Láska před smrtí

NATY A PAVEL

 

Naty svištěla na nových černých bruslích s rudými tkaničkami, které ji koupila k narozeninám nejmilejší kamarádka Salome. Věděla, že Natálie pohyb miluje. Naty se bláznivě hnala tmou spřízněná s větrem, jenž jí kvílel kolem uší, spřízněná s nocí, která zahalila Prahu, spřízněna s opájející rychlostí, dodávající ji svobodu pohybu a mysli. Rozjařená, nechytatelná, nezkrocená a nezlomená, taková byla v okamžicích, kdy se jí pod nohama otáčela kolečka, cesta ubíhala a bravurně se vyhýbala lidem či jiným překážkám. Nedokázali ji chytit, nedokázali ji zastavit. Tak jako v životě. Věřila jen sama sobě a svým kamarádkám z umělecké skupiny  Wild graffiti, jak sebe samy nazvaly. Wild life. Spojoval je talent. Divokost. A touha malovat. Tvořit. Vyjadřovat své myšlenky, své pocity. Pocity z tohoto zvráceného světa, plného chtivého sexu bez lásky a kolotoče peněz.

Naty bravurně zabrzdila před rohovým domem, který sousedil s malým parkem. Tady, ano tady to je vhodná zeď, usmyslela si. Batoh, na kterém byl vyobrazený symbol jin a jang, jí sklouzl z ramene. Vyndala z něho šedivé okopané tenisky, na kterých byla spousta barevných cákanců a skvrn nejrůznější velikosti. Chvatně se přezula, byla nedočkavá. Vylovila z útrob batohu několik nástrojů jejího díla - tub sprejů. Vytvoří další ze svých uměleckých vyjádření. Vlčici s vyceněnými tesáky a naježenými chlupy, chránící své mládě. Proti všem. Proti nemilosrdnému světu. Z kapsy vyndala složený náčrtek, naskicovaný obyčejnou tužkou a rozbalila ho a rukou vyžehlila na své noze, aby si ho připomněla, než se pustí do dalšího graffiti s podpisem WG jako Wild graffiti. Z náčrtku načerpala inspiraci a opět ho složila a schovala do kapsy. Nejprve na zeď nastříká černou barvou jako základ obrázku. Oblíbila si spreje značky Montana. Mají dvouventil jak pro širokou tak pro úzkou stopu. Pořádně ho protřepala a udělala několik tahů.

V ten moment zaslechla zaúpění a vyplašené se rozhlédla. Zvuk vycházel z houštiny několik metrů od ní. Větve se začaly pohybovat, někdo tam byl! Popadla batoh a chystala se na úprk, když se z keře zvedla postava a vyšla do světla z pouliční lampy. Natálie se zarazila. Byl to sympatický asi dvacetiletý kluk, který vypadal stejně vyjeveně, jako ona. Natálie si uvědomila, že má zkrvavenou tvář a na pravé tváři asi deseti centimetrový šrám, který vypadal jak řezná rána. Chlapec si na ní sáhl rukou a bolestivě sykl. Odtáhl ruku a vyděšeně se na ní podíval. Byla celá od krve! „Ježíši,“ hlesl šokován.

„Co, co se ti stalo?“ zeptala se Natálie opatrně, stále ve střehu, připravená v případě jakéhokoliv náznaku nebezpečí okamžitě se obrátit na útěk.

„Okradl mě. Hajzl svinskej. Já... já to tušil, neměl jsem ho brát. Já to prostě tušil...“ řekl. Jeho hlas ponejprv přešel do fistule a poté přeskočil do plačtivého tónu.

Váhavě přistoupila blíž, aby si ho lépe prohlédla. Rozježený špinavý blonďáček, s útlým tělem příliš velký respekt nebudil. Ale ani nepouštěl hrůzu a strach. V té chvíli se o asfalt rozplesklo několik kapek. Jedna masitá ji klepla o nos a vytvořila na něm mokrý flíček. Všiml si toho a napjatá tvář mu trochu povolila. Neodolal, najednou mu to připadalo žertovné. Crčí z něho krev a tu evidentně na první pohled bláznivou holku plácne kapka přímo do nosu. Pousmál se. „Kapková víla,“ řekl a byl na ten termín náramně pyšný. Jí to tak zábavné ale nepřipadalo. Její výraz zůstal stažený, chladný. „Kdo tě obral?“ zeptala se věcně.

