Posel smrti VI: Kapitola IX - Jako v pohádkách

Vojenská základna u Namibijského hlavního města Windhoek bylo místo, kam Nicolas hned po příletu do Namibie zavítal. Přestože v přítomnosti takového množství vojáků by se většina lidí cítila nesvá, tak pro Nicolase to neplatilo. Rázným krokem pokračoval k ubikacím pro posádku, jakoby přesně věděl, kam jít a tak to vskutku bylo. Nezajímal ho vzruch, který na základně panuje. Střelba ze vzdáleného cvičiště, vzrušené pořvávání jakéhosi důstojníka i občasná přítomnost lehké bojové techniky, která ze základny vyjížděla – nic z toho ho nezaujalo a tak sebevědomě vstoupil do budovy. Byla tu dlouhá chodba s mnoha dveřmi. Některé vedly do šaten, jiné do jídelny, kuchyně, skladu, či posilovny. Nicolas to tu již dobře znal, ostatně před lety tu také sloužil. Vstoupil do kanceláře. Za stolem seděl voják, dle hodnosti major a sepisoval jakousi zprávu na psacím stroji. Když uviděl Nicolase, vstal a podal si s ním ruku.
„Jsem potěšen vaší přítomností, kapitáne,“ řekl major.
„Děkuji, majore, ale kapitán už nejsem.“
„Je to škoda. Mít tak víc skvělých mužů, jako jste byl vy. Právě tu vyřizuji zprávu pro seržantku Singh. Je volná a plně k vašim službám, ať už jde o cokoli.“
„Kde bych ji nalezl?“
„Posilovna, dveře C6. Chcete tam doprovodit?“
„Ne, to není nutné. Vím, kde to je. Na těch pět let tady nejde zapomenout. Sbohem, majore.“ Nicolas na nic víc nečekal a vstoupil do dveří, kde měla být podle majora jeho společnice. V posilovně nechybělo spousta strojů, tyčí, provazů, hrazd a boxovacích pytlů. Na jedné z hrazd právě cvičila mladá, asi pětadvacetiletá černoška v přiléhavém zeleném nátělníku a podobně zbarvených kraťasech. Tekl z ní pot a bylo vidět, že tu už dlouhou dobu posiluje.
„Parvati, nemáš už dost?“
„Počkej… až… uh… dodělám uff… tuhle sadu.“ Nicolas si zatím sedl na lavičku a prohlížel si Parvati. Byla to pohledná mladá žena s krátkými černými vlasy sčesanými dozadu a zelenýma očima. Měla však hodně vypracované tělo, které celkový dojem značně kazilo. Po chvilce konečně seskočila z hrazdy, otřela si pot ručníkem a napila se vody z plastové lahve. Pak Nicolase objala. „Chyběl jsi mi.“
„To ty mě taky. Nezajdeš do sprchy?“
Parvati se usmála „Zapachám, co? No… je to tu dost namáhavé.“
„Jsi tu sama. Proč? Teď přece cvičit nemusíš.“
„Jo, jenže tohle úterý se pořádá finále turnaje v boxu a karate. Na karate asi nemám, ale box… Chtěla bych svoji kategorii vyhrát. Minule mi to uteklo jen o chlup. To K. O. mě hrozně štvalo. No… letos budu připravená. Víš, jak bude táta pyšný, když vyhraju trofej?“
„Pověz mi - děláš to pro něj nebo pro sebe? Stále slyším jen táta, táta…“
„Nicku, je to můj otec. Jediný člen rodiny, kterého mám a já ho miluju. Vychoval mě a jen díky němu jsem to dotáhla tak daleko. Je sice pravda, že od toho, co dělám mě ustavičně odrazuje, ale když dokážu, že to stojí za to… když vyhraju… věřím, že to pochopí a začne mě podporovat a to je to, co si přeju.“
„No… jenže, ač nerad, musím ti překazit plány. Letíme do Anglie.“
„Cože? Už teď? Ale…“
„Nedá se nic dělat. Hezky se rozluč, zamávej své oblíbené čince, sbal si a jedeme. Směr Anglie!“
„Vážně už vyrážíme? Ale... ale to nejde. Nicku já nemůžu, ještě ne! Nejdřív ten turnaj. Jsem už ve finále!“
„Parvati, já pravidla neurčuju. Chceš přece ty peníze? Pět milionů dolarů… víš co to je?!“
„No ano… ach jo. Musím se ale rozloučit s tátou. Musím ho před cestou vidět, kdoví za jak dlouho se sem vrátím.“
„Fajn, ostatně letí nám to až zítra před polednem.“
„Tak to u něj budu moct přespat. Bude rád.“
„Myslel jsem, že strávíme noc spolu, ale dobře… hodím tě k němu, jen nečekej, že půjdu dovnitř.“

Po pár minutách již Nicolas vezl Parvati svým bytelným džípem z Windhoeku a mířil na sever. Parvatin otec Sinaj žil v domě v chudinské čtvrti na okraji města. Během cesty Nicolas vysvětlil Parvati vše o jejich nadcházejícím úkolu.
„… takže ta Kasumi je hodně nebezpečná?“ zeptala se Parvati.
„Ovládá nejrůznější bojová umění. S takovou ženou není dobré si zahrávat.“
„Hmm, to máš asi pravdu, ale když na ni ta Alice vypsala odměnu pět milionů… co myslíš, že to značí?“ Nicolas poznal, že v Parvatině hlase je slyšet bázeň.
„Podívej, jediné, co to značí je míra Aliciiny nenávisti k té ženě. Snad si nemyslíš, že výše naší odměny odpovídá tomu, jak těžké pořízení to bude. To by ta Kasumi musela být nějaká podělaná nadžena, či co. Jen klid Parvi, stačí jedna kulka a je po starostech.“
„Nepřijde ti takové nečestné Kasumi jen tak zastřelit. Mě by daleko víc těšilo ji porazit v boji.“
„V boji… to bych musel být taky žena, aby mě to plně uspokojilo. V boji beze zbraní by neměla šanci.“
„Nicku, já bych proti tobě šanci měla a ne malou. Mám pocit, že moc podceňuješ nás ženy. Jen dej pozor, abys na to jednoho dne nedoplatil.“
„No, už jsme skoro tu. Zítra ráno tě vyzvednu.“ Nicolas zastavil před Sinajovým domem. Dal Parvati pusu a řekl: „Zatím se měj.“
„Vážně nepůjdeš dál?“
„To určitě… co se dozvím tentokrát? Že Hitler byl proti mně lidumil?“
„Nicku…“
„Ne, Parvati. Když tvého otce do konce života neuvidím, vadit mi to nebude.“

 Když Parvati stanula před domem svého otce, notnou chvíli si prohlížela oprýskanou omítku, špínu všude okolo a zanedbanou zahradu. Bylo jí z toho smutno. Zazvonila a po chvilce otevřel starší asi padesátiletý muž s prošedivělými kudrnatými vlasy. Když zahlédl svoji dceru, rozzářil svoji tvář širokým úsměvem
„Holčičko moje,“ řekl a objal ji.
„Tati.“ Parvati byla moc ráda, že je opět s otcem. Nenavštěvovala ho často a tak byla každá návštěva pro oba zpravidla příjemným zážitkem.
