jak se nezbláznit a přežít

~~
     Některé  pasáže knihy jsou jak facka nebo úder pěstí  psychice a zdravému rozumu. A pak už by zbývalo už jen řešit, aby na vás někdo nevolal : „Je to blázen, hoďte na něj síť.“ Jde jen o to, objevit  skrytou filosofii knihy, aby to člověk vůbec přečetl. Je jasné, že pro někoho  takové surovosti nejsou. Jak ale najít sílu a odolnost  takovému tlaku čelit? 
     Taková facka je jako akt boje. A to boje psychického  o duševní zdraví, o zachování si soudnosti, nadhledu , či aspoň střízlivého pohledu.
     Někdo se ale může zabývat i bojovým  uměním ve sportu, jako je karate, box, šachy nebo jakýkoliv  sport,ve kterém je boj. Takže třeba i fotbal.  A tento boj se ve sportu i trénuje.
     A tato kniha  se dá třeba brát jako  psychický  boxerský trénink. Je to boj pouze obranný, protože zde není jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel. Jestliže by nějaká slabší povaha začala mlátit lidi kolem sebe, znamenalo by to prohru. Je to jako hra na slepou bábu, kterou někdo kope do hlavy. Přesněji do její psychiky. Jak ale trénovat  a co v sobě  pěstovat, aby se to dalo přežít?

    Zde je několik  pilířů, které drží odolnost psychiky  :

 

1) Jasno v sobě a o sobě

     Tento pilíř se rodí a roste s námi už v mládí a dětství. Záleží na tom co do nás  někdo, většinou rodiče, vložili, co kdo od koho  pochytil za životní moudro jak žít. Tento pilíř s námi může růst i v dalším věku, pokud se sebezdokonalujeme. A to přemýšlením o sobě. z toho vyvozováním závěrů a následným korigování  svého jednání a svého já. Je to přemýšlení, jestli něco  děláme  dobře, či špatně, sebepoznáváním a poznáváním svých možností. Kdo zná sebe, v tom  roste sebedůvěra, a ví na co si troufnout a na co už ne. Uvědomovat si jestli nedělám  něco, co by se mohlo obrátit  proti mně. Vystihuje to přísloví : „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá.“ Aby na mě z lesa nevyběhl  hajný se sekyrou.
     Jestli někdo v těchto otázkách nemá jasno, má nějaké nedostatky, protože třeba nemá sebedůvěru, nebo nezná pořádně  svoje možnosti  a pořád do něčeho naráží, zatím co jiný stejnými věcmi docela  proplouvá, není dobře. Nemusí však být zle. I tak se dá životem docela dobře proplout. Sice s nějakými šrámy, ale nemusí tu být žádná vážná velká kolize.
    Je tu však už nedostatek, který se může někdy projevit. Duše totiž nemusí být tolik odolná proti psychickým nárazům, jak z venku tak zevnitř. Při takovém  duševním  nárazu může být s takovým člověkem zle. Je to ale stejné, jako jezdit  s autem a už dopředu se bát, že se vybourám, protože  mám třeba delší brzdnou dráhu. Žít  a jezdit se ale musí. Nejlepší pak je přizpůsobit způsob  jízdy.
A předvídat ze silniční situace, co by se mohlo třeba stát a být zkrátka připraven.

 

2) Obezřetnost při soudech a logika.

     Jestliže někdo vezme  za své a věří tomu, něco bez uvážení  a přemýšlení, může i nemusí být zle. Je třeba vnímat, registrovat a uvažovat, co se nám honí v hlavě a řádně si to myšlenkově  ohmatat. Pak je těžší, aby nám  v hlavě  třeba uvízl nějaký  rezivý  hřebík, neboli  jak psychiatři říkají, utkvělá představa. To už je projev duševní poruchy, který se musí léčit, aby se obnovila soudnost. Autor by to přirovnal  k tomu, jako by někdo dostal  hypnotický příkaz, o kterém má dotyčný  hypnózou  zakázáno  přemýšlet. Je to opravdu záludná rošťárna.
Jak ale  postupovat, když už máme  nějaký  klín v hlavě ?

                                                                                                                                                   0.2/2

    Když  už máme něco v hlavě, o čem už rozum není schopen  rozhodnout, jestli  je to pravdivé, jestli je to realita, na které se dá stavět a nebo jestli je to blamáž, kterou můžeme hodit za hlavu, zapomenout na ni a víc se  s tim nezabývat. Co teď ? A co když už jsme  nuceni  okolnostmi  nějak jednat. Co potom? Musíme si uvědomit a vnímat to, že to zatím není rozhodnuté a přidat ještě  v úvahu faktor času, s kterým může přijít další vysvětlující informace, na základě které se dá rozhodnout co dál. A zatím najít nějaké  provizorní  řešení, nejlépe takové, aby to vyhovovalo oběma protichůdným variantám. (je to blamáž --- je to pravda)

3) Autopilot jednání pro krizové situace a snaha hledat cestu.

