Posel smrti VI: Kapitola X - Pro mého otce

Nicolas se probral a rozhlédl se po bytě. Zajímalo ho, kde to vlastně je. Poslední, co si pamatoval, bylo, že do Oázy přišla Parvati a od té doby nevěděl vůbec nic, dokonce ani to, o čem se spolu bavili. Nicolas poznal, že je v Parvatině bytě, nakonec nebyl tu poprvé. Zamžikal očima a zaměřil se na jídelní stůl, jež stál u okna. Parvati tu právě dojídala snídani. Chvíli počkal a teprve, když si Parvati všimla, že je vzhůru, promluvil.
„Ehh… včera jsem asi dost vyváděl, co?“ zeptal se Nicolas a snažil se, aby to vyznělo jako omluva. „Mám tě ráda, Nicku, a doufám, že ty mě taky, ale ten včerejšek… Všechno to bylo jen veliké nedorozumění, které způsobil můj táta a jeho kamarád. Přísahám ti, že o změně pohlaví jsem ani na okamžik neuvažovala. Už jen ta představa… brr,“ otřásla se Parvati. Vstala od stolu a dala svému příteli pusu. „Co takhle to hodit za hlavu?“ zeptala se ho.
Nicolas Parvati chytil a posadil si ji na klín. Nebránila se tomu. „Zvoral jsem to! Odpusť mi, jestli můžeš.“
„Jistě, že můžu. Mám tě přece ráda. Jen… někdy se chováš dost unáhleně a nehledíš kolem sebe. Ale dost toho – rozhodně si nebudeme nic vyčítat. Taky nejsem bez chyby. Máš tu snídani – cereálie a mléko.“
Nicolas pohladil svoji dívku po vlasech a zašeptal jí do ucha: „Co takhle kus salámu?“
„To tu nemám. Moc jsem toho nenakupovala a krom toho cereálie ti neuškodí.“
„No… zase tak jistý bych si nebyl. Nejdřív si ale dám studenou sprchu – hlava mě bolí jako střep.“

Nicolas zašel do koupelny a osprchoval se. Cítil se po včerejšku dost mizerně a potřeboval se dát zase dohromady. Doufal, že tu nalezne prášky na bolest hlavy. Otevřel proto lékárničku, jež visela na zdi, ale krom kýžených prášků našel i lahvičku s pilulkami. Stačilo mu jen zběžně pročíst etiketu, aby zjistil, o co se jedná. Spolkl prášky na hlavu a opřel se rukama o umyvadlo. Teď by byl mnohem raději, kdyby žádné prášky na bolest nehledal. Byl rozrušený a dělalo mu problém se uklidnit. Opláchl si obličej a prohlédl se v zrcadle. Nebylo to poprvé, co mu na mysl přišlo, že se pomátl, ale tentokrát byl onen pocit silnější, než kdy dřív. Nedokázal přestat spojovat svoji přítelkyni s krabičkou pilulek, které nalezl. Vzpomněl si na svého bratra a na to, jaký byl. Vzpomněl si na to, jak jím opovrhoval, protože ho zklamal. Nyní měl Nicolas pocit, že mu tehdy neměl co vyčítat.  
„Nicku?“ zavolala Parvati. „Děje se něco? Jsi tam dost dlouho.“ Parvati otevřela do koupelny a nalezla Nicolase, jak sedí na okraji vany a potěžkává si lahvičku s pilulkami.
„Řekni mi, že to je nějaký vtip,“ řekl Nicolas a už podle hlasu bylo patrné, že mu je smutno. „To… není tvoje, že ne? Nebereš to.“ Nicolas si uvědomoval, že je absurdní pomýšlet na to, že by s tím Parvati neměla nic společného, ale byl opravdu zoufalý a chytal se i sebemenší naděje.
„Snad sis nemyslel, že takovéhle tělo je možné získat jen díky cvičení,“ řekla Parvati a sedla si hned vedle Nicolase, jenomže ten si okamžitě poodsedl dál. „Co je, Nicku? Tvrdil jsi, že je fajn mít holku, jako jsem já. Windhoek je stejně jako každé velké město plné násilníků a je vhodné, když se o sebe umí žena postarat a to já umím. Mám zbrojní pas, vlastním pistoli a dokonce brokovnici, ale střelné zbraně s sebou pochopitelně nemůžu tahat všude. Někdy je zapotřebí, aby se i tělo dokázalo proměnit ve zbraň - mám černý pásek v karate, chodím na box a taky na sobě hodně dřu. Jen si představ, co by se dělo, kdyby mě v jedné z temných uliček napadla skupinka chlapů a chtěli by mě znásilnit. Rozhodně by to se mnou neměli lehké. Mít velkou sílu a umět se prát – to není na škodu.“
„Ne to není, ale tohle je svinstvo! Přece nebudeš brát steroidy!“
„Začala jsem s tím minulý rok po tom, co jsem prohrála v turnaji. Tak strašně jsem chtěla vyhrát a udělat sobě i tátovi radost… Cítím, že tentokrát se to podaří a až se tak stane, zase přestanu, vždyť o nic nejde.“
„O nic nejde?! Parvati… víš, asi první, co by každého muže na mém místě dnes po probuzení napadlo, by bylo: ‚jak jsem se k čertu dostal do sedmého patra?‘ Zatímco druzí by hledali řešení v tom, že jsi svolala pár sousedů, kteří ti pomohli mě sem vytáhnout, tak já vím, že jsi na to byla sama, že ano? Prostě jsi mě zvedla, mě – téměř metrákového chlapa a odnesla mě po schodech až nahoru.“
Parvati se přisunula k Nickovi, položila mu ruku na rameno a řekla: „To mi budeš vyčítat, že jsem tě nenechala dole na chodbě nebo dokonce v autě? No tak, Nicku, prostě mám jen velikou sílu, co je na tom tak špatného?“
Nicolas si povzdechl „Není to špatné, to neříkám, jen… prostě s tím přestaň, ano? Ode dneška už ani jedna pilulka. Víš přece, jak nebezpečné to může být.“
„Dobře, no tak jo.“ Parvati vzala lahvičku se steroidy a celou ji vyhodila do koše. Nicolas si ale všiml, jak těžké to pro ni bylo. Dlouhou dobu jen tak stála nad košem a lahvičku si prohlížela. Když přeci jen skončila mezi odpadky, Nicolasovi spadl kámen ze srdce. Ač by jinak protestoval, pustil se do snídaně, kterou mu Parvati přichystala.
„Přeci jen ty cereálie nejsou špatné,“ zalhal Nicolas, aby udělal Parvati radost. Ta zkontrolovala čas na hodinách visících nade dveřmi.
„Ve dvě odpoledne je ten turnaj. Pojedeš se mnou, že ano?“
„To se spolehni, má krásná vojando, přece si to nenechám ujít. Co tvůj tatík, bude tam?“
„Nevím, zlobím se na něj, ale… jo, samozřejmě, že bych byla hrozně ráda, kdyby se tam objevil. Už ho do toho ale nebudu nutit. Ví kdy a kde ten turnaj je, takže je to na něm. Buď přijde, nebo ne.“
„Pověz mi, jsi nervózní?“
„No… lhala bych, kdybych řekla ne. Na box si ale věřím, znám svoji soupeřku a oproti mně je to třasořítka. Co mě ale vadí nejvíc je karate. Souboj začíná už v pět a nevím, jestli nasbírám dost sil. Jestli mi bude po tom boxu crčet z nosu a úst krev, tak toho asi moc nezvládnu.“
„Co je to za kravinu pořádat to v jeden a ten samý den?“
„Jde o to, že se nepředpokládalo, že se jeden člověk dostane takhle daleko v obou soutěžích. Je to prostě levnější pořádat vše takhle v jednom. Dokonce jsem přemýšlela, že bych zkusila soutěžit i ve vzpírání, ale je to jen pro chlapy.“
„Vsadil bych se, že bys poslední neskončila.“ Parvati se usmála a ukázala zářivě bílé zuby. Nicolas měl takový úsměv moc rád. "Hmm, jakožto tvůj přítel bych měl jedno řešení, jak se uvolnit a zbavit se stresu. Máš pořád tu pohodlnou postel?“
„Říká se, že sex po ránu je zdravý…“

Parvati přešla s Nicolasem do ložnice a přetáhla si přes hlavu triko. Nicolas se taktéž začal svlékat a hned na to Parvati položil na postel. Začal ji líbat a zároveň jí svlékal kalhoty.
„Počkej, nezapomněls na něco?“ zeptala se Parvati. Nicolas samozřejmě věděl, co má jeho přítelkyně na mysli. Natáhl ruku a otevřel šuplík u nočního stolku. Byla tu baterka, nefunkční budík, dva složené kapesníky a krabička kondomů. „Na dítě jsem ještě moc mladá.“ Nicolas s Parvatiným názorem problémy neměl. Ještě jí to nikdy neřekl, ale o dítě nestál a nemyslel si, že se jeho názor někdy změní. Otevřel krabičku, která však zela prázdnotou.
„Do háje… došly ti zásoby!“ zabědoval Nicolas.
„Nemáš někde u sebe alespoň jeden?“ zeptala se Parvati.
„To myslíš, že patřím k těm volům, co si říkají ‚vždy připraven‘ a tahají všude s sebou šprcky? Hele, pro jednou se nic nestane.“ Nicolas konečně sundal Parvati kalhotky, ale ta si je zase hned natáhla a chytila přítele za zápěstí.
„Nicku, to snad ne!“
„Riskneme a to a uvidíš, že se nic nestane. Přece nemáme takovou smůlu…“ Parvati od sebe přítele odstrčila a přikryla se dekou.
„Já smůlu mám a ne malou. Nic riskovat nebudeme.“
„Ale no tak… zrovna když se mi chce.“ Nicolas měl na sex s přítelkyní skutečně chuť a věděl, že to nebývá moc časté. Obvykle se v posteli s Parvati necítil zrovna nejlépe a to hlavně, když byla svlečená. Vzhledem k tomu, že ji znal už skoro dva roky, mu to přišlo divné a snažil se tu nechuť potlačovat. Bohužel většinou ne zrovna úspěšně.
„Nechtěl bys skočit do obchodu a jednu krabku koupit?“ navrhla Parvati. Nicolas se k tomu moc neměl a Parvati se nedivila. „Nebo budeme jen tak ležet a líbat se. Rozhodně nezměním názor a nepůjdu do orálního sexu. Vážně tyhle věci nemám ráda.“ Nicolas se tedy přeci jen zvedl a oblékl se.
„Tak jo… nejbližší krám je stále v ulici směrem ke stadionu, že ano?“
„Přesně tak. Nebyl jsi tu jen pět měsíců, Nicku, - většina věcí je stále při starém. Jo a ještě by ses měl stavit v Oáze, barmanka ti vrátí peníze. Zajedeme tam, až pojede na turnaj, tak na to pamatuj.“ Nicolas dal Parvati pusu a pospíchal z bytu. Ani za sebou nezamkl, ostatně počítal s tím, že do dvaceti minut je zpátky.