„Pojď dovnitř. Dáš si čaj?“
„Moc ráda. Ovocný, máš?“
„Samozřejmě, tvůj oblíbený pomerančový.“
„Půjdu se do pokoje převléct. Ráda zase shodím tyhle špinavé hadry.“ Parvati vstoupila do svého starého pokoje a přemohla ji nostalgie. Dlouhá léta byl tenhle malý útulný pokojíček jejím útočištěm, které před pěti lety dobrovolně vyměnila za kasárna. V šatníku nalezla pár starých kousků oblečení. Převlékla se do pohodlných kraťasů a sportovní podprsenky bílé barvy. Prohlédla si taktéž knihovnu. Zbylo tu pár knih, především encyklopedií, ze kterých ráda studovala. Většinu z nich si odsud odvezla do svého bytu a tak tu zůstaly jen ty, které ji už nezajímaly jako například ‚Letadla Sovětského svazu‘ nebo ‚Studená válka ve vesmíru.‘ Kdysi se chtěla stát pilotkou a vylétnout do vzduchu nebo dokonce až do stratosféry. Nakonec zůstala nohama na zemi, ale stále hlavou v oblacích. Vyletět do vesmíru se stalo nedostižným snem, a aby se ho zbavila, rozhodla se zbavit všeho, co by jí ho připomínalo. Co ji v knihovně zaujalo nejvíce, byla stará omšelá kniha pohádek. Pomohlo ji to oživit vzpomínky na dětství a na matku. Když se vrátila do pokoje, který byl i zároveň kuchyní, na stolku už stály dva hrnečky s čajem. Příjemná vůně se linula celým pokojem. Sinaj si všiml přicházející Parvati a rozhořčil se.
„Tak ty jsi s tím cvičením nepřestala!“ řekl zcela vážně.
„Tati, říkala jsem, že mě to baví.“
„Ale podívej se, jak vypadáš! Vždyť je to hrůza! Kolik žen tam od vás má tak vypracované tělo?“
„Tati už zase začínáš?“
„Tak kolik?“
 „No… moc ne.“
„Žádná, že ano? Žádná nevypadá jako ty.“ Parvati si jen smutně povzdechla. „Jak si chceš najít muže, holčičko? Můj otec vždycky říkal, že správná žena má mít jemnou čokoládovou pleť, kulatý zadeček a…“
„Nechceš si to nahrát na kazetu a pak mi to pouštět?“
„Nepřerušuj mě!“
„Je to stále dokola, táto!“
„Ale já to myslím dobře, vždyť jsi moje dítě. To nejcennější, co mám.“
„Ale už mi není deset. Mám svoji hlavu.“
„Jenže kdybys v ní taky něco měla…“
„Tati.“
„Máš neženské tělo. Je to ošklivé.“
„Tati!“
„Ještě, že se toho nedočkala maminka. Kdyby tě teď viděla…“
„Tati a dost! Nechci, aby to skončilo jako posledně.“ Parvati usedla ke stolu a napila se čaje. Byl výborný a pomohl jí se uklidnit. „Byl jsi rád, když jsem se přidala k armádě…“
„To ano, vždyť služba státu je to nejlepší, co jsi mohla udělat. Jsem na tebe pyšný.“
„…tak proč ti vadí, jak vypadám? Fyzický výcvik je přece jedním ze základů, copak to nevíš?“
„Také jsem sloužil, Parvati. Vím, jak to chodí, ale za mých časů bylo všechno jiné. Potkat tehdy ženu to byl skoro zázrak. Mimo to všechny ženy byly tehdy normální.“
„To jako že já nejsem? Časy se mění, táto. Nic není jako dřív a jsou ženy, které mají v tomhle směru vysoké ambice.“
„Ambice, ambice… žena přece nemusí vypadat jako chlap.“
„Uráží mě to tati. Každý kdo mě potká, ví, že jsem žena. Je to dobře poznat.“
„Zatím, holčičko. Radím ti dobře, přestaň, dokud můžeš. Vzpamatuj se a nedři tak na sobě. Zničíš si tím život.“
„Říkával jsi, že za svým cílem si má člověk jít stůj co stůj, jinak ničeho nedosáhne. Už to tak není?“
„Jistěže je, ale všechno má své meze. Bývala jsi jemná a plnoštíhlá.“
„Tlustá, tati, byla jsem tlustá. Děti na školách se mi smály a tvrdily, že patřím do chlíva mezi prasata. Urážely mě a bily! Kdybych se teď potkala s někým, kdo mi ubližoval, co myslíš, kdo by koho zbil?“
„Jenže už nejsi na škole.“
„V armádě to není o moc lepší. Myslíš, že tam šikana neexistuje? Nechci, aby se to opakovalo, rozumíš? Chci si vydobýt respekt, tati. Chci, aby si na mě už nikdo netroufnul a neubližoval mi. Je to snad špatně?“
„Není, ale ta cena je příliš vysoká.“
„Ne táto, cena je přijatelná. A navíc… mě to cvičení ohromně baví.“
„Co je zábavného na tom se tak dřít? Musí to být hrozně těžké…“
„To ano, ale výsledek je jasně vidět.“
„No právě. Myslel jsem, že se někdy dočkám vnoučat, ale vidím, že ne. Tohle tělo nikdo chtít nebude. Je ohavné.“
„Jsi sprostý! Navíc, já už někoho mám.“
„Neříkej mi, že stále randíš s tím budižkničemou Krügerem?“
„Je to skvělý chlap a mám jeho plnou podporu v tom, co dělám. Chápe, že to posilování má význam a užitek. Škoda, že můj vlastní otec si to neuvědomuje. Ale už dost o mě. Řekni mi, jak sis tu vedl? Neviděli jsme se skoro půl roku.“
„Nic zvláštního, dcero moje, práce a práce. V továrně je stále co dělat. A tady doma mi to všechno padá na hlavu. Před dvěma měsíci se dokonce sesypala stodola a pohřbila koně.“
„Počkej,“ vylekala se Parvati, „chceš říct, že Sargon…“
„Bohužel. Taky mi je ho líto.“ Parvati měla slzy na krajíčku a vzpomínala na Sargona – hnědáka, kterého dostala od matky ve svých osmnácti, když úspěšně dostudovala. „Potřeboval bych pomocníka na opravy, na pole, na domácnost.“
Parvati svého otce objala a políbila ho na tvář. „Zase bude dobře, uvidíš. Pomůžu ti.“
„A jak, holčičko? Chceš tu snad se mnou zůstat?“
„Ne, to nemůžu, ale mám jiný nápad. Popozítří se u nás v kasárnách pořádá finále turnaje. Sjedou se tam muži a ženy z armády a to z celé země. Bude se bojovat i o finanční odměnu a příbuzní soutěžících tam také mají přístup. Chci, abys tam byl a abys viděl, jak vyhraju. Ty peníze ti pak dám. Nebude to moc, ale pomůže ti to.“
„Ne, to ti nedovolím. Je to moc nebezpečné, někdo ti ublíží.“
„Právě proto dělám, co můžu, aby se tak nestalo. Krom toho, už jsem se bila mnohokrát. Buď bez obav, když některé ženy od nás viděly, co umím, radši se odhlásily a to už něco znamená, vždyť Windhoek je největší vojenská základna v zemi! Vážně doufám, že přijdeš, věřím, že mi to pomůže vyhrát. Je to v tamním starém hangáru přesně ve dvě odpoledne, tak nezapomeň.“
„Ach jo. Jsi tak tvrdohlavá…“ Parvati by daleko radši slyšela otce, jak říká: ‚jsem na tebe hrdý, holčičko. Jen tak dál.‘ Bylo jí ale jasné, že toho se jen tak nedočká.
„Viděla jsem v knihovničce pohádky. Víš, ty o zvířátkách, co jsi mi četl vždycky před spaním.“
„Ano, ano… a vždycky jsem usnul dřív než ty.“
„Ale bylo to krásné,“ zasnila se Parvati. „To byly časy… rodinná pohoda, klid a mír… Měla jsem tehdy tolik času pro sebe, tolik lásky kolem sebe, tolik krásy všude kolem a já to ani neviděla. Až když se to postupně rozplývalo, jsem poznala, jak skvělé to bylo… nechceš mi číst?“
„Ty to myslíš vážně?“
„Proč si nepřipomenout ty staré krásné časy.“
„Je ti čtyřiadvacet.“
„No a? Alespoň vidíš, že i pod takovým tělem může být citlivá duše.“
„Tak dobře.“ Parvati s otcem zašla do pokoje a ulehla na postel. „Tak, moje malá holčičko…“ Sinaj Parvati přikryl dekou a z knihovny vytáhl knihu pohádek, kterou jeho dcera jako malá milovala. Usedl na postel a dal se do čtení.