     Pokud se má řešit otázka blamáže či reality nebo jak jít dál  u věcí  obyčejných, běžných věcí, tak to může být pro někoho zkušenějšího ještě brnkačka, kterou zvládne  levou zadní. Ale když už jsou to věci řešící  náš život, naše soukromí, naši intimitu, je to jak osten bodající do našeho srdce. Těžko se pak dýchá. Je tu stres a psychické vypětí. A při tom by se navíc někdy mělo možná i jednat. Něco dělat. Ale co? Stres totiž někdy  může blokovat jakékoliv uvažování, jakoukoliv akci. Stres blokuje řízení. Je to jako by ranou do psychiky omdlel pilot letadla  vašeho jednání. Co teď? Nejlepší by bylo přejít na nouzové řízení. Každý  člověk je aspoň trochu  rozvážný, tak hlavně nedělat zbrkle věci, které se nedají  vrátit. Je to těžké, ale pokud možno, nedělat  kraviny. A spíš u sebe nebo u někoho  jiného  hledat cestu. Nejlépe je před tím, než pilot omdlí, když se stiskne tlačítko autopilota jednání pro krizové situace.
     Pak se nemusí tolik přemýšlet, jedná se spíš  naučeně a automaticky. Nedělá se něco, co by mohlo někdy škodit. A autopilot dovede  člověka  krůček po krůčku k nějakému přijatelnému řešení. Nejlépe je, ukázat si to na příkladu. Když třeba někdo  přijde k nehodě, třeba dopravní, a uvidí  stříkat krev, někoho chroptět, či bezvládně padat, může zůstat zkoprnělý a jen nemohoucně stát a neví co by měl dělat. Jestliže ale někdo má ve výbavě autopilota, začne zachraňovat. Zavolá na pomoc další. Zastaví krvácení. Při zástavě srdce provede masáž srdce. A když se někdo dusí. Má zapadlý jazyk a křečí sevřené zuby, tak pokud nemá poraněnou páteř, tak s ním prudce cukne dopředu a zarazí a jazyk  setrvačností vypadne. A když je poraněná páteř, tak vyrazí  nějaké zuby a dřívky či čímkoliv jazyk vytáhne jak pinzetou. A provádí další úkony  a finty pro záchranu.
     Je jasné, že někdo autopilota  má a někdo  ne. Každý si ale může do své psychiky  aspoň nějakého  autopilota  postupně  zabudovat. A nemusí to být jen pro případ nehody, ale může to být  pro jakoukoliv  krizovou situaci. Pro nějaké  psychické trauma, protože  nás může potkat cokoliv, co nás pak může  trápit. A vlastně si pěstovat  umění, překonávat vnitřně  potíže, aby nás nic nemohlo utrápit. Zjednodušeně  řečeno, budovat si sílu nést a unést si svůj osud. Uvědomovat si, jak  si to v hlavě poskládat. Učit se životem a to svým i koukat  po druhých jak to vlastně  vnitřně  dělají, ať dobře nebo špatně.  Nebo jinak: poskládat v tom zmatku rozházené pucle  z obrázků svého života do takového  obrázku, který dává smysl a přináší osobní štěstí.         
     Říkat si, že život  člověka  naučí, nebo  co mě nezabije, to mě posílí, je dobře, ale i tak někdy může přijít rána, co dá člověku zabrat. Proto je dobré uvědomovat si, jak to asi dělat  a dávat  si to do paměťového šuflíku, odkud se to dá vždy, když je potřeba  vytáhnout. A ještě lepší je zabudovat  si to do svého podvědomí. Pak vlastně  jakoby  ani o ničem nevíte a přesto v té hlavě to tam je. Někdy  to může být horší, než si myslíme. Co když nám někdo hypnoticky  zablokuje  paměťový  šuflík  s instrukcemi pro autopilota? To už je pořádná rošťárna a pořádný stres. Kdo by se trochu zamyslel nad skoro právě  přečtenou  knihou, tak si možná uvědomí, že v této knize byly takové  situace naznačeny. 
     Je jasné, že pak se věci dějí  i bez  našeho velkého  přičinění a vše se někdy může vyřešit tím, že se činí jiní, při našem současně  probíhajícím stresu. Ale jestli činí v náš prospěch či neprospěch  ukáže  až čas.

