Rubiny z pekla - Kapitola 6

 

 

Helena Urbanová se neklidně zavrtěla na lůžku a pak otevřela oči. Byla tma. Kolik může být hodin? Silnice před domem byla tichá, to znamená, že je ještě noc. Co ji mohlo tak náhle probudit? Nevzpomínala si na žádnou noční můru, zlé sny nemívala. Tak co se stalo?

Rozsvítila lampičku na nočním stolku a podívala se na nástěnné hodiny nad prádelníkem. Půl druhé ráno. Povzdychla si. Spánek byl ten tam. Teď bude trvat pěkně dlouho, než zase zabere. Vstala z postele a hodila na sebe župan. V kuchyni si nalila hrnek mléka a strčila ho do mikrovlnné trouby. Horké mléko je prý dobré na usnutí.

S hrnkem v ruce se vrátila zpět do ložnice, přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Všude byl klid. Měsíc postříbřil koruny stromů a park v tom světle vypadal jako ilustrace z některé fantastické knížky, které ráda četla její vnučka.

Upíjela horké mléko a cítila, jak se její mysl zklidňuje. Uvědomila si, jaký je v domě klid. Žádné klepání ani jiný podezřelý zvuk. Jen tikot hodin a její vlastní dech.

Rozhodla se, že si pustí rádio a najde nějakou nedoluštěnou křížovku. Vždyť ráno nikam nevstává, proč by si tedy nemohla přispat?

Ale když už se začala otáčet od okna, stačila zachytit koutkem oka pohyb. Zbystřila a zahleděla se do těch míst. Oči jí naštěstí sloužily ještě dobře, takže lidskou postavu rozeznala dřív, než vyšla po pěšině mezi stromy na volné prostranství. Helenu v prvním okamžiku ochromila hrůza. Proboha, to vypadá jako... Ne, to není možné. Ty světlé vlasy, postava, dlouhý plášť...

Ne, není to ona. Nemůže být. Tahle žena byla živá a zdálo se, že má problém. Motala se po trávníku jako opilá. Ale Helena Urbanová nepracovala tolik let jako sestra nadarmo. Instinkt jí napověděl, že tuhle kocovinu alkohol na svědomí nemá. Setřásla ze sebe poslední zbytky strachu.

Seběhla ze schodů tak svižně, že by jí v tu chvíli málokdo hádal třiašedesát. Nevšímala si dokonce ani bodavé bolesti, která jí ostře vystřelila z kyčle až ke kotníku. Vyrazila z domu, rozrazila branku a bez rozhlížení přeběhla silnici. Doběhla k té ženě právě ve chvíli, kdy se jí začaly podlamovat nohy. Vztáhla k ní ruce a neznámá se zhroutila přímo do Heleniny náruče.

 

***

 

„Dobré jitro," usmála se Helena na svou nečekanou pacientku, které v noci ustlala na gauči v obýváku. Neznámá usnula okamžitě a prospala celých devět hodin. Ze spánku ji vytrhl prudký záškub, který otřásl celým jejím tělem. Nejspíš ji na samém sklonku nevědomí dohnala noční můra. Zprudka otevřela oči a pokoušela se v cizím prostředí zorientovat.

„I když... vlastně spíš dobré poledne. Doufám, že už se cítíte lépe," dodala Helena, když zmatená návštěvnice v první chvíli nereagovala. Bylo více než zřejmé, že prožila něco ošklivého a Helena věděla, že potřebuje trochu času, aby se vzpamatovala.

„Já... já jsem naživu?"

„Jistě že ano, milá Sylvie. Mohu vám tak, doufám, říkat?"

„Ale jak..."

„Nakoukla jsem vám do občanky, když jste ztratila vědomí. Chtěla jsem zavolat sanitku. Ale pak jste přišla k sobě. Víte, celý život jsem pracovala v nemocnici. Nejsem sice lékař, ale řekla bych, že vaše trauma bylo spíš psychického než fyzického rázu. Utrpěla jste sice menší poranění hlavy, ale není to nic dramatického. Kdybyste ovšem pociťovala nevolnost, závratě, nebo měla velké bolesti, samozřejmě pojedeme do špitálu."

„Ne, prosím vás. To není nutné. Cítím se už mnohem lépe." Sylvie se posadila a promnula si oči. Nelhala. Bylo jí vzhledem k okolnostem celkem přijatelně. Na hlavě, kam automaticky zamířila její ruka, ucítila obvaz. Kdesi pod ním tepala tupá bolest. Jak ale podotkla její hostitelka, nezdálo se, že by bylo zranění o mnoho horší než obyčejná boule.

