Rubiny z pekla - Kapitola 3

 

 

 

 

Neměl ani tušení, že ho někdo sleduje. Stála u okna podkrovní garsonky a dívala se na něj skrz záclonu. Věděla, že by to neměla dělat, že to není slušné. Ale nemohla si pomoci.

Přijel dnes nezvykle brzo. Za těch pár měsíců už poznala zvuk jeho auta. Obvykle přijížděl z práce pozdě večer, hlavně o víkendech. Netušila, kde pracuje, nechtěla se na něj vyptávat. Lidé na malém městě bývají vůči cizincům ostražití. Určitě by se mu to brzy doneslo.

Zmizel v domě. Sylvie odstoupila od okna a zhluboka si povzdechla. „Co to dělám, proboha," ptala se sama sebe, i když jí bylo jasné, že se smysluplné odpovědi nedočká. Neznala ji.

Přešla ke kuchyňské lince a připravila si něco malého k obědu. I při jídle se jí honily hlavou všelijaké myšlenky. Ale ať přemýšlela, jak chtěla, na nic kloudného zatím nepřišla. Jen na to, že se chová jako blázen, což nejspíš nebude tak daleko od pravdy.

Žila ve Starém Hradišti čtvrtý měsíc a pořád zde byla cizí. Lidé se na ni dívali, když ji někde potkali. Pozorovali ji. Šuškali si. Nesnášela to. Toužila být neviditelná. Teprve po nějaké době ji napadlo, jestli náhodou ten nežádoucí zájem o její osobu nevyvolává něco jiného, než pouhá zvědavost a podezíravost vůči vetřelci, jak si doposud namlouvala. Co když jim prostě jen někoho připomíná?

Přistoupila k malé závěsné poličce. Umístila na ni pár oblíbených knížek, porcelánovou panenku pro štěstí a starou pomačkanou fotografii ve stříbrném rámečku. Jinou památku neměla.

Byl to ateliérový snímek a na něm dvě děti. Holčičky. Jedna seděla na stoličce s plyšovou hračkou v náručí. Druhá stála vedle ní a pravou ruku měla položenou na jejím rameni. Obě měly blonďaté vlásky, obě se do objektivu usmívaly, ve tvářích dolíčky. Stejné šatečky, stejné mašle ve vlasech. Přesto to nebyla dvojčata. Stojící dívence mohly být tak čtyři roky, druhá byla ještě hodně maličká.

Zvedla k fotografii ruku, ale pak ji stáhla zpět a zakryla si s ní oči. Už nechtěla plakat, nemohla si ale pomoci. Bylo to tak nespravedlivé, tak strašně nespravedlivé.

V miniaturní koupelně si opláchla obličej a pohlédla na mobilní telefon. Za hodinu jí začíná odpolední směna. Jsou lidé, kteří berou svoji práci jako otravnou nutnost, pro Sylvii Fišerovou však bylo její zaměstnání vysvobozením. Milovala děti a práce s nimi ji naplňovala. Shodou okolností byl ve Starém Hradišti dětský domov pro děti do tří let. Považovala to za dobré znamení. Vzali ji hned, sester byl nedostatek. Tohle jí vyšlo na výbornou. Bohužel jen tohle. Všechno ostatní se šeredně zvrtlo.

 

***

 

„Eliško!" zavolal, hned jak za sebou zavřel dveře. Ale v bytě bylo ticho. Vešel do kuchyně. Oběd v kastrolu na sporáku byl ještě teplý. Boloňské špagety... Usmál se. Chtěla mu udělat radost. Bylo to jedno z mála jídel, které měl rád a Eliška uměla uvařit.

Nakoukl do jejího pokoje. Jako vždy zde panoval mírný chaos. Na puntičkářské udržování pořádku jeho jediná dcera nikdy moc nedbala. Na to byla příliš velký bohém. Nezazlíval jí to. Až se vdá, nauklízí se ještě až až, říkávala jeho žena a měla pravdu. Nepořádek se dá nakonec vždycky uklidit. Daleko horší jsou věci, které už člověk napravit nemůže.

