Rubiny z pekla - Kapitola 2

O rok později

 

 

 

„Víš že mě štveš? Kdybych tušila, co na mě vybalíš, vůbec bych sem nelezla," zabrblala Lída. Sjela svou kamarádku podmračeným pohledem a odfoukla z očí neposlušný pramen vlasů. Byly sytě kaštanové, přirozeně zvlněné a Lídin drobný obličejík v jejich hebké záplavě vypadal ještě křehčeji. Kdyby si někdy oblékla něco jiného než džíny a mikinu, byla by jako princezna, napadlo Elišku nejednou. Jenže Lída sukně nesnášela a to byl asi ten hlavní důvod, proč se nyní na svou nejlepší kamarádku tolik kabonila.

„Nepřeháněj. Co by se ti stalo, kdybys taky někdy vyrazila mezi lidi?"

Eliška Vernerová Lídu znala dost dobře a bylo jí jasné, že přemluvit ji nebude tak úplně jednoduché. Věděla ale i to, že se jí to nakonec podaří. Lída byla už v podstatě nalomená, jen o tom ještě nevěděla. Navíc měla Eliška v rukávu ještě poslední trumf.

„Víš, že tentokrát by měl dorazit i Filip? Ještě jsem ho v kvádru neviděla. Určitě mu to bude hrozně slušet," prohodila s nevinným výrazem a nemohla si nevšimnout Lídiny reakce.

„Tamten Filip? Co by tam asi tak dělal?" Lída se snažila tvářit neutrálně, ale červené tváře ji zradily. Eliška nechápavě zavrtěla hlavou. Kamarádily spolu od mateřské školy, věděly jedna o druhé skoro všechno, jen s tímhle dělala Lída tajnosti a Eliška nechápala proč. Co na tom, že se jí Filip líbí? Eliška by musela být slepá, aby si toho nevšimla. Jindy upovídaná kamarádka ztrácela řeč pokaždé, když se blonďatý fotbalista ocitl na doslech, což maskovala netečným výrazem a až příliš okatě předváděným nezájmem.

Filip Marek byl o pár let starší než děvčata a kromě fotbalu se věnoval i muzice. Hrál na bicí v rockové kapele, kterou založil před několika lety společně s dalšími třemi nadšenci. Své muzicírování brali velmi vážně a hráli zásadně jen vlastní skladby, které nebyly vůbec špatné, o čemž svědčila neustále se rozšiřující fanouškovská základna. Natočili dokonce i několik amatérských videoklipů. Eliška ho znala hlavně z otcova podniku, kde Filipova skupina „Zodiac" celkem pravidelně koncertovala.

„No co by tak asi dělal na prodloužený? Tančil, ne? Co jinýho? Prý chodil i loni. Jako záložní tanečník." Eliška nabídla Lídě sušenky vlastní výroby.

„Dík, už nechci, mám děsný špeky," zavrtěla hlavou kamarádka. Dolila si jen trochu čaje z konvice a zadumaně mlčela. Eliška tušila, co se jí asi honí hlavou.

„A vůbec, co to je za bejkárnu, záložní tanečník? V životě jsem to neslyšela."

„Protože jsi v životě nechodila do tanečních," odvětila Eliška. „Na každou hodinu dorazí i pár kluků z pokračovaček. Filip je ale zvláštní případ. Ten občas zajde z příbuzenský solidarity. Ten náš taneční mistr je nějakej jeho strejda či co. Tihle kluci tam bývají jako záloha, kdyby bylo náhodou víc holek, což taky většinou je. Takhle aspoň nemusí žádná tvrdnout v koutě."

„Aha, tak takhle je to. To má logiku. Zrovna Filipa si ale přece jen dokážu představit spíš v těch kopačkách."

„Proč? Myslíš, že fotbalistu nemůže bavit tancování? Tebe přece taky baví víc věcí a navzájem se nevylučujou. Tanec je prakticky taky sport. A krom toho je Filip i muzikant, takže musí mít k tancování blízko."

Lída to chvíli promýšlela.