Teprve teď se na svou zachránkyni pořádně podívala. Byla to štíhlá starší dáma s živýma, usměvavýma očima. Světlé, přirozeně prošedivělé vlasy měla ostříhané na kratší mikádo, které jí mimořádně slušelo. Mohlo jí být něco kolem šedesáti, jak Sylvie odhadovala. Na sobě měla jednoduché, petrolejově modré šaty s bílým límečkem. Vypadala sympaticky a vlídně. Sylvie jí úsměv oplatila. Jinak to ani nešlo. Ta paní byla prostě roztomilá.

„Uvařila jsem moc dobrou hovězí polévku. Doufám, že si dáte. Posilní vás."

„Ne, děkuji. Už bych měla jít." Sylvie vstala z pohovky a trochu se zapotácela. Helena ji přidržela za paži a mírným tlakem přiměla opět usednout.

„Nespěchejte. Měla byste se napřed trochu vzpamatovat. Nebo snad máte něco neodkladného na práci?"

„Myslím, že ne. Ale nerada bych vás dál obtěžovala."

„Mně to nevadí. Vážně... Víte, sice jsem si už na samotu zvykla, ale čas od času společnost uvítám. A když mi vás sem osud takhle záhadně přivál, to možná něco znamená. Co myslíte?"

Sylvie o tom chvilku přemýšlela a pak pokrčila rameny. Vlastně se jí ani moc nechtělo odcházet. Aspoň ne hned. Cítila se s tou cizí ženou překvapivě dobře. To se jí často nestávalo, byla dost uzavřená a velmi citlivá na svůj osobní prostor. Dnes to ale bylo jiné. Potřebovala se někomu svěřit, vypovídat z traumatického zážitku, zbavit se tíhy, která na ní ležela jako balvan. Ani to se jí běžně nestávalo. Byla zvyklá řešit problémy sama. Jenže tohle bylo něco natolik jiného a nezvyklého, že by si s tím nejspíš jen tak neporadila. Byla si jistá, že se jí uleví, když se té laskavé paní svěří. Alespoň částečně.

„Víte, co, děvenko? Půjdeme spolu do kuchyně, dáme si něco na posilněnou a pak mi povíte, co se vám to vlastně v parku přihodilo. Jestli se na to ovšem cítíte." Helena v ní četla jako v otevřené knize.

Sylvie se rozhlédla po místnosti. Byl to rozlehlý pokoj, do kterého by se její minigarsonka vešla nejméně dvakrát. Měl v sobě jakési starosvětské kouzlo, možná i díky zataženým závěsům. Prosvítalo jimi příjemně tlumené světlo, což Sylviina bolavá hlava s povděkem ocenila. Nábytek z leštěného dřeva působil honosně a zároveň prakticky. I čalouněná sedací souprava byla pečlivě udržovaná a velice pohodlná, což mohla velice dobře posoudit, jelikož na jedné z pohovek právě prospala spoustu hodin a cítila se navzdory děsivému nočnímu zážitku odpočatá a zregenerovaná. Ale možná že na ni ten klid prostě jen přeskočil z její hostitelky, z níž přímo vyzařoval. Sylvie za to byla vděčná, protože přesně tohle teď potřebovala ze všeho nejvíc. Silnou osobnost a psychickou podporu.

„Anebo ne. Zůstaneme tady. Udělejte si pohodlí. Přinesu vám polévku sem. Nebo byste raději něco jiného?" I hostitelčin hlas měl uklidňující účinky. Byl tichý a trochu zastřený. Hodil se k ní. I k tomuto pokoji.

„Ne, děkuji. Nemám hlad. Jen bych se potřebovala trochu opláchnout. Bylo by to možné?"

„No jistě. Ukážu vám, kde je koupelna."

Sylvie vyšla za Helenou na chodbu, která byla spíš dosti rozlehlou halou. Skrze mozaiku z barevných sklíček v horní části vchodových dveří pronikalo světlo dosti redukovaně, bylo zde tedy poměrně šero a oproti útulnému obýváku jaksi nevlídno. Sylvie se všimla několika dalších dveří a samozřejmě schodiště, jež tvořilo hlavní dominantu haly.

„Ložnice jsou nahoře v patře. Proto jsem vás uložila v obýváku," vyvětlovala Helena. „Nevypadala jste na to, že byste zvládla tolik schodů. Koupelna je hned tamhle, vedle kuchyně."

