On court, off court - ztracená

4/

V půl osmé večer sedím u decentně prostřeného stolu v nejlepší restauraci ve městě. Naproti mně vybírá můj hostitel jídlo a potěšeně sleduje, jak víno, které zvolil, mizí v mých útrobách jedna sklenka za druhou.

Je to docela pohledný muž, říkám si, když se tak na něj koukám skrz skleničku, ale něco mu chybí v těch jeho pichlavých očích. Jsou bledé snad až příliš, v té nevinně vyhlížející tváři, s jemným nosíkem uprostřed. Nebo mu spíš v tom výrazu něco přebývá, napadá mě. Jakási změkčilá nepřirozená ženskost. Je jen o pár let starší a i on byl stejně jako já vystřelen svými úspěchy na pomyslný Olymp. Musím uznat, že ve svém luxusním obleku vypadá opravdu skvěle a jeho image výrazně doplňuje i BMW kabriolet zaparkovaný venku před podnikem. Byli bychom skvělý pár! Ovšem, na druhé straně bych se měla mít na pozoru, tihle muži jsou velmi nebezpeční. Znají svoji cenu a nikdy o ní nehodlají smlouvat.

Avšak ani já nejsem zvyklá o své ceně licitovat.

Když přede mne číšník postaví předkrm v podobě ústřic, předstírám, že je to mé oblíbené jídlo. Je hezké vidět, že je Dušan má raději, a tak s potěšením zjišťuji, že na mě víc, než jedna ta příšera nakonec nezbude. Nepříjemný zážitek zapiju výborným vínem, které svým účinkem decentně otupuje mou mysl.

Můj společník je zvláštní člověk, je to výborný právník, ale jinak hora blbosti. Vím, že miluje exotiku, marně jsem však doufala, že by mohl zpestřit tento večer zážitky ze svých cest. Ale ne, on se mě celou dobu mezi polykáním všemožných vybraných jídel, snaží zaujmout výkladem o své práci. Není ani trošku soudný. Chápu, že při svém vytížení se občas musí podělit o své myšlenky, ale proč tady a se mnou? Moje přítomnost mu zjevně dodává pocitu vděčného obecenstva a obrovské příležitosti prezentovat vlastní dokonalou identitu. Ve tváři mám výraz leklé ryby a občas se přistihnu, že ho nevnímám. Usrkávám šampaňské a doufám, že se opiju dřív, než se unudím k smrti. Obsluha přináší další chod a já si v duchu říkám, že sladkou tečku bychom klidně mohli vynechat.

Když přinesou květiny, Dušan mi decentně políbí ruku a v té chvíli je milý a pozorný a mě dojde, že pravý důvod mé rozladěnosti nespočívá v něm, ale pramení z úplně něčeho jiného. Naštěstí je natolik zaslepený, že si mé roztržitosti nevšímá.

Při kávě jsem už značně nervózní a snažím se uzavřít naši debatu, či spíše jeho monolog.

Zaskočeně koktá, že je večer příliš mladý a celá noc před námi a snaží se mě přesvědčit, abych své rozhodnutí, že chci jít domů, ještě zvážila. Zřejmě v něm přemíra vína, které jsem vypila, vyvolala jisté naděje. Svou poznámkou mě však donutí k nejpodlejšímu činu.
„Promiň, najednou mi příšerně rozbolela hlava. To asi z těch ústřic, zapomněla jsem ti říct, že jsem na ně alergická“, říkám mu drze přímo do očí. Nyní už bych použila všechny dostupné zbraně, jen abych se ho zbavila. Už totiž vím, co je důvodem mého rozladění a urážlivé nezdvořilosti.

Ještě chvíli se mne snaží přesvědčovat, ale když jsem neoblomná, usoudí, že mu za to nestojím. Při jeho rezignaci ze mě spadne hluboké vnitřní napětí, které vystřídá povznášející radost a obrovská touha být odsud co nejrychleji pryč.