Chvílemi vidím naději

V ruce mám šminky, karafu plnou bláta
vypsali mé jméno fixou suchou jak ráda
bych jim vysvětlila, že jsou malovaná zvířátka
jen, ach ti mužové, co tančí v parku s otevřenou náručí
nároční dervišové k půlnoci rozpínají knoflíky
svých kabátců duhových barev se nenajíš
když nemáš v duši prázdno, kázání za lacino
já v rosu se měním k ránu stejně, růž na rty ptám se
nemáš? Je lepší utonout v krvi Boha než
ve vlastní žluči, proto chci být krásná jako anděl
opuštěný ve stepi s rudým nosem, abys viděl
jak umím padat na kolena pod obraz Tvůj
nebylo to schválně, jen nerada zvracím sama.