Posel smrti VI: Kapitola VIII - Vzpomínáme...

Uplynul přesně rok od chvíle, kdy Adrian Gordon zemřel. Přestože jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, byl symbolicky uložen do rakve, jež spočinula v rodinné hrobce Gordonů. Právě zde již jedna rakev se jménem Adriana Gordona kdysi byla, to když Catherin prohlásila, že její syn zahynul. Udělala to proto, aby zpřetrhala veškerá pouta mezi sebou a Adrianem a zajistila mu tak nový život daleko odsud. Stačila úmrtní zpráva, o kterou se postaral Hainz Hermann a prohlášení Gordonů, že došlo k hrozné rodinné tragédii a nikdo si ani na chvíli nepomyslel, že může být vše jinak. Proběhl dokonce i pohřeb, neboť se tvrdilo, že Adrian uhořel a z jeho těla nezbylo takřka nic jiného, než hromádka popela. Teprve, když se již dospělý Adrian vrátil na Black Mirror a Victorie potvrdila, že je to její pravnuk a taktéž jediný dědic, bylo vše uvedeno na pravou míru. Rakev z hrobky byla vyjmuta a spálena, a vytesané jméno na kameni zničeno. Tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že uplyne sotva půl roku a vše bude tak, jak bylo. Jen životní data mladého Gordona se změní…Právě hrobka Gordonů byla nyní cílem Adrianova otce, Samuela. Atmosféra na hřbitově byla pochmurná, ostatně jako vždy. Nepomohly tomu ani kvetoucí stromy, ani zelenavá tráva všude okolo. Snad neexistoval hřbitov, který by působil příjemným povzbudivým dojmem, ale ten Warmhillský byl obzvláště temný. Možná tomu značně nahrával fakt, že zde ležely stovky lidí napříč staletími a o většinu hrobů se nikdo nestaral nebo snad to, že na této půdě se za dob Mordreda Gordona mučili a popravovali nevinní. Když se k tomu přidají mnohdy děsivé pověsti, které se na panství vyprávějí, není divu, že je Warmhillský hřbitov obzvláště chmurné místo. Na Black Mirror je však takovýchto míst mnohem víc…

Před hlavními vraty kostela postával Mark a pokuřoval cigaretu. Když uviděl Samuela, nedopalek cigarety hodil na zem a udusil, načež se vydal rychlým krokem pryč ke svému domku.
„Počkejte chvilku,“ zavolal na hrobníka Samuel. Mark se otočil a povzdechl si. Samuela Gordona neměl vůbec rád a Kasumi taktéž. Toho prvního nenáviděl kvůli vraždám, jež spáchal a Kasumi opovrhoval kvůli jejímu původu. Neměl rád asiaty ani černochy. Vždycky tvrdil, že by se všichni měli vrátit, odkud přišli a nechat Evropu bílým.
„Co si přejete, Gordone?“ otázal se Mark.
„Chci se podívat do naší rodinné hrobky.“
„S tím nebude problém.“ Mark odepnul ze svazku klíčů, které vždy nosíval u sebe, jeden veliký železný klíč a předal ho Samuelovi „Plánujete odtamtud i odejít? Já jen, že kdyby ne, tak dnes večer budu slavit.“ Samuel nereagoval a mířil rovnou k zadnímu hřbitovu. Cestou se však pozastavil u místa, kde kdysi měl svůj hrob. Náhrobek tu stále byl a ten pohled na něj byl hrozný. Na kameni byl vytesán stále ještě čitelný citát z bible: Ece Agnus dei, qui tollit peccata mudi. Samuel znal význam slov – Hle, Beránek boží, jež snímá hříchy světa. Beránek jakožto symbol Ježíše Krista, který se obětoval, aby byly lidem odpuštěny jejich hříchy.

Uvnitř hrobky byla tma a tak první, co Samuel udělal, když sešel po schodech dolů bylo, že zapálil svíčku a položil ji ke kamenné schránce, na které stálo:
‚Adrian Gordon 27. 2. 1970 - 11. 5. 1994.‘ Samuel si povzdechl a dotkl se vyrytého jména svého syna.
„Je mi to tak líto… Neměl jsem to dopustit. Odpusť mi, Adriane, odpusť mi a jí také. Udělal jsi chybu, chlapče, ale není mnoho těch, kteří by se zachovali jinak. Nemůžu ti nic vyčítat, pouze sobě… Nevím, co se to s námi všemi stalo. Kdybych jí tehdy řekl vše, co chtěla vědět… kdybych býval věděl, čeho všeho je schopná… mohlo to být jinak a tys mohl žít. Neznalost nikoho neomlouvá… tak to Kasumi říkala a měla pravdu. Bože… kdybys ji jen znal víc, dokázal by ses jistě udržet a neovládl by tě vztek. Dal jsi jí slib a okamžitě ho porušil, jakoby to bylo jen prázdné slovo. Pro ni ale nebylo, pro ni je to jistota, jedna z mála věcí, na které je možné se v životě spolehnout. I ona se na tvůj slib spoléhala a ty jsi ji zradil. Kdybys to neudělal, možná by z vás dnes byli přátelé… Nejhorší na tom všem je, že jejímu činu rozumím, vždyť to ty jsi ji škrtil provazy, to ty jsi usiloval o její život. Ona tě zabít nechtěla, ne do té doby, než jsi ji napadl. Myslím, že každý člověk potřebuje mít nějakou jistotu, hranici přes kterou už nic nevede. Pro mnohé z nás to jsou zákony nebo morální zásady, ale pro ni ne, vždyť ona se nenechá nikým a ničím zastavit. Vytváří si vlastní pravidla, a kdo je poruší… Může se zdát, že je to žena beze cti a přitom jí má víc, než mnoho jiných. Většina lidí má dojem, že ztrácí čest, když poruší zákon, ale ona ne. Klidně zabije desítku lidí a stále bude čestnou ženou, neboť čest není něco, co nám vytyčují druzí, ale to, co předkládáme sami sobě. Kdyby muž zabil případného vraha své milované ženy, ztratil by tím na cti? Nemyslím, ale kdyby nechal vraha dokončit svůj čin a raději se ukryl, aniž by se o cokoli pokusil, pak by to bylo něco jiného. Vím, že to vypadá strašně, milovat ženu, která tě připravila o život, ale já bez ní už nemůžu být. Bylo by spravedlivé se Kasumi zbavit, ale kdo touží po spravedlnosti na úkor vlastního štěstí, nebo dokonce života? Vrazi jsou také jen lidé, Adriane a jejich činy samy o sobě nic neznamenají, kdežto důvod činu je stěžejní. Kasumi, přestože je mnohonásobná vražedkyně, mě probudila, po všech těch dlouhých letech plných muk mě vdechla do plic život. Proč bych ji měl odvrhovat za to, že zabíjí lidi, vždyť většinu z jejích obětí jsem ani neznal a pro zabití těch zbylých měla dobré důvody, takové důvody, kterým rozumím. Přestože bych nikdy nemohl dělat to, co ona, tak ji za to neodvrhuji, ale snažím se ji pochopit. Je to těžké, protože někomu jako je ona není snadné porozumět, zvlášť když jsi nezažil a ani si neumíš představit hrůzy, kterými si prošla, ale daří se mi ji chápat a všímám si, jak mě některé její názory ovlivňují a jak začínám svět vídat také jejíma očima. A ty oči… tak chladné a nepříjemně klidné, zbavené všech iluzí, vnímají syrovou realitu, vnímají, jak špatné a zkažené místo náš svět je. Ten pohled je někdy děsivý, ale je skutečný…“Samuel ještě několik dlouhých minut mlčky hleděl na plápolající svíčku a vzpomínal na chvíle strávené se svým synem. Nebylo jich mnoho, neboť se znali sotva pár týdnů. Uvědomil si, jak málo svého syna znal. Neznal jeho oblíbený pokrm, neznal hudbu, kterou měl nejraději, nevěděl, o co se zajímal, jaký měl názor na svět, na lidi, na politiku. Nevěděl o něm vůbec nic. Čím víc si v mysli promítal tu událost, kdy jeho syn zahynul, tím víc ho tížilo jedno jméno – Pietro Antolini. Jediný člověk, který znal pravdu, jediný kdo věděl, že Adrian zemřel kvůli Kasumi. Pietro byl rovněž člověk, který navedl Yakuzu na Kasuminu stopu. Samuel ho dlouhou dobu nepovažoval za hrozbu, ale to se změnilo před pár dny, když Miranda objevila v lesích na západě panství čísi ostatky. Samuel byl přesvědčen, že ví, o koho jde, ale zajímal ho názor ostatních. Z prostor hrobky rychlým krokem zamířil k Willow Creek. Potřeboval nutně vědět, co Miranda o nálezu ví.