Parvati osaměla a pohodlně se natáhla. Cítila, jak je z blížícího se turnaje nervózní. Počítala s tím, že na základnu přijede již krátce po poledni, aby se mohla ještě řádně rozcvičit. Už teď se ale cítila ve velice dobré kondici. Přejela pohledem po svém těle. Byla hrdá na to, co se sebou dokázala, ale zároveň jí myslí probíhalo, že zřejmě nedokáže své tělo udržet v takovémto stavu. Vstala a zašla do koupelny. Otevřela koš a vytáhla odsud steroidy. Měla problémy se s nimi rozloučit. Doufala, že Nicolas na sebe nenechá dlouho čekat, protože pociťovala čím dál větší chuť si anabolika nechat. Ozvala se rána a Parvati se vylekala. Lahvička jí vypadla z rukou a skončila v koši. Teď jí to ale vůbec nezajímalo. Z vedlejší místnosti zaslechla kroky. Přitiskla se ke zdi hned vedle dveří a ani nedutala. Neměla absolutně nic, čím by se mohla bránit. Nepředpokládala, že ten, kdo vniknul do bytu, je obyčejný zloděj. Parvati věděla, že nepřátel může mít hodně, nakonec zabila už spoustu lidí, ale stejně tak mohl být cílem útoku Nicolas. To, že má přítelkyni, nebylo tajemstvím a někdo snaživý by se mohl dopátrat, o koho se jedná i to, kde bydlí. Dveře do koupelny se pomalinku otevřely a dovnitř vstoupil holohlavý černoch. Byl k Parvati otočen zády a byl tak relativně snadným cílem. Parvati počítala s tím, že tu onen muž není sám. Bylo však jen otázkou čas, než se otočí a Parvati zahlédne a tak musela dívka jednat. Strčila do dveří, aby je zabouchla a okamžitě skočila po muži, jež se na ni právě otočil. Byl však mrštnější, než Parvati čekala – odrazil ji od sebe a ona skončila až ve vaně, jež stála hned vedle. Okamžitě se zvedla, ale to už na ni mířily pistole dvou černochů. Překvapovalo je, že je Parvati takřka nahá, tedy až na kalhotky, ale rozhodně se tím nenechali zviklat a ani na moment nepřestali na Parvati mířit. Ta vylezla z vany s rukama nad hlavou. Prohlížela si muže, ale nepoznala ani jednoho z nich. Jeden byl holohlavý s ostrými rysy a druhý vousatý se slunečními brýlemi.
„Pojď pomalu ke dveřím. Uděláme si malý výlet,“ řekl vousatý muž. Parvati s rukama nad hlavou vykročila ke koupelnovým dveřím. Prošla kolem obou mužů a pomýšlela na to, že se je pokusí odzbrojit. Muži však byli ve střehu a ona si uvědomila, že šance na to, že se z toho dostane živá, je minimální. Vousatý muž ji udeřil zezadu pažbou pistole a Parvati klesla k zemi. Muži ji vynesli ven a naložili do auta – pick-upu s korbou, na které byla připevněna veliká plechová bedna. Sice si všimli vysokého blonďáka, který rychlým krokem mířil k domu, ale nijak se o něj nestarali, nakonec ani on jim nevěnoval přílišnou pozornost a zašel do domu. To, že jeho přítelkyně ve svém bytě již není ho překvapilo a teprve teď si její zmizení spojil s dvěma muži, kteří cosi nakládali do auta. Skrze okno viděl, jak vůz Parvatiných únosců odjíždí. Okamžitě z vylomených dveří vytáhl klíče od Parvatina bytu a auta a pospíchal dolů před dům.

„No tak vstávej!“ řvala na Parvati žena s ostrým nožem v ruce. Měla světlou barvu pleti, což ovšem nebylo v Namibii nic zvláštního. Její velice krátký sestřih vlasů rozhodně nebyl obvyklý. Vypadala vztekle, což dokazovaly její vyceněné zuby. Parvati seděla na chatrné dřevěné židli svázaná provazy, které ji obepínaly kolem pasu. Uvědomila si, že zase tak bezmocná není, a že kdyby chtěla, možná by dokázala opěradlo zlomit a provazy si přetáhnout přes hlavu. Místnost, kde byla Parvati držena, nejvíce připomínala jakýsi sklad, soudě dle značného množství beden. Většina byla rozbitých a prázdných, ale některé obsahovaly konzervy s jídlem nebo kanystry s palivem. Parvati si všimla dokonce dvou protitankových min. Dveře odsud vedly jen jedny jediné a byly bytelné a celé ze železa. V rohu u stropu visela kamera.
„Vůbec nevím, o co jde,“ řekla Parvati a uvědomila si, že je stále téměř nahá. Taktéž jí došlo, že ženu zná, že už ji viděla.
„Vzpomínáš na Harnas?“
„Harnas - záchranná stanice pro zraněná zvířata… Před třemi měsíci ji přepadli.“
„Výborně… určitě také víš, co tomu předcházelo.“
Parvati zavzpomínala na jeden z nejotřesnějších zážitků, jaký kdy měla.

Zhruba dvě stě padesát kilometrů od Windhoeku směrem na východ se rozprostírala stanice Harnas, která už pár let sloužila jako útočiště pro poraněná a opuštěná zvířata, která by ve volné přírodě sama nepřežila. Byly tu drženy především šelmy - lvi, gepardi, hyeny nebo třeba surikaty, ale taktéž se tu našly gazely a krokodýli. Parvati stála před výběhem, ve kterém byla čtveřice hyen. Jejich hladové vřeštění se rozléhalo všude kolem a mísilo se se vzdáleným řvaním lvů, jež byly ve výběhu vzadu, a taktéž se dožadovali žrádla. K Parvati přistoupil muž v dlouhém šedivém plášti.
„Jsem rád, že se tu konečně někdo ukázal,“ řekl muž. „Jmenuji se David Zegers. Momentálně vedoucí stanice.“
„Seržantka Parvati Sing, těší mě.“ K hyenám právě vešli dva zaměstnanci a vysypali do jejich výběhu veliké kusy masa. Zvířata by se po nich okamžitě hladově vrhla, ale jejich zranění to nedovolovalo.
„Mají zlomené nohy, támhleté jsme museli dokonce jednu amputovat,“ vysvětloval muž. „Ale pro to tady nejste. Jste tu sama… upřímně, čekal jsem víc, než že si ty drogy odvezete. Vždyť ti muži sem přijdou a všechny nás postřílí!“ vykřikl David zoufale.
„Uklidněte se prosím, moji muži zajišťují perimetr.“
„Peri… cože?“
„Zónu okolo téhle budovy. Mám tu šest chlapů, dostatek zbraní i munice a ti útočníci odsud živí neodejdou, to vám můžu slíbit. Vím to, co bylo ve zprávě, jež jste poslali k nám. Můžete mi k tomu něco dodat?“
„Podívejte, většina zaměstnanců odsud odjela okamžitě po odchodu těch dvou ozbrojenců. Byli vystrašení a upřímně, nedivím se. Teď nás tu je pět… Veterinář, čili já, dva ošetřovatelé, průvodkyně a ostraha. Víte, celé to bylo hrozně divné - přišli sem dva chlápci se samopaly a chtěli vydat drogy výměnou za peníze. Za peníze… už to je samo o sobě podivné, nemyslíte?“
„Čestní pašeráci drog… A vy jste je i přes tu nabídku odmítli?“
„Ano, ale jednohlasné to rozhodně nebylo. Podívejte, nechceme se do čehokoli zaplétat.“
„Bude nejlepší, když odsud okamžitě odjedete. Shromážděte lidi, řekněte jim, co se stalo a odvezte je.“
„Vám se to lehko řekne. To tu máme ty zvířata nechat? My se o ně staráme, chápete to? Naše stanice je unikátní, protože my pomáháme i nebezpečným zvířatům, která by v přírodě nepřežila. Všechna zvířata, která tu vidíte, mi prošla pod rukama. O život mnohých z nich jsem sváděl na operačním stole doslova lítý boj. Víte, když někomu zachráníte život, navždy to změní váš pohled na toho zachráněného a nezáleží na tom, zda jde o člověka, či o zvíře. Neodjedu odsud, i kdyby se tu mělo střílet.“
„To také bude. Hmm, pokud tu zůstanete… můžete mi pomoct.“
„S tím souhlasím, ale dopředu říkám, že nejsem voják. Nikdy jsem nedržel v rukou zbraň.“
„Kolik lidí tu pracuje za plného stavu?“
„Na dvě desítky.“
„A kolik jich ti muži asi tak mohli vidět?“
„No… oni nebyli uvnitř. Sešli jsme se tady před hlavní budovou. Mohli vidět tak… tři, čtyři lidi. Bylo to už k večeru, co přišli a to se venku moc lidí nepotlouká. Proč se ptáte?“
„K té předávce drog dojde, pokud jste tedy stále rozhodnut nám pomoct.“ Parvati se rozhlédla okolo. Celá rezervace se rozkládala na ohromné ploše a zahrnovala spoustu výběhů pro zvěř i domy, sklady a ubikace pro zaměstnance. Harnas byl pochopitelně pro návštěvníky zavřený a tak tu bylo pusto, tedy až na značný počet zvěře, kterou od zaměstnanců oddělovaly ploty. Hlavní budova, před kterou Parvati stála, měla střechu z kusů vlnitého plechu. Okna byla bytelná a krytá mříží. Pod jednoduše postaveným přístřeškem poblíž byly sudy s vodou, kanystry s benzínem, nářadí a především auto, kterému chyběla kola. Poblíž byly garáže s jediným provozuschopným džípem.
„Kolik hodin chybí do předání?“
„Říkali, že přijedou hned druhý den ve stejnou dobu, takže máme necelé dvě hodiny.“
„Ukažte mi ten heroin.“