Lev, král savany, se jednoho dne rozstonal. Nemoc ho velice trápila a tak se rozhodl, že sezve všechna zvířata, aby ho přišla potěšit a on nebyl z nemoci tak mrzutý. Doufal, že se najde zvíře, které mu bude schopné pomoci a vyléčí ho. O lvově pozvání se dozvědělo i kuře. Protože to mělo ze všech zvířat nejdál, poprosilo o pomoc svého přítele orla, aby mu půjčil jehlu na zašití děravých křídel. Orel svolil a jehlu kuřeti půjčil, jenomže kuře, to se ví, se svojí malou hlavičkou jehlu kamsi založilo a nemohlo ji nalézt. Orel už byl celý nedočkavý, protože chtěl být u lva včas, aby se na něj nehněval a tak za kuřetem zaletěl, aby si jehlu vyzvedl.
Kuře na to řeklo: „Víš, já tu jehlu ztratilo, ale hledám ji a zítra ti ji vrátím. Jenže už je pozdě a ke králi je to tak daleko. Musíš mne tam odnést, uděláš to?“
Orel nakonec svolil, neboť mu přišlo kuřete líto. „Dobrá, udělám co chceš, ale zítra si křídla zašiješ a jehlu mi vrátíš.“ Orel tedy vzal kuře do svých pařátů a odletěl ke lvovi. U něj už byla všechna zvířata, kterým kraloval, jen šakal chyběl. Tu přišla ke lvovi prohnaná hyena a pokusila se vlichotit králi do přízně.
„Vidíš králi, jsme tu všichni jen šakal ne. Vůbec se o tebe nestrachuje a jen slídí za lidmi a krmí se jejich potravou.“ Lev se rozzlobil a s hyenou se k šakalovi vypravil. Nalezli ho nedaleko lidských příbytků.
Lev se ho okamžitě zeptal: „Proč jsi za mnou nepřišel, abys mě potěšil? Hyena tě viděla, jak slídíš za lidmi a o mě se vůbec nestaráš. Copak já nejsem tvůj král?“
„Jistěže jsi, můj králi,“ řekl šakal a zašklebil se, „navštívil jsem tyto lidi, aby mě zavedli za šamanem, kterého jsem požádal o pomoc. Prozradil mi, že se vyléčíš, když vypiješ odvar z kůže hyeny.“ Jakmile to lev uslyšel, ohnal se po hyeně svými drápy a usekl jí ocas. Chtěl ji zabít, ovšem hyena jen tak tak utekla. Hyeně došlo, že je hloupé žalovat na ostatní a podbízet se druhým. Lev s hyenou se už nikdy znovu nespřátelili. Lev se vrátil do svého domu a nařídil kuřeti, aby mu z hyenina ocasu připravilo odvar. Kuře, to se ví, poslechlo a naznalo, že je mnohem důležitější než všichni ostatní včetně orla, neboť právě ono dostalo za úkol připravit pro krále lék. Pyšně si vykračovalo a naparovalo se, když lék skutečně zabral, lev se uzdravil a kuře pochválil. Lev tak mohl nadále vládnout ostatním a už nikdy znovu neonemocněl. To však ještě nebyl konec. K večeru orel zanesl kuře domů a upozornil ho, aby mu vrátilo jehlu.
Jakmile orel odletěl pryč, kuře se mu vysmálo a řeklo si: 'Nemůžeš na mě, když jsem v přízni našeho krále. Já vlastně nepotřebuji spravit křídla a létat, vždyť i tak jsem u lva nejoblíbenější.' Kuře tedy hledání jehly zavrhlo a šlo raději hned spát.
K ránu přiletěl k domu kuřete orel a domáhal se své jehly. „Vrať mi moji jehlu, kuře. Potřebuji ji pro své děti, abych je naučil snáze létat.“
Kuře však ve své pýše odpovědělo: „Já jehlu nemám a ani ti ji nevrátím. Nauč své děti létat sám a mě nechej být, protože když mi ublížíš, náš král tě ztrestá.“
Orla domýšlivost kuřete rozzlobila: „Já se hněvu lva nebojím, protože já létám, kdežto on pouze běhá. Nemůže mě chytit.“ Jakmile to orel dořekl, pokusil se kuře chňapnout a to jen tak tak uteklo do svého domu. Od té doby se kuře a orel nemají rádi. Orel kuřata chytá za to, že nedostal zpátky svoji jehlu a kuřata se před orly schovávají a hledají jehlu tím, že stále hrabou v zemi.

„Krásná pohádka,“ řekla Parvati. „Všimni si tati, že aby se hrdinové dostali přes všechny útrapy a mohli žít šťastně, obvykle musí překonat někoho zlého a někdy ho i zabít. Někdy to je drak, jindy černokněžník nebo zrádné zvíře.“
„Chceš mi tím něco naznačit, holčičko?“
„Ne, to ani ne. Jen… také budeš moci žít šťastný život plný radosti, uvidíš. Skončíme jako v pohádce.“
„Někdy je hezké jen tak klidně ležet a snít.“
„Já nesním, tati. Dobře to dopadne a až mocný válečník porazí zlého draka…“
„Radši už spi, holčičko. Hmm, chceš, abych tu ještě chvíli zůstal?“
„Budu ráda.“ Sinaj políbil svoji dceru na čelo. „Tati, myslím, že se teď na dlouhou dobu neuvidíme.“
„Ne? Jak to myslíš?“
„Odjedu na nějaký čas do Anglie.“
„Až do Anglie? Ale holčičko… to je úplně jiný svět, než na jaký jsi zvyklá.“
„Tati, jsem velká holka – postarám se o sebe.“
„Jak to, že tě tam vedení jen tak pošle? A kolik vás tam bude? Co to je vůbec za akci? Proč Britská armáda potřebuje naše jednotky?“
„Tati, ono to není tak úplně přes armádu. Teď jsem na nějaký čas postavená mimo službu, ale ne za trest, je to na přání z vyšších míst. Víš, budu teď pracovat pro někoho hodně mocného. Je až z USA.“
„Počkat, počkat, to jako, že tě chtějí tajné služby?“
„Nejde o státní útvar.“
„Parvati, do čeho ses to namočila? Tohle se mi nelíbí.“
„Jen klid. Půjde o důležitou záležitost, která podléhá přísnému utajení, takže ti nemůžu říct víc, promiň. Podstatné ale je, že si vybrali mě a to něco znamená,“ snažila se Parvati trochu přikrášlit situaci. Evidentně to zabralo, neboť na Sinajově tváři se objevil úsměv.
„Takže moje holčička je pro tu věc nejlepší? Výborně, Parvati. Jsem na tebe vážně moc pyšný.“
„Nejspíš mě pomohlo to mé tělo,“ zkusila Parvati zapůsobit.