Miranda, stejně jako obvykle, byla u sebe v knihovně. Neměla co dělat a tak si jen četla jednu ze svých oblíbených knih. Okamžitě ji zavřela, jakmile se ve dveřích objevil Samuel.
„Dobrý den, pane Samueli. Chcete si půjčit knihu?“
„Zdravím, Mirando. O knihu nestojím, ale slyšel jsem, že jste v lesích natrefila na něčí ostatky.“ Miranda si sundala své brýle a vstala od stolu. Začala nervózně přecházet po místnosti.
„Bylo to hrozné,“ řekla s bázní v hlase.
„To věřím, ale mohla byste mi povědět, co přesně se stalo? Je to důležité.“
Miranda si smutně povzdechla, neboť by raději o tom nálezu mlčela, ale nechtěla Samuela odmítnout. „To odpoledne jsem byla na procházce s Ildou. Bylo hezky a tak jsme zašly až k lesu. Obvykle s ní chodívám jen na kraj lesa a pak vždycky podél řeky. Víte, bojím se chodit hlouběji do lesa.“
„To se vám nedivím. Ale ten den jste zašla dál než ke břehu Glance.“
„To ano. Ilda se mi zaběhla. Je poslušná, já ji ani nedávám na vodítko, protože vím, že mě poslechne, ale tentokrát neposlechla. Vždycky přiběhne na zavolání, ale musela zavětřit něčí stopu. Zmizela mi v houští. Bála jsem se ji jít hledat, ale nemohla jsem nechat svoji fenku napospas lesu a tomu, co v něm žije. Pospíchala jsem za ní, volala ji z plných plic, ale nemělo to význam. Bylo mi do breku a navíc se brzy začalo stmívat. Nebudu vám sáhodlouze popisovat moje hledání a přejdu k tomu důležitému – nakonec na moje volání Ilda přeci jen přiběhla a přinesla s sebou holenní kost – lidskou. Chtěla ji aportovat… Proboha! Vyděsilo mě to a urychleně jsem se vrátila do vesnice. Řekla jsem všechno inspektorovi a on se tam ještě ten večer chtěl vydat společně se Zakem. Musela jsem jim ukázat, kde jsem tu kost nalezla. Inspektorovi to chvíli trvalo, ale nakonec našel kousek od toho místa rozhrabanou hlínu a v ní zbytek kostry.“
„Kde zhruba se to našlo?“
„Myslím, že nedaleko toho kamenného kruhu. Vlastně jen kousek pod tamním kopcem.“
„A tušíte o koho šlo?“
„To je právě to nejhorší…“ Miranda se rozplakala.
„No tak…“ utěšoval ji Samuel „už je po všem. Jen mi řekněte, kdo to byl.“
„Já myslím… myslím, že váš syn.“
„Policie má za to, že to byl Adrian?!“ zeptal se opatrně Samuel a nedával najevo, že je to nesmyslné.
„Já nevím, co si myslí policie. Neptala jsem se.“
„Zeptám se Colliera sám.“
„Děsí mě skutečnost, že je to už rok od té chvíle, kdy to všechno začalo. Chtěla jsem jít dnes k vaší hrobce a položit tam svíčku, ale… já se bojím. Nechci tam teď jít, pokud… nedoprovodil byste mě tam?“
„Hmm, odpusťte, Mirando, ale právě jdu odtamtud. Také mi není zrovna příjemné tam chodit a nestojím o to se tam vrátit.“
„Rozumím, promiňte, já jsem tak hloupá.“
„Ale nejste. Díky, že jste mi to všechno řekla. Zatím na viděnou.“ Miranda byla zklamaná, tak jako už mnohokrát v poslední době. Už celé měsíce se snažila s pánem zámku navázat alespoň přátelství a pak snad přejít k vážnějšímu vztahu, ale on o ní evidentně nejevil sebemenší zájem. Zkoušela ho pozvat do hospody na sklenku vína, k majáku na vyhlídku na moře a dokonce našetřila peníze na lístky do divadla ve městě, ale Samuel všechno odmítal, sice šetrně, ale přece. Připadala si jako hloupá nána a byla přesvědčená, že nemá žádnou šanci u Samuela zabodovat. Věřila, že se s Kasumi nemůže rovnat – vždyť jí by určitě nevylekal nález ostatků a určitě by se nebála duchů, kdyby měla jít na hřbitov. Miranda ale zase tak skleslá nebyla, neboť se v poslední době objevil někdo, kdo by o ni možná měl zájem.