David doprovodil Parvati do hlavní budovy a dále do sklepa. Minuli jedny otevřené dveře, odkud se linul nechutný zápach.
„Krucinál!“ vykřikl David a dveře zavřel.
„Co se děje?“
„Mrazák… a Raphael, jeden z ošetřovatelů ho zase zapomněl zavřít. Já toho chlapa snad přetrhnu!“
„Snad se zase tolik nestalo. Čím ty šelmy vlastně krmíte?“
„Většinou kuřaty a koninou, ale dovážejí nám i tuleně. Obzvláště gepardi je milují…“ David otevřel dveře do skladu s jídlem pro zaměstnance. Byla tu otevřená krabice s téměř deseti kilogramy heroinu a vedle postávala mladá žena s velice krátkými vlasy.    
„No super…“ poznamenala pohrdavě, jakmile zahlédla Parvati. Projela si ji pohledem a pak vytáhla pistoli. „Doufám, že umíš střílet alespoň z poloviny tak dobře jako já.“
„Co tu děláte? To vy jste drogy nalezla?“
„Jo, tak jako každý večer jsem objížděla rezervaci a kontrolovala zabezpečení, když jsem u řeky natrefila na auto. Vypadalo opuštěně a poblíž něj ležela zdechlina chlapa. Kousnula ho kobra… no, stává se to. Pohřbila jsem ho a drogy vzala sem.“
„Proč zrovna sem?“
„Protože jsem je zajistila já a tak očekávám, že mi z toho něco kápne. Doufám, že se nepletu.“
„O odměně nic nevím. Každopádně mé rozkazy jsou jasné – ti, co sem přijdou, se odsud živí nesmějí dostat. Ty drogy se sem dostaly přes hranice z Botswany, o tom není pochyb, a my musíme ukázat, že tady v Namibii nebudeme nic takového trpět. Rozhodně ne pašeráky drog.“
„Ou, budeš drsňačka, co? Drsnější než já, ale asi ne… Postřílíme je a vůbec nás nemusí zajímat, že jich je třeba třikrát tolik, co nás…“
„Jestli máte strach, můžete odejít.“
Žena chytila Parvati za vestu a nahnula se k ní. „Já strach nemám. Nikdy ho nemám!“
„Nechte toho,“ snažil se David ženu usměrnit, když zahlédl jak Parvati vytahuje pistoli. Ženy od sebe odstoupily.
„Chápu to tak, že mi chcete pomoct?“ zeptala se Parvati.
„Spolehni se. Mít na své straně Ritu není vůbec na škodu – o tom tě přesvědčím záhy. Mám plán – zfingujeme předávku drog, jakoby se nic nedělo a tví lidé včetně mě budou připraveni, aby ty sviňáky pobili. Geniální, nemyslíš?“
„Musím si to promyslet, ale rozhodně vaši pomoc uvítám.“
„Co takhle si tykat? Já mám tykání ráda.“
„Všimla jsem si, ale já obvykle tykám jen přátelům.“
„Tak to můžeš začít, protože až ti zachráním prdel, vsadím se, že z nás přátelé budou.“
„Hmm, sebevědomí ti nechybí.“
„Co takhle vylézt nahoru a připravit místo předání? Jo a uvítala bych poněkud větší kvér. Máš tu nějaký automat?“
„My jsme vojenská jednotka a civilistům rozhodně nebudeme….“
„Hele kotě, ty to asi ještě nevíš, ale jsem na tuty lepší střelkyně než ty kdy budeš, takže očekávám, že dostanu pořádnou flintu.“
„Ehm, možná by to šlo… pojď se mnou nahoru.“

Parvati se vrátila ven před budovu a dovedla Ritu k velikému vozu s otevřenou korbou, bez střechy a s kulometem.
„Napadlo tě tu káru uklidit? Nebo snad víš, odkud ti maníci přijdou?“ zeptala se Rita.
„Využijeme garáží, které jsou u domu,“ odpověděla Parvati. Poté vytáhla vysílačku a řekla svým lidem: „Měníme plán, všichni se okamžitě seskupí před klinikou. Přivítáme ty překupníky se vší parádou.“ Parvati otevřela kufr auta a vytáhla odtud samopal.
„Vida,“ řekla Rita a usmála se. „Sice bych uvítala kalacha, ale MP5ka není vůbec špatná. Ten vliv Němců je na Namibii dost vidět, co?“
„Moje země byla Německou kolonií, takže ano, je to znát a to nejen na zbraních, ale i na architektuře ve městech, nebo třeba na populaci. Ty nejsi místní, že ne?“
„Kdepak, jsem z východu, což ale na mých rysech vidíš, ne?“
„Jo… Podívej, nemám ve zvyku dávat civilistům zbraně, ale každá ruka dobrá. Jen doufám, že se nespálím.“
„V klidu… ty sviňáci mají zájem o to zlikvidovat tuhle rezervaci a to fakt nedovolím. Nakonec mám přece za úkol to tu chránit.“
„Sloužila jsi v armádě? Nebo snad u policie?“
„Svým způsobem v armádě, ale pojďme řešit důležitější záležitosti. Třeba to, jak konkrétně to provedeme. Je mi jasné, že rozmístíš své lidi, nejlépe na střechy domů a taky dovnitř a jakmile se tu ty šmejdi objeví, vrhneme se na ně.“
„Ne tak docela. Budou čekat léčku, když tu neuvidí zaměstnance a já neohrozím životy civilistů. Rozhodně nechci rozpoutat přestřelku. Navíc není možné se dobře ukrýt, protože nevíme, odkud vlastně přijdou. Proto se předávka uskuteční uvnitř.“
„Vážně myslíš, že všichni pašeráci půjdou do domu? Na pobrání drog stačí jeden jediný.“
„Samozřejmě, ale hned u domu jsou garáže a v nich bude náš vůz a to i s kulometem a především moji muži. Tebe tam pošlu také. Budeš poslouchat mé lidi jako bych to byla já sama.“
„Ano, pane! Ehm, totiž paní.“

Parvati své lidi seznámila s plánem a od Davida si prohlédla celou hlavní budovu kliniky. Společenská místnost pro zaměstnance se zdála být ideálním místem pro předávku. Byla hned první místností od vstupních dveří a naproti byla umývárna, kde se mohli snadno ukrýt vojáci. Parvati se převlékla do civilního oblečení, které jí David poskytl. Pod dlouhým pláštěm snadno ukryla pistoli a mohla si tak zahrát na ošetřovatelku a být u předání drog. Začalo se stmívat a Parvati skrze zamřížované okno vyhlížela, zdali se blíží pašeráci. Zaměstnanci rezervace končili se svojí prací a všichni kromě Davida se vydávali ke svým příbytkům. Do společenské místnosti vtrhla asi čtyřicetiletá žena se snědou pletí. V rukou svírala malou surikatu. Jinak velice živá šelmička vypadala sklesle a téměř se nehýbala.
„Davide, prosím tě…“
„Alysso, teď ne! Copak nevidíš, že…“
„Ale ona možná umírá. Já… já nevím co s ní je, ale vypadá to snad jako otrava. Možná něco špatného snědla a…“
„Je mi líto,“ řekla Parvati, „ale teď vám David nemůže pomoct. Odneste to zvířátko pryč a schovejte se tak, jak jsem to říkala.“ Jen to Parvati dořekla, ozval se výstřel a krátce poté zakřičela Rita: „Je to past! Je tu armáda, ty drogy za to nestojí!“ Parvati jako první vyběhla z domu a naskytl se jí pohled na čtveřici ozbrojených mužů. Vrata jedné garáže byla otevřená a mezi nimi stála Rita. Parvati okamžitě tasila pistoli a vystřelila na překvapené muže. Jeden z nich padl k zemi a zbylí tři opětovali palbu, přestože ani nebyli připraveni na to, že dojde k boji. Jeden z nich však začal pálit po Ritě, neboť ji považoval za člena vojenské jednotky, když zahlédl v jejích rukou samopal, jež byl standardní výbavou Namibijské armády. To, že Rita omráčila jednoho z vojáků a druhého postřelila, překupník drog vůbec netušil. Rita se ukryla za vůz, ale neopětovala palbu. To už zadním vchodem přibíhali Parvatini spolubojovníci. Snadno obklíčili trojici mužů a postříleli je. Nastalo ticho, které narušovalo jen řvaní šelem. Z garáže vyjel vojenský vůz řízený Ritou, která si uvědomovala, že jedinou šanci na přežití je útěk. Parvati pokynem ruky dala svým lidem znamení, aby nestříleli a rozeběhla se k vozu. Ten neměl dostatečnou rychlost a tak Parvati vcelku snadno naskočila na korbu. Chtěla dostat Ritu živou, protože ji zajímalo, o co tady ve skutečnosti jde. Protože vůz neměl střechu, byla Rita dosti na ráně, a kdyby Parvati chtěla, mohla by ji vcelku snadno zastřelit. To si Rita uvědomovala a rozhodně nemínila dát Parvati příležitost ke střelbě. Otočila se a vypálila za sebe dávku ze samopalu. Vzhledem k tomu, že se nemohla pořádně zapřít ani zacílit, létaly kulky všude možně, ale žádná z nich Parvati nezasáhla.
„Zastav!“ vykřikla Parvati a přibližovala se k místu řidiče. Rita dupla na brzdu. Stojící Parvati upadla a pistole jí vypadla z rukou. Auto značně zpomalilo a Rita vyskočila na korbu. Namířila svoji zbraň na Parvati a chystala se vystřelit. Hrbol na cestě ji to však znemožnil, auto poskočilo a Rita se zapotácela. Parvati sáhla po pistoli a vystřelila. Ritě vypadl samopal z rukou a chytila se za krvácející ránu na rameni. Tušila, že bude následovat další výstřel, ale na něj nemínila čekat. Rozeběhla se proti stále ležící Parvati. Ta znovu nevystřelila a místo toho kopla Ritu do břicha. Podrazila jí nohy a Rita přepadla přes korbu na zem. Měla štěstí, že nespadla na poblíž ležící špičatý kámen. Zůstala ležet na prašné cestě. Pomalu jedoucí auto vrazilo do vysokého dřevěného plotu, který ohraničoval značně rozlehlý výběh gepardů. Parvati, která se v tu dobu stavěla na nohy, neměla šanci se udržet na místě. Náraz ji poslal hlavou přímo proti držáku kulometu.

