Muži se snažili následovat jeho příkladu. Ale příliš pozdě. Pološílení horští démoni – osobní stráž boha Dia již dorazili k nim a ohánějíce se zeleně planoucími scimitary počali rozsívat smrt. Keropos si připadal jako uprostřed nějakého děsivého snu. Vše se najednou zpomalilo a on sotva vnímal, jak jeden z Kúrétů cize vypadající zahnutou zbraní doslova odsekl trup jednomu z jeho vojáků,  popadl jej za ruku dosud třímající meč a vrhl torzo muže na ostatní těžkooděnce, přičemž ze zbytku nebožákova těla vylétaly zbytky vnitřností. Mezitím se další dva ozbrojenci přihnaly k démonovi a zabodli mu do nechráněných boků svá listová ostří. kúrét za šíleného řevu popadl oba vojáky za hlavy a odhodil je stejným směrem, jako o chvíli před tím jejich spolubojovníka. V tom se Keropos probral z apatie, namířil oštěp, který doposud svíral proti démonově břichu a s výkřikem na rtech a touhou zabíjet se rozběhl vpřed. Horský démon si v tu chvíli s hlavou zvrácenou na zad tahal oba meče boků. Z čestvých ran se řinula temně rudá krev. V poslední chvíli se kúrét podíval před sebe na útočícího člověka a v jeho posedlostí zmítaných očích se objevil strach. Kekropos však již necítil strach, ani soucit a ostří oštěpu se zabořilo démonovi hluboko do masa. Ten padl na zad lámaje přitom ratiště bojovníkova oštěpu a v křečovitých pohybech, vytrhávaje rukama okolní zeminu, vydal se na cestu do Tartaru. Kekropos ucítil prudkou ránu něčím plochým a tupým do boku. Síla nárazu ho vyzvedla do vzduchu. Z rukou mu vypadla ulomená část jeho zbraně. Když dopadl prasklo mu v ruce a projela jím bodavá bolest, která na několik okamžiků zahnala nastupující šílenství. Když se převalil na záda a vzhlédl k místu, kde před chvílí ještě stál, spatřil tam dalšího kúréta s mečem, štítem a výrazem plným zabíjení. Válečník nikdy v životě nespatřil tyto horské démony s rudýma očima. Obvykle tyto bytosti nenapadaly nikoho mimo svá sídla ve skalách, avšak co se dělo nyní, rozhodně nebylo obvyklé. Démon pohlížel na svou oběť a Kekropos věděl, že je mrtev. Ty rudé oči. Čišela z nich touha zabíjet, vraždit a ničit. Pojednou se však rozevřely údivem a celá kúrétova hlava se sklopila směrem k břichu, z něhož vyjelo zkrvavené ostří vrhacího oštěpu. Poté se celý otočil, aby ho do tlamy udeřila kopyta mohutného kentaura.

„Cheiróne!“ Vykřikl Kekropos, poznávaje nejskvělejšího z kentaurů.

„Kekrope,“ oči muže-koně se rozšířily poznáním, „co tady u bohů pohledáváš, copak ti ještě nedošlo, že tahle část kontinentu se brzy propadne do Ereba?“

„Cheiróne, co se to u všech běsů děje? To umírá sama země?“ Kekropos se snažil vyškrábat se na nohy, ale uklouzl a padal na poraněnou paži. Ihned však pod rameny ucítil silné kentaurovi paže. „Kdepak země mladý veliteli,“ pravil Cheirón temně, „to můj nehodný otec Kronos. Rozhodl se zahubit svého syna Dia, kterého před ním skryla jeho matka na ostrově Dikté.“ Kentaur se na chvíli odmlčel a ukázal rukou na mrtvé kúréty ležícími mezi padlými vojáky. Kekropos nyní spatřil i posledního z démonů, ležícího nedaleko pod těly jeho padlých mužů.  „Zde,“ pokračoval po chvíli, „ byl strážen těmito bytostmi, do doby než vyrostl a zesílil natolik, aby se mohl postavit svému otci.“

„Kronos je i tvým otcem,“ prohlásil jako by bez duše Kekropos, „stále nemohouc uvěřit smrti všech svých lidí. „Ta ďábelská entita mi možná dala život,“ zaduněl kentaur, „ale nikdy bych jí nebyl schopen nazvat svým otcem.“

„To chápu,“ vzhlédl k němu Kekropos. „A co nyní? Kdy přijde smrt?“

„Nevím,“ vzdychl kentaur. „Nazývají mě moudrým, ale nevím co se bude dít dál. Kronos sebral celou svou moc a všechny své věrné a nyní útočí na Dia opevněného na Olympu. Tento střet trvá již celých deset dlouhých let, avšak to čemu přihlížíme nyní, se zdá být rozhodujícím střetem.“

„Ano, při našem útěku jsme spatřili Titány, kráčející směrem k hoře.“

„To je možné,“ zamyslel se Cheirón, „titáni jsou nyní rozděleni, část jich podporuje Krona a část se přidala k Diovy. Daleko větší hrozbu však pro Dia nyní představují Giganti. Podnícení samotnou Gaiou a posíleni její kouzelnou bylinou poskytující jim ochranu před zbraněmi bohů, vydali se ze své rodné Pallény proměnit vysoký Olymp v hluboké údolí.“

