Tři trpaslíci

Jedná se o "pohádku" - 1. kapitola. Pokud bude zájem, vyvěsím kapitoly další :)

Žila, byla v daleké zemi trpasličí rodina.

Jednoduchá věta, která nepojme význam oněch slov.

Rodina to byla pro okolí až bolestně nevýznamná a splývala s okolím. Trpaslíci žili spořádaný trpasličí život, tatínek trpaslík pil co našel a kolik snesl, maminka trpaslice věčně veselého tatínka hledala a snažila se ho přimět k návratu do jejich spořádaného domova.

Sem tam se jí to i povedlo.

O to větší radost měly trpasličata. Veselá čeládka co si užívala života plnými doušky.

Někdo by řekl, že bez dozoru spořádaných trpasličích rodičů, porostou jako dříví v lese, ale opak byl pravdou. Na trpasličí poměry vyrostla omladina do spořádanosti a ve vzorové trpasličí gentlemany.

Jistě chápete milé děti, že tatínek s maminkou měli samé kluky. Třikrát se jim poštěstilo a čáp jim přinesl tři zdravé syny. Je známým trpasličím zvykem nenazývat své děti jmény (veselí otcové si je špatně pamatují) a naše rodina zůstala věrna rozumné tradici. Maminka trpaslice tedy měla Nejstaršího, Mladšího a Ještě mladšího. Šťastné a veselé syny.

 

Jak roky plynuly, tak tatínek trpaslík vydržel čím dál méně pití a již začal užívat i vodu po malých doušcích a i mamince trpaslici ubývaly síly. Nevydržela už celou cestu domů nést tatínka na svých čím dál více shrbených zádech. Přibývající roky si jednoduše vybraly svou daň za odžitý spořádaný život. Maminka trpaslík si nikdy ani slovem nepostěžovala. S bohorovným klidem dál chodila v předvečer noci hledat tatínka, aby jej spokojeného a veselého odnesla domů.

Tak to na tom světě bylo a je zařízeno a vše spořádaně funguje tak jak má.

Trpasličí chlapci neměli ale srdce z kamene a velmi se jim zželelo maminky a rozhodli se, jako hodní synové, že mamince odlehčí a najdou si hodné a spořádané trpaslice. Myšlenka to byla krásná a záslužná, maminka by měla pomocnice k nošení tatínka, taky by ho rychleji ve čtyřech našli… Ideální stav. Časem by přišly trpasličata a nevěsty by mohli nosit veselé ženichy.

Chlapce vzletná myšlenka nadchla. Již nedokázali zůstat sedět doma na peci a plnit mamince sen o starání se o její děti.  Přestaly jim chutnat medové koláče, i pečeně jim tvrdla v ústech. Rázem chtěli všichni do širého světa, hledat si nevěsty.

 

Opustili svou rodnou chalupu, rodnou vesnici a pomalu i rodný okres. Tři vandrovníci byli na cestě již třetí den. Šli s písní na rtech a s odhodláním v jejich srdcích. Jen trpaslík dokázal jít bez zaváhání po širých lánech, kopcích, škarpách i vřesovištích, bez ztráty rychlosti i melodie.

Šli a šli a neohlíželi se zpět. Nezastavily je ani slzy matky, ani veselý smích otce. Rozhodli se jít a tak šli a již nebylo cesty do chaloupky jejich rodičů.

Tři odhodlaní trpaslíci došli na rozcestí. Kam se jen dát? Cesta se rozdvojila a jen bázlivý větřík pohrávající si s jejich vlasy věděl kam se dát. Trpaslíci přehlédli krásného mladíka sedícího na velkém balvanu nedaleko cesty.

„Chlapče! Kudy se máme dát?“, zvolal Nejstarší.

„A jak to mám vědět?“ přinesla se mu odpověď. „Mám své starosti.“

„Když ti pomůžeme, tak nám poradíš?“, zeptal se zvesela Mladší.

„Asi jo zemní skřete.“

Trpasličí chlapci se pohroužili do myšlenek. Uvažovali a probírali každou možnost, co když je to past?

Čas plynul a nad trpaslíky vyselo nevyřčené rozhodnutí. V tom vykročil Ještě mladší a řekl: „Chlapi“, udělal dramatickou pauzu, „jsem nejmladší a tak to musím udělat a pomoci.“

Krásný mladík mu pokynul a ukázal na malý keřík, který svými větvemi mával slunci na pozdrav. Trpaslík se zhluboka nadechl a nejistým krokem vydal vstříc svému osudu.

Starší a Mladší němě užasli nad odvahou svého nejmladšího bratříčka. Je to pašák a hrdina, pomysleli si svorně.

Jakmile zašli trpaslík s mladíkem za keř, zavřela se kolem nich zelená zeď a zbylí opuštění bratři bázlivě čekali na hrdinného člena jejich výpravy, než se vrátí. Ze zeleného houští k nim doléhal jen tlumený šum, lomoz a tlumená řeč.

„Povol to…“

„Sundej to…“

„Klekni si a drž…“

„Ufff…“

„Aaaa…“

„Ufff…“

„Ooo…“

„A je ven…“

Trpaslíci nevěřícně hleděli na kymácející se keř, který se pomalu uklidnil, a jen malé poryvy větví připomínaly minulé zemětřesení. Ještě mladší vyskočil z keře s širokým úsměvem na zpocené tváři. Jeho výraz tváře připomínal blažené uspokojení po dobře vykonané práci. V ruce žmoulal malý hedvábný kapesník, zmuchlaný a špinavý.

Bratři se radostí objali, vyvázli a zase byli tři. Nejstarší mačkal Ještě mladšího mamutí silou a zamáčkl slzu dojetí.

„Copak se tam dělo, rodný bratře?“

„ÁÁÁle nic“, začal Ještě mladší, „tahal jsem mladíkovi trn z paty.“

„A povedlo se!“ zvolal radostně a svůj pokřik doprovodil rozverným poskočením. „Abych nezapomněl, máme jít vlevo.“ Dodal do svého křepčení.

 

Opustili rozcestí, rodný kraj a pomalu i rodný stát. Tři vandrovníci byli na cestě již desátý den. Šli s písní na rtech a s odhodláním v jejich srdcích. Jen trpaslík dokázal jít bez zaváhání po širých lánech, kopcích, škarpách i vřesovištích, bez ztráty rychlosti i melodie.

---