Stopem do Itálie

        „Tak sem bych se jednou chtěla podívat!“, zapíchnu prst na jeden z mnoha lákavých obrázků v katalogu Čedoku. A Petra mi ho už bere z ruky: „Ukaž! Jé, tak tam bych taky hned jela. To je nádherná pláž a hlavně písečná. Já jsem byla v životě jen párkrát u moře a pokaždé v Chorvatsku na odporných kamenitých plážích!“

Sedíme ve vlaku a jedeme domů. Zas jeden z těch slunečných červnových dnů, kdy jsme se pokoušely v Brně sehnat brigádu na léto. Je středa 13.6.2001. Máme chvíli po maturitě a víc než na brigádu teď máme chuť na nějakou pořádnou relaxační dovolenou. No, po sedmi letech na gymplu si ji snad zasloužíme, ne? Mít tak možnost jet někam na jih, k moři s písečnou pláží, poznat nový lidi a nachytat co nejvíc bronzu. „Jani, já bych jela i stopem.“ Petra mi asi čte myšlenky. Hned na to reaguju: „Já taky! A kam? Co třeba do Itálie?“ „Jasně“, zazní odpověď, která nás odsoudí k nejlepší dovolené, jakou jsme kdy zažily!

Kdybychom nemusely dělat ještě nějaký přijímačky na vysokou, asi bychom odjely snad druhý nebo třetí den po tom rozhodnutí. Zvedly jsme kotvy přesně po týdnu. A co jsme si za ten týden vyslechly rad na cestu i na pobyt v Itálii a tolik srdceryvných loučení, jako bychom se už neměly vrátit! Často jsme slýchaly: „Dvě blondýnky a stopem do Itálie? Jste se musely zbláznit!“  Počítaly jsme s určitým rizikem a pořídily jsme si pepřový plyn a lehkou ale pořádně tvrdou tyč. Nechtěly jsme si připustit, že bychom se mohly dostat do situace, ve které by nám ani tohle nepomohlo!

Takže je středa 20. června 2001 tři hodiny odpoledne a my vyrážíme. V České Republice se stopuje vcelku těžko. Málokdo zastaví…asi se všichni bojí, anebo jsou moc pohodlní. Čertví! Taky je fakt, že nemáme moc velké zkušenosti se stopem. Vrtá mně v hlavě červík. Když nám nechce nikdo zastavit už tady, jak se  můžeme dostat až do Itálie?? A kde přespíme, když nás někdo vyhodí uprostřed Rakouska a my nemáme ani stan? Je to tak. Nemáme stan. Nepodařilo se nám ho na poslední chvíli sehnat od známých. Zní to šíleně vydat se takovou dálku bez stanu a doufat, že nebude pršet, že se vyspíme v pohodě pod širákem. Už teď na začátku naší dobrodružné cesty mi v hlavě zní spousta takových a dalších otázek. Ještě je čas se vrátit, ještě je čas…

Na hranicích s Rakouskem jsme stanuly v šest navečer. V Rakousku už bylo lehčí stopovat. Zastavil nám maník, kterej nás hodil až do Vídně. Petra byla ve svém živlu, protože němčina byla na gymplu její nejoblíbenější předmět a chce ji dál studovat. I ten děda, jež si nás přizval na jízdu ve svém bavoráčku, ji chválil a nedovedl pochopit, že se naučila ve škole tak dobře německy. Během cesty ji obdivovala ještě další spousta rakouských řidičů. A je fakt, že Peťa válí!  Ve Wiener-Neustadt jsme stoply kamion, který nás vzal až na hranice s Itálií. Jely jsme s ním přes noc- tzn. čekaly jsme až ho naloží v Grazu a v Klagenfurtu. Řidič řekl, že si můžeme lehnout- Petra na horní postel, já dolů. Usnula jsem. Nevím, jak dlouho jsem mohla spát, když mě probudil jeho hlas a funění. Hladil mě po vlasech a stěžoval si, že už neměl čtyři roky ženskou a ať ho přece pochopím…“Lass mich sein!“ Nech mě být!-věta, kterou jsem mu řekla snad stokrát, než ji vzal na vědomí a doopravdy mě nechal. Pak jsem pomalu usnula a probudilo mě drncání auta…tak zas jedeme. A znovu spánek…Ráno mě probudila Petra. Seděla na sedadle řidiče. Zamžourám na hodinky, půl osmé. „Jani, víš, co se mi v noci stalo? Lehl si za mnou a strašně otravoval.“ „Mě taky. A dal ti nakonec pokoj?“ Zachrápání. Petra ztišila hlas: „Jo.“ Po téhle zkušenosti jsme se pevně rozhodly už nespát v žádném kamionu! Nemusely bychom z toho tak lehce vyváznout! Najednou se probudil. Usmál se a jakoby nic nám popřál dobré ráno. Zavezl nás na nedalekou benzínku, zamával a odjel. Uf, tak doufám, že tohle byl nejhorší zážitek, jaký nás mohl potkat a nic horšího se nestane.