„Stejně nemám žádný pořádný šaty," prohlásila po chvíli s náznakem trucovitosti. Elišce prolétlo hlavou, má-li vůbec nějaké. Už ale věděla, že má vyhráno.

Zrovna otvírala pusu, aby předhodila zarputilé kamarádce další neprůstřelný argument, když jí zazvonil mobilní telefon. Naklonila se ke stolku, na němž ležel a pohlédla na display. Vzápětí obrátila oči v sloup a podrážděně zafuněla.

„Co je? Ty to nevezmeš?" podivila se Lída.

„Bingo," odtušila Eliška. „Není to důležitý a na blbosti nemám čas ani náladu."

„Jak můžeš vědět, že to není důležitý? Kdo ti to vůbec volá?" nevzdávala se Lída.

„Kdo asi..."

Lída se konečně dovtípila: „Tančící muž, jo? Tak to zvedni... jsem zvědavá, co si na tebe vymyslel dneska."

„No co asi... originalitou zrovna nehýří a prachy nemá. Jó, kdyby mě hodlal pozvat na nějakej prima drink, možná bych si to nechala projít hlavou, ale korzovat s tím exotem někde po parku fakt nehodlám."

„Není vám osmnáct, nikde by vám nenalili."

„Lidy, nesmíš brát všechno tak doslova. Nešla bych s ním na drink, ani kdyby mi bylo čtyřicet."

„Ty jo, to už je pěkně rozjetá alergie."

„To si piš. Tyhle pobledlý tragédy v černejch hadrech fakt nemusím."

„Jdi ty, vždyť docela ujde."

„Je to děcko," odfrkla Eliška pohrdavě a strčila neustále vyzvánějící telefon pod polštář. Lída rezignovaně pokrčila rameny. Bylo jí Dominika Tancmana svým způsobem líto, i když očividně nevsadil na tu nejšťastnější balící taktiku. Čím více totiž Elišku uháněl, tím víc jí lezl na nervy.

Eliška mezitím pustila Dominika z hlavy a bez obtíží navázala tam, kde před chvílí skončily: „Šatů mám plnou skříň," věnovala Lídě široký úsměv. Pak ale posmutněla: „Mamka se na moje taneční hrozně těšila. Všechny ty šaty mi loni obstarala ona. Ještě než... než se to stalo. Celej rok visely ve skříni. Nemohla se dočkat, až mě v nich uvidí tancovat. Jinak bych se na celý taneční taky vybodla. Stejně tam jsou samý ucha a dřeva. Jenže jsem jí to nemohla udělat, chápeš? I když mě už nemůže vidět. Z některých těch šatů jsem vyrostla, ale tobě by mohly bejt dobře, máš figuru jak modelka, ty potvoro. Prej špeky... ukaž mi aspoň jeden, kecko."

Eliška ji vždycky dokázala povzbudit, i když jí samotné nebylo moc veselo. Lída se konečně usmála. Nechtěla být na kamarádku protivná, ale když ona vždycky trefila hřebíček na hlavičku. Jak mohla k čertu poznat, že se jí Filip líbí? Nikdy přece nedala nic najevo, bylo to jediné tajemství, se kterým se Elišce nesvěřila. Možná na ni i tak trochu žárlila kvůli její známosti s ním. A na to, že se dokáže s Filipem normálně bavit, zatímco ona si při každém jejich setkání připadá jak malá holka, která mu nestojí ani za pohled.

Eliška nasadila silnější kalibr: „Liduš, prosím, prosím... pojď se mnou. Nemusíš tancovat, když nebudeš chtít, ale pojď. Táta zase nemůže, znáš to. Byla bych tam úplně sama. Normální hodiny vem čert, ale prodloužená je něco jinýho. Každej tam bude mít garde."

„Tak garde, jo?" ušklíbla se Lída, „to zní dost hrozně. Když to slyším, představím si nějakou obézní matronu."

„Jdi ty brepto. Takže půjdeš? No sláva! Můžeme hned vybrat ty šaty. Koukni." Eliška otevřela šatník.

Lída rezignovaně vzdychla: „Ach jo. Tak mi něco vyber, já šatům stejně prdlajs rozumím. A na dřepění u stolu bude stačit klidně nějakej hadr. Víš že jsi hrozná manipulátorka?"