Na Policejní stanici byl jak inspektor Colliere, tak i strážník Zak, který z přítomnosti Samuela značně znejistěl.
„Dobrý den, pánové,“ pozdravil Samuel.
„Dobrej,“ řekl nezaujatě Zak a dále si hleděl své práce na počítači.
„Zdravím vás, Gordone,“ řekl Colliere, „hádám správně, že tu jste kvůli tomu nálezu, že ano?“
„Přesně tak, inspektore. Zjistili jste už něco?“
„I kdyby ano, tak to není vaše starost. Byl jste snad příbuzný?“
„Možná ano. Nezapomeňte, že tělo mého syna a jeho ženy se stále nenašlo.“
„Tohle ale nebyl nikdo z nich. Šlo o jistého pana McCalla, jak ukázaly testy DNA.“
„Čekal jsem to.“
„Vy jste to čekal?!“
„Ano. Doufám, že mi povíte víc, inspektore. Ta záležitost se mě týká. Toho muže jsem znal a mimo to, zemřel na mých pozemcích. Lesy také patří rodu Gordonů, takže snad mám právo vědět, co přesně se stalo.“
„Hmm, je mi líto, ale příbuzní oběti si nepřejí, aby jakékoli informace vyplavaly mezi veřejnost. Snad až bude případ uzavřen, ale do té doby vám nepovím ani to, kde přesně se to stalo.“
„Není třeba – já to místo znám. Co když můžu pomoct případ objasnit?“
„Chcete si hrát na detektiva? Zase…“
„Ne, vím, co se povídá ve vesnici, Colliere. Tvrdí se, že Cye McCalla zabila Kasumi.“
„Ano, to se skutečně povídá. Nakonec se tím sama vychloubala.“
„Jenže lhala.“
„Gordone,“ vmísil se do hovoru Zak „už jste někdy viděl někoho přiznat se k vraždě, kterou nespáchal?“
„Vzpomeňte si, jak to bylo, Colliere, ostatně byl jste u toho. Setkali jsme se přesně před rokem v tom bunkru. Kasumi naznačila, že zabila jistého Ivana a toho Cye.“
„Ano, na to setkání si pamatuji. Tehdy ale nebyla zrovna vhodná situace to prověřit. To jsme udělali až později, když nás už nenaháněly ty bestie, ale žádné tělo nebylo objeveno. Nebyl jediný důkaz, abychom mohli Kasumi obvinit a vyptávat se jí na podrobnosti nemělo význam. Těžko by nám řekla víc, spíše by vše popřela. Zajímavé je, že se díky tomu stala takřka přes noc hrdinkou. Žena, která pomstila smrt pana Adriana Gordona, ano to mělo váhu, jenže tělo Adriana zřejmě spořádala ta ohavná věc, a my tak nemáme šanci prokázat, kdo byl jeho vrahem. Skoro se nabízí otázka, co se doopravdy s těmi lidmi stalo? Kam se ztratili a kdo je doopravdy zabil. A to samé před pár měsíci Rachel – taky zmizela beze stopy. Co myslíte, Gordone, najde se po pár letech v lesích kostra paní Rachel?“
„I kdyby ano, Kasumi je v tom nevině. Jí šlo právě o to, co jste řekl – chtěla zapůsobit na lidi, především na Rachel. Já jsem u toho byl, inspektore, a vím, že Cy byl zabit jednou z těch potvor. Přesněji tou samou stvůrou, se kterou jsme bojovali v hotelu. Vzpomínáte na tu páchnoucí mrtvolu prolezlou skrz naskrz červy?“
„Na tu se nedá zapomenout.“
„No tak vidíte. Kasumi obvinit zkrátka nemůžete. Nic neudělala.“
„Máme snad zažalovat tu hromadu tlejícího masa?“
„Co tím chcete říct?“
„Že pokud se prokáže, že šlo o vraždu, tak nějaký vrah být musí.“
„Chápu to správně? Chcete říct, že Kasumi obviníte i tak? Na základě čeho, jejího přiznání? Popře to, co řekla, na to se spolehněte.“
„Ne, špatně mě chápete – Kasumi nic nehrozí, zatím ne. Jenže příbuzné toho muže těžko přesvědčíte o tom, že vrahem byla oživlá mrtvola, pokud tomu tak skutečně bylo, jak říkáte. Víte, kdyby mě umřela manželka, nebo prostě kdokoli z rodiny, tak se taky budu všemožně snažit dopátrat vraha.“
„A neměl byste se snažit i nyní? Víte vůbec o tom, že jste vrchní inspektor?“
„Nechte si ty srandičky,“ řekl Zak.
„Gordone,“ řekl Coliere „nevím, jestli jste mě pochopil, ale chci vám říct, že ta rodina se nespokojí s prohlášením, že ten muž byl zavražděn a že to zavinila chodící mrtvola. Víte, jak směšně to zní?“
„Vím, ale není to snad vaše práce – vyšetřovat? Buď případ odložte pro nedostatek důkazů, nebo dokažte, že vraždila ta nestvůra. Ať tak nebo tak – Kasumi kvůli vaší neschopnosti do vězení nepůjde a je mi jedno, jak moc na vás bude rodina toho Cye tlačit. Nedovolím, abyste Kasumi křivě obvinil, jako jste se o to tehdy snažil v případě Morise! Sbohem.“ Samuel za sebou prásknul dveřmi a odešel. Byl dost rozčílený. Kasumi má už teď spoustu problémů a až se sem vrátí, rozhodně si bude chtít odpočinout a ne okamžitě řešit Cyovo úmrtí.

Samuel si všimnul, že ze dveří hospody vyšel asi padesátiletý muž v drahém obleku a s motýlkem. Vypadal dosti nezvykle, a jakmile zahlédl Samuela, přišel k němu.
„Dobrý muži, doprovoďte mě k zámku. Nebojte, nepřijdete zkrátka.“
„Proč potřebujete na zámek?“ zeptal se Samuel.
„Ten obézní mužík v putyce mi řekl, že moje dcerka u něj už nepracuje. Nedivím se, že odtamtud odešla, nakonec nedovolil bych jí tam déle pracovat, když jsem viděl, jak to tam vypadá. Prý se na ni mám ptát jejího snoubence Edwarda na zámku, že mi všechno vysvětlí. Dcera zřejmě pracuje tam, což mě samozřejmě těší. Teď mě dovedete k zámku, ano? Vaše kozy, koně, nebo co to vlastně chováte, určitě počkají.“
„Rád se povyšujete nad druhé?“
„Jen nad ty, kteří jsou nižšího postavení, takoví lidé si to zaslouží – musí vědět, kde je jejich místo. Tak co, půjdeme k zámku nebo ne? Za pár liber si najdu klidně tucet vidláků, kteří mě tam rádi doprovodí, takže když odmítnete, bude to jen vaše hloupost.“
„Klidně vás tam doprovodím, ostatně máme společnou cestu.“

Samuel provedl muže přes vesnici a pokračovali na sever k zámku. „Povězte mi,“ řekl Samuel, „proč potřebujete dovést k zámku, když Black Mirror stojí na kopci a je vidět z velké dálky. Vám jde jen o pózu, že? Chcete se předvést před ostatními.“
Muž se zasmál „Být vámi, raději bych se držel zpátky. Zaplatím vám, až tam budeme, ale to jen v případě, že budu sám chtít. Je mi jasné, že o ty peníze stojíte, ostatně kdo jiný by vám tak štědře zaplatil za takovou malichernost, jako je doprovod.“
„Jistě… Proč jste vlastně přijel na Black Mirror? Jen kvůli dceři to asi nebylo…“
„Máte pravdu. Chtěl jsem vidět ten hotel, co je na prodej. Tady taková budova ale nemá význam. Jedinou možností by bylo ho přestavět a vybudovat specializovaný ústav. Vám to zřejmě stejně nedokážu dost jednoduše vysvětlit, ale pokusím se – na Black Mirror je to jako po vymření a turismus tady padl, když se lidé dozvěděli, že tu vlastně vůbec nic opravdu zajímavého není, a tak jedinou možností je udělat z hotelu něco, kde budou pobývat lidé dlouhodobě.“
„Máte nějaký konkrétní nápad?“
„Ano, ale snad si nemyslíte, že… no ale na druhou stranu proč ne, vždyť o nic nejde – zvažuji dvě možnosti, ale nejprve musím mluvit s majitelem, který je však jak jsem se dozvěděl v Aberdeenu. První možností je udělat z hotelu domov pro důchodce. Druhá možnost je zajímavější, ale také mnohem hůře realizovatelná. Ta budova by totiž byla ideální i jako věznice.“
„Tak věznice…“