Jakoby dostal úder do žaludku. Vrátila ho těmi třemi slovy do tvrdé reality. Ta Kapková víla. Ale to se mu nelíbilo. Realita se mu nelíbila. Byla kluzká, slizká, páchnoucí. Jako past, jako mucholapka a on se viděl jako umírající mouchu zoufale přilepenou za křídla a mávající nožičkama ve vzduchu a čekající na trpný konec. Ne! Takovou realitu on odmítá! Chlapec na ní chvíli zíral, v hlavě se mu zmateně honily myšlenky a náhle se zachmuřil. Co když ta holka je komplic toho grázla? Jak to, že se tady hned z čista jasna vyloupla, Hlídala, zda je někdo nevyruší? Zda je čistý vzduch? Asi blbost, ale proč se do něho takhle naváží? Co chce? Nezná ho, tak co jí na něm záleží? Ať si jde po svých, on má svých starostí až nad hlavu, ještě se tady bavit s mladou káčou. „Co tě to vůbec zajímá?“ okřikl ji vztekle a ohnal se rukou, jakoby ji chtěl odehnat jako obtížného komára.

Pokrčila rameny a tváře se jí trochu uraženě nafoukly. „Vlastně nezajímá. Měj se,“ vyslovila odtažitě a otočila se jak na obrtlíku.

Nemá zapotřebí se přece někomu vnucovat! Ať si pomůže sám. Vyrazila pryč. Ušla několik metrů rychlým krokem, připadalo jí žinantní se přezouvat před ním. Až se od něho dostatečně vzdálí, tak...

„Hej, počkej! Soráč!“

Šla dál.

„Slyšíš? Holka, potřebuju kapesník!“

Nezastavovala se.

„Prosím!“ křikl za ní důrazně.

Zarazila se, ale potom opět pokračovala chvatně pryč. Instinkt jí říkal, ať od toho kluka upaluje, co to jde. Že to je průserář. Z nosních dírek a z uší mu koukají obrovské namodralé trable. Větší jak pomeranče. Troubleorange, představila si ho, jak ho příště nasprejuje na zeď. Místo hlavy obrovsky oranžový pomeranč, s nakrojenou kůrou na tváři a z něho vytékající načervenalá šťáva. Troubleorange s tenkýma nožičkama a ručičkama, to bude její příští dílo! Ten večer nakonec nebude úplně marný. Bude inspirativní. Ale ať si jde svou cestou, ona razí po té své. Na věčnou památku ho ale někde zvěční a bude tam žít, dokud ho majitel nenechá přetřít a neuvede zeď do původního stavu. Potom Troubleorange skoná a zakončí svůj zdivý život.

„Prosím!!!“ jeho hlas byl najednou jiný. Bolestivý. Až jí zatrnulo. Ano, průserář to bude. O tom žádná. Na druhou se jí líbil. A potřebuje pomoc. Ne, nemůže ho v tom nechat. Pomalu se otočila. „Tak dobře,“ řekla Natálie.