Na stolku u zrcadla mu Eliška nechala vzkaz. Psala, že se potřebuje trochu provětrat a dá na sebe pozor. Víc nic. Ani kam jde, ani kdy se vrátí. Neubránil se návalu paniky, jako ostatně pokaždé, když nevěděl, kde se Eliška právě zdržuje. Táhlo se to už rok a on se obával, že se to jen tak nezmění. Asi by měl opravdu vyhledat psychologa. Dokonce mu jednoho nabízeli. Není to prý nic neobvyklého... u pozůstalých po obětech násilných trestných činů. Tehdy odmítl. Nechtěl odkrývat své nitro před cizím člověkem.

Adam vytáhl mobilní telefon a vytočil dceřino číslo. Vzápětí se ozvalo vyzvánění z jejího školního batohu. Potichu zaklel. K čemu vůbec ta holka mobil má? Věčně ho někde zapomíná.

Přistoupil k oknu a vyhlédl na ulici. Měli byt v prvním poschodí jednoho z nově rekonstruovaných domů, lemujících hradišťské náměstí. Když se sem s ještě maličkou Eliškou před léty přistěhovali, jeho žena Karolína si to tu okamžitě zamilovala. Bydleli přímo v centru a přesto měli výhled do zeleně. Uprostřed náměstí, vydlážděného kočičími hlavami, byla kašna, kolem ní lavičky a všude spousta stromů, převážně lip a kaštanů.

V sobotu po poledni bývalo městečko většinou tiché a náměstí až na několik pejskařů a maminek s kočárky pusté. Obchody zavíraly kolem jedenácté a stolky před cukrárnou už byly dávno zazimované. Zdejší restaurace žily převážně letním cestovním ruchem a pouze starousedlíci je ani zdaleka nestačili zaplnit.

I on byl majitelem jednoho takového podniku, ne však zde v městečku. Když před pěti lety zemřela Karolínina matka, odkázala dceři velice slušnou finanční částku. Další peníze vybrali ze stavebního spoření a namísto domu, na který původně šetřili, si splnili společný sen. Koupili malý, ale zavedený hudební klub v nedalekém okresním městě a s nadšením se pustili do práce, která byla sice náročná, ale nesmírně zajímavá. Adam bez lítosti opustil dobře placenou práci bankovního úředníka, která ho už dlouho k smrti nudila. Karolína příležitostně spolupracovala s některými periodiky jako fotografka na volné noze, tudíž to pro ni nebyl žádný problém. Obě její práce ji zcela naplňovaly. To ale neznamenalo, že by nějak zanedbávala Elišku. Měla dar skvělé organizace a snad nikdy nepodléhala stresu.

Adam věděl, že už nikdy nepotká nikoho, kdo by byl alespoň zčásti jako ona. Nedokázal si představit, že by prázdné místo, které po ní v jeho životě zůstalo, mohla zaplnit nějaká jiná, cizí žena. Ani rok po Karolínině smrti ho nenapadlo někoho hledat, přestože pro spoustu nezadaných žen i dívek představoval partii snů. Stačilo by jen kývnout prstem. Jako pohledný, úspěšný podnikatel v nejlepším věku, pohybující se v atraktivním prostředí rozevlátých umělců neměl o nápadnice nouzi.

On ale jejich signály nevnímal. Měl hlavu plnou starostí o Elišku. Kvůli práci býval dost často mimo domov, ale když se občas stalo, že nečekaně dorazil a ona nebyla doma, začínal panikařit. Nejraději by ji měl pořád pod dohledem, což nebylo při jeho způsobu života, navíc u téměř sedmnáctileté slečny, příliš reálné. Chápala ho, to jistě ano... ale také jí tím pořádně lezl na nervy. Věděl to, ale nemohl si pomoci.

 

***

 

Už zdálky zpozorovala otcovo auto před domem. A jé... to bude zase kázání. Přidala do kroku. Když už jí zbývalo ke vchodu tak dvacet metrů, vyšla z domu nějaká žena a vydala se opačným směrem. Eliška ztuhla. Rozbušilo se jí srdce.