„Copak je nedokážou bohové zastavit?“

„Je jediný člověk na světě, který by mohl něco zmoci proti Gigantům chráněným kouzelnou bylinou Gaii.“

„Hérakles.“

„Přesně tak můj mladý příteli,“ pokýval kentaur svou moudrou hlavou. Udivovalo ho, že si jeho bývalý žák dokázal zachovat svůj pověstný bystrý úsudek po tom všem, čím dnes prošel. „Jedině Hérakles by mohl Giganty zastavit. Však již pro něj Zeus vyslal samotnou Athénu, ale ti zplozenci z Úranovy krve již brzy dosáhnou úpatí Olympu, pak již bude příliš pozdě.“

„Co bude potom, mistře?“ Promluvil Kekropos k Cheirónovy, užívaje jeho titul z dob, kdy ještě býval jeho žákem, „co se stane se světem, když Kronos zvítězí nad Olympem?“

„Netuším příteli,“ odpověděl kentaur smutně kývaje hlavou. „Zeus není žádné neviňátko, ale Kronos je brutální násilník. Nad budoucností tohoto světa vidím temné mraky.“

„Nemůže přeci jen tak …. pozor!!!“ Kentaur sebou trhl a uskočil, aby v zápětí spatřil tři rudě opeřené šípy v hrudi svého bývalého žáka. „Utíkej,“ promluvila Kekropova ústa v těžkém výdechu. Byl to jeho poslední. .

 

Kronos zuřil. Již byl tak blízko vítězství. Jakoby nestačilo, že Zeus s pomocí svého syna Hérakla – napůl boha a napůl smrtelníka zvítězil nad jeho Giganty, kteří byli nezranitelní zbraněmi bohů. Hérakles se přihnal na bojiště v minutě dvanácté a otráveným šípem usmrtil hned nejsilnějšího z Gigantů, Alkynonea, který už už bořil své monstrózní paže do mračen kolem vrcholku Olympu. Navíc proti němu nyní jeho proradný syn vypustil strašlivé Hekantocheiry.  Tři padesátihlavá a storuká monstra zplozená Gaiou a Úranem, jejichž samotná existence byla rouháním. Už jeho despotický otec tyto obludy uvěznil. Milosti se Hekantocheirové nedočkali ani za Kronovy vlády. Nyní, zbaveni svých pout a plni vzteku se valili proti zbytkům Kronových šiků pod Olympem. Ale on ještě není poražen! Má v sobě ještě dost síly nato, aby všem těm ničemným zrádcům předvedl co dokáže jeho zuřivost. Zničí to nicotné ležení svého syna, i kdyby měl ten směšný kopec svýma vlastníma rukama rozdrásat na malé kamínky. S divokým výkřikem se vrhl v před. Přeskočil tělo padlého Alkynoea a vrhl se vpřed, přímo proti nepřátelskému vrcholku. Než však stačil učinit další krok spatřil jemu důvěrně známou postavu běžící mu v ústrety. Zeus! Kronův vztek se znásobil a  s ještě větším hněvem vyrazil vpřed, aby byl následně odmrštěn nazpět po zásahu pověstných Diových blesků. Ach jak je silný. Kronos chtěl vstát, ale pocítil že je uchopen jakousi nezměrnou silou a zvedán ze země. Zvedl oči před sebe a poprvé v životě pocítil takový strach. V době, kdy jej jeho syn donutil vyvrhnout své sourozence mu ještě měl co nabídnout. Nyní však věděl, že již nemá nic, o co by jeho syn stál …. kromě své existence. Kronos vytřeštil oči při pohledu na tvář svého syna v grimase jistého vítězství. Pak jím zatřásla Diova moc a Kronos uslyšel svůj vlastní křik. Křik hrůzy a běsu. Co však na něm bylo nejděsivější. Kronos nepohyboval ústy! Nemluvil, natož aby křičel. Poté to spatřil. Na zemi pod nohama Dia, leželo malé, svíjící se a řvoucí, bezbranné tělo smrtelníka. Malá živá a miniaturní lidská kopie Krona, kopající nohama a rvoucí si vlasy z hlavy. Z čerstvých ran mu prýštila rudá krev. Co to má být?

„Možná sis myslel,“ ozval se uprostřed esence bývalého vládce Titánů, Krona, Diův zvučný a sebejistý hlas, „ že skončíš v mých útrobách, že si budu počínat stejně jako ty a tvůj otec. Avšak tak tomu nebude. Ty jako bůh, by si ve mně mohl stále žít a jak se ukázalo v případě Úranově i v tvém, je to riziko, s nímž není radno spojit svou existenci.“

„Ale coto …,“ promluvil Kronos, ale náhle se zarazil překvapen podivným hlasem své esence. K uším mu (a byly to vlastně uši?) doléhaly jakoby vzdáleně výkřiky Gigantů, pobíjených Herkulem a Diovými sourozenci. „U Ereba …,“ hlesl.

