A nikam neodejít

Zadrž. Ďábel a panna. Provaz a rukavice. Sepjaté ruce. A to nebe. Ústy pootevřenými. Šest. Pak už bude čas na všecko. Nesmírně velký a skutečný strach. Oči otevírat. Dlaň zakrytá srdcem, srdce dlaní. Chmury pominou přání se naplní. Hvězdy jdou s námi. A já sám podle nich. Ať už jsi kterákoli na černém nebi. Jisté je, že dočkáme se rána. A po nás další a já a ty a my, první i poslední. Když vidím slunce vycházet v rudých a zlatavých oblacích. Píšu jedinou větu. Něco o své malichernosti, taky něco o tobě. O tom kam směřuji. Jací jsme a kde, v srdci. Žít tam a zpět. Uši nastražené, žít a usínat. Uši nastražené, když za tebou někdo stále stojí. Někdo neviditelný velký a přítomný. A má ruka v šeru zapaluje mlčky svíce. A pár kroků, otevírám okno do ulice. Díval se, něco poslouchal, mlčel. S pocitem naléhavosti a chladného prázdna. Ten, který je prázdný. Těm, kteří topí se. Rybář a hvězdy, básník ticho hlad a tma. Těm, kteří si pamatují. Těm, co válku přežili, hrdinům všednosti. Tajným chmurám a své matce. Tak přeji si, a čas, ten zemřel. Je jen jedna noc, jen jeden krátký den. Vidět souvislosti. Skrze dírku v kameni. Tušení směru skrze vnitřní kompas. Jsem ale současně na obou březích, v oku hvězdy. Ten, který zvítězil, aby byl sežrán a vyvrhnut. Aby mohl pobývat v jiném těle, totiž navždy nepohnutě v kameni. Ten, jehož poutníci do Svaté země obcházejí. Monument malichernosti, prachem cest. Věčné vůli touhy a mlčení. Má podobu havrana vlka i zajíce. Ten který uviděl sám sebe, jako svatého živého Tebe. Světlonoši bytí, rytmu chůze. Není nic dost velkého, nic, co by bylo malé. Už žádné nahoře, žádné dole. Světlo nad obzorem lucerna na temeni mé hlavy. Klopýtajícímu, stále stojícímu na schodišti katedrály. Král i klaun, stejné slunce nám oběma vychází. Pravda která je zjevená, tu znají jen milenci. Nic není dost zahalené-dost mlčící. Není co hledat, k čemu přicházet. Jen oko a ucho, žádná ústa. Znám jen, co v chrámu, mohl jsem spatřit. A nikam neodejít. Cestovat časem. Ve tvém jménu žít a zemřel jsem. Vše se už stalo, nic před náma. Prach na prstech, stopy v písku. A slaná vůně moře, z lůna do hrobu. Už zadrž a ruce sepjaté, ten, který na nic se netáže. Když tady a teď sám pro sebe.

---