Byla nejmladší členkou, bylo jí pouhých čtrnáct let, ale výzorem vypadala nejméně na osmnáct. A životní strastiplné zážitky, otřesné znásilňování otčímem způsobily, že mentálně předčasně zestárla, rezignovala, nedůvěřovala, zhrubla. Její duše byla bolavá, a když jenom pojala podezření, že jí chce někdo zneužít, přecitlivě se stahovala do sebe jak konečky mořské sasanky. Nedůvěra a strach z lidí zakořenily v jejím podvědomí. Psychoterapeut při sezeních v jejím případě použil termíny předčasně dospělá, s despektem k autoritám, zhrzená až otupělá. Citově deprivovaná. Pouze kamarádky s podobným osudem se staly její důvěrnice a nebála se jich. Zapřísahaly se, že půjdou svou cestou. Okolní nemorální svět všechny z nich zklamal a způsobil, že se zatvrdily. Zákony je neochránily. V pořádku. Tak nač je respektovat? Co se stalo, stalo se. Ale už nikdo, vůbec nikdo jim nebude přikazovat, jak žít, co dělat, jak malovat, co malovat, koho si vážit. S kým spát, jak a proč, koho respektovat, jak se mají oblékat. Ne, svět je amorální. Budiž. Ony se přizpůsobí. Svět šokoval je, ony budou šokovat svět. A to umožní, aby si vydělaly a žily, jak chtějí. Žily svým způsobem a nebudou se nikomu zodpovídat. Půjdou svou cestou. Jejich cesta. Stopaře neberou. A nikdo... opravdu nikdo jim v tom nezabrání! Už ne. Už nikdy!

Ale jemu neodolala a vzala ho k nim domů.

 

Salome se to zpočátku nelíbilo. Vůbec se jí to nelíbilo! Někdy uměla být pěkně protivná. A umíněná. Ale nakonec měla na to právo, ona si pronajala ten žižkovský byt pod tou věží s miminy lezavými, jak je Salome přezdívala. Lezou tam jako pavouci a jednou ty černochy pořádně rozsvítím a přemaluju je na strakato, plánovala a culila se při tom. Z černoušků udělám strakáče. To se bude Černý divit, koho nakonec porodil. Mínila tím samozřejmě autora mimin výtvarníka Davida Černého. Jenže teď Salome dobrou náladu neměla. Na plodnou debatu o víření barev v jejich životním prostoru a vidění světa nebyla vhodná chvíle. Cizí kluk v jejich bytě, cizí nebezpečí, to byla jednoduchá rovnice. Na to nemusela rozumět integrálům. Soptila a Natálie si musela to své gesto dobrodiní obhájit.

„Vždyť ho vůbec neznáš, zbláznila ses?“ syčela Salome na chodbě, když se Pavel, tak se ten kluk jmenoval, umýval v koupelně. „On si dokonce dává sprchu, to je neuvěřitelná drzost!“ Salome pěnila, na tvářích jí naskákaly rudé fleky. Natálie ji obvykle akceptovala a podřizovala se, byla pro ni přirozenou velitelkou, ale v ten okamžik se trochu vzpurně postavila na zadní. „Potřebuje pomoc! Přepadli ho!“

„Jo? Tak ať jde na policii. A neotravuje nás.“

„Na policii? To myslíš vážně? Vzpomeň si na sebe. Bylo ti to k něčemu?“

Salome se zarazila, maličkou chvilku přemýšlela, ale to Natálie věděla, že její odpor je maličko nalomený. V tvrdé a nekompromisní skořepině se objevila malá prasklinka. Stačí do ní ťuknout a rozvětví se do pavučinky a do skálopevného odporu se prolomí střípek znamenající lidskost. Pochopení. Soucítění. Copak ho ony samy tak nepotřebovaly? Kdyby si nevytvořily ten jejich ochranný kruh, obranný val proti všem, stěží by to zvládaly. Měly Wild graffity. Byla za ně vděčná. Za své kamarádky. Bez nich by to nezvládala. Neustále se jí to vrádalo na mysl. Lepkavé a vlhké ruce s krátkými prsty podobné buřtíkům plenily její tělo jako při dranocování hordou nájezdníků. I když se snažila zaplašit vzpomínky na jeho prasečí očka, zapadlá do odulého obličeje jako kameny vhozené do sněhu, neustále se jí vyjevoval ve snech. Pořád cítila jeho čpění tabákem a potem. Ale naštěstí má je. Kámošky. Co má on?

