Démon alkohol

Zrak měl už lehce zakalený a na prstech se snažil napočítat, kolik sklenic bourbonu už za večer stihl vypít. Výsledkem si nebyl jistý, ale věděl, že toho vypil málo a byl ve skluzu oproti svému dennímu plánu. Za pomoci gesta, aby se co nejvíc vyhnul kontaktu s barmanem, si objednal dvojitou. Zatímco čekal, rozhlížel se po baru. Občas mu výhled zastínil hluboký výstřih, vysoká sukně nebo boty na podpatku, ale sladká dámská pozadí rýsující se pod uplými šaty ho už pár let nechávala chladným. Z toho se mu kolena nepodlamují, zato pořádná sklenka něčeho silnýho...z toho se mu během chvíle orosí knírek nedočkavostí. Zvlášť první sklenka dne na něj působí euforicky, když mu příjemně na své cestě rozehřívá jícen. Pešata úzkostlivě sledoval barmana, který mu na jeho vkus naléval až příliš pomalu a dával si pozor, aby ho neošidil. Jak se říká, každá kapka dobrá. Když před něj konečně položil ten zlatý grál, neobtěžoval se ani s poděkováním a rozkošničky si pozvedl sklenku ke rtům, pomalu je smočil a hltnul si. „Ááááách,“ vypustil ze sebe slastný vzdech a zavřel oči. „To už je osmá. Teda devátá, když vezmu v úvahu, že sis objednal dvojitou,“ utrousil mladík vedle Pešaty. Zvláštní, nevšiml si, že by vedle něj předtím někdo byl. Asi si přisedl, když se oddával svému osobnímu démonu alkoholu. Místo odpovědi se na něj jen otočil s pohledem, jako kdyby chtěl říct „A co je ti, vole, do toho?“ Mladík nervózně uhnul pohledem, pak se ale rozhodl, že bude bojovat a narovnal se jako pravítko. Myslel si, že mu tento postoj dodá odvahu. Naštěstí pro něj autosugesce zabrala. „Alexandr,“ nátahl k němu ruku a pokusil se o nenucený úsměv. Tohle už bohužel pro něj, ale i pro Pešatu, selhalo. Vyšel z toho křečovitý úšklebek, na který bylo smutno pohledět. Byl nervózní, protože byl oproti jiným, kteří jsou v branži už stovky let, pořád nováček. „Poslalo mě za tebou Nebe. Přijde jim, že už je třeba zasáhnout,“ řekl. Pešata nechápal. „Jsem tvůj osobní anděl, chápeš? Mám ti pomoct srovnat si život od alkoholu...?“ Pešata nechápal. Alexandr začal být značně nervozní. Popadl Pešatovu sklenku a než ten mohl protestovat, obrátil ji do sebe. „Tak hele,“ začal znovu „ty si tu ničíš zdraví a vůbec život alkoholem. Tak mě Nebe poslalo, ať se s tim něco udělá, už nechtěj zírat na tvůj zpitej ksicht. A při kocovinách vypadáš, jen tak mezi náma, ještě hůř.“ Pešata stále nechápal. Zhluboka se nadechl. Tohle už na něj bylo moc. Jestli si pamatoval správně, žádnej absinth si nedával... „To mi chceš tvrdit, že existujou andělé, Nebe, Ježíšek a to všechno kolem?“ zeptal se a snažil se nepoulit příliš oči. „Právě jsem ti to řekl, ne? Jmenuješ se Lubomír Pešata, 56 let, chlastáš už pátym rokem a jako malej sis přál stát se erotickým tanečníkem, ale v pubertě ti došlo, že máš příliš rád jídlo a vůbec volnej způsob života. A s tim Ježíškem je to trochu jinak, než se řiká.“ Alexander nesnášel práci s alkoholikama. V nejhorším případě si jeho zjevení vykládali jako delirium tremens, takže práce k ničemu nevedla a on se musel po čase objevit znovu. A někdy ještě znovu. A někdy ještě znovu... Jednou ho dokonce nějakej hulvát vzal po hlavě tuplákem. Osobně mu za to zařídil pekelnou nakládačku za hudebním doprovodu nehynoucí klasiky Hit me Baby One More Time od Britney Spears. Měl rád sarkasmus. „No, chlastám, ale...“ Pokoušel se omluvně slabým hláskem začít Pešata, protože chlastá přeci spoustu lidí. „No chlastáš, žádný ale. Kdyby tě viděla babička Olena. Teda ona tebe vidí. To kdybys viděl ty jí...když tě vidí chlastat. Chuděra si kvůli Parkinsonovi skoro nemůže utíral slzy!