Lindin obrázkový svět

LINDIN OBRÁZKOVÝ SVĚT

Stála tam tak bezděčně a přemýšlela nad obrazy. V krajině, kam utíkávala. Dost částo na to, aby se stala jejím druhým domovem. Do nemocnice byla přivezena v půlce dubna. Bylo už hezky a ten den dokonce svítilo i sluníčko. Tak akorát na malou procházku do světa fantazie.

Byl to svět zelené oblohy a bílého slunce, fialových mraků a trávy jako klokočí. Každý si klokočí představuje jinak. Pro ni to byl způsob vyjádření trávy tak, jak ji měla ráda. „Dovolte, abych se představila,“ povídala svým obrazům, které se tyčily do úctyhodné výšky a šířky. „Jsem Linda.“ To bylo celé. Žádné štráchy s představováním. Byly tam dveře, kterými procházela jednou tam a po druhé zpět. Stačilo si pomyslet a dveře se otevřely. Chodila sem často a ještě víc se tu zdržovala, než v reálném světě. Realita pro ni byla dosti zkreslená, stále před něčím utíkala, před něčím se schovávala. Tady ale neměla důvod a mohla se volně toulat, jak chtěla a kdykoli chtěla.

Nemocnice měla svá pravidla, kterým moc nerozuměla, ale dobře, respektovala je. Ne že by se jimi řídila, ale snažila se nedělat potíže. Ráno vstát, pak snídaně, oběd, večeře a spát. Jídlo bylo to, co jí udávalo rytmus dne. Občas se na něj i těšila.

S nikým moc nemluvila. Byla jen se sebou. Vystačila si. První den nevěděla co a jak a nikdo jí nic neřekl. Ale podle spolubydlících se dalo usoudit, kdy bude jídlo a kdy se má jít umýt. Stejně skoro všechen čas strávila uprostřed své hlavy. Postel byla bílá a nebe modré. Sestřičky přišly v devět s tím, že se vydávají léky. Nedůvěřovala jim, ale vzala si je. Ostatně byly to ty samé, co měla doma, akorát tam byl jeden jiný, jaksi se pyšnil svou žlutou barvou, ale jinak byl docela maličký. Musela přece počítat s tím, že každý den je něco jinak. Nemohla usnout. Na chodbě se pořád svítilo a někdo tam chodil. Nakonec ji ale nové prostředí udolalo a ona usnula.

Ráno vstala s rozbřeskem slunce. Tak bude vstávat celý pobyt tady. Prostě se vzbudila brzo. Neznámé prostředí, neznámé zvuky. „Ještě lež, nevstávej. Podívej, jsi v zakletém zámku a všichni jsou tu šípkové Růženky!“ slyšela uvnitř své hlavy. Hlasy slýchala už od malička, tak jí to nevyvedlo z míry. Vždycky byla zvědavá, co zase vymyslí. Nikdy je ale nebrala doslova a neřídila se jimi. Naučila se je svým způsobem ignorovat. „Nechceš ven? Podívej, támhle letí letadlo.“ žádné letadlo, ale pták a ven se nedá dostat. V oknech byly mříže a na chodbě bylo zamčeno, takže se pacienti mohli pohybovat jen po oddělení. Oblékla se a posadila se na postel. Nestlala ji, jen deku skopala k nohám. Ostatní ještě spali.

Prošla dveřmi a uvítalo ji sluníčko. Bylo tam příjemně krásně. Květiny voněly a z dálky byl slyšet potůček. Nebylo jí ale dopřáno strávit tam delší dobu. Ozvalo se snídaně a musela jít. Byly rohlíky. Neměla hlad, tak snědla půlku jednoho. Neměla vůbec chuť k jídlu. Rozhlížela se kolem sebe a zjišťovala, co za lidi tady vlastně je. Jen jedna dívka byla v jejím věku, ale tu už znala z pokoje. Odnesla zbytek jídla a odešla do pokoje.