„Radši mi pověz, co babička. Zeptala ses jí?" odbočila Eliška k jinému tématu.

„Ještě ne. Ale dneska tam jdu, tak to zkusím."

Z tónu Lídina hlasu Eliška uhodla, že nápadu se stěhováním moc nevěří. Poněkud ji to překvapilo. Ani na chvilku nezapochybovala, že paní Urbanová bude souhlasit. Ty dvě si vždycky výborně rozuměly.

„Hele, nic si z toho nedělej, jestli to neklapne. Vždyť to máš prakticky jen přes náměstí a kousek parku, můžeš k babičce, kdy tě napadne. Co já bych za to dala. Vlastně nemáme žádný příbuzný. Teda takový, s kterýma bychom se nějak víc stýkali. Tátovi rodiče bydlí hrozně daleko, vidíme se s nima jednou za čas a mámina adoptivní matka umřela, když jsem byla malá."

„Já vím. Máš všechno o dost horší než já a ještě musíš poslouchat moje skuhrání. Promiň."

„Nech toho. Tak jsem to nemyslela. Hlavně žádný litování, buď tý lásky. Kamarádi jsou stejně lepší než většina příbuzných. Můžeš si je totiž vybrat, víš? Momentálně mi stačí ke štěstí, když se mnou půjdeš na tu prodlouženou. Tvoje skuhrání přežiju, už jsem si za ty roky zvykla."

Lída se na kamarádku vděčně usmála. Potom se natáhla na Eliščinu postel a zavřela oči.

„Eli," ozvala se po chvíli, aniž otevřela oči, „věříš na duchy?"

Eliška vykulila oči: „Co blázníš? Jasně že ne. Že tys zase čučela na nějakou duchařinu? Tobě z toho jednou hrábne. Jestli už se teda nestalo."

„Ne, počkej..." Lída se posadila a zadívala se na Elišku. Nežertovala. Zdálo se, že ji něco opravdu trápí.

„V babiččině domě to přece taky znáš, chodíš tam se mnou odmalička," pokračovala. „Ty sis tam v poslední době ničeho nevšimla?"

„Ne. Čeho bych si měla všimnout? Tys něco viděla?" Eliška byla opravdu zvědavá.

„Přímo v domě ne. Ale vzadu na zahradě. Víš kde, tam jak je ta stará studna. Bylo to v létě, když jsem naposledy spala u babičky. Nejsem si sice úplně jistá, že je to kvůli tomu, ale od tý doby mě bábi honí domů vždycky před setměním."

„Počkej, počkej... cos tam vlastně viděla?"

„Nějakou holku. Stála přímo u tý studny. Byla už tma a já se koukala z okna zadní ložnice. Neviděla jsem ji úplně jasně, byl to mžik a pak byla fuč. Druhej den už jsem si nebyla vůbec jistá, jestli se mi to jenom nezdálo. Jenže když jsem o tom řekla babičce, vyděsila se. Chápeš? Já myslela, že mi omlátí o hlavu ty moje strašidelný filmy a vysměje se mi, nebo tak něco, jenže ona znervózněla. Věřila mi to. Poznala jsem to na ní, i když se to hned snažila zamluvit. Pak už mě tam spát nenechala."

„Třeba se jen bojí, abys neměla noční můry. V takovým baráku by nebylo divu. Asi bych se tam taky trochu bála."

„Možná máš pravdu. Každopádně mi tím nasadila brouka do hlavy. Je tam nějaký tajemství. A já na to přijdu. Pomůžeš mi?"

„Jak já bych ti asi mohla pomoct? A s čím vlastně?"

„Přemýšlela jsem o tom. Docela by mě zajímala historie toho domu. Nikdy mě nenapadlo zeptat se třeba na dědečka. Vlastně o něm nic nevím. Prakticky jen to, že umřel před spoustou roků. Máma byla tehdy ještě malá. A já vlastně ani nevím, jestli byl nemocnej, nebo to byla nějaká nehoda. Mohlo to bejt i něco horšího, když o tom nechce nikdo mluvit. Eliško, jsem totální ignorant. A sobec. Už dávno jsem si měla všimnout, že babičku něco trápí. Je mi špatně z pomyšlení, že je tam úplně sama."

