Zdvořilá bdělost lokálu v Pandách

Usedl jsem v Pandách na lodychu,

v ruce knihu a na srdci šelest.

Šustí to ve mně stará láska po metalických barvách,

obloha je přitom žlutá jako jícen nakrémované ženy.

Ženy se netrápí tolik jako já, 

když  barevné přechody nelámou se dostatečně rázně,

a když se v Rembrandtově stínu koupe hlídač parkoviště,

a smrdí mu nohy po margarýnu, svádí to na rýmu

a slonovinovou mastí jen si mažou ústa,

fixují čelist, bojí se recidivy,

šílenství ducha.

Listuji knihou,

v tomto kraji nemá smysl dělat víc,

je velkou vzácností, když zde někdo udělá víc,

než že jen otočí list.

Kdyby to alespoň byla má oblíbená kniha,

ale není.

Až ji odložím, lodyha mě shodí na zem,

v Pandách se totiž nevděk neodpouští,

v Pandách nejsou žádné děti,

jen kníratí zbabělci.

 

 

---