„Hmm, jen aby. Uvidíme, až bude po všem holčičko a pokud sklidíš úspěchy…“
„Sklidím a věřím, že tahle akce změní život nás obou. Bude zase dobře… a doufám, že pak uznáš, že mé cvičení přináší ovoce.“
„Parvati, kariéra je jedna věc, ale rodina věc druhá. Je třeba najít rovnováhu a ty ji nemáš.“
„Už zase… počítám, že neexistuje způsob, jak bych se ti mohla zavděčit.“
„Ale ano. Prober se a přemýšlej o sobě. Nechceš přece skončit napořád jen sama.“
„Ne, to nechci…“
„Tak vidíš. Víš, možná to ani není tak tvoje vina, to jak vypadáš. Možná to je nějaká nemoc. Chtěl bych, abys navštívila lékaře, Parvati, uděláš to pro mě?“
„Ty myslíš, že jsem blázen?“
„To netvrdím. Podívej, v mládí jsi trpěla a já za to cítím vinu. Možná jsi tím poznamenaná a nechalo to na tobě své následky. Tohle není normální, o tom snad nemusíme diskutovat.“
„Já nejsem blázen, tati!“
„Netvrdím, že jsi. Pouze si myslím, že jsi nemocná. To je přece normální, může se to stát každému. Já jsem třeba také nemocný, vždyť víš.“
„Ano, ale tvoje astma nemá s psychikou nic společného.“
„Můj bývalý kamarád z vojny je dnes psychoterapeut. Slíbil mi, že se na tebe podívá, pokud bude třeba a já myslím, že je nejvyšší čas. Zítra tě tam dovezu a slib mi, že budeš poslušná.“
„Nejsem nemocná!“
„Prosím, Parvati, slib mi, že tam pojedeš. Může ti pomoct.“
„Nepotřebuju pomoct. No… ale dobře, pojedu. Ale nejprve musím něco dořešit s Nickem. Zítra ráno se tu staví.“
„Hmm, já u toho ale nebudu.“
„To doufám. Ta scéna minule, kdy jsi ho nazval nacistou, byla šílená.“
„A ty se mi divíš? Je to Němec!“
„No a? On nepochází odtud.“
„Na tom nesejde. Copak neznáš naši historii? Když sem můj dědeček přišel z Indie, Němci zavírali lidi do koncentračních táborů a holčičko, to bylo ještě dlouho před druhou světovou válkou. Vidíš, co je to za národ? Jak zkažený a nenapravitelný je? Zakazuju ti se s tím člověkem stýkat.“ Parvati na to nereagovala, ale rozhodně neměla v plánu otce poslechnout.

Druhý den ráno se Parvati stihla sotva nasnídat a už se celým okolím ozývalo troubení Nicolasova vozu. Parvati vyběhla ven, aby přítele uklidnila. Nicolas stáhnul okénko svého džípu, aby si mohl s Parvati promluvit.
„Můžeš mi vysvětlit, proč tu troubíš?“ zeptala se Parvati. „To nemůžeš prostě vyjít ven a zazvonit?“
„Pokud vím, tak dle tvého otce se nemám k jeho domu ani přibližovat. Nestojím o to setkat se s tím neurotickým šílencem.“
„Takhle o mém tátovi mluvit nebudeš!“ vykřikla Parvati.
„Jo? No tak mu vysvětli, že nejsem žádný nácek.  A vůbec, sbal se a jedem.“
„Ne. Pojedeme až po tom turnaji.“
„Zbláznila ses? Alice chce, abychom si pospíšili.“
„Tak jí vyřiď, ať počká. No anebo si něco vymysli, vždyť nemusí vědět, že tam ještě nejsme. Kasumi nám snad neuteče, ne?“
„Jedu na Black Mirror.“
„Sám?“
„Jo.“
Nicolas nastartoval a zatáhnul okénko, na které bušila Parvati. „Nicku, počkej. Tak počkej, slyšíš? Vždyť je to jen pár dnů. Nicku!“ Nicolas ale nereagoval a odjel. Parvati na něj ještě chvíli mávala a doufala, že zastaví, ale k ničemu to nebylo. Povšimla si na zápraží stojícího otce.
„Jestli se tady ten parchant ještě ukáže, tak na něj vytáhnu brokovnici!“
„Tati, prosím tě…“
„Copak ses pomátla, holčičko? Tohle je muž, se kterým chceš strávit celý život? S takovým zmetkem?! Vždyť tě tady nechal a vsadím se, že kdyby ses mu postavila před auto, tak by tě rovnou přejel. Už tě s ním nechci nikdy vidět, jasný?“ Parvati k tomu neměla co říct a tak jen mlčela. „Moje holčička má na víc než na takového mizeru.“ Sinaj otevřel garáž, kde měl svoje staré auto. Nevypadalo pěkně a ani bezpečně, ale Parvati věděla, že s ním otec jezdí denně do práce a tak snad něco vydrží.
„Tati, já nevím. Nemám na to vůbec náladu.“
„Už jsem si vzal v továrně volno a nechci, aby to bylo pro nic za nic. Je zapotřebí se sebou něco dělat, holčičko. Jak říká moudré přísloví – děti jsou odměnou života - a já chci, aby moje jediné dítě bylo zdravé a aby před sebou mělo šťastnou budoucnost.“ Brzy už oba vyráželi do centra města, kde měl svoji ordinaci Kirabo Nagi.

„Tak tady to je,“ řekl Sinaj a zastavil na parkovišti před vysokou budovou. „Kirabo tě vyléčí, uvidíš.“
„Já nejsem nemocná, tati.“ Sinaj na to nic neřekl a doprovodil svoji dceru do budovy, kde nastoupili do výtahu a vyjeli do patra, kde měl Kirabo svoji terapeutickou ordinaci. Sinaj zaklepal na dveře a po chvilce otevřel postarší muž s četnými vráskami a brýlemi.
„Á, Sinaji… to už je doba, co jsme se viděli naposledy." Oba muži si potřásli rukou a poplácali se po rameni. Poté si Kirabo prohlédl Parvati.
„Eh, dobrý den, doktore,“ pozdravila.
„Tak jo, Parvati, běž dál a nestyď se. Kirabo už všechno důležité ví, tak se nemusíš ničeho bát. Já počkám tady v čekárně.“ Kirabo za Parvati zavřel dveře a pobídl ji, aby se usadila na pohovku. Parvati zkoumavě sledovala vybavení ordinace a překvapilo ji, že je tu vcelku šero a prostředí je nezvykle útulné. Skoro to vypadalo, jako by byla u sebe v pokoji.
