Rubiny z pekla - Kapitola 5

 

 

 

Hodiny na věži odbíjely jedenáctou. Ve většině oken, které míjela, už byla tma. Městečko si nepotrpělo na ponocování. Na cestu jí svítily pouliční lucerny a všude kolem bylo ticho, jen listy na stromech ševelily a občas se některý z nich ladně snesl k zemi. Byla pěkná noc a Sylvie se vůbec necítila ospale. Směna jí skončila v deset, jenže kolegyně, která ji přišla vystřídat, měla povídavou náladu. Některým lidem nevadilo, že vedou prakticky monolog, jen když měli posluchače a Sylvie byla zvyklá fungovat jako vrba.

Na nebi zářily hvězdy a byly jich spousty. Zastavila a zvedla k nim obličej. Ještě se jí nechtělo domů, do prázdného bytu s holými stěnami.

Náměstí bylo liduprázdné. Za některými okny namodrale poblikávaly televizní obrazovky. Na chodníku před muzeem seděla kočka a upřeně se na ni dívala.

„Ahoj, číčo," polohlasem na ni zavolala Sylvie a pobaveně se usmála, když jí kočka odpověděla krátkým mňouknutím. Po dlouhé době se cítila téměř volně. Možná za to mohlo to hvězdnaté nebe.

Pomalou chůzí došla na malé náměstíčko před kostelem. Byla to nádherná gotická stavba s rozměrným oknem nad hlavním portálem a dvěma mohutnými věžemi, které dotvářely společně se samostatně stojící renesanční zvonicí typické panorama Starého Hradiště.

Sylvie se na okamžik zastavila a pohlédla vzhůru, právě když kolem jedné z věží prolétl jakýsi noční pták. Holuby, spící pod krovy věží, to nevzrušilo. Nejspíš instinktivně vytušili, že míří za jinou kořistí.

Hodiny ukazovaly půl dvanácté. Sylvie usoudila, že už by bylo načase ukončit bláznivou noční procházku a vydat se k domovu. Pokud se ovšem její nezabydlená garsonka dala tímto slovem označit. Uvědomila si, že ani ještě pořádně nevybalila. Jako by byla pořád připravena k odchodu. Nebo k útěku? Utíkat se dá před mnoha věcmi. Dokonce i před vlastními pocity.

Poprvé ve svém dospělém životě doufala, že zde by mohla konečně zakotvit. Připravovala se na to dlouho. Jenže když konečně získala jistotu a sebrala odvahu, zjistila, že kotva, na kterou spoléhala, se utrhla a zmizela kdesi v hlubinách. A ona nadále zůstávala poutnicí s jednou nohou neustále nakročenou k odchodu.

Euforie, kterou pociťovala ještě před malou chvílí, zmizela. Právě se chystala vykročit k domovu, když uslyšela jakési zaúpění. Zpozorněla. Vyrazila po zvuku a pozorně se rozhlížela. Neviděla nic, v úzké uličce, táhnoucí se těsně kolem jedné z kostelních zdí, nebylo příliš kvalitní osvětlení. Potom znovu uslyšela ten zvuk. Přeběhl jí z toho mráz po zádech.

Bez pohnutí vyčkávala a napínala uši. Někde v dálce se rozštěkal pes, ale jinak bylo ticho. Prudce zatoužila po bezpečí svého domova a s překvapením si vůbec poprvé dokázala přiznat, že ten maličký byt v podkroví začala opravdu považovat za domov a ne jen za nějaké přechodné útočiště, jak tomu bylo vždycky předtím. Zároveň jí došlo, proč tomu tak je. Byli zde oni. Žili v tomto městě, v tom domě. Ta dívka byla dnes tak milá. Eliška... moc hezké jméno.

Možná, že by přece jen mohla konečně někam patřit, i přesto, že... Rozhodla se, že je načase odhodit zábrany i strach z odmítnutí. Dnes zjistila, že prolomení ledů nemusí být tak složité, jak se obávala. Obzvlášť, pomůže-li náhoda. Jako zrovna dnes.

Odhodlání jí vlilo do žil novou energii. Rozhodla se už nevracet. V téhle chvíli už bylo rychlejší obejít blok a vzít to domů ulicí podél hřbitova. Znovu vyrazila a v hlavě si přitom opět přehrávala nejrůznější situace a scénáře, které by mohly přicházet v úvahu a ponořila se do svých myšlenek natolik, že ten tichý a zároveň zoufalý hlas málem přeslechla. Vzápětí si ale uvědomila, že se jí to předtím opravdu nezdálo. Někde poblíž je člověk, který má problém.

„Ne... nemůžu... ne... ne...," slova jako by někdo vyrážel s nesmírnou námahou, sípavě a téměř proti své vůli. Bolestné zasténání, které následovalo, zahnalo veškeré její pochybnosti. Ať je tam v tmě za silnicí kdokoliv, potřebuje pomoc. Už neváhala. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by nebezpečí mohlo hrozit i jí. Tohle byla její přirozenost a v takových situacích se Sylvie stávala jiným člověkem.