                                                                                                                                                     0.2/3

4) Pozitivní vnímání času

     Čas nás provází  od samého  počátku života. Ten, kdo se naučil  pozitivně  vnímat čas, ví že nepřináší jen věci zlé, ale i ty dobré, na které  se můžeme těšit, i když  třeba o nich  ještě nevíme.
Pozitivní  vnímání  času je snad  největší  výhra v životě. S touto výhrou v kapse se nám zdá, každá  nesnáz překonatelná. Někdo to zjednodušeně  nazývá  optimismem. Je to ale jen doufání i zkušenost, že nám čas může přinést úlevu a i něco dobrého.
     Jestliže ale někdo nevnímá čas jako dobrého přítele a navíc se trápí, není pak divu, že pomyslí na sebevraždu. Není ale ještě všechno ztraceno. Život má  v záloze ještě  jednu  věc, kterou bojuje o přežití. Je to  pud sebezáchovy. Každý se má aspoň trošku  rád, a dřív než  něco vyvede, dost často  zavolá  o pomoc. A jestliže se začne  myslet  na tyto věci, mělo by se začít volat o pomoc co nejdřív.
Přitom  jsou  a existují  lidé, kteří  dokážou  a umí  pomoci  z nejhoršího. Jen o nich  dotyčný  třeba ani neví. Většinou jsou to lékaři, ale může to být i úplně někdo jiný.  A i policie a záchranka řeší akutní  případy.
     Jen je nutné  si uvědomit, že je třeba  lepší  nechat se léčit, nechat si pomoci, vyléčit  a nastartovat  znovu do života, než být mrtvý. Pro takovou  představu  uvedeme dva rozdílné  příběhy:

     První příběh  je o jedné  známé osobnosti. Byla  vidět i v různých českých filmech. Když začínal  pracoval  i v rozhlase a četl dětem  pohádky  na dobrou  noc. Byl to takzvaný Hajaja. A i Jirka S.  jako malý, když bydleli ve Strážku, někdy stihl  Hajajovo vyprávění v rozhlase, když se tatínkovi podařilo  naladit tu správnou stanici na opravdu starém rádiu, ve kterém svítily lampy a elektronky. Tehdy  bylo takové  vysílání  vzácností.  Televize  teprve  začínala a měl ji jen málokdo. A i Slavíkovi  si ji pořídili až o nějaký rok později. Navíc  to bylo skvělé podání  mluveného slova. Pro děti to byl opravdu  velký zážitek, s kterým se chlubily ve školce : „Já jsem včera v rádii slyšel Hajaju.“  Tehdy se ještě  i takovéto  dlouhé celky  nevysílaly  ze záznamu, ale bylo to všechno  živé vysílání. A tak jsou tyto  skvělé  chvilky zapsány  jen do paměti  a do duší dětí, z kterých  jsou dnes  babičky a dědečci. Když pak Jirka uviděl  později  v televizi tohoto  herce  a uslyšel jeho  nezaměnitelný  hlas, volal na rodiče : „To je Hajaja.“
     Ve stáří bydlel sám, v nějakém  domečku, což si zvolil sám, a zamítl penzion pro důchodce kvůli obtěžujícímu okukování. Stáří  ale přináší to, že chátrá tělo. A jemu začal odcházet sluch. Svět, který ho dříve obklopoval, se mu začal  ztrácet ve stále sílícím tichu. Nemohl si pustit rádio. Nemohl si s nikým popovídat. Co s televizí, když nejde zvuk. Ubývalo podnětů, které ho držely při životě. Navíc na něj začala  tíživě  doléhat samota.  Začal si uvědomovat, že nemá pro nic a pro nikoho žít. Začal pomýšlet na sebevraždu. V jednom ze svých  posledních  televizních  rozhovorů řekl, že jeho poslední přání je, aby umřel šťastný a že si koupil pistoli. Pak jednoho krásného  dne, kdy se možná cítil dobře, v televizi možná ukazovali, jak lidé zachraňovali velrybu uvízlou na mělčině, se někdo před televizí zastřelil. Nebyl to nějaký zkratový čin, ale všechno si naplánoval. Zabilo ho asi  to, co prožil a prožíval. A svůj  podíl na tom mělo i jeho okolí, že mu nepodalo  pomocnou ruku.    
    Takovýmto způsobem  skončilo i 9 000 vojenských veteránů USA, kteří prožívali a neunesli depresi  z války. To, co se zkrátka děje v hlavě někdy i zabijí. A i on v rozhovoru říkal, že je takový veterán.