Usmála se na Sylvii a vrátila se do obýváku. Dveře nechala pootevřené. Snad aby její host při zpáteční cestě nezabloudil.

Rozměry koupelny už Sylvii ani nepřekvapily. V tomto domě bylo pravděpodobně velké všechno. I když vnímání člověka zvyklého na pidiprostor garsonky může být v podobných případech značně zkreslené. Koupelna zapadala do celkového koloritu domu, jako by ji vystřihli z nějakého prvorepublikového filmu. Kolem vany na kroucených nožkách závěs s decentním vzorem, nad vanou a umyvadlem ozdobné mosazné kohoutky, na stěně zrcadlo ve stříbrném rámu. Okno s mléčným sklem zdobila koketní záclonka.

Sylvie si opláchla obličej studenou vodou a cítila, jak z ní vyprchávají poslední zbytky šoku a s ním spojené apatie. Použila úžasně měkký ručník z regálu vedle umyvadla a potom si odmotala z hlavy obvaz, který přidržoval na ráně obklad. Pokoušela se natočit tak, aby si ji mohla prohlédnout, ale nepodařilo se jí to. Opatrně si tedy ranku ohmatala. Byla opravdu malá, povrchová, nějakou chvíli trvalo, než ji ve vlasech našla. Musela se udeřit při pádu na zem. Něco tady nehrálo.

 

***

 

Osvěžená vyšla z koupelny a potichu za sebou zavřela. Opět ji překvapil podivný kontrast mezi ponurou halou, vzbuzující sklíčené pocity, a vzdušným obývacím pokojem, v němž bylo i přes zatažené závěsy více světla, než zde. Na bíle natřených stěnách visely staré rodinné fotografie. Byly černobílé a na skle rámečků tančily barevné odlesky z vitrážových skel nad vchodem.

Jedna z nich visela hned vedle dveří do obývacího pokoje. Zastavila se u ní. Byl to rodinný portrét a Sylvie okamžitě poznala Helenu, o mnoho let mladší, ale stejně usměvavou. Na fotce seděla a chovala na klíně dítě, malé děvčátko v šatečkách s kanýrky. Tmavovlasý muž, který stál za nimi a objímal Helenu kolem ramen, musel být její manžel. Stál rovně jako voják a znepokojivě temné oči upíral do objektivu fotoaparátu. Kolem úst mu pohrával mírně sarkastický úsměv. Byl to hezký muž, působil sebevědomým dojmem, ale Sylvii na něm přesto něco nesedělo. Vzbudilo to v ní zvědavost a jak už se jí tak někdy stávalo, ponořila se do úvah o příběhu, odehrávajícím se na pozadí portrétu šťastné rodinky. Jaké myšlenky, starosti či plány asi mladým manželům ležely tehdy v hlavě? Jaká tajemství?

Náhle Sylvii cosi z jejího rozjímání vytrhlo. Po krku jí přejel chladný průvan a postavy na obrázku téměř zmizely v odlesku světla. Sylvie ztuhla. Už prve si všimla, že se ve skle zarámované fotky odrážejí protilehlé dveře. Nevěnovala tomu pozornost. Ale nyní se něco změnilo. Dveře v odrazu byly dokořán. Do tmavé haly proudilo světlo z místnosti vedle koupelny, která byla ještě před chvilkou zavřená. A potom Sylvie uviděla ve skle mezi těmi dveřmi někoho stát. Světlo se tomu člověku opíralo do zad, Sylvie mohla proto vidět pouhou siluetu.

Chtěla se otočit a podívat se tam, ale nemohla se pohnout. Roztřásl ji chlad. Chtěla zavolat na Helenu, ale i hrdlo měla sevřené. Zachvátila ji panika. Pocit, že po ní cosi natahuje ledové prsty, že už je každou chvíli ucítí vzadu na krku, byl podobný tomu, co cítila v noci v parku. Byl to pocit naprosté bezmoci.

Trvalo to jen chvilku, možná několik desítek vteřin a pak bylo všechno jako předtím. Už se mohla otočit a taky to hned udělala. Ale dveře vedle koupelny byly zavřené a když k nim došla a vzala za kliku, zjistila, že jsou navíc i zamčené. Byla by ale přísahala, že se jí to nezdálo.

Zprvu měla v úmyslu o tom Heleně povědět, zeptat se jí, zda s ní v domě žije ještě někdo další, ale nakonec neřekla nic. Bála se odpovědi. Bála se, že začíná bláznit.

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

---