„Ano otče,“ přivřel Zeus mazaně oči, „rozdělil jsem tvé bytí do dvou částí. Do hmotného a bezmocného těla smrtelníka, jehož omezená mysl si ani za milión generací nebude schopna uvědomit čím vlastně byla a do nehmotné esence, samotné podstaty Tvé moci.“

„To tělo pro mě nic neznamená!“ Vykřiklo to co bývalo Kronem. „Kdykoliv si najdu jiné, lepší a pak ….“

„Žádné pak nebude otče,“ přerušil ho rázně Zeus. Ještě pevněji sevřel Kronovu podstatu a přešel ke kraji propasti, kterou rozevřel dnes nad ránem jeho otec, aby ve vírech prvotního chaosu pohřbil Dia, jeho sourozence i s Olympem. „Dobře se rozhlédni po okolním světě, protože je to poslední co uvidíš, než bude tvá esence rozptýlena  ve vířícím Erebu!“ Než stačil Kronos jakkoliv zareagovat, ucítil prudkou bolest v místě, kde byl na jeho hmotném těle podbřišek. Poté byla jeho esence vržena do propasti. Jakoby v mlhách ještě spatřil její svírající se okraje. Jakmile se zavřela docela, zmizelo všechno světlo  a kolem byl jen zmatený a vířící chaos. O Krona se pokoušelo šílenství. Rána ho nepředstavitelně bolela, byť již pozbyl svého těla a on cítil jak ho prostupuje prvotní chaos a rve z něho veškerou moc. Nebude trvat dlouho a stane se součástí vířících částic prvotního chaosu. Tak zanikne Kronos syn Úranův, kdysi největší z Titánů a vládce země.

Zda-li u nehmotných bytostí existuje stav, zvaný bezvědomí je složité zjistit. Je to však pojem nejbližší tomu, v čem se Kronos nacházel ve chvíli, kdy se ho dotklo Cosi. Něco co nahmatalo zbytky jeho bytí. Titán se probral z apatie a chytil se toho podnětu. Co to jenom … vyvolávání. Zřejmě nějací smrtelníci nadaní mocí, která jim umožnila proniknout až do prvotního chaosu, lákajíc démony a jiné prapůvodní bytosti. Kronos pevně uchopil mysl vyvolávače jako lano a rychle se vydal k jejímu zdroji. Spěchal, neboť moc z něho stále unikala a každým okamžikem byl slabší a slabší. Naproti tomu vyvolávání sílilo. Po nějaké době před sebou uviděl bránu. Byl to kruh zelenomodrého světla, který pulsoval v prostoru Ereba. S posledními zbytky sil a rostoucí nadějí se vrhl vpřed. Když už svou myslí uchopil okraje brány zjistil, že ho vířící chaos nehodlá pustit. Zoufale zalomcoval bránou a snažil se projít, ale síly mu ubývaly příliš rychle. Kronos vydal zoufalý sten. V tom však rytmické vyvolávání zesílilo a nabralo na síle. Nitky vyvolávačů omotaly Krona a táhly ho dovnitř. Ten cítil jak mu stovky obětovaných otroků z druhé strany dodávají sílu. Ještě jednou sebral veškerou zbývající moc a prošel.

Na druhé straně brány zjistil, že stojí na vrcholu jakési terasovité pyramidy. Brána za ním ještě nějaký čas pulsovala, ale pomalu vyhasínala, jak se jednotliví z tisíců kněží pod pyramidou ustávali ve svém vyvolávání a vrhaly se tváří k zemi před Kronovou přízračnou podobou. Sama stavba byla zbrozena krví obětí a u jejích okrajů byly hromady mrtvých lidských těl. Za nimi pak stály řady kněží, či snad mágů? Všichni ozdobeni barevnými pery nyní klečeli na kolenou s tváři přitisknutou k zemi. Brána nyní zcela vyhasla. Kronos si uvědomil, že rána sice stále bolí, ale již z něj neuniká jeho moc. Ti bláhoví smrtelníci! Nějakou náhodou, aniž by si to uvědomili otevřeli bránu do prvotního chaosu a jak se zdá je možno takto cestovat do jiných světů. Zcela určitě do jiných světů. Kronovi počala docházet ta šokující skutečnost. Jak byl naivní když předpokládal, že z prvotního chaosu mohli povstat jen Titáni a jejich prostřednictvím svět a bohové. Toto byl zcela určitě svět jiný. Slunce zde bylo daleko blíže než na Zemi a hvězdy, souhvězdí! Při Erebu, žádné z nich neznal! Kronos počal spřádat děsivý plán. Splyne s myslí této neznámé rasy! Ano, s jejím prostřednictvím objeví tajemství cest mezi světy a uskuteční svou pomstu!!! Propukl ve zvrácený smích. Hlavy příslušníků starobylé rasy Quetzalů vzhlédli k jeho pulsující podobě a jen nemnoho z nich si uvědomilo, že to byla poslední chvíle, kdy byla jejich mysl svobodná.

---