Hraniční kámen

1978 Šumava - hranice Československa s Rakouskem

HRANIČNÍ KÁMEN

„Ten křiváckej hajzl!“ ulevila si naštvaná Tereza Brázdová. Zmítal jí záchvěv vzteku, zkřivil jí krásnou tvář a momentálně zvítězil nad svíravým strachem z pohraničníků. Sužovalo ji vědomí, že pokud je chytí, znamená to v jejím případě několikaletý žalář. Riskantní útěk z Československa se proměnil v zoufalý noční úprk.

„Proč nás ten převaděč zradil?“ zakřičela rozlíceně, ale strhaný manžel tuto otázku zodpovědět nedokázal. Ten bídák jim namluvil, že si musí odskočit a poté zničehonic zmizel mezi stromy a už se neukázal. Prostě se vypařil. Zůstali v tom sami. Odkázáni sami na sebe a střípky Janova orientačního smyslu a znalosti hvězd.

Černou noční oblohu ozářily světlice. Snášely se na padáčcích a osvětlovaly okolní zasněžené stromy. Byl by to malebný, pohádkový obrázek, kdyby jim nešlo o holý život. Štěkot psů se neustále přibližoval. To jim dodávalo motivaci, aby to nevzdávali a ještě vyšťourali zbytky energie v rezervoárech rychle ubývajících sil. Brodili se hlubokým sněhem a každý krok stál nezměrné úsilí. V některých místech se bořili až po pás. Jan se pohyboval s uštvaným výrazem čím dál pomaleji. Na rozbolavělých zádech nesl desetiletou dívku, která se ho křečovitě držela a vystrašeně pobrekávala. Sama už nemohla běžet dál, nohy měla úplně rozedřené a také ji ochromoval strach. Dívka byla sice malá, přesto přece jenom něco vážila. Brázda lapal po dechu, zrudl a zpotil se, ačkoliv byla třeskutá zima. Všichni byli vyčerpaní a nepomohlo ani to, že se zbavili těžkých batohů s oblečením a starobylým rodinným porcelánovým servisem. Nechali si jenom tubus se vzácným obrazem a malý vak s rodinnými šperky a dolary, které nakoupili na černém trhu za výtěžek z prodaného bytu. Potom dlouhé nůžky na stříhání drátů. A samozřejmě rukopis knihy, kterou chtěl Jan Brázda v exilu vydat.

Noční nebe rozjasnily další dvě světlice a hrozivý štěkot vlčáků pohraniční stráže byl o poznání blíž. 

Tereza se najednou úlekem zarazila. „Madonka! V tom hnědým báglu jsem nechala svou Madonku!“ vykřikla zoufale.

„Není čas!“ ohradil se manžel.

„Je pro prababičce... přece ji tu nenechám! Těm...“ řekla rezolutně a její obličej se proměnil v grimasu odporu. Nemusela vysvětlovat, koho tím myslí. Jan to věděl až příliš dobře. Podíval se směrem k hranicím a namítl: „Ale je to už jenom dvě stě, možná tři sta metrů. Máme to na dosah... svobodu. Zpátky... zpátky to nestihneme... chytí nás. Copak to neslyšíš?“ snažil se jí zoufale přesvědčit.

Štěkot psů zněl opravdu z blízka, ale přes hučení větru nedokázal odhadnout, jak můžou být daleko.

