Kolobajdí houbová Kunčická

Kolobajdí houbová Kunčická

Vezmu košík (houbařský), nožík, kapesník, cigarety, igelitový sáček se svačinkou, gumáky, rozloučím se s manželkou, a vyrazím. Protože chatu máme na kraji lesa, za dvě minuty už zaostřuji oči na houbová místa.  Mám několik tutových tipů, které neprozradím - to houbaři nedělají. Je v podstatě jedno, zda jdu ráno, dopoledne, či odpoledne. Pokud roste tolik hub, jako letos (tj. rok 2014), může být i neděle podvečer.

      Terény jsou u nás typicky beskydské - nahoru, dolů, takže za tři hodiny toho mám tak akorát. Pokud nezačne pršet. To pak chca nechca se musím vrátit dřív. Ale nikdy nepřijdu s prázdnou. Nejdříve se objevují kováři, muchomůrky růžovky a holubinky. Pak následují kozáci a křemenáči. A že už rostou, zjistím, když obejdu zahradu.

      A když jsou už doslova houbařské žně, sbírám téměř všechno. Hřiby pravé - smrkové, dubové, borové, suchohřiby  klasické, plstnaté, kominíčky i babky, ale jenom mladé (mladé babky to zní dost blbě), klouzky, kuřátka. A pak na doplnění ryzce pravé a pýchavky, ale těch vždy jen pár. Jedlých druhů znám víc, ale ty další už přehlížím. A nesbírám bedly a žampiony. A kotrče.

      Po návratu ještě obejdu zahradu a košík je plný. Pak si s manželkou zahrajeme takovou hru (pokaždé stejnou): „No to jsem zvědavá, kdo to bude čistit! Já teda ne!“. Já hraju mrtvého brouka, jdu se umýt , převlíct a pak jdu jako něco dělat do garáže. Je to sice garáž, ale auto v ní nikdy nestálo, protože když něco „vyrábím“, tak vytahám tolik věcí, že auto nemá nárok. A po očku pokukuji, až ženuška zavře knížku a vytáhne ven několik tácků a misek. No - a je to! Pak opustím dílnu a jdu „ochotně“ pomoci. Roztřídíme houby na měkké na udušení a tvrdé na sušení. Měkké zpracuji já a pak je podusím. Mezitím žena nakrájí kopy hub na sušení, které pak do zblbnutí rozkládáme na síta. Ty máme nachystány v podkroví, tam to líp proschne. Manželka ráda jezdí na chatu, protože tam máme na rozdíl od domu oddělené ložnice - ona spí v podkroví. No a v létě s těma houbama. Prostě fetuje.

      Tento scénář se opakuje v létě tak často, až dojdeme do stádia, kdy už není kam ty houby skladovat. Letos jsme napočítali (kromě podušených zavařených a namražených) devatenáct sklenic 0,7l nasušených… Pět sklenic jsme už rozdali, něco spotřebovali, přesto jich máme ještě osm. Když jsme měli na závěr prázdnin na chatě dva vnuky, tak druhý týden už dostali zákaz nosit z lesa houby, neboť jsme už neměli daleko k houbové psychóze s trvalými následky.

      Musím přiznat, že já se hub snad nikdy nepřejím. Z čerstvých nebo zavařených hub dělám (kromě smaženice) někdy houbovou omáčku, nebo manželka houbové omelety s hráškem. A teď ty sušené.       

      Návrh na zhotovení houbové polévky dle Kolobajdy:

      Naplním běžný čajový hrníček sušenými houbami a nechám je hodinu a půl odmočit. Pak je vliji do třílitrového hrnce, přidám tři bobkové listy, pět kuliček nového koření, půl kostky Masoxu, malou lžičku Vegety, kmín, celý pepř (asi 10 - 12kuliček), celou středně velkou cibuli a doliji vodou, ať je cibule celá ponořená. Přidám dva plátky ukrojeného celeru, vymačkám asi 3 - 4 stroučky česneku, dosolím a vařím asi 50 minut. Mezitím průběžně dolévám převařenou vodu. Pak si nakrájím na kostičky menší mrkev, a do druhé misky asi 3 - 4 brambory (dle velikosti). Po padesáti minutách polévku odstavím, a vyjmu tu celou cibuli a dva plátky celeru. Do polévky přidám nakrájenou mrkev, vodu a ještě nejmíň pět minut vařím. Mezitím zavolám manželku na „svačinku“ a ona zbaští tu cibuli a celer, neboť já bych to jinak vyhodil.

      Za dalších pět minut přidám nakrájené brambory a opět přisolím a krátce povařím. Pak v hrníčku studené vody rozmixuji lžíci hladké mouky, a za stálého míchání nechám přivést do varu. A teď snad to nejdůležitější: Přisypu menší hrstku majoránky (zásadně Kotányi - ta líp voní), přiliji něco málo kondenzovaného mléka  a přidám jednu lžíci másla. A míchám, a ochucuji, ještě Magi, mletý pepř – A JE TO!!!

      Pak je vhodné nechat polévku asi půl hodiny odstát (vychladnout). A před konzumací zase přihřát, že jo?! A baštíme a jíme a žereme…

      Ještě také někdy z čerstvých hub (bílých - když je dost mladších praváků) uvařím slovenskú húbovú s kyslú smotanú. Anebo když je hodně růžovek, což je u nás běžné, tak použijeme ještě nerozbalené hlavičky, rozkrojíme napůl a obalíme v těstíčku. A tatarku a brambory - a baštíme a jíme a žereme.

       Tak co přátelé  - nadělal jsem někomu chutě? Ano? Tak to jsem měl v úmyslu. Přesto znám několik lidí, kteří houby nejí. Prostě jim nechutnají.

       A ještě pozor! Pokud byste chtěli jet na Nový Zéland a udělat někomu radost s pytlíkem sušených hub, nedělejte to. Čeká vás pokuta 2000 NZ dolarů a vyšetřovací vazba. Jinak je to země zaslíbená. Až na ty houby.

      A ještě jedno upozornění: To není článek vhodný k přidělení bodů. Aspoň já bych si za něj bod určitě nedal.