„Odložte si, Parvati a klidně se natáhněte.“
„Podívejte, já nevím, co přesně vám táta řekl, ale chci, abyste věděl, že já jsem v pořádku. Necítím se být nemocná a bylo by fajn, kdybyste to potvrdil i tátovi.“
„Parvati, já vám rozumím, připadáte si zdravá a štve vás, že Sinaj, tedy váš otec, to vidí jinak. Já se nyní pokusím zjistit, co vám je, tedy pokud vám vůbec něco je. Jenom si popovídáme a uvidíme. Vám se jistě uleví a já na základě svých znalostí určím, co by pro vás bylo nejvhodnější.“
„A to jen tak? Na základě rozhovoru?“
„Ano. Musíte mi ale slíbit, že nebudete lhát. Je to přece ve vašem zájmu, že ano?“
„Možná… a už jste tu měl někoho, jako jsem já?“
„Abych byl upřímný, tak ještě ne. Pomáhám lidem hledat duševní klid, zbavovat je depresí a pocitu osamocenosti. Dělám terapie i pro ty, co se nedokážou vyrovnat s hrůzami válek. Nevěřila byste, kolik takových lidí jsou přímo profesionální vojáci.“
„Tak tímhle určitě netrpím, ale na druhou stranu – ještě jsem v opravdové válce nebyla.“
„Možná bychom mohli právě tady začít. Povězte, co je vlastně náplní vaší práce?“
„No, jak kdy. Tu a tam se zúčastňuji humanitárních misí. Doprovázím s jednotkou členy NATO nebo Červeného kříže. Navštěvujeme chudé vesnice, pomáháme zřizovat školy nebo nemocnice a dodáváme jim zásoby.“
„Baví vás to?“
„Ano, ráda pomáhám lidem.“
„A co dál? Co bojové akce?“
„Když pominu vojenská cvičení, tak potlačování demonstrací, zabraňování rabování a někdy útoky na povstalecké cíle. Na severu u hranic s Angolou bývá obvykle velmi nebezpečno, ale jsem ráda, že díky nám se to postupně zlepšuje. Před pár měsíci jsem taky měla co do činěni se skupinou pašeráků drog, ale to tady u nás nebývá vůbec časté a když už, tak to nemá na starosti armáda.“
„Už jste někdy zastřelila člověka?“
„Ano. To je v mé práci přece normální.“
„Někomu to normální nepřipadá. Služba v armádě rozhodně nemusí být o zabíjení.“
„Vím, ale já nejsem někdo, kdo slouží celý život na základně a nevystrčí z ní paty. Obvykle děláme v terénu.“
„Nestává nebo nestávalo se vám, že jste se cítila v akci slabá a bezmocná?“
„Možná ze začátku. Ano, uznávám, že když jde o život, tak hrozí, že člověk zpanikaří a najednou neví, co si počít, přestože na to je léta připravován. Ale ne, necítím se slabá. Podívejte, něco jiného je moje práce a něco jiného civilní život. Jasně, že když po roce vidím tátu, tak jsem hrozně šťastná a obvykle se rozpláču, ale nejsem žádná citlivka a ani nemůžu být.“
„Víte, tohle jsem zrovna neměl na mysli. Chtěl jsem vědět, jestli se mezi svými kolegy, ať už tedy v akci nebo kdekoli jinde, cítíte rovnocenná.“
„Ano, proč by ne? To, že je mi čtyřiadvacet neznamená, že jsem nějaké ucho. Dokážu držet krok, ať už jde o cokoli. Mám snahu i zkušenosti.“
„Co vaše fyzička, Parvati?“
„Skvělá. Dokážu se vyrovnat mnohým mužům a hodně z nich dokonce překonávám.“
„Ale nebylo tomu tak vždy… mám pravdu?“
„Máte. Prostě ženy v armádě už nejsou ničím výjimečným, ale to jen na postech, které nevyžadují velkou psychickou i fyzickou zátěž. Já na takové pozici jsem a ano, nezastírám, že jsem se stala terčem mnoha posměšných řečí, mnoha laciných vtípků a mnoha urážek.“
„Jak jste se to rozhodla řešit?“
„Uvědomila jsem si, že se přibližuji ke stavu, v jakém jsem byla v dětství na školách – čili terčem šikany. Tentokrát jsem si ale řekla: ‚tak a dost‘ a rozhodla se to zavčasu řešit.“
„Tím, že jste začala pilně cvičit a dostávat do těla hodně proteinů?“
„No ano. Tím taky, ale rovněž jsem se snažila zapadnout. Víte, nejsem zrovna společenský typ, ale když se se stejnými lidmi stýkáte dnes a denně, nejde zůstat stranou a v armádě to platí dvojnásob, protože nevíte, kdy budete stát tváří v tvář smrti, a váš život bude záviset na kolegovi.“
„Zapadla jste? A vemte v potaz i vaši fyzičku.“
„Zapadla. Víceméně.“
„Co muži?“
„Mají mě rádi. Berou mě jako sobě rovnocennou a vlastně je to skvělý pocit.“
„A ženy?“
„Moc žen nevídám, ale… tak vlídné to není. Já jsem mezi muži získala respekt a uznání a mnoho jiných ne.“
„Takže závist?“
„Přesně a taky opovržení, ale nevadí mi to.“
„Stýkáte se víc s muži než s ženami, pokud vezmu v potaz soukromý život?“
„Spíše s muži. S kolegy z armády a nejvíce pak se členy mé jednotky. To je ale normální.“
„A s ženami se nestýkáte? Nemáte kamarádky a teď nemyslím jen armádu.“
„Když nad tím tak přemýšlím… ne, nemám žádné známé. Nechtějí se mnou nic mít, ale já na ně kašlu. Rozhodně z toho nejsem nějak přešlá, to jsem chtěla říct.“
„Máte přítele? Myslím blízkého přítele?“
„Ano… no, možná už ne. Dnes jsme se nepohodli a nevím, co bude.“
„Táhne vás to spíše k ženám nebo k mužům, pokud jde o trvalý vztah?“
„Chcete vědět, jestli nejsem lesba? Ne, to určitě ne. Líbí se mi muži, ženy ne.“
„Je o vás zájem? Ehm, vím, že tohle už je opravdu za hranicí slušnosti, ale je nutné to vědět.“
„Nevadí mi na to odpovídat. Abych byla upřímná – na pevný trvalý vztah to nevypadá. Mám pár opravdových přátel, ale že by chtěli něco víc, tak to určitě ne. A nesouvisí to jen s tím, že mám momentálně vztah s Nicolasem, ehh... to je ten můj přítel.“
„Co sex? Míváte často sex?“
„Ech, to jako s přítelem?“
„Ne, jako s ostatními.“
„Poslyšte - neřeknete tohle nikomu, že ne?“
„Přísahám, že ne. Je to tajemství, nebojte se.“
„Ne, sex nemívám. Jen s Nickem. S jinými ne a ani oni nemají zájem, řekla bych.“
„Divíte se jim?“
„Vážně mě začínáte zahánět do úzkých. Ehm… hmm… já nevím jak na to odpovědět. Sama sobě se líbím, to ano a je pravda, že když mám Nicka, tak nestojím o zájem druhých, ale dřív… dřív jsem si přála, abych někoho zaujala, abych se líbila. No… možná jsem se mužům trochu divila, ale zase ne moc.“
„Proč myslíte, že o vás nestojí? Myslíte proto, že jim připadáte jako muž?“
„Ech, jsem žena, pane doktore.“
„Já vím, ale mám na myslí chování, vzhled…“
„Nevím, já… to je těžký. Možná, že mě berou spíš jako muže.“
„A vy si připadáte víc jako žena nebo jako muž?“
„Hmm, možná jako žena i jako muž. Jak kdy.“
„A co obvykle převládá?“
„Nevím… muž?“
„Hmm, tady bych to pro dnešek stopnul, Parvati. Stavte se zase za týden v tuhle dobu. Udělám si na vás čas a nebojte se placení. Dělám to pro svého kamaráda a taky pro vás. Můžete mi sem ještě zavolat otce? Dlouho jsme se neviděli a tak…“
„No jo, chápu. Hned ho sem pošlu, ale pochybuju, že sem příští týden budu moct jet. Patrně budu už v Evropě.“
„Hmm, doufám, že ne, Parvati. Jde o vaše zdraví a to má před prací i zábavou přednost.“
„Uvidíme... Děkuji a snad nashledanou, doktore.“ Parvati odešla z ordinace s rozporuplnými pocity. Vážně pochybovala o tom, že by jí podobné rozhovory mohly pomoci a mimo to – ona pomoc nepotřebovala. Připadala si v pořádku.

„Tak co?“ ptal se Sinaj své dcery.
„Nic moc. Tedy spíš nic než moc. Máš tam jít.“
„Dobře, tak tu na mě počkej. Potom si zajedeme na oběd, co ty na to?“
„To by bylo fajn, ale platím já. Jo a nebudeš mi vnucovat žádná tučná jídla, ano?“ Sinaj jen pokýval hlavou a vstoupil do ordinace. Kirabo vytáhl zpod svého stolu lahev whisky a nalil do dvou sklenic.
„Já nemůžu,“ řekl Sinaj, „jsem tu autem.“
„Jen se napij starý brachu. A taky se radši posaď.“
„To je to tak zlé?“ zeptal se s obavami v hlase Sinaj a usedl na pohovku. Alkohol ale stejně odmítnul.