Nedala si říct. Byla tvrdohlavá. Vždy si dělala vše po svém. Vydala se zpátky k místu, kde nechali bagáž. Následoval jí. Nikdy by ji nenechal jít samotnou. Naštěstí to nebylo zas tak daleko. Za pár minut už se skláněla nad batohem a začala rvát popruh boční kapsy batohu. Nakonec se jí podařilo zkřehlými prsty ho rozvázat a dlaněmi zajela dovnitř. Nahmatala ledovou plechovou krabičku, vytáhla ji, otevřela, uchopila Madonku a chtěla si ji schovat do kapsy. Podloží bylo stříbrné a perleť na obrázku madonky byla rozpraskaná. Prasklinky vytvořily tvar trojzubce. I když byla poškozená, měla pro ni nesmírnou citovou hodnotu. Když zvedla hlavu, ztuhla.  „Honzo,“ vyjekla a její vyděšený pohled spočinul mezi čtyři smrky, které řízením nějaké náhody byly uspořádány od nejnižšího k nejvyššímu. Jan Brázda se ohlédl tím směrem a šokem mu podklesla čelist. „A do háje,“ zanaříkal zdrceně. Prohráli. „Pane na nebi,“ hlesl. Kousek od nich stáli dva pohraničníci v bílých maskovacích kombinézách s kuklami proti omrzlinám a namířenými samopaly AK47. Pro běžence to byl hrůzostrašný pohled, symbolizující konec útěku, konec nadějím. Byl předzvěstí útrap. Vidina svobody a života se rozplynula. Jan najednou cítil v puse podivnou sladkoslanou pachuť. Byl to koktejl ze směsice potu, který si mimoděk slízl ze rtů a krve z prokousnuté vnitřní strany tváře, což si způsobil při jednom z pádů, ale dosud to nevnímal. Poslední ingrediencí se stal strach. Strach o holý život.

Tereza zmáčkla silně přívěšek Madonky, který se předával v jejich rodině z generace na generaci. Věřila, že jí přinese štěstí, jako tenkrát, když se jí přetrhl řetízek v autobusu, nevšimla si toho, ale naštěstí to viděl Honza a podal jí ho. Tímto způsobem se seznámili. Snad pomůže i teď, doufala.

Pohraničníci k nim začali pomalu postupovat, ozývalo se chroupání sněhu, jak jejich boty prorážely vrchní zledovatělou krustu. Jan Brázda postavil vyjukanou dívku na zem a rezignovaně zvedl ruce. Tereza klesla na kolena a přitiskla zaťatou pěst s medailonkem k hrudi. Určitě jí pomůže. Dostanou se z toho, ubezpečovala se. Nějak. Pořád není nic ztraceno, věřila. Dívka se přivinula ke skleslému a vyčerpanému Janovi, rukama pevně obepjala jeho pás a tvář zabořila do jeho boku.

Vysoký a hubený pohraničník pustil samopal, který se zhoupl na řemeni. Přistoupil k Brázdovi a uchopil jeho chlebník. Převrátil ho a vysypal obsah na sníh. Mezi jinými věcmi se na zemi ocitl tubus a rukopis knihy v deskách. Poklekl a uchopil desky. Zkusmo je potěžkal a zase odložil.

Jan Brázda se strnule podíval na svou manželku, která se celá třásla. „Manželce je strašná zima, můžu ji dát bundu?“ zeptal se. Pohraničník vůbec nezareagoval, jakoby ho neslyšel a sundal víko tubusu. Vytáhl srolovaný obraz a v klidu ho rozbalil. „Slavíček?“ zeptal se. Jan Brázda překvapeně přikývl. Jeho znalost ho zaskočila. Vysoký pohraničník obraz sroloval a schoval. Ohlédl se, protože se ozval psí štěkot. Viditelně znervózněl. Poté se otočil zpět.

Ukázal na dívku. „A to je kdo? Vy přece nemáte dceru.“

Jan Brázda konsternovaně zamrkal. „Jak... jak to víte?“ vyhrkl překvapeně.