Samuel dovedl muže až k bráně zámku. Odemkl ji a vešel.
„Vy máte klíč?“ podivil se muž.
„Samozřejmě!“
„Vy tu snad pracujete?“
„Ne, mě to tady patří. Jsem Samuel Gordon, pane…“
„Christopher, ale…“
„Žádné ale! Můj komorník Edward určitě nestojí o to s vámi mluvit, obzvláště když mu to jen způsobí trápení. Přestože jsem zprvu nechtěl, řeknu vám to sám a věřte mi, že po tom, co jsem od vás slyšel, ohleduplný nebudu – vaše dcera Denise je mrtvá.“
„Cože?!“ vykřikl Christopher. „Co to je za výmysl?!“
„To je realita. Zemřela ve Venezuele, kde byla se svým snoubencem na dovolené.“
„Taková nehoráznost! Vaše lži mě nezajímají, i kdybyste byl pro mě za mě třeba sám Ježíš Kristus. Chci okamžitě mluvit s Edwardem.“
„Ne. S ním mluvit nebudete. Oficiálně je Denise pohřešovaná a Venezuelská policie stále pátrá po jejím těle. Ať už se najde nebo ne, brzy bude prohlášena za mrtvou. Tak a teď okamžitě vypadněte z mých pozemků!“
„Myslíte, že se nechám zastrašit?! Jste prachsprostý lhář pane Gordone a na mě si dejte pozor, protože jsem vlivný muž a mohl bych vám snadno ublížit.“
„Vyhrožujete mi? Jen do toho, pane Taylore, ubližte mi, ale počítejte s tím, že moje přítelkyně si vás potom najde a stáhne z kůže. A teď si nevymýšlím.“ Samuel to řekl tak chladně a sebejistě, až Christopherovi došlo, že to je myšleno vážně. Otočil se a odešel. Samuel za ním zamkl branku a zašel do zámku.

Samuel vyhledal Edwarda, který právě zatápěl v krbu hlavní haly.
„Je tu chladno,“ řekl Samuel „Člověk by řekl, že v květnu bude i tady v zámku teplo, ale kdepak.“
„Hala je příliš veliká, pane. Zapálil bych krb už ráno, ale… dnes jsem jak tělo bez duše. Omluvte mě, prosím.“
„Je to kvůli Adrianovi, předpokládám.“
„Ano, pane. Je pravda, že jsem mu mohl sloužit sotva půl roku, ale i tak… je mi mladého pána moc líto a je to ještě horší, že zahynul krátce po své svatbě. Hrozný konec… Ale asi bude lepší moc nevzpomínat, že pane?“
„Tak, tak. Život jde dál a není možné zůstat trčet na jednom místě. To jsou mimochodem slova Kasumi. Ona si nikdy s ničím neláme hlavu. Prostě jede dál, ať se stane cokoli. Někdy si říkám, jestli by vůbec mohla nastat situace, se kterou by se nedokázala psychicky vyrovnat… Ale dost o ní. Chtěl jsem vám něco říct.“
„Poslouchám, pane.“
„Právě jsem odsud vyprovodil Denisina otce. Řekl jsem mu o Denise a myslím, že už se tu neobjeví.“
„Ehm, děkuji vám, pane. Ušetřil jste mi hodně starostí.“
„Maličkost. Potřebuji dohodnout s Murrayem odkoupení hotelu a to co nejdříve. Souhlasím s cenou, ať už je jakákoli. Řekněte Murrayovi, ať připraví kupní smlouvu a staví se tady na zámku počátkem týdne. Vážně netoužím po cestě do Aberdeenu. Když jsem tam byl naposledy, skončil jsem v poutech a strčili mě na dva měsíce do cely.“
„Zařídím to, ale mohu vědět, proč najednou chcete koupit hotel?“
„Protože nechci, aby na mém panství stála věznice. O budovu hotelu jako takovou mi nejde. Nechám ji být, ale chci, aby mi říkala pane. Hmm, když jsem mluvil o tom Aberdeenu, napadla mě zajímavá věc – věděl jste, že ve vězení jsem byl kvůli Kasumi?“
„Kvůli Kasumi?!“ zopakoval Edward a nechápal, co tím jeho pán myslí.
„Tehdy pobývala v České republice a zlomila si nohu. Její ‚spolupracovníci‘ chtěli počkat, až bude zase v pořádku a tak se postarali o to, abych ve vězení zůstal přesně tak dlouho, než se Kasumi zcela zotaví.“
„To je zajímavá historka, pane. Ovlivnila vám život už tehdy, a aniž by vás znala. V České republice byla kvůli portálům?“
„Ano, tehdy pracovala s Ivanem, kterého pak zabila. Společně hledali jednu z těch koulí a to na hradě Houska. Prý jí tehdy šlo o život, ale stejně jako už mnohokrát se z toho dostala živá, a sice ne zcela zdravá, ale živá a to je hlavní.“ Samuel se usmál, když vzpomínal na chvíle, kdy mu Kasumi vyprávěla zážitky z cest, kdy pátrala po portálech.
„Hmm, možná jsem měl Denise vzít na jiné místo, třeba právě do Čech. Praha je prý hezké město… a určitě méně nebezpečné, než…“
„Edwarde, nemohl jste za to. Nikdo za to nemohl. Špatné věci se zkrátka dějí – sám bych mohl vyprávět.“
„Ano, ale… byla to už druhá žena, kterou jsem miloval a která zemřela. Povím vám pane, že kdyby Penny a Denise byly jako vaše Kasumi, tak by se to nejspíše nestalo.“
„To nemůžete vědět.“
„Možná ne, ale… vím, že pokud se chci zase někdy zkusit zamilovat, tak do ženy, která se o sebe umí postarat. Do ženy, která je opatrná a zkušená. Taky vím, že už nikdy svoji přítelkyni nevezmu na výlet do ciziny.“
„Měl jste jen velkou smůlu. To samé se mohlo stát i u nás v Británii, a jestli si chcete hledat ženu jako je Kasumi… zůstanete sám, Edwarde. Pochopte, že do smrtelného nebezpečí se může dostat každý ať je jakýkoli.“
„To ano, ale někteří lidé mají větší šanci se z nebezpečí dostat živí a tahle skutečnost pro mě nyní bude hrát velkou roli.“
„Je tu ještě jedna věc, kterou mám na srdci - musím nutně odjet asi tak na dva, tři dny. Potřebuji, abyste se postaral o Desmonda. Zvládnete to, že ano?“
„Spolehněte se, pane. Mohu ale vědět, kam máte namířeno? Nechcete jet do Japonska, že ne?“
„Ne, to nechci. Musím do Itálie, za Pietrem Antolinim.“
„Hmm, tuším, že to nebude příjemné setkání.“
„To skutečně ne, ale musím tam jet. Vyrazím zítra ráno a nemusíte se obtěžovat, řeknu Markovi, ať mě vezme na letiště on. Chtěl bych si promluvit se Sheilou, nevíte, jestli je u sebe nebo ve skleníku?“
„Je na zadní zahradě, pane. Viděl jsem, jak tam vozí kolečko s kýbly a lopatou. Řekl bych, že chce vyčistit jezírko.“
„S nabíráním bahna by ji mohl pomoci Mark. Doufám, že už jí koupil pořádnou sekačku na trávu?“
„Určitě ano.“
„To je dobře. Když jsem před pár dny viděl Sheilu, jak seká trávu kosou…“