„Budu k tobě upřímný, ačkoli bych neměl. Parvati je milá a přátelská dívka, jenže ona se cítí být spíše… no prostě řekl bych, že má problém se svým pohlavím.“
„Tomu nerozumím.“
„Jde o to, že jako žena se v armádě necítí dobře a tak se snaží být spíše mužem, jestli se to tak dá vůbec říct. Pro ženu jejího věku by bylo obvyklé mít značný počet kamarádek, se kterými by si rozuměla a měla si co říct. Ona nikoho takového nemá. Na pohled do budoucna a její představy jsem se ještě neptal, ale nemyslím, že ví, co chce a i kdyby ano, tak těžko dokáže pro to něco udělat. Podívej, řeknu ti to na rovinu, přeci jen jsme přátelé a měl bys to vědět – obávám se, že dříve nebo později dojde k názoru, že nechce být ženou, že to pro ni není přínosem.“
„Proboha… a co… co bude dělat?“
„Já nevím, ale slyšel jsem, že v některých vyspělých zemích se provádějí operace pro změnu pohlaví.“
„Anglie…“
„Cože?“
„Panebože, už je to tady. Ona chce jet do Anglie. Tvrdí, že to je pracovní záležitost, ale…“ Sinaj popadl sklenku whisky a celou ji okamžitě vypil. „Co mám dělat? Proboha, co mám dělat?“
„V tomhle ti neporadím. Ideální řešení by bylo, aby nadobro opustila armádu a začala úplně jiný život v práci, která je pro ženu obvyklá. Potíž je v tom, že jí se ve službě líbí a připadá si hrozně užitečná. Upřímně chápu ji a myslím, že ty taky.“
„Jo… všechno je to moje vina,“ bědoval Sinaj.
„Není to ničí vina. Nemohl jsi tušit, co bude. Myslím, že bys teď měl být s ní a to co nejdéle to bude možné. Rozhodně jí ale nic nevyčítej a hlavně… nezapomeň, že ode mě nic nevíš. Zkus ji podporovat, zkus na ni být milý a pokus se ji pochopit. Když ti sama přizná, co má v plánu, můžeš jí to pak zkusit rozmluvit. Možná uspěješ, ale i kdyby ne… radši se smiř s tím, co se chystá udělat a neodvrhuj ji za to. Ona tě miluje, Sinaji, a hrozně bys jí ublížil, kdyby ses k ní otočil zády.“
„Nevím, jestli to dokážu, pokud…“
„Musíš. Promluv si s tím jejím přítelem. Víš o něm vůbec?“
„Ano, je to zmetek.“
„Zkus ho přesvědčit, aby jí to rozmluvil a aby jí pomohl se vzpamatovat. Snad to zabere.“
„Snad… Moje žena porodila dceru a ne syna. Nedovolím, aby ze sebe moje holčička udělala zrůdu.“

Po obědě Sinaj zavezl dceru ke svému domu. Zde postával opřený o své auto Nicolas. Pokuřoval cigaretu a čekal, kdy se vrátí Parvati. Sinaj zaparkoval před domem a vystoupil z auta.
„Co to má znamenat?!“ ptal se Sinaj. „Co tu ještě chcete?“
„Klídek prďolo, nepřijel jsem za tebou.“ Parvati, která Nicolasova slova slyšela, se naštvala a postavila se mezi svého otce a Nicolase.
„Jak to s mým tátou mluvíš?!“ vykřikla. „Ještě jednou ho tak nazveš a budeš mít co dělat se mnou!“ „Uklidni se, Parvi. Ještě jsem od tvého otce neslyšel omluvu za toho nácka.“
„Co tu děláš, Nicku?“
„Uvědomil jsem si, že jsem to přehnal. Chápu, že je pro tebe ten turnaj tak důležitý a myslím, že zase tak moc vadit nebude, když se tu zdržíme těch pár dnů. Do Anglie pojedeme hned po turnaji, souhlas?“
Parvati se usmála a svého přítele objala. „Výborně, jsem moc ráda, že s tím souhlasíš. Pochop, jak je to pro mě důležité. Dřu se do úmoru, jen abych měla větší šanci. Pro mě je to životní příležitost ukázat, co ve mně je.“
„Pane Krügere,“ řekl Sinaj, „mohl byste na moment dovnitř?“
„Nevím, proč bych měl.“
„No tak, Nicku,“ zašeptala svému příteli Parvati.
„Hmm, tak fajn, ale jestli na mne vytáhnete flintu…“
„Nebojte se. Potřebuji si s vámi promluvit – mezi čtyřma očima.“
„Tati?“ podivila se Parvati, která se bála, že dojde k násilí.
„Počkáš venku, holčičko?“
„Jo… no tak jo, ale jestli si něco uděláte…“

Sinaj zavedl Nicolase do domu a dal vařit vodu.
„Posaďte se. Dáte si kávu nebo čaj?“ Sinaj otevřel skříňku nad kuchyňskou linkou a porozhlédl se tu. „Aha, tak káva došla. No, takže si dáte čaj.“
„Dal bych si odpovědi! O co vám jde? Nečekám totiž, že máte v plánu se omluvit.“
Na Sinajovi bylo vidět, že je nervózní. „Ehm, nevím, jak bych začal… vy máte Parvati doopravdy rád?“
„Mám, ale to vám snad Parvi řekla sama, ne?“
Sinaj usedl ke stolu naproti Nicolasovi. „Já Parvati bezmezně miluju. Je to moje dcera, to jediné, na čem mi v životě doopravdy záleží. Kdyby na to přišlo, položím za ni život. Potíž je v tom, že moje dcera si už vytrpěla svoje. Mluvím teď o jejím dětství. Nikdy jsme nebyli při penězích a navíc tu hrají roli naši předci. Nejsme zrovna oblíbení a vážení lidé, to jsem chtěl říct. Parvati trpěla před lety nadváhou. Nebylo to zlé, nakonec její matka taky nebyla… zrovna jako tyčka, jestli rozumíte. Nedělali jsme si z toho hlavu, ostatně proč, když svět je plný lidí s nadváhou a žijí běžný život. Jenomže děti na školách, kam Parvati chodila, nebyli kdovíjak tolerantní. Nikdy si nenašla opravdové kamarády a tak byla na všechno sama, a když je člověk sám… asi rozumíte, jak to může skončit. Ať tak nebo tak, Parvati byla slušná, hodná a chytrá holčička, která to mohla dotáhnout hodně daleko a taky dotáhla. Celou tu dobu se však musela potýkat s šikanou, kterou jsme ani my rodiče nemohli zastavit, protože jak na to jít, když i učitelé si na Parvati rádi vybíjeli zlost? Kolikrát jsem se snažil o domluvu, ale stejně to bylo jen horší.“
„Řeknu vám, kdyby moji dceru někdo šikanoval… brzy by toho začal litovat.“
„Máte na mysli násilí? Pomýšlel jsem na to a… vím, že jsem se k tomu měl odhodlat. Tehdy jsem se ale bál, že to bude ještě horší a jelikož jsem sloužil v armádě a to i v cizině, tak jsem navíc pobýval doma jen málokdy. A… přiznám se, že jsem tehdy nechtěl ztratit tu práci. Kdybych někoho napadl a on by to hnal dál k soudu…“
„Kvůli kariéře jste nechal dceru, ať trpí?“
„Žena byla už tehdy hodně nemocná a můj plat bylo to jediné, co nám pomáhalo přežít. Ani teď to není o moc lepší a jen tak tak se uživím. Stydím se za to, že mi moje dcerka posílá část platu, ale bez toho bych jen těžko vyžil. Tehdy nebylo snadné dělat, jakože se mé dceři nic neděje a pořád si to vyčítám, ale přišlo mi to jako nejlepší řešení. Ne správné, ale v mezích možností to nejlepší. Myslím, že po ztrátě matky mi chtěla Parvati udělat radost anebo spíše toužila po tom něčeho dosáhnout navzdory krušnému dětství. Zapracovala na sobě a výrazně zhubla, aby se mohla přihlásit do armády. Když ji vzali, byl jsem štěstím bez sebe, jenomže tam se něco zvrtlo. Parvati je dnes samý sval a… musí vám být jasné, že to není normální.“
„S tím musím souhlasit. Ale… já mám Parvati rád a její vzhled to… to nezmění. Snad...“
„Snad? Mám pocit, že si nejste tak docela jistý, že?“
„To jsem neřekl, jen… podívejte, přejděte k tomu podstatnému.“
„Mám podezření, které hraničí s jistotou – Parvati má problém se svým pohlavím.“
„Jste si jistý? Ona je se sebou spokojená!“
„Skutečně? Jak často s ní jste, pane Krügere?“
„Jak jen to jde. Teď jsem byl pár měsíců v USA, ale těšil jsem se, až se vrátím domů a budu zase s vaší dcerou. Podívejte – každý z nás má svoji práci, která nám nedovoluje trávit spolu příliš mnoho času, ale to je na jednu stranu i dobře, protože pak se jeden na druhého hrozně těšíme.“
„Nebudu teď mluvit o tom vašem vztahu. Sice s tímto přístupem nesouhlasím, ale sám jsem byl takový, takže asi vám do toho nemám co mluvit. Každopádně vy s mojí dcerou nejste zase tak často, takže se není čemu divit, že nevíte, co se jí honí hlavou.“
„Ehm, mám takový pocit, že vás Parvati vídá párkrát za rok…“
„To ano, ale já jsem její otec a rodiče vždycky poznají, co se s jejich dětmi děje. Sdělila vám, co v Anglii plánuje? Jedete tam přece s ní, že ano?“
„Samozřejmě, že vím, co tam budeme dělat, ale to není vaše věc a jsem přesvědčen, že stejného názoru je i vaše dcera.“
„Není třeba mi něco říkat – vím to sám. Parvati jde na operaci.“ Nicolas se podivil. Vstal ze židle, přešel k oknu a pohlédl ven na svoji přítelkyni, která postávala před domem a každou chvíli kontrolovala čas na hodinkách.