Máme hlad, žízeň, jsme nemytý, začínáme pociťovat únavu z cesty. Uvnitř obchodu u benzínové pumpy pozdravíme a slušně se zeptáme na toalety. Konečně! Převlečeme se, smyjeme prach z cest, vyčistíme zuby a pročešeme vlasy. Ták! A na světě jsou dvě úplně nový holky! Teď už jen naplnit žaludek, aby tak nezpíval! Popojdeme kousek od benzínky a uvelebíme se na rozpáleném asfaltu cyklistické stezky. Vytáhneme zásoby z domu a s vervou se pustíme do

snídaně. Téměř idylka. Na obzoru majestátně vyhlížející Alpy, čerstvý vzduch je tak čerstvý, že se z něho málem dusíš:o) Občas tu projede nějaký ten cyklista a popřeje nám dobrou chuť. Musí z nás mít srandu. Po snídani jsme se vydaly hledat další cestu – silnici, která povede za hranice Itálie, na Udine. Šly jsme po mostě, pod nímž tekla říčka. Přísahám…za svých dlouhých skoro devatenáct let jsem neviděla tak čistou vodu. U nás je i pitná špinavější! Stály jsme na mostě a koukaly na tu nádheru. Řekla jsem si, že si to vyfotím…v pozadí hory, za nimi dokonce hory se zasněženými vrcholky a mezi nimi se klikatí ta čistá řeka, jemně zabarvená do bledě modrého nebo spíš zeleného odstínu a přitom nádherně průhledná.

Je teprve devět hodin ráno, ale slunce paří ostošest. Už pociťuju, že jsme víc na jihu. Vlastně skoro v Itálii…a tohle nám dodává sílu. Víme, že jsme od moře plus mínus dvě stě kiláků a to nás žene kupředu… Jsme sice zničené, ale teď už se vrátit nemůžeme. Bolí nás záda i boky od popruhů a nohám se taky nechce šlapat. Není divu, když musí nosit nejen nás, ale i ten náš prozatímní domov, co máme na zádech. Tak jsme konečně našly výpadovku na dálnici, která vede do Itálie, ale zdá se, že tady snad ani nejezdí auta a na dálnici se v celé Evropě stopovat nesmí….co teď? Stojíme tu už dobrých třicet minut. Nebylo by to tak hrozný, až na to, že šíleně paří a není tu kapka stínu! Tohle je jedna ze situací, kdy ztrácíte půdu pod nohama a začínáte zlehka panikařit. Co když se odsud nedostaneme? Stojíme tu s vědomím, že když se odsud do večera nedostaneme, tak ani nemáme kam hlavu složit, nemáme ani ten blbej stan! Co když se něco přižene, i když to teď tak nevypadá? Jestli bude hezky, postačí karimatka a spacák…ale nikdo neví, jak bude. A to je asi to, co nás na tomhle všem tak láká. Ta nejistota. To dobrodružství. Hodně lidí, známých, kamarádů si o nás myslí, že jsme blázni….a my asi fakt jsme:o)

Ve fázi středního zoufalství nám zastaví starší muž – Rakušák – a hodí nás na hranice. Řekl, že nás jako „nečleny“ EU nemůže přes ty hranice převézt, otočil se a odjel. Tak tady stojíme. Nikde nikdo. Před námi celnice, která vypadá, jako by se tak patnáct let nepoužívala. Za ní pár větších domů. V jednom restaurace, druhý působil jako směnárna, třetí obchod a několik dalších budov. Všechny domy se ale tvářily opuštěně. Nikde fakt ani živáčka, ani pták tu nepípl…jen zaprášená asfaltka a vedro. Tak jsme prošly ty hranice-nehranice a ocitly se uprostřed toho (jak jsme si nazvaly) westernového městečka. Dostaly jsme z toho záchvat smíchu….atmosféra „divokého“ Západu….už chyběla jen ta známá melodie z kovbojek.