Bez dalšího otálení vyrazila.

 

***

 

Za silnicí začínal lesopark. Sylvie došla na jednu z hlavních pěšin, která ústila na chodník podél vozovky. Cestu osvětlovaly starodávně vyhlížející pouliční lampy a lemovaly ji v pravidelných rozestupech umístěné lavičky. Na jedné z nich, asi padesát metrů od Sylvie, kdosi seděl. Když přišla blíž, uviděla, že je ten člověk zkroucený v podivné poloze. Jako kdyby trpěl nesmírnou, útroby svírající bolestí. Nyní už nemluvil, jen tiše sténal.

„Pane, co je vám? Slyšíte mě?" Sylvie už stála přímo před ním. Neodpověděl. Co když je jenom opilý, napadlo ji. Nebo nadrogovaný. Byla na rozpacích.

Opodál svítila lampa a ona si ho mohla více prohlédnout. Do obličeje mu neviděla, měl ho skloněný k zemi. Každopádně byl ještě mladý, tak do pětadvaceti. Na sobě měl světlé džíny a odřenou koženou bundu do pasu. Zpod kapuce od mikiny, kterou měl přetaženou přes hlavu, vykukovaly neuspořádané prameny tmavých vlasů.

„Pane, co se vám stalo? Ublížil vám někdo? Je vám špatně? Řekněte něco!"

Klekla si před ním na jedno koleno a i přes nepatrné vnitřní varování ho uchopila za ramena. Jemně jím zatřásla. Konečně zareagoval. Zvolna k ní zdvihl obličej a namáhavě zasípal: „Jděte pryč. Nic mi není. Vypadněte. Rychle, prosím vás..."

Podívala se mu do očí. Byly překvapivě krásné, modré a čisté. Něco v nich však Sylvii znepokojilo. Panika. Ten člověk se něčeho bál. Fyzicky se zdál být v pořádku. Ale co když je to šílenec? Ještě pořád se na sebe dívali. Už nepromluvil. Ale něco se změnilo. Jeho oči. Potemněly. A ona už věděla, že udělala chybu.

Zvedla se ze dřepu a podvědomě ucouvla. I on vstal. Protáhl si ztuhlý krk několika krouživými pohyby hlavy. Pohlédl na Sylvii a udělal několik úkroků stranou. Vypadalo to jako taneční kroky. Nespouštěla ho z očí. Začínala se bát. Hodně bát. Chodit sem nebyl dobrý nápad. Široko daleko ani živá duše.

Couvala před ním a on se nehýbal. Kolem projelo auto a ona si v tu chvíli uvědomila, jak vychytrale jí odřízl cestu k silnici, do bezpečí. Jak mohla být tak hloupá?

Hledala vhodná slova, která by něj mohla zabrat. V hlavě však měla prázdno a v ústech sucho. Nenapadalo ji nic jiného, než útěk.

„Nemyslím, že bys mohla utéct," pronesl zamyšleně, jako by jí viděl do hlavy. Z toho hlasu tuhla krev v žilách. Zněl úplně jinak, než prve. Jako by za něj mluvil někdo jiný. Dutý monotónní tón prostý veškerých emocí. Jako hlas robota.

Už na nic nečekala a rozběhla se. Pryč od toho podivného, nelidského hlasu. V panice hledala únik z jeho dohledu. Odbočila mezi stromy, dál do lesa. Neohlížela se za sebe, bála se, že ho uvidí těsně za sebou. Kličkovala mezi keři a pařezy, které vystupovaly ze tmy nečekaně a nebezpečně. Tady už žádné lampy nesvítily a skrz husté větvě moc měsíčního světla proniknout nedokázalo.

Za nějakou chvíli nemohla popadnout dech. Nebyla bohužel příliš sportovní typ, vrcholem jejích fyzických aktivit byly procházky a příležitostné plavání. Nyní se jí její pohodlnost vracela i s úroky.

Konečně se odvážila ohlédnout. Na dohled nikdo nebyl. Přitiskla se k širokému kmeni jakéhosi stromu a snažila se co nejtišeji vydýchat. Srdce jí bušilo až v krku. Zdálo se, že mu unikla. Všude bylo ticho, ani větvička nezapraskala, jen někde na doslech šuměla voda, padající dolů ze splavu.

Pomalu se uklidňovala. Určitě zbytečně panikařila. Byl to nějaký neškodný cvok a ona teď kvůli své vlastní hlouposti neví, kde vlastně je. Pak jí došlo, že voda, kterou slyší téct, musí být Olšovka. V těch místech to znala, vodívala tam často své svěřence na procházky. Potok znamenal cestu, která ji dovede domů.

Vydala se po zvuku vody, nyní už o něco klidnější. Neběžel za ní. Byl sice podivný, ale třeba jí ani nechtěl ublížit. Zas jednou slyšela trávu růst.