Vysoký a hubený pohraničník se na moment zarazil, neodpověděl a dál se tvářil nepřístupně. Opět se sehnul, sebral objemný balíček fotografií, ležící ve sněhu. Stáhl ze svazku vzpomínek zpuchřelou tmavě oranžovou gumičku, která se obvykle používala na sklenice při zavařování. Na některých fotografiích Brázda pózoval s Václavem Havlem, členy skupiny Plastic people of Univers, Martou Kubišovou a dalšími chartisty. Ale nejednalo se pouze o fotky s disidenty. Jedna byla také s Alexandrem Dubečkem, jak se vřele objímají. Z postojů šlo vyčíst, že jsou velcí přátelé. Pohraničník si fotky chvilku prohlížel a konečně našel dvě, které hledal. Na jedné stál Jan Brázda u horské chalupy vedle muže se slunečními brýlemi. Oba měli svetry s norským vzorem a v rukou běžky značky Artis. Fotografie byla černobílá, nebyla příliš kvalitní, ale i přes to, byl tento muž v brýlích docela dobře rozeznat včetně jizvy na bradě. Zvláštní jizva měla tvar rovnoramenného trojúhelníku. Druhý snímek byl z místnosti horské chaty, kde byl plápolající krb a na stole talíře se zbytky salámů, okurek, několik krajíců chleba a hlavně pár prázdných lahví ruské vodky. Muž s jizvou na bradě to evidentně přehnal a spal v křesle u krbu s bradou pokleslou na hrudi. Dalo se usuzovat, že se nezřízeně opil. Tyto dvě fotografie vysoký a hubený pohraničník schoval do kapsy. Zbylé hodil na zem a ty se díky větru rozlétly všemi směry. Vzpomínky se začaly ztrácet mezi stromy a staly se větrnou hříčkou. Kroužily, otáčely se, stoupaly a klesaly a jedna za druhou mizely. „Můj život,“ hlesl potichu Jan Brázda.

Vysoký a hubený pohraničník poodstoupil zpět ke svému kolegovi, který dál na běžence mířil samopalem. „S tou malou holkou... s tou se nepočítalo...“ řekl ten druhý nešťastně.

Vysoký a hubený pohraničník pokrčil rezignovaně rameny.

„Ta přece nebyla v plánu... to nemůžeme!“ stál si za svým ten druhý. Nenadálá situace ho ochromovala. Zmateně těkal očima z vysokého kolegy na uprchlíky a zpět a zachvátil ho neodbytný pocit, že to on se ocitl v pasti. „Je to malá holka!“

Vysoký a hubený pohraničník se zamračil a naklonil se až k jeho uchu. „Chceš snad dostat doživotí. Nebo špagát?“ řekl potichu. Kolega sevřel rty, až zbělaly, podíval se zkormouceně na bázlivou dívku, chvilku ji nervózně pozoroval, jak se bojí a nakonec rezignovaně zavrtěl hlavou. Sám měl totiž daleko větší strach.

Opět se ozval štěkot psů, mohli být vzdálení tak maximálně několik set metrů. Vysoký pohraničník se tím směrem starostlivě podíval. „Nemáme už moc času,“ řekl a vytáhl z kapsy starou armádní pistoli, kterou měli ve výzbroji důstojníci československé armády před druhou světovou válkou. Zbraň odjistil, namířil na stromy směrem, odkud pohraničníci přišli, a začal střílet. První kulka se zaryla do kraje nejbližšího stromu a kousky odštípnuté kůry zkropily bílý sníh. Dívka si dala ruce na uši a zavřela oči. Vítr ji sfoukl čepici a obnažil její krásné blond vlasy. Byly vlnité a na spáncích je měla sepnuté sponkami s červenými kytičkami. Byla moc hezká, byla vyčerpaná a celá se třásla zimou a strachem. Její namodralé rty byly pevně stisknuté. Otevřela oči a bázlivě upírala pohled na zahalené tváře pohraničníků. „Vemte mě domů,“ špitla. „Prosím. Je mi zima. Strašná zima.“

Vysoký a hubený pohraničník na ní chvíli tupě zíral, když se mu v očích na malý okamžik objevil záblesk soucitu. Ale jenom na krátkou, kraťoučkou dobu. Jak náhle přišel, tak náhle vyhasl. Přinutil se ho potlačit. Protože to bude muset prostě udělat. Nebylo zbytí. Odvrátil se od ní, vystřílel zbytek zásobníku do stromů, přistoupil k Brázdovi a hodil starou čézetu k jeho nohám. Jan jeho počínání nechápal. Nevěděl, co má dělat. Jak má reagovat. Zuby stiskl spodní ret a vyčkával. Klečící manželka zmáčkla medailonek, až se jí jeho okraje zaryly do kůže a sevřenou pěst přitiskla k hrudi. Znovu začalo hustě sněžit. Na jejích řasách se zachytilo několik vloček. Zavřela oči, sklonila hlavu a polohlasem odříkávala modlitbu. Vítr hučel, meluzína kvílela a její slova nikdo neslyšel.