„Ona je nemocná?!“ zeptal se Nicolas.
„Je a souvisí to s její prací. Musí mít nějakou psychickou poruchu a to dosti vážnou. Ona sama sebe ničí, ale neuvědomuje si to. Z toho důvodu po vás požaduji dvě věci, pane Krügere. Za prvé, rozmluvíte mojí dceři cestu do Anglie. No a za druhé ji necháte být. Očekávám, že když se s ní rozejdete, tak její vztah k armádě ochabne. Já vím, že je to kruté, ale je to pro její dobro.“
„Už jsem vám říkal, že do Anglie jedeme z určitého důvodu a ten s operací vaší dcery nemá nic společného. A s tím druhým nesouhlasím.“
„Pane Krügere,“ zvýšil hlas Sinaj, „moje dcera chce jít na operaci, která změní její pohlaví! Opravdu budete pokračovat ve vztahu s ní, když bude mužem?!“ Nicolasův zděšený výraz hovořil za vše. Ohlédl se na Sinaje a nevěřil vlastním uším. „Žádám vás, abyste jí to rozmluvil. Pokud ji máte opravdu rád, tak to pro ni uděláte!“ Nicolas takováhle slova neslyšel rád. Sinaj ho tlačil do něčeho, co nechtěl udělat a ještě se opíral o city a Parvatino dobro. Přišlo mu to jako vydírání. Vyšel ven a prásknul dveřmi.

Parvati pochopila, že se něco děje. Očekávala, že jí Nicolas hned vysvětlí, proč je tak rozrušený.
„Já nejsem buzerant, Parvati!“ zařval. „To si myslíš, že tě budu milovat s… ty víš čím mezi nohama? Větší podpásovku jsem ještě nezažil!“
„Cože?! O čem to mluvíš? Zníš, jako kdybys vypil celou flašku rumu.“
„Ještě ne, ale za pár hodin tomu tak bude.“ Nicolas nasedl do auta a odjížděl spěšně pryč do centra města. Parvati vůbec nechápala, co se stalo, ale počítala s tím, že v tom má prsty její otec. Vešla do domu. Sinaj seděl u stolu a zrovna si sypal cukr do čaje. Parvati se opřela dlaněmi o stůl
„Co se stalo?!“
Sinaj se ohlédnul na kuchyňskou linku a řekl: „Máš tam čaj.“
„Mě nezajímá čaj! Co jsi mu to navykládal?! Mluvil úplně z cesty.“
„Nedělej to, holčičko. Prosím tě, nedělej to.“
„Vy jste tu snad fetovali… O čem to mluvíš?“
„Uvědom si, že pak ztratíš všechno a jeho přece taky, ne?“
„Tohle je nějaký vtip, že ano?“
„Přece ze sebe nemůžeš udělat muže!“
Parvati chytila svého otce za ruku. „Pojď ven. Asi nám tu uniká plyn. Přiotrávili jste se – oba dva.“
„Ne, ty tomu nerozumíš, holčičko.“ Parvati i přesto vyvedla otce ven před dům. Dveře nechala otevřené. „Parvati, je přece krásné být ženou. Budeme pravidelně navštěvovat Kiraba, najdeme ti jinou práci a přátele. Uvidíš, že se to spraví.“
„Ty si myslíš, že chci být chlap? To kvůli tomu tvému kamarádovi, že jo? Pořád se mě ptal na to, jak se cítím a já mu řekla, že někdy jako muž, což přece není nic divného, když jsem voják! Stýkám se výhradně s muži, zúčastňuji se bojových akcí, zápasím, pravidelně trénuji,... jo – připadám si jako chlap, ale to neznamená, že jím chci být! Vždyť by to bylo ohavné a pak už bych na svoji sílu a své tělo vůbec nemohla být pyšná. Tohle jsi přehnal, táto!“
„Ale…“
„Mlč! Jak jsi na to vůbec přišel? Ten Kirabo nemá ani ponětí o tom, co cítím. Taky jak by vlastně mohl, že ano? Oba jste se pomátli!“
„On… říkal jen, že je to možné a že třeba budeš chtít operaci a do toho ta Anglie… říkala jsi, že to nesouvisí s armádou a že to změní tvůj život a…“
„Zatraceně! Proč se mi pořád pleteš do života?! Měl jsi tu být, když mi bylo deset a ne teď! Pořád si myslíš, jak strašně mi pomáháš a přitom se mi jen pleteš pod nohy. Jestli Nick kvůli tobě…“
„Ale holčičko…“
„Pořád se viníš za to, co jsi dělal nebo spíš nedělal, když jsi byl v armádě a neuvědomuješ si, že mě už není pět. Už nejsem tvá holčička, kterou budeš vodit za ruku. Mé dětství jsi z velké části propásl. Já tě za to neviním, ale teď už jsem dospělá a mám vlastní názory, tak je zkus také trochu vnímat. Mám toho už dost!“ Parvati se rozběhla pryč od Sinajova domu a mířila do města. Počítala s tím, že si zavolá taxi, protože své auto tady neměla. Sinaj na ní ještě dlouhou dobu volal z plných plic, ale k ničemu to nebylo. Rozkašlal se a to tak silně až mu z úst tekla krev. Posadil se na zápraží a vyčítal si, jak se zachoval. Pálilo ho na plicích a těžko se mu dýchalo. Do toho brečel a prosil Boha, aby mu dcera odpustila a vrátila se zpátky.

Bar Oáza byl vyhlášeným podnikem v centru Windhoeku. Sice šlo o bar pro střední vrstvy, ale nezřídka sem zavítali i majetnější obyvatelé Namibijského hlavního města. Asi dvacítka stolů byla téměř obsazena a nebylo divu, neboť byl již večer a lidé se scházeli na drinky nebo i večeře, které se tu taktéž podávaly, i když zdaleka ne v takové míře jako alkoholické nápoje a koktejly. Z reproduktorů pověšených v rozích u stropu hrála rocková hudba a na tanečním parketu skotačilo asi deset mladých lidí. Nicolas seděl u baru a popíjel levnou whisky. Přitom po očku sledoval pohlednou barmanku, jak obsluhuje hosty. Měla spoustu práce, ale bylo na ní vidět, že má vše pod kontrolou a je v klidu a pohodě, přestože neměla ani trochu času na oddech. Její černé vlasy s drdolem ladily s její barvou pleti. Barmanka si všimla, že Nicolasova sklenka je prázdná a tak okamžitě nalila do další a poslala ji po pultu. Nicolas pokýval hlavou na znamení díků a obrátil do sebe celý obsah sklenky.