Parvati měla na Ritu dost otázek ohledně toho, co před pár měsíci zažila a na jednu stranu by byla ráda, kdyby se jí dostalo odpovědí.
„Asi ti už došlo, že jsem od začátku táhla s druhou stranou,“ řekla Rita.
„Ale nepochopila jsem proč. Vždyť tvůj čin nedával smysl!“
„Nežvaň o tom, co dává smysl. O životě i o mě víš hovno. Dokonce ani neznáš mé pravé jméno. Rozhodně nejsem Rita Rasaku, jak stojí v mém pase. Potřebovala jsem novou identitu a pomoc od lidí, kteří Namibii znají a tak jsem se zapletla s podsvětím, přesněji se skupinou, která si říká Kobry. Pak jsem našla fajn práci jako ochranka Harnasu, jenomže ti lidé mě našli a vydírali mě. Tvrdili, že mě prásknou a to nejen Namibijské policii a úřadům. Jsou tu totiž ještě další lidé, kteří by rádi moji hlavu. Ta rezervace se zdála být ideální skrýší pro úschovnu a následnou distribuci drog, čímž se Kobra rovněž zabývá. Já měla pomoct tomu, aby tamní zaměstnanci byli ochotni tam drogy skladovat. Museli jsme si ty lidi ale nejprve vyzkoušet a proto jsem tam dovlekla zásilku drog od mrtvého muže, který pochopitelně nikdy neexistoval. Poté přišla Kobra a chtěla drogy zpět výměnou za peníze. Mysleli, že zdejší nuzáci pochopí, co je důležité a budou si chtít přivydělat, nakonec kdo by nechtěl, že? Samozřejmě, že jsem na své kolegy tlačila, aby s nabídkou souhlasili a svedla to na to, že se hrozně bojím útoku, který bych v podstatě zavinila já. Kdyby to vzali, dostali by všichni slušný podíl a vsadím se, že by většina z nich začala chodit do práce mnohem raději než dřív. Jenže se to podělalo a podělalo se to tak moc, že vedoucí rezervace odmítl drogy okamžitě vydat. Kobra mu dala ultimátum a doufala, že ho tak postraší a přeci jen dožene ke spolupráci, jenomže – on zavolal vás a pak raději zdrhnul společně s dalšími! Situace se srala vesele dál a já se bála, že mi půjdou po krku, když tam ty a tvoji lidé postřílíte pár zločinců. Takže jsem si zahrála na hrdinku a zkusila to všechno zachránit.“
„Omráčila jsi jednoho muže, dalšího postřelila, mě málem zabila a dokonce mi hrozila degradace.“
„Jo… a tys mi zajistila díru v rameni. Kvůli ní tady ale nejsi. Nakonec ta jizva je fajn. O dost míň fajn je skutečnost, že kvůli tobě mi jde místní zločinecký gang po krku, protože si myslí, že jsem je zradila. Hezké, co?“
„Můžeme to urovnat. Podívej, ve své podstatě jsi… jsi nevinná.“
„Nežvaň! Mělo to být všechno v klidu, nikdo neměl přijít k úhoně. Já jen dělala to, co bylo zapotřebí, abych přežila. Rozhodně se bojím víc Kobry než vojáků, ale také si je nechci zbytečně nasrat. Kdyby ano, tak jsem tvé muže zabila a ani nemrkla okem. Dokonce i tebe jsem nechala být a přitom jsi byla v bezvědomí a tím pádem snadným terčem.“
„A myslíš, že když mě teď zabiješ, tak to bude lepší?“
„Já tě nechci zabít a nestála jsem o to ani předtím. Ti, co tě sem přivedli, patří ke Kobře. Nejsi tu jediný vězeň, Parvati.“
„Počkej, chceš říct, že… tak proč máš v ruce nůž a já jsem spoutaná?!“
„Protože to ty jsi zavinila smrt čtyř z nich a to ty jsi voják. Hrála jsem na ně, že tě k smrti nenávidím a vypověděla jsem, co se mezi námi stalo. Oni se ti chtějí pomstít, ale dobře vědí, že když tě zabiju já, budou z obliga. Očekávám, že mě následně předloží justici a odvedou tak od sebe pozornost.“
„Takže jsme na stejné lodi?“
„Vypadá to tak. Navrhuji náš minulý konflikt hodit za hlavu a začít spolupracovat. Chmm, mám téhle země už po krk. Jestli se z toho dostanu, vypadnu odsud a ani se neohlédnu. Asi zkusím Rwandu – prý je to tam pořád hrozně drsný.“
„Namibie není špatná. Zločinnost je tu mnohem nižší než ve většině okolních zemí a životní úroveň je vcelku vysoká na Africké poměry. Ve Rwandě by chtěl žít jedině blázen, obzvláště teď, když je země v občanské válce a politická situace je hrozně nestabilní.“
„To právě nabízí spoustu možností… ale dost keců – musíme se odsud dostat.“
„Co takhle začít tím, že mě rozvážeš?“
„Vidíš támhletu kameru?“ zeptala se Rita a kývla hlavou směrem, kde byla u stropu připevněna vcelku jednoduchá kamera. „Přehrává obraz, nikoli zvuk. Když tě uvolním a pokusíme se uniknout, naběhnou sem ti dva pitomci a odprásknou nás.“
„Možná bych se z provazů dostala sama nebo navrhuješ něco lepšího?“
„Necháme jim, ať si natočí pořádně akční snímek. Scénář je jasný – záporačka Rita dostává od hrdinné vojandy na prdel a když se zdá být situace beznadějná, vrhne po své protivnici cihlu a zasáhne kameru. Kameraman se nasere, přiběhne sem zjistit, co se stalo, ale nebude tušit, že obě protivnice jsou ve skutečnosti spojenkyně.“ Rita kopnula Parvati do hrudi. Židle spadla a opěradlo prasklo. Parvati měla najednou dostatek prostoru, aby se mohla zbavit provazů, ale napřed musela vstát. Rita na to s připraveným nožem čekala. Poté se rozeběhla proti Parvati. Ta ji snadno chytila za ruku a přehodila si ji přes záda. Nechtěla Ritě nijak moc ublížit, ale také si uvědomovala, že zápas musí vypadat věrohodně. Rita se zvedla a opět se rozeběhla proti Parvati, tentokráte již bez nože, který jí předtím vypadl z rukou. Rita vrazila do Parvatina těla a snažila se ji přetlačit. Neměla sebemenší šanci. Parvati ji snadno zvedla do výše a přirazila ke stěně. Rita klesla k zemi a popadla kus cihly, která se ze zdi před časem uvolnila. Zvedla se, napřáhla se a mrštila cihlou po kameře, pod kterou stála Parvati. Parvati se instinktivně kryla, to kdyby jí cihla přeci jen trefila. Naštěstí se tak nestalo. Kamera se uvolnila a spadla.
„Uff…“ oddechla si Rita, „mohla jsi být mírnější. Hrudník mě bude ještě dlouho bolet.“
„Promiň,“ omluvila se Parvati. Rita popadla nůž. Obě ženy se postavily vedle dveří a čekaly, až je někdo otevře. Ozval se výstřel a krátce poté dva další.
„To bude… proboha to je nejspíš můj přítel!“ vyděsila se Parvati.
„Jo? A myslíš, že ty kulky schytal on nebo ti sviňáci?“ Parvati zvážněla a byla ještě napnutější, než dřív. Děsila ji představa, že Nicolas teď leží v kaluži krve. Její obavy se však rozplynuly záhy, to když Parvati zaslechla zpoza dveří svoje jméno.
„Nicku!“ vykřikla. „Otevři ty dveře!“ Nicolas tak učinil a naskytl se mu pohled nejen na svoji přítelkyni, ale i na Ritu, která svírala v ruce nůž. „To je v pořádku, Nicku,“ vysvětlovala Parvati.
„V pořádku? Myslíš, že jsem blbec? Viděl jsem, jak se tě ta svině snaží zabít!“ Nicolas na Ritu namířil pistoli a ona pochopila, že skutečně vystřelí. Rozhodně na to nechtěla čekat. Shýbla se a vrazila mu nůž do boku. Nicolas zařval bolestí.
„Rito!“ vykřikla Parvati, ale to žena již vybíhala po schodech nahoru. Znala zdejší nevelké prostory a tak nejrychlejší možnou cestou pospíchala ven před budovu. Tady byl jednak vůz Parvatiných únosců, ale také její civilní auto, kterým sem přijel Nicolas. Neměla ponětí, jestli jsou klíčky v zapalování a neměla čas to zjišťovat, neboť Nicolas běžel ven. Rita ale věděla i o dalším dopravním prostředku, který tu je a se kterým může odjet. Otevřela vrata od dřevěné boudy a nasedla na terénní motorku, jež tu byla. Nicolas a v těsném závěsu za ním Parvati vyběhli ven a v ten okamžik se před nimi prohnala motorka. „Nicku, počkej!“ křičela Parvati, ale její přítel nereagoval. Třikrát vypálil po Ritě, ale netrefil se. Vyskočil na korbu auta únosců a otevřel krabici. Doufal, že tu najde nějakou zbraň, nejlépe automat, kterým by měl šanci Ritu ještě sestřelit, ale ke svému údivu nalezl raketomet. Okamžitě do něj nabil raketu, jež tu byla a položil si ho na záda.
„Nicolasi!“ řvala Parvati. „Okamžitě přestaň, vždyť ona je na naší straně!“ Nicolas vystřelil. Raketa prolétla Ritě jen malý kousek nad hlavou a jistě by ji zasáhla, kdyby neprovedla smyk a nestrhla motorku k zemi. Poté ji opět narovnala a ujížděla co nejdál odtud. Nicolas měl sice chuť nabít další raketu, ale věděl, že na tuhle vzdálenost už nemá šanci něco zasáhnout. Raketomet položil a sedl si na korbu. Chytil se za krvácející ránu a mohl děkovat bohu, že nebyla příliš hluboká.
„Copak ses pomátl?“ vykřikla Parvati.
„Pomátl? Když tě zachráním ze spárů šílenců, tak tomu říkáš pominutí smyslů?“
„Ne… za to ti děkuji, ale ta holka byla nevinná.“
„Podle mě v sobě máš nějaké drogy. Vzpomínáš si, že ti něco vpíchli?“
„Nedělej si z toho srandu!“
„Já si ji nedělám, ale ta žena ti chtěla rozmáznout hlavu cihlou! Viděl jsem to na obrazovce, jak se na tebe vrhla. Štěstí, že to odnesla jen ta kamera.“ Parvati si jen smutně povzdechla a i když si uvědomovala, že její přítel byl Ritou zraněn, přála by si se s ní ještě někdy setkat.
„Ach jo, já ti to cestou odsud vysvětlím. Chudák Rita, ta holka sice není žádné neviňátko, ale patrně to má dost těžké a já bych jí chtěla pomoct. Řekla bych, že jsem jí dost dlužná.“ „Nebuď samaritánka, Parvi – raději mě hoď někam do nemocnice. Ta rána vypadá ošklivě. Mrcha jedna zasraná!“
„Nicku! Mířil jsi na ni pistolí a chystal se stisknout spoušť.“
„Jo… a lituju, že jsem nebyl rychlejší.“
Parvati se rozhlédla okolo, aby zjistila, kde to vlastně jsou. Byli dobrých šedesát kilometrů od města v pustině, kde nebylo nic než pár stromů a keřů. Budova, kde byla držena, připomínala starý bunkr snad ještě z dob Německé kolonizace.
„Jak jsi mě tu vůbec našel?“ zeptala se Parvati.
„Chvíli jsem je sledoval, ale poté, co vyjeli z města to nešlo udělat tak, abych byl nenápadný. Trochu jsem se prohrabal v mapách a zjišťoval, co leží směrem, kterým se vydali. Tenhle starý kryt není prvním místem, kde jsem zastavil. Cestou sem jsem minul ještě pár farem a vesniček. Teď už ale pojď – musíme odsud.“          

