Nachystejte bílý plášť

Zbývá mi poslední kousek zdravého rozumu,

než roztříští se jako lustr z křišťálu,

z křišťálu je všechno na světě, kromě dobrého srdce, které je z vody.

V teplém počasí se voda odpařuje a srdce mokvá a páchne.

S prázdným dnem se nevracej, slíbil jsem pod svícnem bengálskému hadovi,

že bez zdravého rozumu se proměním v lokomotivu, 

jejíž kotel stráví každý telefonní seznam světa.

Mám právo na své číslo!, zvolal můj první cestující.

Nevěřil mým slovům, že se dostane na všechny,

chtěl znát své místo v předstihu, na cestu se neptal.

Dal jsem mu tedy číslo a on se usmál, v životě nebyl šťastnější.

Častokrát jsem ho viděl se zavřenýma očima klimbat v kupé pět set tři,

tváře mu zářily, zasněný, spokojený se svým osudem, který zůstal bez fleků a sterilní.

Poslední kousek zdravého rozumu mi přikázal odsednout si,

lokomotiva je jen šálení, iluze šepotu o cizí kalvárii, tak to říkal.

Bílý plášť však přišel znovu a odsednout si nebylo kam,

mezi přažce vysázeli lilium a to je víc než ostnatý drát.

Nasaďte mi koleje jako kšandy pod vestu,

ať nikdo nevidí, na čem se houpu.

Až je mi stydno.

 

A cíl je strašlivě daleko.

 

---