Ve stínu

 

 

 

 

Ve stínu vlastních tužeb 

nechávám se unášet 

proudem vlastních slov 

co plynou z mojí duše 

aby obmývaly moje břehy 

plné květů jemných 

co denně v srdci rozkvétají 

z mojí touhy po tobě

 

Ve stínu slov svých mnohých 

skrývám své roztodivné touhy 

a dotyk myšlenky jen pouhý 

dodává mi naději že spolu můžem 

mluvit tiše na dálku 

a  přitom jaksi mlčet

 

Chtěla bych umět naslouchat hlasům 

které jsou tiché a z duší plynou 

můj hlas však přehlušuje druhé 

neumím v duši vlastní mlčet 

a voda dál z mé duše plyne

 

Chtěla bych umět naslouchat tobě 

na koho celé dny mluvím 

ve svém srdci 

 

Možná mě slyšíš a možná se dusíš 

zavalen množstvím vody 

kterou ti stříkám do tváře 

jsem prostořeká promiň 

a moje slova neumí být tiše

 

Přesto zas toužím slyšet 

tvůj hlas co úsměvu je plný

jsem plná vody pláču v lukách 

a ty jsi Slunce které vysuší 

moje slova

 

Stačí když pomyslíš na mé slzy 

a hned si budem blíž už brzy