Parvati se nejprve stavila doma, aby se oblékla a zběžně ošetřila svému příteli zranění. Poté ho odvezla do nemocnice, kde se moc dlouho nezdržela, jelikož ji tlačil čas, a tak zamířila odtamtud co nejrychleji na základnu. Dobře věděla, že turnaj se pořádá v hale jednoho z hangárů, kde je postaven nejen boxerský ring, ale také lavice pro diváky. Už před hangárem postával muž, který Parvati trénoval. Byl to pohledný hnědovlasý muž, jehož tvář hyzdilo několik jizev.  
„No to je dost, že jdeš!“ vykřikl, když Parvati uviděl.
„Ještě mám asi čtvrt hodiny, Neile. Musím se jít převléct a připravit.“ Neil Parvati doprovodil do hlavní budovy a dále do šaten. Zde bylo již připravené oblečení, včetně modrých boxerských rukavic, stejnobarevné přilby a bandáží na zápěstí. Parvati se začala převlékat.
„Když ti teď připomenu, co máš dělat, asi mě pošleš někam, viď?“ zeptal se Neil.
„Připravovala jsem se na tenhle zápas celé měsíce a řekla bych, že vím všechno.“
„Charlene je hbitá a má dlouhé paže…“
„Pokud se budu dostatečně krýt, unavím ji a potom využiju svoji sílu. Jedna, dvě rány a půjde k zemi.“
„Jsi o pár kilogramů těžší, tak dej pozor, aby to nebylo znát. Musíš být v pohybu. Nespoléhej se na výdrž, protože když nedáš K. O. tak vyhraje na body a…“
„Neile, už jsem tu holku viděla a věř mi, že to K. O. ode mě dostane. Letos ano.“
„Hmm, za ten rok jsi neuvěřitelně zesílila. Víš, jako tvůj nadřízený by mě asi mělo zajímat, co za tím vězí, protože i když vím, jak strašně jsi na sobě dřela, tak počítám, že to není jen tak. Je v tom chemie, o tom nepochybuji, ale nebudu ti nic vyčítat, vím, že jsi rozumná a neohrozíš sama sebe ani svoje místo v armádě. To mi připomíná – kdy se asi tak vrátíš?“
„Ještě nevím, ale neříkej, že ti budu chybět,“ usmála se Parvati.
„Víc, než kdo jiný…“ Neil se rozesmál. „Koho budu trénovat, když ne tebe?!“

Parvati vešla do hangáru a rozhlédla se po zaplněných lavicích, jestli neuvidí svého otce. Doufala, že se tu ukáže – věřila, že by jí to pomohlo v ringu. Kromě mnoha vojáků v uniformě tu bylo i pár civilistů, kteří seděli na určeném místě po Parvatině pravici. Právě tam pátrala po svém otci, a když skutečně zahlédla Sinaje, který vstal a tleskal společně s ostatními, jakmile se jeho dcera přiblížila k ringu, pocítila ohromnou úlevu a radost. Usmála se na svého otce a doufala, že si toho všimnul. Mohl by, nakonec jeho sezení bylo velice blízko ringu, kam se Parvati protáhla pod napnutými lany. Hned za ní byl Neil, který jí ještě připravil chránič zubů a upozornil ji na důležitou skutečnost: „Před pár minutami vypověděly službu ventilátory, takže tu bude dost hic.“
„Je to znát už teď.“ Parvati cítila, že vzduch je nejen špatně dýchatelný, ale také nasáklý cigaretovým kouřem. Bylo jí to nepříjemné, ale nemohla s tím nic dělat – těžko může mnohdy vyšším důstojníkům nakazovat, aby své cigarety odložili. Proti Parvati stála statná běloška s krátkými blond vlasy a ostrými rysy ve tváři. Úsměv na jejích rtech byl však falešný a jen měl za úkol Parvati znervóznit, což ovšem nevycházelo. Ringový rozhodčí byl připraven a ring byl vybaven vším, co bylo nebo mohlo být zapotřebí – lahve s vodou, tabulka pro výsledky, lékárnička i nosítka. Rozhodčí ještě zkontrolovaly výstroj obou žen a poté vydal pokyn, aby si boxerky podaly ruce. Jakmile tak učinily, zazněl gong. Časoměřič byl připraven k odpočítávání prvního kola a rozhodčí zahájil povelem ‚Box‘ zápas.

Parvati, která hrála na knokaut, se nijak nevysilovala a pouze si kryla hlavu i tělo před údery své protivnice. Při tom neustále udržovala rovnováhu rozkročenýma nohama a při pohybu je nikdy nedávala příliš blízko k sobě. Charlene ji sice zasypávala údery, ale na Parvati to nijak zvlášť neúčinkovalo. Jakmile se naskytla příležitost, Parvati rozevřela svoji obranu a vymrštila pěst přímo na soupeřčinu bradu. Ta se zapotácela a okamžitě poodskočila směrem dozadu. Charlene byla vzteklá a v tom viděla Parvati výhodu. Její soupeřka opět přiskočila a začala do Parvati bušit hlava nehlava. Žádný valný účinek se nedostavil, a když opětovně zazněl gong a rozhodčí vyhlásil konec prvního kola, byla Charlene znavená, zatímco Parvati byla stále v klidu a plná energie. Sice trochu roztřesená kvůli všem těm úderům, ale jinak v pořádku. Neil přiskočil do ringu, aby otřel Parvati pot a dal jí napít.
„Dobrý, nestačí na tebe, jen tak dál. Podívej, klidně ji nechej, ať se na tobě vyřádí, pokud myslíš, že to ustojíš a pak jí vraž takovou ránu, že se už nezvedne a vítězství bude tvé.“ Parvati se této taktiky skutečně držela a jediné momenty, kdy povolila svoji nezdolnou obranu, bylo ve chvíli, kdy byla přesvědčená, že svoji soupeřku zasáhne. Po čtyřech kolech byla Charlene na pokraji sil, ale uvědomovala si, že pokud přejde do vyloženě obranné taktiky, nebude to ve výsledku nic platné, protože ji Parvati svou silou převálcuje. Cítila, jak její paže postupně ochabovaly, razance úderů slábla a jejich četnost se zmenšovala. Počátkem pátého kola přešla Parvati do tvrdého útoku. Pod tíhou jejích úderů, kterým nedokázala Charlene vzdorovat, se tělo její protivnice otřásalo. Charlene se musela hodně přemáhat, aby se vůbec dokázala bránit a i přesto to nebylo moc platné. Když po úderu zespoda do brady padla Charlene k zemi, zdálo se, že se už nezvedne. Dokázala to jen s vypětím většiny zbývajících sil a ulevila si, když rozhodčí ohlásil krátce poté konec kola. Soupeřky se opět odebraly do svých rohů a Neil už klidně mohl gratulovat Parvati k vítězství. Parvati věřila, že není nic, co by ji mohlo zisku trofeje zabránit. Měla stále spoustu sil a věřila, že by bez větších problémů vydržela v ringu klidně dalších pět kol. Počítala však s tím, že nadcházející šesté kolo bude poslední. Boxerky přiskočily k sobě, jakmile kolo začalo a Charlene byla připravená vynaložit poslední zbytky svých sil ve snaze zvrátit nepříznivý průběh zápasu. Halou proběhly zděšené výkřiky. Parvati se ohlédla a v tu ránu dostala tvrdý levý hák. Zapotácela se, ale nepřestala pátrat po důvodu vzruchu. Všimla si, jak její otec leží na zemi před lavičkou a kolem něj se shlukují lidé. Nesmírně se vyděsila a byla okamžitě rozhodnutá zjistit, k čemu došlo. Nekryla se a rozhodčí stále nepřerušil zápas a tak se na ni snesla smršť úderů od protivnice. Z úst jí začala téct krev a hruď ji pálila vinou úderů. Byla úplně zmámená a nedokázala se věnovat souboji, ale o ten ji v tuto chvíli vůbec nešlo. Parvati se otočila a rozeběhla se k okraji ringu. Plánovala ho okamžitě opustit a věnovat se otci, ale Charlene jí to nedovolila. Udeřila ji do zad a zezadu do hlavy. Taková rána mohla způsobit i smrt. Parvati se krom bolesti hlavy nic vážného naštěstí nestalo, ale její vztek na nečestně bojující soupeřku vzrostl. Rozhodčí už dávno měli zápas přerušit a Neil se hlasitě domáhal toho, aby to co nejdříve učinili. Parvati však rozhodně nemínila čekat. Narazila do Charlene svým tělem a zasypala ji deštěm úderů, aniž by se omezovala jen na ty dovolené. Udeřila ji loktem do brady a následně hlavou do čela. Servala si rukavice, popadla Charlene kolem pasu, zvedla ji ze země a mrštila jí na zem. Když se zvedala, ještě ji kopla do boku. Charlene skučela bolestí a Parvati závažně porušila hned několik pravidel, načež by měla být dozajista diskvalifikována, ale to ji teď bylo ukradené. Vyplivla chránič zubů, který byl již značně zkrvavený, a pospíchala ke svému otci. Odstrčila dav lidí, aby zjistila, co přesně se stalo.
„Zavolejte někdo záchranku!“ vykřikla Parvati, když viděla, jak její otec lapá po dechu neschopen dostat do plic kyslík. „Proboha, tati!“ Parvati poznala, že její otec má silný astmatický záchvat. Z jeho úst vycházel jen sípot a dle doširoka otevřených očí bylo patrné, že je k smrti vyděšený. Nemohl se ani pořádně pohnout. „Tak kde je nějaký lékař?!“ křičela Parvati. Jediný doktor, který zde byl, měl ovšem na starosti Charlene, které Parvati způsobila vcelku vážné poranění v oblasti hrudi a otřes mozku. Většina okolních lidí jen přihlížela a ti zbylí nevěděli, co mají dělat nebo panikařili. „Vypadněte!“ vykřikla Parvati, „Potřebuje volný vzduch! A ten smrad tady…“ Parvati chytila jednoho z mužů, který se skláněl nad Sinajem. Skutečnost, že z něj byl silně cítit cigaretový kouř Parvati tak rozhořčilo, že s mužem švihla o zem. Poté svého otce posadila do takzvané Fowlerovy polohy - položila mu ruce tak, aby se opíral lokty o zem a natáhla mu nohy. Nyní se mu měly uvolnit dýchací cesty, ale nevypadalo to tak. Měl nezvykle namodralou barvu a upadal do bezvědomí. Parvati svého otce prošacovala ve snaze nalézt inhalátor, ovšem bez úspěchu. Byla již bezradná, když do hangáru konečně přiběhli další lékaři, které někdo z diváků přivolal. Doktoři patřili k posádce základy, takže nebylo divu, že tu jsou takto rychle. Měli s sebou nosítka a pár lahviček. Parvati jim uvolnila cestu a oni jejího otce okamžitě naložili a odnesli ven. Nebylo divu, ostatně vzduch v hangáru byl celý prosycen štiplavým kouřem.