„Mami!" vykřikla bezmyšlenkovitě. Přestala rozumně uvažovat a rozběhla se za ženou, která sebou poplašeně škubla, když uslyšela její hlas. Teprve když se po ní dotyčná ohlédla, Eliška se vzpamatovala a zastyděla se za svou zbrklost. Poznala novou nájemnici z podkroví. Dosud s ní blíže do styku nepřišla, jen zaregistrovala, že se tam někdo nastěhoval. Vlastně si ji doposud ani pořádně neprohlédla.

Nyní stály proti sobě tváří v tvář. Nová sousedka se zdála být o něco mladší než mamka, ale jinak si opravdu byly hodně podobné. A to včetně oblečení. Téměř totožný modrý kabát byl maminčin oblíbený a nosila ho často. Kdyby měla neznámá na sobě cokoliv jiného, asi by Eliška takto nezareagovala.

„Moc se omlouvám. Já... s někým jsem si vás spletla," tichým, trochu rozklepaným hlasem se té cizí ženě omluvila. Ta ale vůbec nevypadala nahněvaně. Spíš se zdálo, že ji ten Eliščin omyl dojal. Chvilku se na ni jen tiše dívala a pak se usmála: „Ale to nic. My se vlastně ještě neznáme, že? Já jsem Sylvie. Sylvie Fišerová. Klidně mi můžeš tykat, jestli chceš. Budu ráda. Ještě tu moc lidí neznám."

Eliška přijala nabízenou ruku. Nemohla spustit ze Sylvie oči. Ne, nebyla úplně stejná jako mamka. Vlasy měla o pár odstínů tmavší, jako lesní med. Trošku jiný nos a oči také spíš do šeda, zatímco ty mamčiny byly nebesky modré. Stejně to bylo neuvěřitelné.

„Já jsem Eliška Vernerová. Bydlíme v prvním. S tátou."

„Já vím, občas vás zahlédnu z okna. Můj byt je maličký, ale výhled je k nezaplacení. Přijď se někdy podívat, uvařím ti třeba čokoládu. Mám speciální recept. Co říkáš? No, už budu muset jít, za chvilku mi začíná směna."

„Díky za pozvání, možná se někdy stavím. Čokoládu mám strašně ráda."

Rozloučily se a Eliška se pak za ní ještě chvíli dívala. Držení těla, způsob chůze... jak to, že si toho nevšimla dřív? Samozřejmě, byla zahleděná do sebe, do svého trápení a nějaká nová nájemnice jí mohla být ukradená. A nejen ona. Byl zkrátka nejvyšší čas něco se sebou dělat. Začít zas normálně fungovat. Mamka by si to taky přála, tím si byla Eliška jistá.

 

 

***

 

Adam Verner seděl v kuchyni u stolu a přehraboval se vidličkou ve špagetách. Jídlo už dávno vystydlo, aniž by ho vůbec ochutnal. Od jeho příchodu uplynuly dvě hodiny a Eliška ještě nebyla doma. Přijel vlastně jen na otočku pro nějaké papíry do práce, ale nemohl znovu odjet, dokud se dcera nevrátí. A tak čekal.

Venku bylo krásně, počasí jakoby se letos zbláznilo. Rána byla sice občas mlhavá, ale pak vysvitlo sluníčko a dokonce i touhle dobou dokázalo hřát. Nedivil se, že to Elišku táhlo ven. Ale měla si vzít telefon. To přece není tak nehorázný požadavek.

Oknem, které před chvílí otevřel, aby vpustil do bytu čerstvý vzduch, k němu dolehly nějaké hlasy. Jeden z nich okamžitě poznal. Spadl mu kámen ze srdce. Je v pořádku, díkybohu.

Vstal od stolu a nenápadně vykoukl z okna. Nechtěl, aby si ho dcera všimla, myslela by si, že ji šmíruje. A nebyla by daleko od pravdy, napadlo ho. Jenže ho zajímalo, s kým Eliška hovoří. Ten druhý hlas byl také ženský a připadal mu něčím povědomý.