„Prosím,“ špitla a její oči byly pokornými služebníky, jenž před Salome poklekly v očekávání milosrdenství. „Vzpomeň si na sebe, Monika tě taky vzala k sobě,“ připomněla událost, kdy si Salome vzali do parády ti dva přiopilí chlápci, co jí ukázali macho romantiku v poddání znásilnění mezi popelnicemi v zapadlé uličce. Do úst jí tenkrát nacpali páchnoucí hadr od oleje, který tam našli a náramně se pobavili. Kecy nemaj cenu, zdržujou, hlavní jsou výsledky, blábolili a velmi si to užívali. Salome nikoliv. Pachatel neznámý, případ odložen bylo výsledným verdiktem po nějakém čase. Její případ se stal pouhou položkou v policejních statistikách. Ale ta položka zbrázdila její pohled na život do zkornatělého úhlu vidění reality. Byla na tom bídně, ale pomocnou ruku jí tehdy podala Monika, s kterou se poznala na terapii. Stejně tak jako s Natálií. Salome vzpomínky prolétly hlavou jako kouř komínem a měly pro Pavla pozitivní účinek. Byl omilostněn.

„Tak dobře,“ řekla nakonec Salome s povzdechem. „Ale jen co se dá do kupy, půjde po svých. Žádné bratříčkování nebude, rozumíme si?“

Naty se pousmála a přikývla. Ale nakonec bylo. Bratříčkování. Ba něco víc. V mládí se lidé do sebe zamilují rychle. Oba měli zraněnou duši, potřebovali hodně jódu na dezinfekci ran, dalo by se říct, že to byl tobogan, z kterého nešlo vystoupit a na jehož konci skončili ve stejné vodě, v které se potkaly, prostoupily jeden do druhého a opájeli se pocitem zamilovanosti.

Potřebovali se.

Chtěli se.

Měli se.   

 

Jak se hojily jeho rány na obličeji, kráčeli po mostě důvěry k sobě čím dál rychleji a rychleji, až se rozeběhli a skončili u intimností, s kterými se obvykle jen tak někomu nesvěřovávali. Toho večera lenošili na posteli s proleželými matracemi a z okna koukali na Žižkovskou věž. Ještě se nemilovali, i když Natálie už před několika dny chtěla. Ale Pavel se tehdy odtáhl. Dobře, ještě nenastal ten správný čas, řekla si a nenaléhala. Zvláštní. Jiní chlapi se na ní vrhali, sápali se na ní, aby si uhryzli trochu sexu a ukojili chtíč. Tady byla situace obrácená. I proto si ho vážila a měla ho ráda o to víc. Ano, to byla láska, říkala si. Nechá to na něm. Ale teď cítila, že ta chvíle nastala. Zatím se jenom drželi za ruce a užívali si důvěrného souznění.

Ošíval se, ale začal hovořit o pro něho ožehavém tématu. Zvolna, zlehka, se strachem, ale přece. „Tehdy, když mě ten chlap přepadl, tak to nebyl jen tak někdo. Byl to... klient,“ vrátil se z ničeho nic k události, díky níž se sblížili.

Naty se zarazila. „Klient?“

„Jo. Klient.“

„Jak klient?“

„Já... já chodím s chlapama,“ vyslovil tlumeným hlasem a stydlivě sklopil oči. „Balím je, kde se dá. Na hlaváku,  v klubech, prostě různě.“ Byla to jako rána palicí. Otřeseně se od něho odtáhla, ale ne odporem, ale překvapením. „Počkej, to chceš říct, že...“ zklamaně vyprostila svou ruku z jeho.

Zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem teplej, to ne. Ale... mám dluhy. Velký. U lidí, kteří je nepromíjejí. Tak chodím s chlapama. Potřebuju vydělat spoustu peněz.“

Natálie se schoulila do sebe, nohy si přitáhla a prakticky se stočili do klubíčka. Zase se jí zhroutil jeden sen. Byla zraněná, smutná, slzy se jí draly do očí.

„Ale tebe mám moc rád. Miluju tě,“ chlácholil jí. „Ale... prostě... je to divný, ale já ještě s holkou nikdy nespal. A přitom se mi líbí. Začal jsem se sexem pozdě a... prostě nemůžu jinak. Dlužím balík,“ snažil se vysvětlit, ale samotnému vlhly oči, hlas mu přeskakoval. „Ty... že jsem tě potkal, nic tak báječnýho jsem necítil. Mám tě strašně, strašně rád.“

Přemýšlela. Byla zamilovaná a chtěla ho chápat.