„Máte chvilku?“ zeptal se Nicolas barmanky.
„Copak, změníme barvu?“
„Jo, dal bych si… tequilu!“ vykřikl značně přiopilý Nicolas.
„Být vámi, si dám chvíli oraz. Ne, že bych si stěžovala, ostatně prachy nesmrděj, ale chlastáte jak duha. Bylo by fajn vidět vaše peníze, než sebou seknete na podlahu, bez urážky.“
Nicolas vytáhl z peněženky stodolarovou bankovku a položil ji na pult. „A teď mi nalejvejte, dokud budu vidět.“
„Já to s vámi myslím dobře – už jste vypil dost a my tady nemáme ve zvyku volat hostům taxíky nebo je tu dokonce nechávat přenocovat. Skončíte na ulici a kdoví jestli se ráno vůbec probudíte… Takže buďte rozumný.“
„Ehh… na mém místě byste chlastala taky! To se s váma vsadím!“
„Když vydržíte ještě tak dvě hodinky při smyslech, můžeme si pokecat, ale teď je tu frmol, tak mě už nerušte při práci.“
„Ale no tak… těm pitomcům to může bejt jedno, ne? Co je mi do nich! Do prdele, pojď sem a pokecáme! Mám na srdci kupu věcí!“
„Jo… takový jako jste vy fakt miluju,“ poznamenala barmanka s notnou dávkou ironie.  „Vidíte támhle toho vysokého chlápka u vchodových dveří? Stačí mi zapískat a pomůže vám ven na ulici. Takže se držte zpátky.“
„Co?! Ty mě chceš vyhrožovat?!“ vykřikl Nicolas. „Já mám taky svýho bodyguarda… abys věděla! Ještě je to teda bodyguardka, ale co nevidět z ní bude chlap.“
„Vy jste fakt případ…“ Barmanka se dál s Nicolasem již nebavila a věnovala se ostatním hostům.

Zhruba po hodině do podniku vstoupila Parvati. Chvíli se rozhlížela okolo. Takováhle místa jí vůbec nedělala dobře. Bylo tu moc hluku a podnapilých lidí. Jediným příjemným místem se zdál být parket. Když viděla skupinku mládeže, jak tancují, měla chuť se k nim přidat, ale uvědomovala si, že tu není kvůli tanci. Zahlédla Nicolase a usedla vedle něj na barovou stoličku. Barmanku zajímalo, co si její nový host objedná
„Budete si přát, pane?“ řekla s klidem a až poté když přišla blíž, si uvědomila, že mluví s ženou. Nicolas si opřel hlavu o ruku a povzdechl si. Parvati značně znejistěla, ale snažila se udržet v klidu. Barmanka se pokusila o omluvu: „Eh, promiňte, slečno… Spletla jsem si vás s… no to je jedno.“
„Ale není!“ vykřikl Nicolas. „Anebo vlastně je. Nakonec… je jedno, jestli ji nazvete ženou nebo chlapem – co nevidět bude obojí.“
„Uklidni se, Nicku. Ani nevíš, kolik práce mi dalo obejít všechny hospody a kluby tady kolem. Musíme si promluvit a to o samotě.“
„Ehh, nechci mluvit! Chci chlastat.“
„Jak dlouho už tu pije?“ zeptala se Parvati barmanky.
„Hmm, určitě už příliš dlouho. Vy jste jeho přítelkyně?“
„Asi ano.“
„Ne!“ vykřikl Nicolas „Ona je můj přítel! Já jsem totiž buzerant, víte? Teda teďka ještě ne, teď jsem normální chlápek, co má moc rád tuhle holku a za chvíli budu buzna a schválně jestli uhádnete proč.“
„Přestaň mi dělat ostudu!“ vykřikla zoufale Parvati. Všichni hosté se už otáčeli za zdrojem ruchu a mnozí se smáli. Pár z nich se však vydalo k odchodu.
„Zatraceně,“ řekla barmanka „nemůžete si odsud toho chlapa odvézt?“
„Ne! Mě nikdo nebude…“ Nicolas se zvednul ze stoličky, zapotácel se a upadl na zem.
„Hmm, tak toho už neodvedete, ale alespoň je ticho.“
„Můžu ho odsud odnést,“ řekla Parvati. „Kolik vám dluží?“
„Platil předem – prý že mu mám nalévat, dokud bude vidět. Takže… teď už asi dalšího panáka nechce. Spočítám útratu a vrátím vám zbytek. Jo, ale můžu se ujistit, že to dostane, že jo? Nechci, aby sem pak přišel hledat svoje prachy.“
„Hmm, víte co? Nechte si ty peníze a já ho sem zítra pošlu.“ Parvati se zvedla a Nicolase opřela o bar.
„Máte venku auto?“ zeptala se barmanka.
„Jo, odvezu ho, nebojte se.“
„Hej, Eckarde,“ zavolala barmanka na vyhazovače. „Pojď té holce pomoct. Ten chlap váží snad metrák.“
„Já to zvládnu,“ řekla Parvati a pomalu si Nicolase položila na záda.
„Do háje…“ řekla barmanka, „to jako fakt zvednete takovýho chlapa? Vy jste teda kus… Počkat… nejste Parvati Singh, seržantka Parvati Singh?“
„Ano… ale jak to víte?“
„No… váš přítel cosi naznačoval. Řekl toho dost, dokonce i to, že byste se měla stát roztleskávačkou.“
„Roztleskávačkou?“
„Jo… že prý byste to neměla do práce daleko a že by na vás byl skvělý pohled. Ale myslím, že byste měla spíše zúročit svoji sílu - kdybyste chtěla, tak hoďte řeč s šéfem a třeba vás vezme jako vyhazovačku. Vsadím se, že byste na takovém postu byla první možná v celé zemi.“
„Jo… ale nemám zájem. Nashledanou.“ Parvati odešla a hosté s údivem sledovali, jak z baru vynáší Nicolase.

Parvati svého přítele opřela o auto, otevřela a opatrně ho položila na zadní sedačky. Usedla za volant, nastartovala a už vyjížděla z parkoviště směrem ke svému bytu. Trávila tam obvykle jen pár týdnů ročně, ale přesto se bytu nemínila vzdát. Bylo to místo, kde měla své soukromí a klid na odpočinek. Stále jí vadilo, jak se k ní zachoval její otec, ale už se na něj nezlobila. Zastavila před panelovým domem a pohlédla do oken sedmého patra, kde měla svůj byt. Poté stočila zrak na chrápajícího Nicolase a povzdechla si. Vystoupila, Nicolase vytáhla z vozu, který následně zamknula. Opět si položila Nicolase na záda a pomalým krokem zamířila do domu. Když Parvati přišla do svého bytu, měla už značné problémy se vůbec udržet na nohou. Urychleně složila svého přítele na pohovku a nejprve si vydechla. Její byt nebyl nijak zvlášť velký – pouze chodba, dvě obytné místnosti a koupelna. Vrátila se dolů k autu, aby odsud odnesla tašku s nákupem. Měla tu jen minimum jídla, neboť očekávala, že už zítra, nejdéle pozítří vyrazí do Anglie. Zašla do koupelny, kde z lékárničky vzala plastovou lahvičku s pilulkami a jednu hned spolkla. Poté se navečeřela, osprchovala a ulehla ke spánku.