Byla skoro u potoka, mezi stromy už prosvítala skála, která se v těchto místech tyčila nad vodou. Konečně se zorientovala. Ani za nic se však nehodlala vracet domů parkem. Rozhodla se pro delší cestu kolem benzínové pumpy. Bude to trvat o něco déle, ale půjde ulicemi, mezi domy.

Vstoupil jí do cesty, když už téměř vycházela na pěšinu. Musel nějak uhodnout, kudy půjde a už tady na ni čekal. V jedné ruce držel velký ohlazený kámen, nejspíš z potoka. Vykřikla hrůzou a instinktivně ucouvla. Zakopla o vyčnívající kořen a ještě chvíli zkoušela udržet rovnováhu, než dopadla tvrdě na záda. Hlavou jí projela prudká bolest. V očekávání nejhoršího zavřela oči. Věděla, že teď už neuteče.

 

***

 

Bylo už skoro ráno, když dorazil domů. Zabouchl dveře a opřel se o ně zády. Sklonil hlavu na hruď. Ztěžka a přerývaně dýchal. Po zádech mu stékaly stružky potu a po celém těle naskočila husí kůže. Třásl se jako při horečce.

Po několika minutách zvedl hlavu a nevidoucíma očima pohlédl vzhůru. Díky rozšířeným zornicím se jeho oči zdály být velice temné, téměř bez duhovek. Z hrudi se mu vydral bolestný sten. Pak znovu hlavu předklonil a vzápětí vší silou udeřil temenem o dubové dveře. A znovu. Pravidelnými údery tloukl sám sebe, jako by se toužil potrestat, ublížit si.

Když konečně s tím sebetrýzněním přestal, vydal se pomalu, mechanicky jako hračka na klíček, po schodech nahoru do podkroví, kde měl ložnici s koupelnou. Shodil ze sebe hnědou koženou bundu a nechal ji spadnout na podlahu. Následovaly džíny, mikina s kapucí, skrz naskrz propocené tričko a nakonec i prádlo.

Na jeho nahém těle zůstala jediná věc. Náhrdelník. Na stříbrném řetízku visel přívěsek ve tvaru přibližně sedm centimetrů vysoké lidské lebky z černého křišťálu. V očnicích měla vsazeny dva sytě červené drahokamy. Jiskřily elektrizujícími odlesky, jako by to ani nebyly pouhé kameny, ale cosi překypujícího nějakou podivnou vitální energií.

Po chvíli odložil i náhrdelník. Odemkl malý ocelový sejf, ukrytý pod hromádkou prádla ve skříni a řetěz s lebkou do něj uložil. Kameny začaly pohasínat a než zaklapl víko, ležel v trezoru zas jen kus neživé hmoty.

 

***

 

Dlouho na sebe nechal dopadat proud horké vody. Spláchla sebou tíhu dlouhé noci včetně zbytků znepokojivých vzpomínek. Nakonec smyla zaschlou krev z rukou a trochu utlumila bolest, pulsující levým předloktím.

Ještě pořád měl rozšířené zornice. Ještě pořád se pohyboval spíš křečovitě, nežli spontánně. Ale dech už se mu začínal zklidňovat a horká sprcha zahnala i zimnici, kterou si donesl z noční výpravy.

Dosud mokrý ze sprchy přistoupil k zrcadlu a otřel zapocené sklo. Zkoumavě se zadíval sám sobě do očí a pak úlevně vydechl, jako by mu spadl kámen ze srdce. Byla to opravdu jeho tvář. Pohledný obličej rámovaly rozcuchané kaštanové vlasy, které už dávno potřebovaly ostříhat. Modré oči, jimiž dokázal okouzlit nejednu slečnu, vypadaly vyplašeně. Netušil, odkud se vzal ten nesmyslný strach, že uvidí někoho úplně jiného. Že on sám je někdo jiný. Takovými pocity trpěl v poslední době čím dál častěji.

Daleko horší však bylo, že začal mít výpadky paměti a to už nebyly jen pocity. To věděl naprosto jistě. Občas trvaly i několik hodin a on neměl ponětí, co se s ním v té době dělo. Bylo to děsivé. Cítil únavu a netušil, co ho vyčerpalo. Objevil čerstvě zablácené boty, aniž by si vzpomínal, že by vůbec vyšel z domu. A když minulý týden našel v odpadkovém koši vlastní zakrvácené triko, útroby se mu sevřely panickou hrůzou. Něco se s ním dělo. A byl na to sám.

Ruka začala opět bolet. Nechtěl se tam dívat. Ale něco udělat musel. Vytáhl ze skříňky obvaz a omotal jím ránu, aniž by na ni pohlédl. Nakonec zapil vodou dvě silné tablety proti bolesti.

Jako vždycky po návratu z nevědomí, jak se naučil říkat svým stavům selektivní amnezie, byl velmi unavený. Vlastně ani nevěděl, kolik je hodin. Venku se pomalu rozednívalo. Analgetika začala zabírat, bolest už nebyla tak intenzivní. S ještě mokrými vlasy se natáhl na postel a téměř okamžitě tvrdě usnul. Noční můry se tentokrát nedostavily.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---