Parvati vyběhla ven a stejně tak Neil, který ji chytil za ruku.
„Počkej, Parvati. Oni se o něj postarají.“ Parvati sledovala, jak jejího otce odnášejí na zdejší kliniku. Měla sto chutí běžet za nimi, ale Neil měl pravdu – nemá, jak by mu pomohla. „Spíš mi pověz, co ty?“ zeptal se Neil „Teče ti z nosu krev. Nemáš ho zlomený nebo nemáš otřes mozku?“
„Ne a i kdyby, na tom teď nesejde. Můj táta… Bože, jestli se mu něco stane…“
„Neboj se, to bude dobré. Stabilizují ho a převezou do městské nemocnice, kde bude v nejlepší péči.“ Parvati klesla k zemi a opřela se o zeď hangáru. „Podívej se, to co jsi udělala té ženě…“
„Je mi jedno, jestli mě kvůli tomu potrestají.“
„Udělám všechno proto, aby ne, ale i tak – hrozí ti pokuta Parvati a možná i vězení?“
„Vězení?! Vždyť ten zápas měl být dávno přerušený. Ta ženská mě mohla i zabít!“
„Ano a s tím taky půjdu výš. Neboj se, zatím se nic neděje. Teď se tím netrap. Měla bys zajet do nemocnice a raději se nechat ošetřit. Neříkej, že tě nic nebolí. Tvůj táta tam bude co nevidět převezen.“
„Jo… asi to bude nejlepší…“ Neil podal Parvati ruku a pomohl jí vstát. Rozloučila se s ním a odešla.

Nicolas ležel na lůžku v nemocnici a prohlížel si ovázanou ránu na boku. Nevypadalo to zle, ale doktoři trvali na tom, aby tu zůstal alespoň pár dnů. Počítal však s tím, že už zítra, nejpozději pozítří bude sedět v letadle směřujícím do Evropy. Nechtěl na nic čekat. Vedle Nicolase ležel jiný muž s ovázanou hlavou. Vypadal podstatně hůře, než Nicolas. Už nějakou dobu si ho prohlížel a Nicolasovi to začalo být podezřelé.
„Mohu vědět, proč na mě pořád tak civíte?“ zeptal se muže.
„Byl jste včera večer v Oáze, že ano?“
„Byl a co má být?“
„Asi dvě hodiny poté, co si vás odnesla ta dívka, tam vpadli dva výtržníci a tohle mi udělali.“
„Počkejte… nejste vy ten vyhazovač?“
„Jo… to jsem já. Klidně mi říkejte Eckarde.“
„Co se tam přesně stalo?“
„Dva muži – černoši vběhli dovnitř a vyptávali se na jistou Parvati Singh. Prý hodně udělaná černoška sloužící v armádě. Ti muži šli po vaší dívce…“
„Ano… a vy jste jim prozradil, kde ji najdou?“
„Jak bych mohl? Tu dívku jsem viděl poprvé v životě.“
„Někdo jim snad musel dát echo, ne? Těžko by jen tak přišli do toho podniku.“
„Nejsem si jistý, ale mám pocit, že to echo dostali od barmanky. Je do něčeho zapletená, to vím na tuty. Možná jim řekla, že se tam Parvati objevila a oni pak přijeli. Barmanka dělala před hosty, jakože nic a když jsem chtěl ty muže vyhodit, praštili mě lahví po hlavě.“
„Podívejte, vím, že ti chlápci pásli po mé Parvati a taky za to už žerou hlínu, takže se nemusíte bát. Parvati rozhodně není zrovna tuctovka, takže pokud s nimi ta barmanka táhla, je pochopitelné, že ji poznala a hned těm lidem dala vědět, takže jo – celkem to do sebe zapadá, ale ti muži byli dnes ráno u mé přítelkyně v bytě. Jak mohli zjistit, kde bydlí?“
„Třeba od vás, pane.“
„Co?“
„Když jste byl připitý, vykřikoval jste toho dost včetně toho, že vaše dívka bydlí kousek od fotbalového stadionu a že byste ji tam rád jednou viděl jako roztleskávačku. Myslím, že pak už pro ty zmetky nebyl takový problém zjistit, kde přesně Parvati bydlí.“
„Do hajzlu… Kde tu barmanku najdu?“
„No… to nevím, ale v podvečer má zase směnu v baru…“ Nicolas vstal a chytil se za sešitou ránu na těle. Zabolela ho a to dost. Byl rád, že se rána neotevřela.

Vyšel na chodbu nemocnice a zamířil ke vchodu. Zastavil se až na recepci, aby si promluvil se zdravotní sestrou. Ta cosi sepisovala na počítači, když ji Nicolas vyrušil.
„Chtěl bych podepsat revers.“
„Ale… to musím zavolat lékaře, a když vám to neschválí, tak…“
„Tak co? Budete mě tu držet násilím? To asi ne, takže…“ Do nemocnice právě přivezli Parvatina otce Sinaje. Projeli chodbou kolem Nicolase, který se za nimi otočil. Na chodbu přibíhal i doktor, který měl Sinaje vyšetřit.
„Jaký je jeho stav?“ ptal se doktor a čekal na odpověď zdravotníků, jež pacienta přivezli.
„Těžký astmatický záchvat. Okamžitě jsme nasadili kortikosteroidy - dostal 200 miligramů hydrokortizonu, nicméně se stejně nepovedlo uvolnit dýchací cesty. Ztratil vědomí a jeho stav se rychle horšil, tak jsme se raději rozhodli pro umělou ventilaci plic.“
„Ano, ano… zřejmě jediné řešení. Převezmeme si ho a půjde rovnou na operační sál. Vás tu budu ještě chvíli potřebovat.“
„Vy toho muže znáte?“ zeptala se Nicolase sestra, jakmile doktoři odešli.
„Ano… znám. Musím pryč a to hned.“
„Nicku!“ zvolala Parvati, která přišla do nemocnice.
Nicolas ji objal a řekl: „Přivezli tvého tátu.“
„Jo… je to s ním dost zlé. Mám hrozný strach.“
„To se nedivím. S tou hadičkou v hrudi nevypadá zrovna k světu. Jak se to vůbec stalo?“
„Dostal astmatický záchvat a to hrozně silný. On… neměl tam vůbec chodit, neměla jsem ho na ten turnaj zvát - je to moje vina!“
„A vyhrála jsi?“
„Nicku! Můj táta bojuje o život a tebe zajímá zápas?! Ne, nevyhrála jsem ho. Vlastně mě nejspíš diskvalifikují, ale co na tom sejde? Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se něco dozvím?“
„Nemám zdání.“
„A co ty? Je ti líp?“
„Jo je. Pojď kousek stranou.“