Po snídani měli asi tak hodinku času, aby si vyčistili zuby a umyli se. Eventuelně si dělali, co chtěli. Pak byla komunita. Podle Lindy to bylo na nic, akorát se všichni sešli v jedné místnosti, řeklo se, co je za den, kdo má svátek a jestli má někdo nějaký problémy, co se týče společných věcí. Za pět minut se komunita rozpustila. Lindu to nebavilo a nezajímalo, ale chodit se tam muselo. Přišlo jí, že dokroři se na ní všichni dívají, skoro jako by chtěli říct, tak tě tu vítáme a hned tak tě nepustíme. Dělala jí starosti ovečka Dolly, nechtěla žrát a pořád jenom spala. Bydlela v obraze hned na pravo u dveří, byla malinká, jak ovečky bývají, ale jehňátko to už nebylo. Dolly s ní chodila krajinou a doprovázela ji všude tam, kam se bála sama. Jenže teď nešla nikam. Linda o ni začínala mít opravdu strach.

Po komunitě byla vizita. Doktoři obcházeli pokoje a ptali se pacientů, jak se mají. I k ní přišel doktor. Jmenoval se Nový. Byl to malý usměvavý doktor. Ležela stočená v klubíčku na posteli a s nikým nechtěla mluvit. Jenom jí přišel říct, že ji změní prášky tak, aby jí bylo líp. První týden na prášky nereagovala a Nový už nevěděl co, tak se rozhodl, že chvíli počká. Byla pořád depresivní a psychotická. Z postele slézala jenom když nutně musela. Nechodila ven z pokoje a tak ani neznala zdejší lidi. Poznala je jenom při jídle ve frontě, když sestřičky říkaly jejich jména a co kdo má za jídlo.

Prvních čtrnáct dní bylo jedno velký okno, kterým informace létaly jedna za druhou a vůbec se nezdržely. Bylo to jako ráno se probudit a večer jít spát, ovšem o čtrnáct dní později. Vměstnala tak čtrnáct dní do jediného. Pak začly účinkovat antidepresiva i antipsychotika a Linda se vracela čím dál tím míň do svého světa. Najednou jí realita přestala být jako v mlze. Ale chybělo jí to, tak každou volnou chvilku strávila se svou nemocnou ovečkou a do lesa si brávala vlka Rudolfa. Byl to hnědý vlček s šibalskýma očima. Huňatý, co se nechával rád drbat pod krkem. Procházela svou krajinou obrazů a začala si všímat, že kromě slov, která na ni mluvili postavy z obrazů, u některých chybí oči nebo pusa. Chtěla, aby to bylo jako dřív, ale prášky kazily její niterný svět víc, než bylo zdrávo. Nechtěla to tak.

Hlasy se o něco zmírnily, ale pořád je slyšela. Pořád jí do všeho kecaly. Jakoby se připomínaly a říkaly: tady jsem. Jsme tu s tebou a pro tebe. Už neležela jenom v pokoji. Občas se šla projít na chodbu, nebo zjistit, co je to za kravál, když cikán bouchal sítí klecového lůžka. Po chodbě se toulali i ostatní, co zrovna nevěděli, co dělat, nebo jen se jim nechtělo jít v dešti ven. Za celou dobu, co tam byla, pršelo jen dvakrát a to pořádně. Poslouchala ty kapky, ale zněly tak nějak divně. Nebo spíš ona nebyla přítomná natolik, aby slyšela jejich pravý zvuk.

Každý den byla k večeru duha. Chodili se na ni dívat k oknu. Stejně tak se chodili dívat doktoři na Lindu, jak zabírá ne léky a taky na to, co namalovala. Naposled namalovala kameny. Ty se líbily snad nejvíc. Poprvé také použila černou pastelku.

Občas si psala deník. Co taky v nemocnici? Člověk tam dělá, co se dá a co mu dovolí. Když mu na začátku zabaví skoro všechny jeho radosti, jako hudbu a kružítko. Později zjistila, že si to může půjčovat ze skladu.

Najednou zjistila, že to tam není tak špatné. Bylo x věcí, co nesměli, ale naučila se těšit z maličkostí. Nejvíc se těšila na procházky s Rudolfem. Ovečka se začla uzdravovat. Skoro jako by zrcadlila její stav. Den ode dne jí bylo líp a líp.

