Hříšníci

Hříšníci je má nová povídka na pokračování. Nebudu ale vyzrazovat o čem je, protože pak už by to nebylo žádné překvapení. Kdo chce, ať si přečtě. Přeju příjemné počteníčko, snad se bude líbit. :)

Kapitola 1.

Takový normální den

 

„Pamelo, chtěl bych tě hrozně moc vidět. Prosím, ukaž se mi na webce.“

„Tak na to teda zapomeň, co si jako o mě myslíš?“

„No tak, Pam, nedělej drahoty, copak si vážně myslíš, že bych si s tebou psal třeba půl roku a nechtěl nic vidět? Líbíš se mi a chci vidět víc.“

„Nesnáším tě, Igore.....myslela jsem, že jsi jinej!“

 

Takový normální den... Už jsem si zvykla na to, že na internetu v životě nepotkám normálního kluka, ale Igor mě něčím okouzlil. Byl tak milej a starostlivej, myslela jsem si, že se konečně začalo blýskat na lepší časy, ale když mi dnes večer navrhl, abych se pro něj na webce svlékla, byl to pro mě šok a okamžitě letěl do ignorantů. Mám 24 let a vařím pro charitu, hledám si kluka pro vážný vztah, abych si konečně mohla uspořádat život, ne jenom takové povyražení. Copak to nikdo nechápe? Najdu ho vůbec někdy?

 

„Pam, Pam, Pam! Máš dnes večer čas? Musím ti někoho představit!“

„Koho, Milly? Jestli dalšího kluka, tak si to odpusť, už nemám na ty pošahance nervy.“

„Ne, Pam, tenhle se ti bude určitě líbit. Je to muzikant z povolání. Je tak šarmantní, tak... Tak.... No prostě ho musíš poznat a... Moc se mu líbíš!“

„Kolikrát to tu už bylo? Dobře... Ale nic ti neslibuju, ano?“

„Jsi skvělá! Určitě nebudeš litovat...“

 

„Tak, kdy přijde Pam?“

„Lukasi, nebuď tak nervózní! Měla by tu být každou chvíli...“

„Pam!“

„Lukasi???“

„Cože? Vy se znáte?“

„To je dlouhá historie! Pam, jak je to dlouho? Deset let?“

„Lukasi, nemůžu tomu uvěřit... Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím!“

„Myslím, že si máte, co povídat... Já půjdu.“

„Milly...“

„Bavte se!“

„Vypadá to, že nás tu nechala...“

„Proč jsi se vrátil? Já... Víš... Stále to bolí!“

„Pam, odpustíš mi to někdy? Vím, nechal jsem tě tu a dal přednost kariéře, ale teď jsem tady, o pár let starší a snad i rozumější!“

„Tohle se nedá odpustit, byl jsi pro mě vším. Ačkoliv jsme byli jen děti, tvůj odchod mě velice zranil u srdce.“

„Mrzí mě to... Já... Chtěl jsem, abys jednou na mě mohla být hrdá, víš?“

„No nehme toho, nechci se s tebou hádat. Takže, dosáhnul jsi svých cílů?“

„Ano, Pam... Vystudoval jsem hudební školu v Americe, založil kapelu a dokonce získal ocenění Gramy a teď jsem zpět, protože chci ještě dovršit své štěstí...“

„Tomu nějak nerozumím, co bys chtěl dovršit zrovna tady?“

„Líbíš se mi, Pam, vždycky ses mi líbila a tak se tě prostě musím zeptat... Jsi ještě volná?“

„Já... Já.... Už jsem zasnoubená.“

„Ale... Milly mi o tom nic neřekla.“

„Ne, protože... Protože Gregor se ji nelíbí, víš. A tak se mi neustále snaží někoho dohodit.“

„Nevěřím ti... Ty.... Nikoho nemáš, že? Nebo jsi snad zapoměla na to, jak nám spolu bylo dobře? Máš ještě někde ty naše nahrávky? Rád bych je slyšel... Můžeme si je poslechnout spolu?“

„Lukasi, asi jsi mě dobře neslyšel, jsem zasnoubená, rozumíš?“

„Aha, tak v tom případě toho tvého Gregora rád poznám! Máš ho teď doma? Co takhle zajít na kafíčko?“

„A někdo tě snad zve? Hele, můj milý je teď na služební cestě, vrací se až koncem měsíce, ale potom vás samozřejmě ráda představím.“

„Myslím, že ten Gregor existuje jen v tvojí hlavě, tak co kdybys přestala hrát tuhle nesmyslnou hru a pozvala mě k sobě? Rád bych ti ukázal svoji kytaru a mohl bych ti i zahrát!“

„O čem to sakra mluvíš? Myslíš si, že mě utáhneš na vařenou nudli? Nevím, na co jsi byl zvyklý v Americe, ale já nejsem snadná kořist, takže mi dej pokoj. Až se Gregor vrátí, zavolám ti...“

„A ty máš moje číslo?“

„Vyptám si ho od Milly, sbohem!“

 

Před deseti lety:

„Ne, ale tohle je moje písnička!“

„Ale no tak, Pam, pracovali jsme na tom oba, je naše!“

„Ale já jsem složila celý text, ty jsi jen doložil hudbu!“

„Ale bez hudby by to nebyla písnička, tak se se mnou nehádej, je prostě nás obou!“

„Ano, jsme tým. Jsme neporazitelní, Lukasi. Je skvělá, doufám, že natočíme ještě spoustu takových a pak to můžeme dát na internet, třeba nás osloví nějaký producent. Vždyť naděje umírá poslední, ne?“

„Pam... Já... Musím ti něco říct... Příští týden odlétám do Ameriky... Asi už se nevrátím. Víš, chci studovat na hudební škole a chci si splnit své sny. Tohle, co jsme doposud dělali, je sice super, ale není to pro mě, chci něco víc. Ale ty v tom pokračuj, jsi skvělá, věřím, že se ti ještě podaří velké věci! Ale vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli nechceš odjet se mnou? Vím, že by tě rodiče nepustili, ale kdybys po tom opravdu toužila, něco bych vymyslel.“

„To nemyslíš vážně, že? Děláš si ze mě legraci! Nechci, abys odešel, nechci! Slíbil jsi, že budeš navždy se mnou!“

„Pam, promiň mi, ale taková příležitost už by se nemusela nikdy objevit a když se moji rodiče stěhují do takového státu jako je Amerika, byla by škoda to nevyužít a zahrabat se na vesnici... Tak pojedeš se mnou? Myslím to vážně!“

„Ne, srabe! Užij si to!“

„Tak v tom případě ti přeju hodně štěstí, a hlavně... Nepřestávej zpívat, Pam, i když tu nebudu, stále se zdokonaluj. A doufám, že budeme v kontaktu, tady je moje e-mailová adresa. Kdykoliv budeš chtít, tak mi napiš, ano?

 

Současnost:

„Pam, počkej! Mám ještě jednu otázečku... Proč jsi mi nikdy nenapsala? To jsem ti tak moc ublížil?“

„Protože jsem chtěla začít žít svůj vlastní život... Život bez tebe!“

---