Samuel zašel na zadní zahradu, kde skutečně byla Sheila. Zahradnice stála ve vypuštěném jezírku a nabírala lopatou bahno, které končilo v kolečku. Sheila byla pohledná dívka, ale nyní měla oblečení i vlasy a tvář zašpiněnou od bahna.
„Tohle dělat nemusíš,“ řekl Samuel. Zahradnice vykročila z jezírka a opřela se o lopatu.
„Mě to nevadí, pane. Musí se to udělat, aby bylo možné vypustit do jezírka ryby.“
„Ty už v něm neplavaly celé roky…“
„Vypadá to tak. Řekla bych, že poslední, co tu plavalo, byly řasy a hmyz.“
‚A Henry,‘ pomyslel si Samuel, ale nahlas neřekl nic. Sheila se rozhlédla po zahradě, která však nevypadala nijak zvlášť pěkně. Většina stromů byla suchých a na těch zbylých kvetlo jen pár větví. Tráva na mnoha místech ani nerostla. Přední zahrada však vypadala lépe, ale Sheila s ní měla spoustu práce. Nebylo divu, ostatně o zahradu se v posledních letech nikdo nestaral.
„Co říkáte na ty stromy támhle u stájí?“ zeptala se Sheila a ukázala na místo, kde kdysi rostly ovocné stromy. Teď tam nebylo nic než pár kmenů. Samuela to překvapilo.
„Co se s nimi stalo? Snad ne…“
Sheila se polekala. „Ale, ale… ty stromy byly mrtvé celé roky a neplodily… Edward říkal, že jsou k ničemu a tak… Nezlobte se na mě prosím, pane Samueli.“
„Jen klid, Sheilo - nezlobím se. Jen mě děsí pomyšlení, že jsi je pokácela sama… pomohl ti Mark, že ano?“
„To ani ne, pane. Mark jen říkal, že ty kmeny využije na topení. A to kácení - nakonec to nebylo zase tak těžké, vždyť dřevo bylo suché a kmeny tenké. To s těmihle ostatními to bude horší, ale zvládnu to. Je to tu takové mrtvé a neudržované… Myslím, že letos stihnu nanejvýše zahradu uklidit, ale věřte mi, pane – dokážu z téhle zahrady udělat krásné místo a bude skvěle reprezentovat sídlo Gordonů. Ohromě mě to baví, víte ta představa, že mám něco svého, tedy vašeho, ale pod mojí správou, a o to se můžu starat a sledovat, jak to vzkvétá…“ Sheila zářila nadšením a bylo na ní vidět, že je šťastná, jak už dlouho nebyla.
„Rozumím ti, Sheilo. Jsem opravdu moc rád, že tu jsi a pomáháš mi.“
„To já jsem ráda, že jste mě sem vzal, pane. Když mi umřeli rodiče… myslela jsem, že už nemám důvod, proč žít. Byla jsem sama a hrozně se bála. Nevěděla jsem, co dělat. Neměla jsem nic a pak se objevil pan Murray, jenomže pro něj jsem byla víc otrokyní než služebnou. I tak jsem za to ale byla ráda, protože jsem měla střechu nad hlavou a jídlo. Stále jsem se ale utápěla ve smutku a každý večer před spánkem vzpomínala na ty krásné chvíle strávené s rodinou… Plakala jsem a věřte nebo ne, přála jsem si, abych se druhý den už neprobudila.“ Sheila zavřela oči a zavzpomínala se. „Bylo to hrozné období, to nejhorší v mém životě. A pak jste se objevil vy a dal mi smysl života.“
„Neudělal jsem víc, než že jsem tě vzal sem, dal ti dobře placenou práci, teplou postel a jídlo.“
„Udělal jste mnohem víc – dal jste mi svobodu, kus půdy, která je do jisté míry má a hlavně někoho, kdo mě má alespoň trochu rád.“
„Já tě mám rád hodně, Sheilo a moji služební též.“ Sheila se usmála. A ten její úsměv plný radosti Samuela hřál u srdce.
„Ke spokojenému životu mi už mnoho nechybí, pane Samueli. Jen rodiče, které však mít nemůžu a pocit bezpečí.“
Samuel se zamračil a jemně chytil Sheilu za paži. „Ty se tu necítíš bezpečně?“
„Více než kdy jindy, pane, ale stále se bojím, že se ty věci vrátí.“
„To se nestane. Hmm, proč raději nechceš bydlet na zámku? Stěny jsou tlusté a z kamene, vrata se na noc zamykají, jsou tam všichni…“
„Já vím, ale necítím se na zámku dobře. Je to tam takové staré a strašidelné. Mám raději svoji boudu. Já vím, že je malá a jen ze dřeva, ale je to tam útulné a kamna to pěkně vytopí, i když je zima a prší, takže mi nikdy není chladno. I tak se ale necítím bezpečně a vím, že v zámku by to nebylo jiné.“ Sheila se posadila pod altánek a Samuel usedl vedle ní. „Když poprvé přilétl ten drak… nikdo nevěděl, co to znamená. Lidé se sbíhali ven na ulici, aby ho viděli a s úžasem zírali na mystické stvoření, které jakoby vyletělo z nějaké pohádky. V dětství, když mě maminka četla pohádky o dracích, kteří unášejí princezny a rytíři je vždycky zabijí, mi bylo smutno, protože ti draci přece za nic nemohli. Ve všech pohádkách vystupují jen draci a ne dračice a tak jsem myslela, že dračice ani nejsou a bylo mi draků líto, protože oni jsou tak sami a nemají nikoho. Není divu, že chtějí krásné princezny, které by jim dělaly společnost. Nikdo nechce být jen sám a sám. No a pak, když jim rytíři chtějí ublížit, tak se také není čemu divit, že se draci brání a pokouší se rytíře usmažit. Žádný rytíř nikdy nepřišel s tím, že by drakovi sehnal nějakou krásnou dívku, anebo si ho vzal s sebou na královský zámek, aby nebyl tak sám a měl svoji vysněnou princeznu poblíž. Jenže rytíř vždycky myslel jen na sebe a draka zabil… Plakala jsem, když k tomu došlo. Bylo mi draků tak moc líto… A najednou se objeví drak v našem světě. Byl tak skutečný… Stála jsem na ulici, volala na něj a radovala se. Draci v pohádkách většinou mluví a tak jsem na něj křičela z plných plic. Zdravila jsem ho a ptala se ho na jméno. On si mě všiml a cosi zaskřehotal a mě to vyděsilo, protože to vůbec neznělo hezky, spíše nenávistně a zároveň posměšně. Potom zaklonil hlavu a vyplivl oheň, který v mžiku pohltil dům mých rodičů, náš dům!. Uvnitř byla moje sestra – ještě malé miminko, ani ne rok staré. Rodiče zaběhli dovnitř a pospíchali za ní, aby ji vynesli ven, ale oheň se šířil hroznou rychlostí… Už odtamtud nevyběhli a já jen zírala na draka a byla jako omámená. Nezmohla jsem se na nic, vůbec na nic. Byla jsem tak strašně vyděšená…“ Sheila plakala a Samuel ji objal. Snažil se ji utěšit. „Když drak zmizel, byla vesnice zničená a všude bylo tolik spálených těl… Z domů se linul zápach a štiplavý kouř se zvedal vysoko na oblohu. Já už jsem neměla nikoho, byla jsem tak sama… Lidé začali říkat, že jste to byl vy a paní Kasumi, kdo draka zahnal nebo snad i zabil. Přijeli jste na panství a draka nás zbavili. Z ničeho nic jako nějací hrdinové z bájí.“
„Zase tak jednoduché to není, Sheilo. Uznávám, že jsme draka zničili, ale spíše než já v tom měla prsty Kasumi a…“
„No právě. Když se tu poprvé objevili ti netvoři, byla tady taky. Prý jich několik pobila.“
„To ano… některé sama, jiné s mojí nebo Edwardovou pomocí.“
„Jenomže teď je Kasumi pryč a nikdo neví, kdy se vrátí. Jen vy ano…“
„To se pleteš. Ani já nevím, kdy Kasumi přijede, ale věř mi Sheilo, jednoho dne se vrátí.“
„Doufám, že to bude co nejdříve. Pak už se bát nebudu.“