„Je to její rozhodnutí. Kdyby chtěla, mohla tam mít tebe a bylo by vám oběma fajn."

„Víš co si myslím? Že se o mě bojí. Že se spíš snaží mě chránit, než že by tak lpěla na svý samotě. A já netuším, před čím. Vsadím se, že ještě před rokem by proti tomu neřekla ani popel. Spíš naopak. Něco se muselo změnit."

„Takže ty fakt věříš, že tam straší?"

„Věřím, že je tam něco divnýho. A já to zjistím."

„Tak dobře," povzdechla si Eliška. „Když mi řekneš, co mám dělat, pomůžu ti. Ale uvidíš, že pravda bude nakonec mnohem míň romantická. Strašidla jsou už dneska vzácnej artikl."

„Uvidíme," pokývala Lída zachmuřeně hlavou. „Uvidíme."

 

 

***

 

Když Lída odešla, Eliška ještě dlouho přemýšlela o jejich rozhovoru. Popravdě to všechno považovala za nesmysl, ale nechtěla Lídě ublížit. Koneckonců zjistit něco o své vlastní rodině nemusí být na škodu.

Táta ještě nedorazil z práce. Zdálo se jí, že pracuje neustále. Byla sobota a on slíbil, že bude doma na oběd. Už stihla uklidit celý byt, uvařit tátovy oblíbené špagety, poklábosit s Lídou a on stále ještě pracoval. Pohlédla na zarámovanou fotografii na stěně. Byl to portrét její matky, usměvavé blondýnky s živýma očima. Když byla doma sama a to se stávalo poměrně často, Eliška si s ní povídala. Věděla, že jí maminka už nikdy neodpoví, ale uklidňovalo ji to.

Od chvíle, kdy o ni navždycky přišli, uběhlo třináct měsíců. Už víc než rok byli s otcem sami. Nikdy by nevěřila, jak se může změnit domov, přijde-li o to hlavní, co ho domovem dělalo. O to zvláštní světlo, které mamku provázelo, kamkoli se vrtla.

Otec neviděl rád, když Eliška odcházela bez oznámení. Bál se o ni a nebylo divu. Měl už jenom ji. Jenže venku bylo krásně a v bytě na ni padala ta podivná temnota, která se objevila po matčině smrti. Před kamarádkami, dokonce ani před Lídou o tom nemluvila, ale ani po celém dlouhém roce se s matčinou ztrátou nevyrovnala.

Napsala tátovi vzkaz, který pravděpodobně ani neuvidí, protože se nevrátí dřív než ona, ale co kdyby? Nechtěla zbytečně pokoušet osud.

Eliška Vernerová zdědila podobu po své matce. I ona byla modrooká plavovláska s dlouhýma nohama, které jí o hlavu menší Lída vždycky záviděla. Ona sama to ale takhle nevnímala. Nebyla marnivá. Líčila se minimálně, jelikož všechny ty nekonečné zkrášlovací procedury považovala za ztrátu času a navíc ji k smrti nebavily. V tomhle si byly s Lídou podobné. Na rozdíl od ní však Eliška nosila občas i šaty.

V rychlosti na sebe hodila nějaké vycházkové oblečení, sepnula polodlouhé mikádo do skřipce a zastavila se na okamžik v předsíni u zrcadla. S tím, co viděla, byla víceméně spokojená. Neshledala na sobě nic nepatřičného, což znamenalo, že může s klidem vyrazit do ulic maloměsta.

 

***

 

Dnes vedla její cesta nejdřív na hřbitov. Možná za to mohly ty Lídiny řeči o rodině, ale nemohla jinak. Mezi hroby nacházela klid. Tady už platily jiné zákony. A jiná spravedlnost. Pro všechny stejná.