Tak jsme si tam sedly a myslíte, že něco jelo? Teda vlastně jelo. Ale bylo to tak jedno auto za čtvrt hodiny a v něm buď holka nebo holka s klukem nebo starší pár. A ti nezastavují. Zatím jsme vždycky jen s klukem či mužem. Slunce paří, bude dvanáct hodin. Dáváme si obídek (jestli tak lze nazvat toustový chleba se sýrem:o)

Najednou se u nás objeví dva kluci v džípu a v uniformách. Že by celníci? Jo, jo. Odkud jsme? Republica Ceca. And where are you going to? Kam cestujeme? To my samy nevíme. Víme jen tohle: „Mare, zum Meer, to the sea…“ K moříííí!  Taky jsme jim řekly, že chceme stopnout něco na Udine. Chtěli nás vzít do Tarvisia na vlak. Ale my že ne. Tak nám ukázali směr na Udine a my vyšly. Sice jsme za rohem zase zakotvily, ale aspoň jsme je měly z krku. Vedro bylo už doopravdy nesnesitelné, tak jsme se převlíkly do kraťasů. Za chvilku zas jeli naši „známí“ a vyháněli nás (aspoň nám to tak připadalo) směrem na Udine. Ten směr jsme ovšem dobře znaly už z cedule, která hlásala: Tarvisio - 7, Udine – 95. Tak zas šlapeme. Připadá mi, že se mi každou chvíli přilepí podrážky k silnici. Myslím, že jsme se ploužily tak dva, tři kilometry (s těma 15 kilovýma báglama na zádech nám to připadalo jako deset) a zabrzdil u nás starší, kulatější talián s malým autíčkem:o) a svezl nás do Tarvisia. Tarvisio – menší italské městečko. Je sice jen 7 kilometrů vzdálené od Rakouska, ale už z něj dýchá ta pravá italská atmosféra a vy víte, že už jste „jinde“. Menší uličky obklopují domy s pavlačemi, kolem slyšíte tu „ukřičenou“ italštinu, z pizzerie se line nádherná vůně právě upečené sýrové pizzy. Všude vás lákají malé obchůdky s italskou módou a zahradní restaurace. Každou chvíli na nás zapíská, nebo zatroubí některý z těch temperamentních jižanů. Hihi, skoro to zní, jako bych opisovala z cestovatelské rubriky nějakého časopisu. Ale tohle je čistá a nepřibarvená skutečnost.

No, bylo tu fajn, ale my musíme dál, pokud chceme být co nejdřív u moře. Zastavily jsme jednoho Itala a pak Araba. Ten nás vysadil na výpadovce na Udine a odtud jsme se svezly se snědým blonďákem Gofredem. V Udine něco vyložil z transitu a překecal nás, ať s ním jedeme dál, do Trieste, že tam taky máme moře. Věděly jsme jen, že je Terst přístavní město kousek od hranic se Slovinskem. Proč se tam nepodívat? Když se nám tam nebude líbit, odplujeme dál. To je taky skvělá výhoda stopu. Když jsme přijížděli do Terstu, odbyla teprve třetí hodina, ale my začínaly mít strach, kde budeme dneska spát. Řekly jsme Gofredovi, že nemáme stan, jestli o něčem neví. Tak nás přivezl k prý levné ubytovně pro mladé, řekl, že večer vezme kamaráda a v devět se sejdeme tady. Odjel.

Recepční v ubytovně tak v našem věku. „Lituji slečny, ale volný pokoj je už jen jeden a je pro dvanáct osob. Musely byste tedy zaplatit za dvanáct lidí.“ Úprkem pryč. Snad večer něco Gofredo vymyslí. Moc se nám nechtělo spát někde ve městě na ulici. Uf, to je horko! Ještěže se hned naproti nachází pláž…je to sice jen jeden velký beton a za pobyt na něm se ještě musí platit, ale to je jedno. S.O.S, potřebujeme rychle do vody! Co bude dál, to neřešíme. Jsme v Itálii, jsme u moře…

….Píšu už dost dlouho a mohla bych psát o hodně déle. Těch zážitků z Itálie je požehnaně. Jen nevím, jestli je vůbec někdo bude číst. Napište nějaký vzkázek, stížnost, pochvalu:o) I kdybych zjistila, že se tenhle pravdivý příběh líbí třeba jen jednomu člověku, napsala bych pokračování…Mějte se fajnky. Jana        

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---