Druhý den ráno Mark a Samuel vyráželi ze zámku a mířili na nejbližší mezinárodní letiště.
„Jak postupují práce, Marku?“ ptal se Samuel.
„Abych byl upřímný, pane, jde to mizerně. Kdyby mi alespoň mohl někdo pomoct…“
„Víte dobře, že nikdo cizí nesmí vidět ty chodby.“
„Jo, chápu to, ale bude mi to ještě trvat. Mám už připravené kladky, řetězy i generátor, ale umístit tam konstrukci výtahu… to bude pořádná fuška.“
„Nemusí to být nic extra, stačí když to bude funkční a pokud možno bezpečné. Vážně nechci k Černému zrcadlu lézt po řetězu. V mém věku to už není moudré.“
„Rozumím, pane. Udělám, co budu moct a zkusím to urychlit.“
„Výborně. Jo a Marku… nevím, kdy přesně se vrátím, takže přijedu vlakem. Nemusíte se obtěžovat pro mě poté jezdit.“
„Tak to budu vážně rád, pane.“

Cesta až do Itálie byla pro Samuela zdlouhavá, ale vzhledem k tomu, že jeho cíl nebyl nikterak příjemný, mu to ani moc nevadilo. Věděl přesně, kde leží vila Antoliniů, neboť v Cyových záznamech, které před rokem nalezl v bunkru, byla přesná adresa. Taktéž tam nalezl informace o portálech, které Cy s Kasumi objevili i jinde po světě. To mu však k ničemu nebylo. Když konečně stanul před honosnou vilou se šlechtěnými květinami všude okolo a nízkou pečlivě upravovanou travou, poznal, že je zde. Zaklepal na dveře a po chvíli otevřela stará vrásčitá žena.
„Dobrý den. Jsem Samuel Gordon a nutně potřebuji mluvit s Pietrem Antolinim. Je tady?“
„Ano, pan Pietro je zde. O tom, jestli budete vpuštěn dál, ale rozhodne pán domu. Vydržte chviličku a já se ho zeptám.“ Stařena odešla a Samuel se pokoušel uklidnit. Sice by strašně rád chytil Pietra pod krkem, hned jak by ho potkal, ale to teď opravdu nebylo na místě. Mezi dveřmi se brzy objevil důstojně vyhlížející vousatý muž v drahém obleku.
„Pane Gordone,“ řekl muž, „jmenuji se Alessandro Antolini a jsem majitel této vily. Jak vám mohu být nápomocen?“
„Víte, hledám především vašeho syna Pietra. Nutně s ním musím mluvit, jde o naléhavou záležitost.“
„Hmm, pojďte dál.“

Alessandro uvedl Samuela do své pracovny v patře vily.
„Nezdáte se mi jako Ital, “ řekl Alessandro a nabídl Samuelovi místo k sezení.
„To také nejsem. Jsem Brit, přesněji Angličan.“ Alessandro otevřel bar a vytáhl odtud lahev červeného vína.
„Doufám, že si dáte,“ řekl se Alessandro „Urazil byste mě, kdybyste odmítl víno z mých vinic.“ Alessandro nalil do dvou sklenek a usadil se naproti Samuelovi. Ten ochutnal víno, a přestože nebyl žádný odborník, musel ocenit jeho příjemnou, sladkou chuť.
„Opravdu výborné.“
„Hmm. Přijel jste z Black Mirror, nemám pravdu?“
„Máte, ale… vy mě znáte?“
„Ne, to ani ne. Na Black Mirror zemřel můj dlouholetý přítel, vlastně skoro bratr. A také moje dcera…“
„To je mi líto.“
„Jestliže za Pietrem jedete kvůli těmto úmrtím, budete mi napřed muset sdělit vše, co o tom víte.“
„Asi vás zklamu, ale o úmrtí Cye McCalla toho zase tak moc nevím. A co se Valentiny Antoliniové týče, tak to se mě také nikterak nedotklo. Můj syn Valentinu nenáviděl, ale nechtěl mluvit o tom, co se mezi nimi stalo. Bylo to příliš osobní.“
Alessandro vypil celý obsah sklenky a hned si nalil další. „Také jste měl někdy pocit, pane Gordone, že váš život je jak šachová partie a vy máte ještě horší postavení než pěšci? Jakobych byl odstrčený na tu nejzapadlejší kolej a vše důležité mě míjelo. Valentina, Pietro, Cy, Alice,… všichni hrají nebo hráli svoji hru založenou na tajemstvích a přetvářkách. Je až s podivem, že vlastní rodina nedokáže držet pohromadě a své zájmy skrývá před ostatními. Také mi lžete, Samueli, poznám to, ale nebudu vás tu zpovídat. Můj syn je ve svém pokoji, je to tady v patře, dveře hned vzadu u okna.“
„Děkuji a… pochopte, že tady jde o mnohem víc, než si umíte představit. Tahle záležitost ovlivňuje životy lidí, a aby nedošlo k dalšímu neštěstí, bude lepší od toho dát ruce pryč. Zkuste domluvit synovi, ať se nestará o věci, kterým nerozumí, protože by to mohlo být nad jeho síly. Nemyslete si, že vám vyhrožuji, ale je možné, že na Black Mirror ztratíte víc než jen dceru a přítele.“ Alessandro už nic neříkal a rychle vypil další sklenku.