Pár řádek přeci jenom napsala. Bylo to akorát po čtrnácti dnech: Dneska jsem spala poprvé celou noc (jindy si musela chodit pro hypnogen, aby zahnala tu samotu noci). Jsem pořád unavená. Skoro každej den za mnou někdo chodí. Je mi smutno. Dneska nebyla ani vizita, ale pan doktor se za mnou byl podívat. Říkal, že by chtěla ten Ziprasidon úplně vysadit a vyměnit za něco jinýho. Padaj mi oči, ale pořád si přídu, že nic nedokážu. Snad se doma táta s mámou nehádaj. Měli jsme k obědu smaženej sýr a brambory a jeden brambora mi vyskočil na zem. Potvora jedna :). Chce se mi umřít. Stačila by jenom jedna injekce a už se neprobudit. Odlítnout z těla, potkat se se svým andělem a narodila bych se do doby, kde bych nemusela slyšet hlasy, neměla deprese a úzkosti, které mi tolik ubližujou. Včera mi psala Klára, ale odpovědi jsem se už nedočkala. Podle mýho už nenapíše. Život je snazší bez přátel.

Bylo to stále stejné, a přeci jiné. Radost ze života jako by k ní nemohla a nemohla ani ona k ní. Pak jí přendali z jedničky do šestky. Byly tam fajn paní. Byla nejmladší. Ostatní měly jenom deprese. Dvoum dávali ect, díky čemuž dostaly pokaždé snídani až do postele a koblihu navíc. Byl to veselý pokoj. Holky se bavily o všem, všech sotva otevřely ráno oči. Lindu pomalu přecházel smutek a celkově se cítila líp. Nic méně do deníčku si napsala toto: Dneska mi bolí celej člověk, ale stihla jsem namalovat dvě mandalky. Celej den mi nikdo nenapíše – no, co bych taky chtěla, když nemam skoro žádný kamarády. Je tu nuda. Venku je hezky a já furt nemam vycházky. Celej den se válim v posteli. Ráno jsem ukradla malej zelenej kulík. Mam ho v šuplíku a nikomu ho nedam. Dneska za mnou byla máma, přinesla mi čokoládu a džus. Sedim umytá v posteli a čekam na večeři. Nějak nemam ani hlad.

V obrázkovém světě už běhala ovečka Dolly i Rudolf spolu s Lindou. Najednou se tam objevili lidé. Úplně cizí lidé v jejím světě. Byla zmatená. Mluvili na ni. Chtěli snad něco? Nerozuměla jim. Pak ale zjistila, že sou to lidé z nemocnice a tak se přestala tolik bát. Klokočí už nebylo tak krásně fialové, ale změnilo se v oranžovou, nebo bylo duhové. Na obloze si hrály mraky a najednou se spustil déšť. Běžela se schovat, ale nepomáhalo to. Byla nucená opustit svůj svět. No nic, pomyslela si a vydala se do koupelny, aby si umyla vlasy. Pak tančila po chodbě a kapičky štěstí létaly na všechny strany. Zdi byly kropenaté, ale jen na chvíli. Nevadilo ji, že na ni všichni zírají, tančila bosá. Byla to první chvíle, kdy byla šťastná mimo svůj svět v opravdové realitě.

Další den měla povolené vycházky. Těšila se ven, na slunce. Pozorovala pampelišky a lidi se zmrzlinou. Lidi, co šli z autobusu do práce na noční. V pět musela být zpátky na oddělení, aby stihla večeři. Vrátila věci do skladu, lehla si do postele a poslouchala ruch kolem sebe, ruch v sobě. Pořád se cítila nezúčastněná toho dění, ale byla jeho součástí, což si zatím neuvědomovala. Doktoři tu byli hodní, ale bylo je vidět jenom z rána a pak na vizitě. Nový se stal také součástí jejího světa fantazie, který se pomalu rozpadal.

Slunce pálilo a superman hlídal okno před nepředvídatelnými návštěvníky, kteří nikdy neměli přijít. Lindin svět šednul, teda kromě Dolly a Rudolfa. Obrazy ztrácely na barvách, hlasy ustaly. Bylo jí z toho smutno.

Jednoho dne při svých toulkách ve své hlavě za ní přišel Nový a podával jí papírek. Byla to vstupenka. Bylo tam napsáno: odkud: zde, kam: kamkoliv. Byl to poslední den v nemocnici a její poslední den ve své hlavě, jak to znala. Nyní si mohla vytvořit svůj další svět. Svět s jinými hlasy, jinými lidmi i se svými zvířátky. Byla propuštěna do světa po měsíci stráveného na jednom místě. Ze kterého chtěla nejdřív co nejrychlejš utéct, ale pak zjistila, že tam nejsou její nepřátelé, proti kterým bojovala, ale že se jí snažili pomoct. Tak s pocitem úlevy odcházela světu vstříc.