Ometla z hrobu spadané listí a chystala se zalít květiny, které sem s tátou přinesli na Dušičky. Zamyšleně se zadívala na nádhernou kytici modrých květů v broušené váze. Nevzpomínala si, že by sem něco podobného dávali. Váza byla překrásná a určitě i dost drahá. Ne, tohle sem musel přinést někdo jiný. Někdo, kdo věděl, že modrá byla maminčinou oblíbenou barvou. Ale kdo by dával něco tak drahého na hrob cizího člověka? Byla to záhada.

Chvíli si s tím lámala hlavu, ale pak usoudila, že stejně na nic nepřijde a krom toho jí zahřálo u srdce, že její maminka stála někomu za takovou pozornost. Spousta lidí ji mělo rádo a spoustě lidí chyběla. Hlavně Elišce.

Rozhlédla se kolem sebe jako vždy, když chtěla mamince něco říct. Netoužila po cizích zvědavých uších, soucitných pohledech, ani po nálepce psychicky labilní puberťačky, které se to po smrti nejbližšího člověka v hlavě trochu pomotalo. Naštěstí bylo dnes na hřbitově liduprázdno.

Vyprávěla mamince o škole, o svých kuchařských pokusech, o tanečních, o Lídině plánu, o tíživé atmosféře prázdného bytu. A jak tak v mírném větru ševelilo na stromech prořídlé listí, měla pocit, že jí maminka odpovídá. Bylo jí o moc lépe. Proto sem tak často chodila. Pomáhalo jí vymluvit se ze svých pocitů bez ostychu a upřímně a jen tady si to mohla dovolit.

Vyšla ze hřbitova a zaváhala. Domů se jí ještě nechtělo, bylo krásně a kdoví, kolik takových dnů ještě zbývá. Každou chvíli může napadnout sníh. Letošní vánoce budou už druhé bez mamky.

Vyšla brankou na opačné straně hřbitova a ocitla se na chodníku, táhnoucím se podél hlavní silnice. Rozhodla se, že to vezme domů kolem Urbanova domu. Stále jí vrtalo v hlavě Lídino vyprávění a chtěla se podívat na tu studnu. Nikdy předtím si jí nevšimla a to byla s Lídou u paní Heleny každou chvíli.

Naproti přes silnici v parku prozpěvovali ptáci, po pěšinách korzovaly maminky s kočárky a na lavičkách odpočívali důchodci. Jako by se tam nikdy nic nestalo. Jako by tam před rokem nezabili její maminku.

Vlastně ani pořádně nevěděla, jak se to stalo. Podrobnosti jí nikdo neřekl a nebylo divu. Prostý fakt, že je mamka mrtvá, ji naprosto zdrtil. Víc by toho tehdy ani neunesla.

A teď? Byla připravená na všechnu tu hrůzu? Opravdu chtěla vědět, jak maminka umřela? Usoudila, že ano. Chtěla vědět, proč se to muselo stát. Jenže... Bylo to všechno tak nesmyslné a groteskní, co když ani žádný důvod není? Nějaký člověk zešílel a začal vraždit. I takové věci se stávají.

 

***

 

Už stála před vraty a chystala se otevřít. Ale nakonec to neudělala. Paní Urbanová by jí nelhala. Na přímou otázku by také přímo odpověděla. Řekla by Elišce všechno, co sama věděla. Určitě. Jenže teď na to nebyla ta správná doba.

Eliška mrkla za dům na kostelní věž. Páni, skoro čtvrt na dvě, nejvyšší čas vyrazit, jestli chce otce ještě zastihnout. Pustila kliku a pokračovala dál podle bíle omítnuté zídky. Nebyla příliš vysoká, dala by se snadno přelézt.

Ona sama by se v Urbanově domě bála. Z parku může přijít kdokoliv. Takový dům musí být pro darebáky velkým lákadlem. A paní Urbanová je tam úplně sama. Těžko by se ubránila. Eliška musela starou paní obdivovat.

Zkoušela nakouknout přes zeď, ale skrz keře a vysokou trávu dozadu na zahradu nedohlédla. Hlavou jí bleskla bláznivá myšlenka na přelezení zídky, hned ji ale zavrhla. Bylo by to prakticky vloupání. Rozhodla se, že počká, s čím přijde Lída a vydala se k domovu.

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---