“ Pešata si vzpomněl na svou milou korpulentní babičku v květované zástěře a ihned se mu vybavilo, jak by babička Olena reagovala. Parkinson neparkinson, zpohlavkovat ho by jí zdaleka nestačilo. „A tvoje žena si,“ Alexandr se odmlčel a teatrálně se podíval na hodinky „před sedmatřiceti minutama začla balit kufr,“ dodal vážně. Pešata si nejprve pomyslel, že s manželkou se přeci na dovolené domluvil až na jejich výročí, ale pak mu došlo, že vlastně ani neví, kdy výročí mají a žaludek se mu stáhl úzkostí, jestli ono to nebylo někdy během posledních pár dnů. Alexandr se dostal do ráže, když viděl, jak Pešata vlivem jeho slov chřadně. Možná se dostal do ráže až moc. „A Toníček, chudák,“ pokračoval „pořád pláče, protože mu tatínek“ významně pozvedl obočí do nebeských výšin „včera při opilém nočním příchodu domu rozšlápnul jeho oblíbenou hračku.“ Pešata si vybavil včerejší ostrou bolest a modrý plastový střep, který ráno tahal z chodidla. Z ublížení nevinnému dítěti mu bylo studno, a tak ponížene sklopil oči. Pohled mu sjel na práznou, ale stále orosenou sklenku od jeho dvojitého bourbonu. Zostuzen a málo, ach tak málo opilý, se naklonil k Alexandrovi a přátelsky ho objal kolem ramen. „Tak mi, Alíku, pověz, co mám dělat. Když já přijdu domu a tam mám alkohol. Sednu do auta a tam mám schovanou flašku, sednu si v kanceláři a už si do kafe liju rum z placatky, po práci chci jet přeci domu, ale po cestě je tenhle bar. Prostě ten chlast se mi pořád staví do cesty. Co já mám dělat?“ Alexandr byl nadšený, že konečně přisla řeč na rozhřešení a s úsměvem, tentokrát upřímným, mu odpověděl. „Luboši, vždyť je to jednoduchý, náš Pán, tvůrce všehomíra, myslel i na jeho zbloudilý alkoholický ovečky a stvořil pro ně léčebny.“ Pešata se zamračil a najednou pocítil sucho v ústech, když si uvědomil, že už deset minut tu sedí s prázdnou skleničkou, ale když si vzpomněl na babičku Olenu a Toníka, bylo mu líto, jak zle se k chová. Kruci, bylo mu líto i jeho ženy. Vždyť díky jejím snídaním, který mu připravovala a do kterých nikdy nezapomněla dát pěkně mastnou slaninu nebo páreček, ty ranní kocoviny zvládal trochu líp. „Tak...tak já to zkusim,“ odpověděl odevzdaně. „Když už teda i Pánbůh řiká, že to přehánim...“ Nikdy by to nepřiznal, ale Pešata byl prostě tak trochu...no hodně srab. Náboženská víra ho vždycky míjela, ale když teď vidí, že na tom něco je, začal se bát božího hněvu. Už odjakživa neměl bolest tuze rád, tak nechtěl riskovat, že by tvořila většinu jeho posmrtného života. Alexandr se rozzářil jak svatozář. „Výborně!“ vykřikl. „Zařídím ti nástup hned zítra.“ Poplácal Pešatu po zádech. Ten dokázal jen smutně zabručet „Hmm!“ Pohledem pořád zkoumal ladné křivky skleničky od bourbonu, ale rozhodl se ve svém boji vydržet. „Takže,“ spustil znovu po chvíli mlčení Alex „když jsme si tohle vyřikali a ty ses rozhodl obrátit svůj život k lepšímu, můžeme teď přejít k víc...technický stránce mojí návštěvy?“ Pešata mu, stále trochu v tranzu z kapičky vody stékající po prázdné sklence, bezmyšlenkovitě příkývnul. „Výtečně! Teda Luboši, s tebou je skvělá spolupráce, bejt všichni jako ty, tak povýším už za dvě stě let!“ Alexandr odhrnul záhyb svého hábitu a odkyl velkou boční kapsu, ze které vytáhnul desky s formulářem. Něžně je opřel o barový pult, cvakl propiskou a ofociálním tónem začal předčítat text na formuláři: „Dobrý večer, jsem zaměstnancem firmy Nebe s.r.o., která u Vás poskytuje služby již více než dva tisíce let. V rámci neustálé snahy o zlepšování kvality našich služeb se na Vás obracíme s žádostí o vyplnění tohoto krátkého dotazníku o spokojenosti s našimi službami, za které dostanete naprosto zdarma kvalitní sadu na holení...." Pešata na něj nevěřícně vyvalil oči, jako kdyby právě viděl...no, viděl anděla, to už by spatření ducha asi nepřebylo, ale víte přeci, jak to myslím. Do prdele, řekl si pro sebe, tak tohle bude ještě sakra dlouhej večer. Holce z callcentra bych kvůli nějakýmu dotazníku třísknul telefonem(,nebo méně dramaticky zmáčkl červenou ikonu telefonního sluchátka na dotykové obrazovce svého mobilu, každopádně nenávisti by v tom bylo stejně), ale copak můžu já poslat do háje anděla...? Měl moc dobrou představu o tom, jak vypadají „krátké“ dotazníky. Svěsil ramena, smutně si povzdychl, zamával na barmana a odevzdaně mu gestem naznačil, že si dá další dvojitou.