Jak napsat knihu?

~~Jak napsat knihu? = Tvrdá práce.
Krásná představa! Napsat knihu a vidět ji v knihkupectví za výlohou. Mnoho lidí nosí v hlavě takový sen. Také jsem o tom dlouho přemýšlel. Sloh mě vždy bavil a slavil jsem i jisté úspěchy. Třeba články do novin. Několik mně jich vyšlo. Tak proč to nezkusit? Tak jsem se do toho pustil.
 Nápady se honí hlavou, v noci mne to budí ze spánku, vidím bájné postavy, dramatické zvraty, milostná vzplanutí. Možností je mnoho. Kniha ale musí zaujmout, prorazit. Každý sní o bestselleru, o slávě, ale je to pěkná dřina. Potom se zrodil nápad! Postavy se začaly zhmotňovat, když jsem zavřel oči, viděl jsem krajinu ozářenou jasným sluncem. Viděl jsem každičký lísteček na stromě, trávu sežehnutou nemilosrdným sluncem, moře vzdouvající se větrem a vlny bušící do skalisek v neměnném rytmu po tisíce let lhostejné nicotnému okamžiku našeho „jepičího“ života, na kterém tolik lpíme. Děj se odvíjel jako klubko přadena na tkalcovském stavu, a také se občas zadrhával, jako uzlík zdržující pilnou přadlenu při její práci. Pokoušel jsem se vykreslit dramata svého života přikrášlená a ochucená fantazií a přáním jako pavouk spřádající pavučinu a toužící lapit hmyz, tak jako já jsem usiloval „lapit“ potencionálního čtenáře a nepustit jej a strhnout do osidel děje knihy. Opravoval jsem, přepisoval, zoufal si, když nápady nepřicházely a nit se zadrhla. Jindy prýštil děj z mé hlavy, jako čistá prudká bystřina po mechem porostlých kamenech z horských úbočí.
 Přicházely dny a hlavně noci, kdy jsem svou mysl povzbuzoval sklenkou dobrého vína, ale ne moc! Koho by zajímalo opilecké blábolení! Někdy mne při nočním ponocování vtáhly mé vymyšlené postavy do děje tak, že mě zasáhly silné emoce a prožíval jsem radost i smutek a trápení i bezmoc, také lásku i vášeň a erotické vzplanutí. Se svými postavami jsem se ztotožnil, tak mocně, že jsem měl pocit, že cítím opojnou vůni ženy, která svlékla své šaty a objímala hlavního hrdinu knihy, který přiznám se, v mých představách nebyl nikdo jiný, než já sám. Záviděl jsem mu, to vzrušení, tu rozkoš a zároveň jsem s ním trpěl, když se propadal do hluboké beznaděje a zoufalství. Narážel jsem na problémy, jak se děj odvíjel, s kterými jsem si nevěděl rady, a musel jsem pátrat v encyklopediích, odborných publikacích a dozvídal jsem se informace mně doposud skryté. Bylo to pro mne například objevování nezměrných mořských hlubin a způsobu života tamních živočichů. Bylo to zajímavé, jako každé poznání, někdy úmorné hledání informací, které se skrývaly, jako by mně bránily poodhalit svá tajemství. Byly dny, i týdny, kdy mne tvořivý duch opustil, a přesto že jsem se snažil něco „vypotit,“ nedostal jsem ze sebe ani větu a písmena mně tančila před očima jako divoký tanec dervišů opojených omamnými bylinami. Přišla i krize, kdy jsem začal pochybovat, zda toto mé „dílo“ má nějaký smysl. Jestli je vůbec šance to dokončit! Bude to někdo vůbec číst? Nebo se mně všichni vysmějí, že si hraji na spisovatele?
                   Po dnech pochybností mne opět přepadla touha, vyjádřit své myšlenky a někoho tím oslovit, zaujmout.  Každý z nás někdy chtěl změnit svět k lepšímu. Vymýtit bezpráví, nerovnost mezi lidmi, utrpení národů svazovaných bláznivými dogmaty minulých civilizací prosakujících do dnešní doby. Každý z nás pociťoval často zlobu nad nepravostmi a nespravedlností tohoto světa. Každý z nás aspoň někdy cítil svou bezmoc malého člověka, malého kolečka v soukolí, které se točí naším životem a našim bytím, lhostejné k zoufalému křiku zotročených národů. Zotročených náboženským fanatizmem, nebo nesnášenlivými bezohlednými ideologiemi.  Ve svých myšlenkách jsem také často viděl plameny a zřícené budovy, zamořené řeky, jezera a moře. Zoufalé matky lomící rukama nad mrtvými syny a dcerami, nad svými dětmi, které zbytečně zemřely kvůli zrůdné touze po moci mocných, kteří neznají slitování. Viděl jsem ve své mysli hroby dávno zmizelé pod nánosem dějin i hroby čerstvé, které ční ze země jako výčitka lidské zlobě a bezohlednosti. Viděl jsem zvířata, kterým je souzeno sdílet život s námi lidmi na této zemi. Viděl jsem utrpení i těchto němých tvorů pod krutou lidskou nadvládou. To mé psaní bylo smutné a plné zoufalé beznaděje nad bezbřehou lidskou bezohledností a zaslepenou hloupostí a občas i zábavné a laškovné jako vlnky na zčeřené hladině. Napadaly mne utopické myšlenky, jak udělat na této zemi ráj. Ale to jsou naivní představy, to vím. Ale od čeho je kniha? Aby nás aspoň na chvíli pozvedla z tvrdé přízemní reality do nadoblačných výšin.
          Závěrečné vyvrcholení příběhu mne zastihlo nepřipraveného. Podlehl jsem, pro mne nečekanému rozuzlení, které jakoby vytrysklo přímo z mého srdce. Uvědomil jsem si, že tak jsem si to v podstatě přál, ale na začátku této knihy jsem netušil, že by se mohlo něco tak nepravděpodobného přihodit. Po konečném „finiši“ jsem si jasně uvědomil, že pokud by se toto mé dílo dostalo do rukou nezúčastněnému čtenáři, reakce budou rozporuplné. Uvědomil jsem si, že jsem se dopustil mnoha chyb a že je potřeba na tomto „díle“ ještě dlouho pracovat. Tak jsem se do toho opět pustil. Četl jsem to znovu a znovu a stále jsem nacházel nedostatky. Nevím, jestli se mně tato kniha povedla? Nevím, zda je potřeba ještě mnoho vylepšit, nebo zda jsem se alespoň trochu přiblížil dokonalému dílu? Mým úmyslem nebylo někoho poučovat a hrát si na spasitele zeměkoule. Ale doufal jsem při psaní, že i kdyby střípek, fragment z tohoto „díla“ někoho oslovil, mohlo by se aspoň něco, změnit k lepšímu.