Nicolas odvedl Parvati od recepce a posadil se na lavičku, jež byla na chodbě.
„Myslím, že tě práskla barmanka z Oázy. To kvůli ní tě ti chlapi našli.“
„Určitě?!“
Na chodbu přišel další lékař. Nejprve se tu jen rozhlížel a když zahlédl Nicolase, řekl: „Tak tady jste. Jak je možné, že neležíte v svém pokoji? Říkal jsem přece, že hrozí protržení stehů. Můžete každou chvíli začít zase krvácet.“
„Chci odejít na revers.“
„Jo… tak tohle na své práci fakt miluju,“ poznamenal doktor s notnou dávkou ironie. „Vy odejdete ven a do pár hodin jste zpátky a zase vás budu muset dávat do kupy a bohužel mi nic jiného nezbude, protože je to moje práce, ale věřte mi, že kdyby bylo po mém, tak vás s klidem nechám vykrvácet.“
„To si říkáte doktor?“ zeptal se NIcolas a nečekal, že to muže rozčílí.
„Nejen že si doktor říkám, ale já jím taky jsem! Co o sobě můžete říct vy, že jste tupec, kterému je jeho vlastní zdraví ukradené?!“
„Nicku, přestaň hazardovat a běž odpočívat,“ řekla Parvati. „Stačí, že můj táta je dost možná krůček od smrti.“ Nicolas nic neřekl a odešel na Parvatinu radu do svého pokoje. Parvati se rozplakala, když pomýšlela na svého otce. Doktor se posadil vedle ní.
„Ten muž, kterého sem před chvíli přivezli, je váš otec?“
„Jo… myslíte, že umře?“
„Nevím, já… nemám ho na starosti, ale můžu se poptat a pak vám dám vědět. Hmm, co se vám stalo? Máte na tváři zaschlou krev.“
„To nic není. Hlavně se mi postarejte o tátu, prosím.“ Parvati se rozhlédla po nemocniční hale. Procházelo tu mnoho doktorů v bílých pláštích i pacientů s nejrůznějšími chorobami. „Nesnáším tuhle nemocnici,“ řekla Parvati. „Před lety tady umřela moje máma a teď… Když se z toho táta dostane, bude muset být v klidu a někde, kde je čistý vzduch. Rozhodně nemůže dál pracovat v továrně a ani se dřít doma…“
„Počkejte tady, slečno a já zkusím vyzvědět nějaké informace. Asi to nebude hned, protože váš otec je teď na sále, ale jakmile budu něco vědět, stavím se tu za vámi.“
„To budete hodný…“ Doktor odešel a Parvati zůstala sedět s hlavou sklopenou a slzami v očích. Měla hrozný strach a pociťovala čím dál větší nervozitu. Zašla na toalety, aby si z obličeje smyla krev. Cítila se po zdravotní stránce dobře a netoužila po tom, aby ji doktoři prohlédli. Raději by chtěla, aby se klidně celý personál nemocnice seběhl k tátovi a snažili se mu všemožně pomoct. Vrátila se na chodbu, usedla na lavici a začala se modlit za svého otce.

Zhruba po dvou hodinách se vrátil doktor, který s Parvati předtím mluvil.
„Tak co?“ ptala se dívka „Jak to vypadá? Bude v pořádku?!“
„Leží na jednotce intenzivní péče a prozatím vás k němu nikdo nepustí. Podařilo se přeci jen uvolnit dýchací cesty a to i přes značný zánět plic a únavu dýchacích svalů. Víc vám řekne ošetřující lékař.“
„Můžete mě za ním doprovodit?“
„Nezlobte se, ale mám teď napilno a krom toho, není to zapotřebí. Za chvíli se tu objeví sám primář, který vašeho otce přijímal a má ho na starosti - poví vám víc.“
„Dobře, i tak mockrát děkuji.“
„Rádo se stalo.“ Doktor odběhl chodbou pryč a Parvati se konečně trochu zvedla nálada. Netrvalo dlouho a přišel jiný doktor.
„Vy budete Parvati Singh, nepletu se?“ zeptal se muž a nasadil si brýle, které měl až doteď zastrčené v kapse pláště.
„Ano, jsem dcera toho muže.“ Parvati vstala a podala si s doktorem ruku.
„Primář Dietrich Schwarzenburg,“ představil se doktor.
„Váš kolega už mi něco řekl – prý to není smrtelné…“
„Ehm, no… není to smrtelné a váš otec bude brzy propuštěn do domácí péče.“
„Brzy? To znamená…“
„To znamená do týdne, pokud nenastanou komplikace.“
„Takže abych mu sem přivezla oblečení a taky léky, které jinak bere. No a co bude potom? Bude jako dřív?“
„To nejde takhle jednoznačně říct, slečno. Museli jsme nasadit hodně silné léky, které bude muset užívat i po ukončení hospitalizace a samozřejmě bude nezbytné, aby dodržoval jistá opatření. Podrobnosti vysvětlím jemu i vám, ale ve stručnosti – rozhodně se bude muset vyhýbat prašnému prostředí, nečistotám a také všemu, co by mu mohlo přivodit alergickou reakci. Taktéž bude muset být v klidu a žít s jen minimální fyzickou zátěží.“
„Znamená to, že bude potřebovat neustálou péči a kontrolu druhého člověka?“
„Nikoli nezbytně, ale samozřejmě by bylo lepší, kdyby někoho takového měl.“
„Já… já nebudu moct. Snad kdybych mu sehnala ošetřovatelku…“
„To už si zvažte sama, ale měla byste také vědět, že tak silné léky, které bude muset váš otec užívat, nejsou hrazeny pojišťovnou.“
„To mě nepřekvapuje. Můžu ho jít navštívit?“
„Je mi líto, ale dokud bude na JIPce tak vás k němu nepustíme. Stále musíme provézt několik vyšetření.“
„Tak dobře… Děkuji, a pokud je to vše, tak nashledanou, doktore.“        

Parvati z nemocnice zamířila do svého bytu. Osprchovala se a v rychlosti snědla dva pomeranče. Poté přešla do ložnice a z šuplíku vytáhla staré fotoalbum. Nalistovala stránky s obrázky jí a jejího otce. Bylo jí smutno, když viděla, jak se na fotkách všichni usmívají. Nalistovala starší fotky, kde byla také Parvatina matka. Vzpomínala na ni a na to jak s ní byla v nemocnici během jejích posledních chvil.
Držela ji za ruku a říkala: „To bude dobré, mami. Zase se uzdravíš a všechno bude jako dřív. Už se nemůžu dočkat, až se zase postavíš na nohy a já tě budu moct obejmout.“
Parvatin otec ji poté odvedl z pokoje, a ona tehdy vůbec nechápala, proč na ni matka volá: „Buď silná, holčičko a věř mi, že na tebe nikdy nezapomenu. Budeme pořád spolu, po celou věčnost.“ Tehdy viděla svoji maminku naposledy. Byla už dost velká, aby pochopila, že je to s ní velice vážné, ale zarazilo ji, proč tak náhle zemřela a proč s tím doktoři nedokázali nic udělat, přestože tvrdili, že její stav je stabilizovaný. Neměla sílu dál prohlížet fotky, které jí jen přiháněly chmury. Vyčítala si, že svého otce na turnaj vůbec zvala, ale jak mohla tušit, že vzduch tam bude tak hrozně těžko dýchatelný? Poté ji na mysl přišlo, že kdyby svoji soupeřku porazila rychleji, tak by k ničemu nemuselo dojít. V tu chvíli Parvati ovládla zlost na sebe samu. Okamžitě přešla do koupelny, kde z koše vytáhla steroidy a jednu pilulku spolkla. Vůbec ji nezajímalo doporučené dávkování. Zlost ji však nepouštěla ani na moment. Vztekle zařvala, chytila dveře a trhla s nimi, až je vylomila z pantů. V pokoji popadla sklenici na vodu a třískla s ní proti zdi. Převrátila jídelní stůl, popadla židli a rozbila ji o zeď. Podvědomě věděla, že až ji nával vzteku přejde, klesne na kolena a bude brečet a vyčítat si své chování. Zatím k tomu nedošlo. Ranou pěstí prorazila dřevěná dvířka od skříňky. Celou skříňku poté vyrvala ze stěny a mrštila s ní o zem. Poté z ní agresivita vyprchala, a když se rozhlédla po spoušti, kterou způsobila, chytila se za hlavu a rozbrečela se. Najednou se cítila hrozně slabá a bezmocná. Nevěděla, co si počít a jen stěží se dokázala soustředit. Stále jen myslela na otce a proklínala sebe samu, protože nebyla schopná se oprostit od pocitu viny. Přemýšlela, kde sebere peníze, aby svého tátu uživila a zaplatila léky i ošetřovatelku. Odměna za zabití Kasumi byla najednou důležitější, než kdy dřív. Rozhodně ale nemohla odcestovat do Anglie teď, když byl její otec stále v nemocnici. Když se konečně uklidnila, odešla z bytu a zajela k Oáze. Ani na okamžik neuvažovala nad tím, vrátit se na základnu a zúčastnit se finále turnaje v karate.