Bohužel stály v takovém úhlu, že na ně neviděl. Musel by se víc vyklonit a riskovat, že si ho všimnou. Chvíli to rozvažoval a nakonec to přece jen udělal. Jenže pozdě. Eliška už mezitím vklouzla do domu a žena, na kterou byl zvědavý, odcházela po chodníku pryč. Díval se za ní a přemýšlel, kdo to asi může být. Její hlas mu předtím někoho připomněl. Nyní zjišťoval, že mu toho na ní připadá známého mnohem víc. Bylo to vůbec poprvé, co ho nějaká žena zaujala z jiného než pracovního hlediska. A už taky věděl, proč se to stalo. Neznámá se podobala Karolíně. Do obličeje jí sice neviděl, ale hlas, chůzi, styl oblékání... dokonce i způsob, kterým si upravovala neposlušný účes, to všechno poznával. Až mu z toho přeběhl mráz po zádech.

 

***

 

„Čauky, tati," zahlaholila už v předsíni Eliška. Zarazila se, když jí vyšel naproti s jejím mobilem v ruce. Zhluboka si vzdychla a pak pokrčila rameny: „No jo, no. Mě prostě nebaví tahat ho pořád sebou. Taky jsem nemohla tušit, že se objevíš takhle brzo."

„Přijel jsem jen na skok. A je sice moc hezký, že sis vzpomněla napsat vzkaz, ale příště aspoň naznač, kam se chystáš. Jen tak pro jistotu."

„Tati, jak mám předem vědět, kam půjdu? Většinou se to pak stejně vyvrbí úplně jinak. Ale aby měla dušička pokoj, dneska jsem byla za mamkou."

Eliška zamířila do kuchyně. Hned si všimla netknutého jídla a vyčítavě se podívala na otce. Vzala talíř a postavila ho na linku. Pak si vyndala z lednice jogurt. Zavrtěl hlavou, když mu nabídla taky jeden. Posadil se naproti ní ke stolu a zeptal se potichu: „Tys byla zase na hřbitově?"

„Jenom na chviličku. Měla jsem cestu kolem."

„Eli, já vím, jak se ti stýská. Dobře víš, že mně taky. Ale maminka je mrtvá. Nechápej to špatně, je dobře, že na ni vzpomínáš, ale... nechodíš tam až moc často?"

„Pomáhá mi to," odvětila Eliška tiše. Všimla si otevřeného okna: „Je tam krásně, co? Ani to nevypadá, že by se blížila zima."

„Může se to změnit ze dne na den. Loni touhle dobou už padal sníh."

Nepamatovala si to. Nepamatovala si z toho podzimu téměř nic kromě obrovské bolesti. Myslela tehdy, že se jí zadusí. Nevzpomínala si skoro ani na mamčin pohřeb. Žila tehdy jako ve snu. V hodně ošklivém snu.

Všiml si, jak se jí zaleskly oči, než se od něho odvrátila. Vstala a šla zavřít okno.

„Už je mi trochu zima," usmála se po chvíli mlčení omluvně na Adama. „Udělám čaj, nedáš si se mnou?"

„Ne ne, musím se vrátit do práce. Už takhle jsem se dost zdržel. Budeš v pořádku?"

„Jasně, tati. V pohodě. Možná zavolám Lídě. Mohla by u nás přespat?"

„Proč ne? Stejně se vrátím až někdy k ránu. Aspoň ti tady nebude smutno."

To už byl v předsíni a zapínal si kabát. Teprve když sahal po klice, prohodil: „S kýmpak jsi to mluvila prve před domem? Nějaká nová kamarádka?"

„Tati, ty jsi špehoval?"

„No dovol... že ty mě vidíš jako staříka ještě neznamená, že musím být nutně i nahluchlý. Bylo otevřené okno, slyšel jsem hlasy."

„Byla to ta nová sousedka z podkroví. Je docela fajn. Jmenuje se Sylvie a můžu jí tykat, představ si to. Dokonce mě pozvala na návštěvu, až bude mít volno."

„Vážně? Hned takhle?"

„Budeš se divit, ale vůbec mi nepřišla jako někdo cizí. Dokonce jsem si ji v první chvíli spletla s..." zarazila se a sklopila oči.

Chápavě se na ni zadíval. Neměl v úmyslu to z ní páčit. Věděl moc dobře, s kým si Eliška Sylvii spletla. On sám měl podobný pocit. Neznámá Sylvie byla záhada.

Jenže Adam Verner coby zatvrzelý realista věřil, že každá záhada má své vysvětlení.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---