Samuel odešel z pracovny a na chodbě hned za dveřmi minul stařenu, která mu otevírala. Polekala se a Samuelovi se zdálo, že tady není náhodou a že poslouchala za dveřmi. Nevěnoval jí pozornost a zaklepal na dveře Pietrova pokoje.
„Dále,“ ozvalo se a tak Samuel vstoupil. Pietrův výraz plný překvapení v rychlosti vystřídal vztek „Kde bereš tu drzost přijít do mého domu?!“
„Jsou tu věci, které musíme jednou provždy vyřešit, ale ne tady v domě.“
„Pravda, tvoje přítomnost zde mě jen uráží. Pojďme na zahradu.“

„Takže… spusť!“ řekl Pietro, když se Samuelem stál před ohromnou budovou stájí, jež byla vzadu za vilou.
„Přivedl jsi na Kasuminu stopu Yakuzu.“
„A co jsi čekal? Snad ne, že svého přítele Cye nechám v přítomnosti někoho, jako je Kasumi? Taishi Araki mě našel a chtěl, abych mu o ní řekl víc. Slíbil, že se o Kasumi postará a že Cy bude v bezpečí. Víš, už od samotného začátku jsem Kasumi nevěřil, ale že to skončí takhle… to jsem opravdu netušil.“
„Já Kasumi miluju a nechci, aby jí někdo ublížil. Jsi jediný člověk, který ví pravdu Pietro, a já jsem ochoten ti za mlčení tučně zaplatit. Stanov si cenu.“
Pietro se pousmál, což Samuela zarazilo. „Hrajeme velkou hru, Samueli. Jsou tu dvě strany – Antoliniové a hlupáci z Black Mirror, kam zařazuji i Kasumi. Snad chápeš, že strana, kde budu já, je už předem daná.“
„Nerozumím ti.“
„Říká ti něco jméno Alice McCallová?“
„McCallová?“
„Cyova žena. Víš, Samueli, vydal jsem se na tu výpravu, abych nalezl pravdu, abych se vyznal sám v sobě a zjistil, kde vlastně stojím a taky proč musela zemřít má sestra. Kasumi se tvářila jako čestná žena, jenže tak to není. Tvrdila, že všechny duše po smrti skončí v pekle a já jí to věřil. Řekl jsem si, že Bůh není, že je to jen nejapný žert, ten nejhorší jaký kdy byl vymyšlen. Kasumi zabila Adriana a pak předstírala, že to byl Cy a Ivan, kdo mu vzal život. Pošpinila tak čest mého přítele. Původně jsem myslel, že to nic není, že to situace vyžadovala, zkrátka, že to byla jen hra, ale ono se to zvrhlo v něco mnohem většího. Všichni na Black Mirror svorně tvrdí, že Cy zabil Adriana. Je z něj vrah a to kvůli Kasumi a kvůli její zbabělosti.“
„Kasumi není zbabělá!“
„Ale je. To ale není všechno, Samueli. Našla se kostra Cye, jak ti asi neuniklo. Testy DNA ukázaly, že to je on, ale nepodařilo se prokázat, zda šlo o vraždu nebo jen nešťastnou náhodu. Smrtelným zraněním totiž byla rána na hlavě, způsobena něčím tvrdým a ostrým. Mohl to být třeba obyčejný kámen. Otázkou je, jestli na něj Cy upadl nebo jestli kámen upadl na Cye.“
„Já tam byl, Pietro. Cye zabila jedna z těch potvor.“
„Víš, Samueli já tam byl taky.“
„Cože?!“
Pietro přešel k plotu kolem stájí a opřel se o něj. Vytáhl cigaretu a zapálil si.
„Představ si to,“ řekl Pietro, „byl jsem u toho a viděl jsem, jak Kasumi popadla kus šutru a třískla s ním Cye zezadu do hlavy, až mu prorazila lebku.“
„Co…“
„Policie nemá důkazy a ani je mít nebude. Může to být tvrzení proti tvrzení a nikdo se k ničemu nedopracuje. Ty máš svoji verzi a já zase svoji. Jenže existuje člověk, pro kterého je moje výpověď víc než slova kohokoli jiného.“ Samuel jen nechápavě zíral „Ten nález kostry a nemožnost určit víc mi náramně nahrála do karet. Představ si, že Alice se dozvěděla, že jistá Kasumi Sato jí zabila muže.“
„Ale proč? Proč to všechno? Co ti Kasumi provedla?“
„Neposlouchal jsi? Pošpinila čest Cye, ale… mezi námi, ten hlavní důvod proč jsem to udělal je ten, že konečně uvidím, jak jsi na dně. Ani nevíš, jak mi to zvedne náladu.“
Samuel měl co dělat, aby svůj vztek ovládl. Ukázal prstem na Pietra, aby zdůraznil, co mu chce říct. „Radím ti dobře, Pietro, nech to plavat. Možná hrajeme hru, jak tvrdíš, ale během ní budou umírat lidé. Opravdu myslíš, že tvoje strana je lepší? Nechtěj si ze mě udělat nepřítele a už vůbec ne z Kasumi.“
Pietrův úsměv na rtech se ale jen zvětšil „Už ti někdo řekl, že Cy byl známý Americký milionář a že měl mnoho vlivných přátel a kontaktů dokonce i ve vládě? Alice je snadno získá na svoji stranu, když bude chtít. Kasumi zemře. Možná je dobrá, ale najdou se i lepší. Nemůžeš vyhrát Samueli, buď se postavíš mimo cestu, nebo tě smeteme. A upřímně doufám, že jsi tak tvrdohlavý jako pitomý,“ řekl Pietro a odešel do vily.
Samuel nečekal od této návštěvy nic pěkného, ale tohle by si ani ve snu nepomyslel. Cestou do hotelu, kde se ubytoval, přemýšlel o svých dalších krocích. Nedokázal dál žít v nejistotě a tak se rozhodl věci vyjasnit a navštívit Alice osobně. Snadno na internetu vyhledal adresu Alice McCallové a domluvil si s ní schůzku. Hned druhý den ráno ho čekala cesta do Des Moines v Iowě.