Bylo ještě příliš brzy na to, aby se bar začal plnit hosty. Uvnitř byl klid a barmanka postávala za barem a chystala se na hlavní nápor hostů. Když zahlédla Parvati, viditelně ji to vyděsilo.
„Eh… jdete si pro peníze svého přítele?“ zeptala se. Parvati se ohlédla kolem a zjistila, že na místě vyhazovače stojí někdo jiný – obtloustlý holohlavý černoch. Pak přišla k baru.
„Pracujete pro Kobru!“ řekla Parvati zcela na rovinu a čekala co na to barmanka. Ta si prohrábla vlasy a její čelo se orosilo potem.
„Pojďte tudy, slečno. Promluvíme si mezi čtyřma očima.“ Barmanka ukázala Parvati dveře vzadu v chodbičce a poté nenápadně zamávala na vyhazovače. Barmanka dovedla Parvati na dámskou toaletu a zavřela za sebou dveře.
„Pokusíte se mě vydírat nebo rovnou zlikvidovat?“ zeptala se Parvati.
„Ani jedno. Co takhle na všechno zapomenout?“
„Zapomenout na to, že se mě vaši lidé snaží zabít?“
„Nejsou to moji lidé. Jsem jen malá ryba nic víc a vy také nejste nic extra. Boj s organizovaným zločinem, to není věc armády.“
„Není, ale Harnas byla výjimečná situace a Kobra se mi chce pomstít.“
„To je pravda, ale rozhodně nechce, aby se o ni armáda začala zajímat. Co vím, tak Rita unikla a vy taktéž. Dva naše muže zabili, a kdybyste si podrobně pročetla záznamy, jež jste nám ukradli, zjistila byste, že máte slušnou páku, se kterou nás můžete dostat s trochou snažení před soud, alespoň za padělání dokladů.“
„Počkat… nevím o tom, že by můj přítel něco odtamtud odnesl.“
„Já mám jiné informace. Váš přítel má jména, fotky, rodná čísla i národnost nejméně dvacítky lidí a to vše včetně kopií jejich nových dokladů. V podstatě nás máte v šachu a mé instrukce jsou tedy následovné – třicet tisíc namibijských dolarů výměnou za tu složku.“
„Třicet tisíc…“ Pro Parvati to rozhodně neznělo špatně. Sice by mnohem raději viděla zločince za mřížemi, ale teď byl každý dolar dobrý. Počítala s tím, že prodá svůj byt a možná i auto, jen aby měla dost peněz pro otce. „Dobře, já s tím tedy souhlasím.“
„Uhni, ty tlustá bečko!“ ozvalo se z chodby, načež se dveře prolomily a dovnitř vpadl vyhazovač. Skončil na zemi na rozbitých dveřích a nad ním stál Nicolas.
„Nicku, co to…“ Parvati to nedořekla, neboť si všimla, že vyhazovač se zase zvedá. Barmanka odcouvala do rohu místnosti a čekala, co se bude dít. Vyhazovač se postavil, načež ho Parvati chytila kolem pasu, aby se nemohl hnout. Nicolas ho udeřil pěstí do obličeje a byl by to udělal znovu, kdyby černoch neudělal pár kroků vzad a nenarazil s Parvati do zdi. Parvati muže pustila, ale jakmile se k ní otočil čelem, udeřila ho pěstí přímo do brady. Vyhazovač se zapotácel a poodstoupil, načež se Parvati naskytla příležitost, jak muže vyřídit. Pořádně se napřáhla a vrazila muži svoji pěst do vypaseného břicha. Nicolas mohl litovat, že je k černochovi zády, neboť moment, kdy se mu pod tlakem Parvatiny pěsti rozvlnilo břicho natolik, že začalo připomínat rosol, byl působivý. Muž poodstoupil vinou nárazu dozadu a předklonil se, načež ho Parvati uzemnila další ranou pěstí, tentokráte do hlavy. Když byl klid, Nicolas chytil barmanku kolem krku.
„Nicku, počkej,“ vykřikla Parvati, „máme spolu dohodu.“
„Dohodu? Jakou dohodu? Já mám v plánu tu mrchu minimálně nechat zavřít, když ne rovnou uškrtit.“
„Ale… já potřebuju peníze pro tátu.“
„Poslouchejte ji,“ řekla barmanka, „myslí to dobře. Neměl byste jí bránit, aby pomohla tátovi.“
„Nicku, prý máš u sebe nějakou složku z toho krytu.“
„Jo… no a co?“
„Jak no a co? Já ji potřebuju vyměnit za peníze.“
„To je pravda,“ řekla barmanka. „A nejlepší na tom je, že to dostanete v hotovosti a to tady a teď. Tak nějak jsme čekali, že se tu ukážete…“ Nicolas ženu přeci jen pustil, ale stále neměl v plánu vydat onu složku.
„Nicku… tak máš ty dokumenty u sebe nebo ne?“
„Jistěže mám. Z nemocnice jsem si vzal všechny své věci, ale nechce se mi je dávat z rukou.“
„Proč ne? Myslela jsem, že jsi víc na peníze. A neboj se, protože ti z toho dám určitou část. Stačila by ti třetina?“
„Jenom? Hmm, no tak jo.“ Nicolas vytáhl z pod své vesty složku a chystal se jí předat barmance. Parvati mu ji však vytrhla z rukou.
„Nejprve se podívám, proč je ta složka tak důležitá, že jsi mi ji zatajil.“ Parvati tu nalezla několik ofocených kopií pasů a průkazů. Nejvíce ji zajímala Rita, která tu byla také. Nechybělo tu ani její pravé jméno a rukou napsaná poznámka: „Na její hlavu je vypsaná zajímavá odměna – vedení by se tím mělo zabývat. Co takhle zabít tři mouchy jednou ranou? Zbavíme se té seržantky, shrábneme odměnu a vyřídíme tu malou vzteklou tygřici.“
„Proč sis to nechal pro sebe, Nicku?“
„Přemýšlel jsem, jestli nám to k něčemu bude… A bylo by, kdyby byla Rita po smrti, ale není.“
„Tak proto jsi po ní tak šel… Myslíš jen na peníze… Tady to máte,“ řekla Parvati a předala barmance složku.
„Děkuji mnohokrát. Pojďme to vyúčtovat.“

Parvati z baru zamířila zpátky do svého bytu a to i s Nicolasem.
„Teda… kdo tady tak řádil?“ zeptal se. 
„Hádej… když jsem naštvaná, tak to stojí za to. Musím to uklidit a hlavně si dát spravit vstupní dveře, jinak mi to tady za chvíli někdo vykrade. Taky musím zajet k tátovi a pobrat všechno, co bude v nemocnici potřebovat. Musím mu sehnat ošetřovatelku a bydlení. Hmm… asi ho nechám tady v bytě. Není to tu špatné.“
„Počkej, počkej a co Anglie? Zítra dopoledne nám letí letadlo.“
„Zítra dopoledne budu v nemocnici u táty.“
„Parvati!“
„Co je?! Myslíš, že odsud odjedu, aniž bych se postarala o tátu? Za co mě máš, Nicku?! Ty máš být v nemocnici taky.“
„Na nemocnici kašlu. Chci dostat Kasumi a to co nejdřív a mimochodem – nemělo by to být v tvém zájmu taktéž?“
„Jo… Pověz mi – už jsi na Black Mirror někdy byl?“
„Jistě. Byl jsem tam od středy sedmnáctého až do soboty a to proto, abych nám zajistil bydlení a trochu se seznámil s okolím. Lidi už mě tam viděli a vědí, kde budu bydlet.“
„A kdybych tady zůstala asi tak týden a pak přijela za tebou…“
„V tu dobu už možná budou Kasumi vystrojovat pohřeb.“
„Vážně?“
„No… možná ne, protože… Kasumi tam teď není.“
„Není? Jak není? A to mi říkáš až teď?“
„Jo… vlastně jsem ti to nechtěl říct dřív než na Black Mirror. Bál jsem se, že se mnou nepojedeš, když tam náš cíl momentálně není.“
„Taky že nepojedu. Co bych tam dělala? Počkáme, až se Kasumi vrátí.“
„Štěstí přeje připraveným, Parvi a to znamená být na Black Mirror, sledovat tamní dění, vyptávat se, získávat známosti, zjišťovat, kde Kasumi je a pak ji ulovit.“
„To ale můžeš zvládnout sám.“
„Ano a přesně tohohle jsem se bál – zase každý sám. Copak mezi námi nic není?“
„Je! Mám tě moc ráda Nicku.“ Aby to svému příteli Parvati dokázala, tak ho objala a políbila.
„No tak pojeď se mnou. Musíme žít víc spolu, jinak… nevím, co mezi námi bude.“ Parvati začala Nicolasova slova děsit. Obávala se, že jejich vztah se pomalu rozpadá a uvědomovala si, že Nicolase potřebuje. Otevřela okno v pokoji, aby se nadýchala čerstvého vzduchu.
„Podívej, Parvi – zítra brzy ráno ti pomůžu všechno zařídit. Máme dost peněz a můžeme tvému tatíkovi všechno zajistit.“
„Dobře… no tak jo. Ale nebude si myslet, že jsem ho opustila?“
„Nebude… Potřebuješ přece peníze a to pro něj. Každý normální člověk to pochopí.“
„Tak jo… tak dobře… Vyřídíme všechno, co bude zapotřebí, a odjedeme. Nebudeme ale čekat na ráno – já jedu k tátovi domů a vezmu odtamtud léky, oblečení a pár knížek, které má rád. Taky seženu telefonní číslo na tátova přítele Kiraba. Myslím, že bude ochoten se o něj postarat – jsou to dlouholetí přátelé. Ty zatím sežeň někoho na ty dveře…“

Zadrnčel zvonek a Parvati vyšla na chodbu. Postával tu Neil.
„Ahoj,“ pozdravila kamaráda Parvati. „Proč nejdeš dál?“
„Nechci tě zbytečně rušit. Navíc, podle toho, co jsem slyšel, tu někoho máš. Hmm, oni tě vykradli?“ „Ne, to ne. Potřebuješ něco?“
„Jak to vypadá s tvým tátou?“
„Snad dobře, ale já budu muset nutně odjet. Pověz mi, co ten zápas?“
„Právě proto za tebou jdu – nemusíš se bát, nic ti nehrozí. Charlene je na tom zdravotně špatně, ale na vině jsou především rozhodčí, kteří měli zápas přerušit, když došlo k té události. Major rozhodně nestojí o to, aby se jejich selhání dostalo ven, takže… řekl bych, že Charlene dostane slušné odškodnění a na všechno se zapomene. No a trofej připadne jí.“
„Aha…“
„Jsi z toho smutná, co?“
„Nadšená rozhodně nejsem, ale to je teď vedlejší. Díky, že ses stavil, Neile. Teď se asi dost dlouho neuvidíme.“
„Pokusím se na tvého otce dohlédnout. Tak zatím, Parvati a… hodně štěstí.“
„Díky. Asi ho bude zapotřebí.“

Další den se Parvati krátce před odjezdem stavila za otcem v nemocnici. V tu dobu Sinaj ležel již na běžném pokoji, kam Parvati bez obtíží pustili. Sinaj spal a Parvati ho nechtěla budit. Přístroje kontrolující životní funkce Sinaje se zdály být v pořádku a jejich tiché pípání se rozléhalo celým pokojem. Parvati byla zatraceně ráda, že frekvence pípání se nezvyšovala a ona doufala, že to tak zůstane i nadále. Děsila se toho, že nastanou nečekané komplikace a Sinaj třeba dokonce zemře. Parvati si sedla na židli vedle Sinajova lůžka a dala svému otci pusu. Vytáhla bloček, který měla s sebou a napsala svému otci zprávu.

 

Milý táto,
odpusť mi, že jsem ti způsobila tolik bolesti. Teď už vím, jak hloupé bylo zvát tě na turnaj a ani netušíš, jak moc si to vyčítám. Až se probereš, budu už pryč a budu směřovat do Británie. Neboj se o mě, protože se o sebe dokážu postarat. Vím, že Evropa je úplně jiný svět, než na jaký jsem zvyklá, ale věřím, že se aklimatizuji a budu v pořádku. Nezlob se na mě, že tu nebudu s tebou a věř, že bych si tak strašně přála, abych mohla zůstat, ale nejde to. Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěla o hrdince, která porazí zlého draka? Tím jsem myslela sebe a ten drak je jedna zlá žena, kterou potrestám a dostanu půl království… ne, teď si dělám legraci – dostanu ‚jen‘ spoustu peněz a za ně nám oběma zajistím pohodový život. Slibuju ti, že až draka přemůžu, vrátím se okamžitě sem za tebou. Do té doby se o tebe bude starat tvůj přítel Kirabo a budeš bydlet v mém bytě. Mám dost peněz, které ti tady nechám. Měly by ti bez problému stačit, než se vrátím.

Mám tě moc a moc ráda

Tvoje Parvati  

---