Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJsem tam, kde jsi Ty
08. 03. 2015
1
1
507
Autor
smokrew_b8ie
Shozenému ze světa.
Barva je azurová.
Šťastný králi.
Když ve dne se setmí.
Světlo na mou hlavu a otevřené oko.
Jak je všecko pusté prázdné.
Dávno zapomenutá kniha.
A tvá přítomnost, tak velká a hmatatelná.
A pak jak nahoře tak dole, pochopím význam těch slov.
A cíl mé cesty nesu na ramenou.
A cíl mé cesty ztrácí se v tobě.
Je tak přítomný, tolik vzdálený.
Že je v tobě něco velkého a celého, co stoupá pomalu nad obzor.
Jak je to prosté, že uchopit to nejde.
Když vidím slunce s lidskou tváří.
Dej mi Ti víc naslouchat.
A slunce milovat.
Lidem tolik vzdálený, jen vzácná setkání.
A slunce zář v mlžném oparu.
I měsíc nad městem.
A jedna z cest, na kterou si beru špičatou čepici.
A vůně kouře, všední den.
Nic hlubokého.
Na má ramena, na mou hlavu.
Není jména, kterým by mě nenazvali.
Jsem to stále já, kdo nic neví a může všecko.
Vlny chaosu, dno moře.
Tma, hvězda měsíc i slunce je.
Duše člověka, klobouk v ruce a lucernu.
Tolik modři všude kolem a dobře zakopaná radost.
Mám ji na stole před sebou jako zavařeninu.
Kolik je ti let, zeptej se mě.
Tak jaký jsi, jaká, kým jsi mi byla.
Tady vedle mě, v letních šatech.
Vůně moře větrné mlýny a kocovina.
Že jsem vším a vše je mnou a pro mě.
K čemu pochybovat, ale jak se rozhodnout.
Vždy je to ne a nebo ano.
Že hořím zevnitř ven a každou vteřinou.
Ten velký a vzácný okamžik.
Ve tmě a prázdnotě smysl mizí.
Zroď se a zhyň a to je ta chvíle,
kdy jsme na svět přišli.
Že havrani bláto a slunce klouže krajinou,
svítí po polích.
Že to všecko je mnou a ve mně.
A já tou svatou krajinou.
Že rozumíš mi zase až na podruhé.
Ty vráno jedna.
Ty slunce moje.
Mně nahému, stojícímu v proudu.
Znám jen to, na co jsem si rukou sáhl.
Chapadly slov, chapadly smyslu.
A vítr do těch slov.
A oheň oranžový.
Ty jedna svíce, za vše ti poděkuju a nic jsem nedostal.
Když všichni jsme včera zemřeli, abychom dnes umřeli znova.
Že celý svět je v plameni a přece nic se nestalo.
To velké Nic, které nebylo a není.
Extáze a pády.
Znova na kolenou, sotva jsme se nebe dotkli.
A nikam jsem neodešel, sám do tmy, do mlhy vyštvaný.
Šedé kamení a břečťan zelený.
Jsem tam, kde jsi Ty.
Tak nezoufej, měj naději.
Tak takové to je.