Milionářská čtvrť v Des Moines bylo místo plné drahých a mnohdy až snobsky vyhlížejících vilek, které obklopovaly rozlehlé zahrady plné zeleně. Žádná z vil se svojí velikostí nemohla rovnat Black Mirror, ale dům Alice McCallové k tomu neměl daleko. Vysoká, téměř třímetrová zeď obklopovala celý pozemek a nikdo tak neměl šanci zjistit, co přesně se za zdí nachází, aniž by musel projít dobře střeženou branou, na které byla připevněna kamera snímající okolí. V mnoha případech majitelé podobných budov používali kamery, jejichž záznam se pouze nahrával na disk, aby byl připraven v případě potřeby. Alice to však řešila jinak – celá jedna místnost v domě sloužila jako centrála, kde po čtyřiadvacet hodin denně někdo seděl a hlídal všechny kamery, které ve vile a jejím okolí byly. Nutno podotknout, že kamer tu bylo více než deset.Samuela by nikdy v životě nenapadlo si takto sáhnout do soukromí nejen svého, ale i svých zaměstnanců. Dávat najevo svoji nechuť k čemukoli co zde bylo, ovšem nebyl dobrý nápad. Samuelovi nemohla uniknout nízká budova, která sloužila jako vrátnice. Stiskl zvonek u brány a z vrátnice hned nato vyšel starší muž.
„Dobrý den, jsem Samuel Gordon a mám domluvenou schůzku s paní McCallovou. Mohu být vpuštěn dál?“
„Jistě, pane, vím o tom.“ Muž se vrátil do vrátnice, stiskl tlačítko a brána se s jemným skřípotem otevřela. Samuel prošel, načež vrátný bránu opět zavřel. „Počkejte chvilku zde, zavolám vám doprovod,“ řekl vrátný a vytáhl vysílačku, doteď připnutou u pasu. „Dave, pan Gordon je zde. Doprovoď ho do vily.“ Samuel si zatím prohlížel zahradu plnou štěrkových cestiček, po jejíž délce vedly nízké živé ploty. Záhony s okrasnými květinami byly všude okolo a nechybělo zde ani jezírko s lekníny, ve kterém plavaly ryby. Uprostřed zahrady byl altánek a kousek od něj kruhová kašna se sochou delfína, z jehož úst stříkala voda. Samuel musel chtě nechtě uznat, že zahrada na Black Mirror by nemohla být ani zpoloviny tak pestrá a krásná i kdyby se Sheila třeba strhala. K Samuelovi během chvilky dorazil vysoký muž v obleku s kravatou.
„Dobrý den, pane Gordone. Pojďte prosím za mnou.“ Samuel následoval Dava až do vily. Minuli několik velkých sálů a místností včetně té s krytým bazénem a vystoupali po schodech do patra. Samuelovi nemohlo uniknout, že vnitřek vily už tak působivý není. Strohost zdí a prázdnost většiny místnosti tvořilo interiéry ledově chladnými a neútulnými. Tohle opravdu nebylo místo, kde by chtěl Samuel bydlet. Dave se zastavil až u velikých dveří z tmavého dřeva. Zaťukal na ně.
„Vstupte,“ ozval se ženský hlas. Dave Samuela přivedl do pracovny paní domu.
„Je tu pan Gordon, paní.“
„Ano, děkuji, pane Hawkinsi. Nechte nás o samotě.“ Dave se uklonil a odešel, přičemž nezapomněl za sebou zavřít dveře. Alice si podala Samuelovi ruku a nabídla mu místo k sezení. Přijal, ale vůbec se zde necítil dobře. „Dáte si kávu nebo snad sklenku Bourbonu?“
„Kávu, děkuji.“
Alice stiskla tlačítko na stole a řekla do interkomu „Pane Otisi, kávu pro pana Gordona. Nechejte ji přinést do mé pracovny.“ Samuel musel uznat, že asi padesátiletá žena s blond vlasy a brýlemi, které zdejší pozemky říkají paní, rozhodně nevypadá nijak sklesle, přestože se musela před pár dny dozvědět, že její manžel je opravdu mrtvý. „Nuže, pane Gordone, předpokládám, že důvod vaší návštěvy se týká mého zesnulého manžela.“
„Ano, je tomu skutečně tak.“
„Je snad něco nového, co bych měla o té události vědět?“
„Před pár hodinami jsem mluvil s vaším…ehh, tuším, že synovcem Pietrem Antolinim. Prozradil mi, že vám sdělil okolnosti smrti vašeho muže.“
„Ano, tak to bylo. Řekl, že ho zabila jistá Kasumi Sato.“
„To samé tvrdil i mě, ale mohu vás ujistit o tom, že lhal.“ Alice začala až teď celá záležitost opravdu zajímat. Bylo na ní jasně vidět, jak zpozorněla.
„Chcete mi tvrdit, že Cy zemřel jiným způsobem?“
„Přesně tak.“
„Mohu vědět jakým?“
„Ehh, společně s ním jsem já a Kasumi tu noc procházeli lesem. Pršelo a byla silná bouře. Cy uklouzl a spadl ze skály. Nebyla vysoká, ale… stačilo to, aby… však víte.“
„Ano, ano vím. Vím to, že v okolí toho místa žádná skála není. Víte, pane Gordone, vy neumíte moc přesvědčivě lhát. To i dítě by to svedlo lépe.“ Do pracovny právě vstoupil další s Aliciiných zaměstnanců a přinesl na zlatavém podnose šálek kávy a cukřenku.
„Vaše káva, pane Gordone,“ řekl muž.
„Tak kde jsme to skončili?“ zeptala se Alice, když byli opět sami.
„Podívejte, já chápu, že to zní hloupě, ale věřte mi, že kdybych vám řekl pravou příčinu Cyovy smrti, budete mě považovat za blázna.“
„Možná… takhle vás považuji jen za lháře.“
„Dejme tomu, ale co takový Pietro. Nepřijde vám podezřelé, že jste se o Cyově smrti nedozvěděla dříve? Jistě by vám to řekl, ovšem to by u té ‚vraždy‘ musel opravdu být.“
„Několikrát jsem prohlašovala, že o Cyovi už nechci v životě ani slyšet. Budu k vám upřímná a doufám, že to oceníte – naše manželství bylo v troskách a já svého muže nenáviděla. Pietro mi řekl, že mi nechtěl přidělávat starosti, že mu přišlo lepší, když budu žít v domnění, že Cy stále cestuje po světě, jak to ostatně dělával poslední roky. To policie mi o jeho smrti dala vědět a Pietro pak řekl pravdu. Bál se, že se budu zlobit, ale ne, nezlobím se, jelikož k Cyovi mě nic neváže.“
„Rozumím tomu dobře, že ta záležitost se vás netýká, že se nebudete mstít?“
„Mstít?! Proč? Cy pro mě ztratil kouzlo už před mnoha lety. Všechny ty jeho nadpřirozené nesmysly… Zajímalo ho podsvětí a peklo. Zabýval se okultismem a vším co se týkalo smrti. Byl jak posedlý. Vlastní žena pro něj nebyla nic. Upřednostňoval nekonečné čtení stovek svazků knih, absolvování přednášek nejznámějších vědců, návštěvy různých šamanů a šarlatánů, a pak ty jeho cesty po světě… Nebyla jsem pro něj nic a taky proč bych měla, že? Měl peněz, že nevěděl co s nimi, mohl si pronajímat celé nevěstince jen pro sebe, mohl mít ty nejluxusnější lehké dívky na světě a tolik společnic, kolik by si jen přál. Víte, peníze a moc nejdou dohromady s láskou a věrností. Jestli myslíte, že se té Kasumi něco zlého přihodí, tak buďte bez obav. Vlastně bych jí za jiných okolností snad i poděkovala.“
„Hmm, dobrá, tak já půjdu. Nemám na vás dalších otázek. Děkuji, paní McCallová.“
„Také vám děkuji za návštěvu, pane Gordone. Doufám, že se ještě někdy shledáme.“ Alice opět stiskla tlačítko a do interkomu řekla: „Pane Hawkinsi, vyprovoďte pana Gordona z vily.“ Samuel odešel a Alice si zapálila cigaretu. Přistoupila k velikému oknu.

Do pracovny vstoupil vysoký urostlý muž s jasně modrýma očima a neupravenými krátce střiženými blond vlasy.
„Už je pryč?“ zeptal se.
„Právě odešel.“
„Blbec.“
„Ano, to je. Cye jsem opravdu nesnášela a vlastně jsem ráda, že je mrtvý, ale přeci jen to byl můj manžel. Nedovolím, aby nějaká špinavá Japonka pošpinila čest rodiny McCallů. Máte výborné předpoklady a slušnou motivaci Nicolasi, takže věřím, že uspějete.“
„Spolehněte se. Bude to zcela v mé režii?“
„Ano, věřím vám. Neukazujte se mi, dokud nebude ta Kasumi mrtvá.“