Chápala ho.

Soucítila.

Odpustila mu.

„Podělanej svět, podělanej svět,“ řekla potichu.

Odvrátil se od ní, protože už to nemohl vydržet. Nechtěl, aby si myslela, že je ještě k tomu nějaký citlivka, protože po tváři mu sklouzly slzy hořkosti.

Vycítila to a natáhla se k němu. Pohladila ho zezadu po vlasech. „Pojď ke mně. Pojď.“ Uchopila dlaněmi jeho hlavu a natočila ji k sobě. Políbila ho, hladila ho, tiskla ho, vábila ho. Opětoval to. Začali se vzrušovat a ona mu dlaněmi vklouzla pod tričko. Přitáhl si ji a snažil se jí neohrabaně rozepnout podprsenku.

„Počkej,“ šeptla mu zvesela do ucha. „Ať mi ji nezničíš. Mám jedinou kvalitní. Vzala jsem si ji kvůli tobě,“ vysvětlila mu a příští okamžik podprsenku rozepnula. Její vyspělé prsy mu vklouzly do dlaní. Obepnula ho nohama. Začali ze se navzájem svlékat. A pak po pár minutách konečně splynuli.

 

„Dobře, ráda vás vítám v našem týmu,“ řekla majitelka kavárny. Ta vyhublá žena s dlouhým nosem každého okamžitě upoutala příliš nápadnými šedivými kruhy pod očima. Ale ty oči, ty oči byly živé, sršela z nich energie a optimismus, i když fyzicky byla velmi unavená. O chod kavárny Cesta zpátky se starala od rána do večera. Neměla pro co jiného žít, byla sama, manžel si našel mladší a syn zemřel před několika lety na předávkování. Kavárna byla pro ní rajský ostrov v širém moři. Proto dávala šanci ve své kavárně trosečníčkům, jak sama říkávala. Lidem po odvykačce, propuštěným vězňům, či fyzicky handicapovaným.

„Nastoupíte zítra. V devět ráno. Vyhovuje?“

Pavel vděčně přikývl. To místo mu na popud Natálie vyjednala Salome, sama tam kdysi pracovala. Když se vrátila z odvykací kůry. Nakonec ale drogám podlehla znovu. Jejich cesta, jejich volba, tvrdila.

 

Pavel se do své práce zažral, byl šťastný, protože viděl výsledky a někdo ho potřeboval. Jednoduše se cítil užitečný. Přestal dělat prostituta. Odstěhoval se k Natálii a přestal navštěvovat místa, kde by ho oni mohli najít. Poté co dostal svůj první plat, koupil Natálii dárek. Náušnice. Jin a jang. Předal jí je v noci v posteli. Byla šťastná, byl to první dárek, který dostala od chlapa. Hned si je dala na uši. „Jsem oblečená jenom do tebe. Do tvých náušnic,“ smála se a snažila se ho lochtat.

Poté se milovali.

Poté usnula.

On to nedokázal.

Probudila se nad ránem a všimla si, že zírá do stropu. „Co se děje, lásko.“

„Našli mě. Našli mě v té kavárně,“ řekl zasmušile. „Já... já se z toho nedostanu,“ řekl a povzdechl si.

Vzala ho za ruku. „Myslím, myslím, že se to vše vyřeší. Seženu ti peníze.“

Pavel se zarazil, nadzvedl se a opřel se o lokty. „Jak to myslíš?“

„Salome... máme něco v plánu. Víme, jak vydělat peníze. Hodně peněz.“

„O co jde?“

Naty zavrtěla hlavou. „To ti... to ti nemůžu říct. To nejde.“

Pavel nenaléhal. Opět si lehl. „Zítra pojedu na pár dní za babičkou. Bydlí u Liberce. Bude mít radost, že mám práci.“

„To je dobře,“ řekla Natálie. Potom se milovali. Netušili, že to je naposledy. Protože za tři dny byla Natálie zavražděná.

 

---