     Druhý  příběh je o takové  protikladné  osobě. Je to Květa Fialová. Osudy  a životní   filosofie obou osob se dají porovnat  z televizních  rozhovorů  obou  velkých osobností.  Květa Fialová  to také  neměla  úplně  lehké.  Ve svém mládí, když sovětská Rudá armáda na konci druhé světové války vyháněla německé fašisty z Čech ji znásilnil  jeden  ruský voják a držel jí přitom  nataženou pistoli u hlavy. A ve stáří  ji rovněž chátralo tělo a proděla několik závažných operací. Pak ale s nadsázkou  říkala, že už se těší na další zdravotní problémy, protože  má co překonávat. Říkala, že život je neustálé  takové  hledání.
                                                                                                                                                      0.2/4

 

     Člověk  musí  pořád  hledat, kde by se uplatnil, nebo  kde by mohl být  někomu oboustranně prospěšný. A když jste nějakým lidem prospěšní, nosíte jim radost, tak tito  lidé vás pak v těžkých  chvílích podrží. O předchozím  případu řekla, že ve stáří, ve svém hledání  už nenašel  pro co a pro koho žít. Měl sice možnost  ještě  bojovat a něco se učit. Mohl se učit odezírat ze rtů. Učit se znakovou řeč hluchoněmých. A drobné úspěchy  v tomto učení by mu  určitě přinášely radost. Měl možná změnit prostředí, ale asi byla jeho hlava nato všechno  už stará a proč se snažit, když není důvod proč. A tak už nebojoval a všechno  vzdal.

Květa Fialová naopak mobilizovala síly pro své hledání a asi našla i lidi, kteří  ji podrželi. A bylo na ni vidět že je šťastná. A to už stojí  za to, hledat, aby byl člověk třeba i v tomto chatrném stáří, nebo kdykoliv jindy šťastný.

 

4) Plamínek v duši, víra v dobrý konec a čistá mysl.

     Představme  si labyrint děsu a temnoty, z kterého se ale dá najít cesta ven na světlo neboli štěstí.  Zde je důležité  takové  vnitřní světlo, které svítí  člověku  na cestu. Bez něho by nikdo nepřežil. A kdo ho nemá, nebo ho ztratil, tak ho musí co nejdřív najít, i když to může být třeba ještě dlouhá cesta, nebo s ním bude ouvej. A jsou i černí  démoni magické temnoty, kteří lidem toto vnitřní světlo zháší, protože jim nehoří  a nesvítí na tom správném  místě, v srdci, kolébce lásky. Pak je tolik sebevražd. 
      Když člověku místo plamínku lásky svítí peníze, chamtivost, závist či cokoliv jiného, není to na věky. Když pak dotyčný přijde o peníze, jako by mu zhaslo světlo a může s ním být konec. Peníze se ale zase dají získat, vydělat, jen se musí  hledat jak získat obživu. V penězích ale světlo nikdy věčně nebude.
      Tak co je vlastně to světlo v duši? Je to víra. Může  to být  víra v dobrý konec, víra v život, nebo něco co člověka žene do života. Může  to být  víra v boha. I Ježíš Kristus  byl  malován s plamínkem v srdci. Z takové nějaké víry, či duševní síly pramení  síla nést svůj osud a síla překonávat obtíže.  A jsou lidé, kteří vnitřní  světlo  lidem přináší. Může to být kdokoliv.
     Je o tom i pohádka, s kterou se Jiří S. setkal, když vodil své dcery do Valdorfské  školky ve Žďáře. Pohádka  vypráví o tom, že v jedné  vesnici  žili  bez světla  a neměli pro co žít. Do vesnice přišlo  jedno děvčátko s lampiónem a přineslo vesničanům  světlo. Lidé měli pro co žít. Protože  jim přinesla  a přinášela světlo, začali  se o ni starat a byla jejich Světluška.
     Tuto  pohádku  vyprávěly  paní učitelky dětem i rodičům na svatomartinské slavnosti pořádané pro ně ve školce. Rodiče při ní dětem vyrobily  lampióny a podávalo se občerstvení, svatomartinské pečivo donesené rodiči a podával se bylinkový čaj.

     Na svatého Martina už se připozdívá a je tu i přísloví, že svatý Martin přijede na bílém koni, což znamená, že začíná sněžit. A tak když se zešeřilo, vyšli všichni s lampióny ven do parku, kde si děti zatančily. Jednou za 3 roky dětem venku byl dětem zinscenován takový hraný výjev, na který se děti dívaly z dálky.  U ohniště seděl žebrák a jel kolem svatý Martin a rozdělil se se žebrákem o půlku pláště.
     Za socialismu si to paní učitelky jen malinko časově posunuly, protože v té době bylo i výročí  Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku (1917)  a pořádal se lampiónový průvod celého  města  a tak se tam v tom průvodu děti schovaly. V průvodu se nesly nejen lampióny, ale i prapory a i hesla. Například: "Zůstaneme věrni odkazu V. I. Lenina." Pak  byl politický projev a na závěr ohňostroj. Taková byla kdysi doba.

 

---